Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

16. 5. 2013

Plíživá kuomintangizace Komunistické strany Číny

Zasedání čínského parlamentu letos v březnu potvrdilo klíčové personální obměny v čele vládnoucí strany a státu. Hladké předání moci novému vedení v čele s presidentem Si  Ťin-pchingem a předsedou Státní rady (tj. vlády) Li Kche-čchiangem politicky bezkonfliktní cestou ukazuje zvláštní alternativu věčně rozhádaným demokraciím po celém světě, případně inspiruje k ironickým komentářům o tzv. „konsensuálním leninismu“.

Vládnoucí komunistická strana (resp. Strana) se dokázala adaptovat na novou situaci a ustála otřesy své legitimity v průběhu postkomunistické ekonomické transformace, která ve srovnání se sovětským modelem přinesla přesvědčivější ekonomické výsledky. O legitimitě vládnoucí politické kasty se otevřeně mluvit nesmí, lid reptá, webové blogy se baví, leč trvající trend ekonomického růstu je silný argument proti nespokojencům. Kdysi revoluční strana slibující sociálně spravedlivou společnost, osvobozenou od útlaku domácího a mezinárodního kapitálu, v praxi nenápadně odešla od programu tak, že dnes stěží představuje cokoliv levicového, či dokonce inspirovaného marxismem, ačkoliv je „socialismus s čínskými specifiky“ nadále oficiálním pojmenováním společenského systému.

Od revoluce k evoluci

Revoluce po smrti Mao Ce-tunga potichu skončila a přešla do fáze evoluce. Současná vláda řeší v principu neideologické problémy s inflací, ekonomickou nevyvážeností regionů, investicemi do infrastruktury, podpory spotřebitelské poptávky, s dovozem strategických surovin, s ekologickými a sociálními deficity obřích rozměrů. Oligarchizace společnosti bez dostatečně zformované střední vrstvy vynesla na výsluní několik stovek bohatých a mocných rodin, jejichž příslušníci se střídají ve vysokých funkcích v politice a velkém byznysu, jak je obvyklé na celém Dálném východě a v jihovýchodní Asii. Proč tedy ještě stále mechanicky mluvit o jakémsi komunismu?

V Číně je legalizováno soukromé vlastnictví i soukromé podnikání, ekonomika prosperuje díky masivním (soukromým) zahraničním investicím a pro čínské exporty otevřeným kapitalistickým trhům, kdysi existující vnitřní sociální systém se stal neudržitelným. Princip fixace osob v místě bydliště a v pracovních jednotkách se přežil, maoistické vesnické komuny nahradil systém rodinných kontraktů o pronájmu půdy, vnitrostátní migrace se dala do pohybu. Školství od základního stupně až po universitní zavedlo povinné poplatky, za lékařskou péči se platí předem a v hotovosti, důchodový systém v státních podnicích se sice udržel, v soukromém sektoru je situace nejasná a na venkově se již stal neznámým pojmem.

Držitelé soukromých bytů ve městech po zaplacení mají platnost vlastnictví jen na sedmdesát let, pozemky jsou státní, co se stane po uplynutí lhůty nikdo netuší. Venkovská chudina, čítající většinu populace (odhadem 800 milionů) generuje masu migrujících pracovních sil proudících do velkoměst za vyšší než ubohou mzdou v místě rodiště a za údělem pracovních polorobotů. Obcházení ekologických norem, minimální právní ochrana a nedostatečné standardy bezpečnosti práce jsou ostudné v kontextu srovnání s vyspělejšími asijskými státy. Čína je exemplárním příkladem drsného kapitalismu, zranitelného kritikou zejména zleva.

Debaty v médiích a v akademických kruzích demokratické části světa, tj. nejen západní, obvykle reflektují rozpor mezi bující modernitou čínské společnosti a rigiditou politické kultury pevninské Číny. Západní diskurs se většinou zaobírá úvahami o demokracii, o kterou v ČLR prakticky sotvakdo stojí. Politicky apatická společnost s posměchem a cynismem sleduje astronomické částky převáděné politickými špičkami KS na zahraniční konta a život jejich potomků na prestižních západních universitách, odkud jednou přejdou do vedení velkých firem a Strany.

Návrat nazpět k moderní post-dynastické tradici

Nebýt matoucího názvu Strany jako „komunistická“, leckdo se může pozastavit nad její podobností s vládnoucí Čínskou národní stranou Kuomintang (KMT) v republikánské Číně první poloviny 20 století, jak ji známe z literatury či retro filmů z prostředí Šanghaje 20. a 30. let. Tuto pozvolnou konvergenci dvou stranických elit, které spolu kdysi bojovaly na život a na smrt, dobře ilustruje vágní a obsahově vyprázdněná oficiální ideologie dnešní Strany. Její teorie tzv. „Trojí reprezentace“ (San-ge taj-piao) a „Koncept vědeckého rozvoje“ (Kche-süe fa-čan kuan) jsou rozšiřujícím doplňkem k učení Mao Ce-tunga a Teng Siao-pchinga, obsahově nekompatibilního, ale z logiky dynastické posloupnosti daného ideologického základu, kterému formálně ještě předchází učení marxismu-leninismu.

Jak se toto liší od učení Sunjatsena, tzv. otce-zakladatele moderní Číny a jeho konceptu „Tří lidových principů“ (1. Min-cu nacionalismus /tj. národní osvobození/. 2. Min-čchüan, vláda lidu /demokracie/. 3.Min-šeng blaho lidu /překládané také jako „socialismus“) z předválečné republikánské éry, považovaných za vlády Kuomintangu za oficiální státní ideologii?

Analogie mezi dvěma érami vlády jedné strany jsou stále více nápadné. Ideologická nevyhraněnost, vágně definovaný nacionalismus, eklekticismus, autoritářské tendence, státní centralismus, shodné státní teritoriální nároky a asimilační politiky vůči nečínským minoritám, cenzura. V zahraniční politice fixované na ambivalentní vazbu na USA se dnešní čínská KS vůči KMT také zásadně neliší. Co se změnilo, jsou vnější podmínky: porážka Japonska v druhé světové válce, kolaps SSSR a dekolonizace zbavily Čínu bezpečnostních hrozeb, s jedinou výjimkou hegemona Spojených států. Ve vnitřní politice se situace zklidnila a nynější vládní Strana má mnohem méně starostí než její předchůdkyně. Zmizelo levicové ozbrojené povstání, zato přetrvává nebezpečí pro stát – stejně jako za KMT - od náboženských hnutí živených mravní obžalobou zkorumpovaného režimu, od separatismu nečínských minorit a spontánních lidových protestů.

Ekonomicky je země v nesrovnatelně lepší kondici než před druhou světovou válkou, nešťastné angažmá v Korejské válce (1950-1953) vyřadilo ČLR ze Západem ovládaného ekonomického systému, skýtajícího úvěry, investice, technologie, rozvojovou pomoc, i otevřené trhy. Chyby v zahraniční politice se krutě vymstí: Čína tak namísto poválečného boomu, kterým prošli prozápadní asijští sousedé, upadla do chudoby a politických zmatků, aby pak napodobila tentýž ekonomický model až s třicetiletým zpožděním.

Vyšší a střední vrstvy, dnes stejně jako za Kuomintangu, jsou konformní k režimu, který se nemůže líbit, ale skýtá ochranu před pádem do katastrofy. Starší generace jistě ještě pamatuje, co se může stát, když zkolabuje špatný režim a přijdou ještě horší zakladatelé nové dynastie. Ti se pak budou učit vládnout a naváží na tradici státu s byrokratickou vládou bohaté a vzdělané elity, která už kdysi existovala za diktátora Čankajška.

K čemu srovnávat KS a KMT?

Stěží spekulovat, jak se jednou čínská komunistická strana přejmenuje, aby její název lépe vystihoval realitu a nepůsobil nepatřičně. Že místo sovětsky rudé vlajky se žlutými hvězdami se na státní zástavě jednou zaskví emblém žlutého draka na červeném pozadí, který by se efektně vyjímal také na prezidentské limuzíně. Srovnávání dvou následných režimů přesto naznačuje, v čem jsou autoritativní byrokratické režimy v pevninské Číně kontinuální a jaké z toho pro okolní svět plyne ponaučení. Čína je velkou výzvou pro exportéry, ale realita tomu nikdy neodpovídala, protekcionismus a ekonomický nacionalismus má tuhou tradici. Vývozci zbraní a moderních technologií však nemají důvod ke skepsi.

Politická kultura země je drsná, ale nikoliv totalitní a násilím posedlá. Střední vrstvy a elity jsou k režimu konformní, politicky neaktivní. Co překvapí, je vylidnění levice, která masivně dominovala republikánskému intelektuálnímu fóru, vysvětlením může být pocit uspokojení z ekonomické konjunktury a skepse z možných politických změn směrem k liberalizaci. V zahraniční orientaci není moderní Čína protizápadní, Západ jí nepřestává imponovat, její vztah k němu je však ambivalentní, mísící uznání i snobskou fascinaci s rezervovaností a předsudky.

V čem situaci KMT a KS Číny jistě nelze srovnávat, je vnitropolitická i vnější zahraniční konstelace. Dnešní Čína nemusí vojensky zápolit s warlordy či komunistickými povstalci, stát není ohrožen ani vnější agresí. Spojené státy na válce s klíčovou zemí své globální i asijské politiky nemohou mít racionální zájem, z Ruska již nejde takový strach. Kuomintagskému režimu nebyl dopřán čas na reformy, k jeho vizi modernity mu zbyl jen prostor na Tchaj-wanu. Nástupnická komunistická elita na pevninské Číně se naučila nepřekážet vývoji a nedopouštět se fatálních chyb. Novým jevem a dosud neznámým dilematem je, jak naloží nová elita s pocitem vzrůstu mezinárodního politického vlivu a vojenské moci Číny, který zatím ani KMT, ani žádní předchůdci od 19. století nezažili. Zatím se převážně testuje na asijských sousedech.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru