Vznik Hongkongu coby britské kolonie probíhal v několika fázích. Z hlediska koloniální adminis-trativy se jednalo o jeden správní celek složený ze tří různých částí – ostrova Hongkongu, polo-ostrova Kowloonu a tzv. Nových teritorií (NT), získaných postupně různými smlouvami. Smluvní rozdíly ohledně suverenity nad jednotlivými částmi území začaly hrát roli až s blížícím se termínem konce pronájmu NT v roce 1997.

Je důležité připomenout, že koncept suverenity je produktem západní státovědy, který v čínském právním systému 19. století neměl srovnatelné obdoby. Jazyk čínských verzí smluv postupující os-trov a část pevniny Velké Británii připomíná císařské verdikty, jimiž svrchovaný čínský vládce do-časně svěřuje nevýznamnou část svého území do správy podřízenému vladaři. V případech, kdy se díky kultuním rozdílům termíny mezinárodních smluv lišily, považovala se za závaznou interpre-tace západních mocností. Velká Británie vnutila Číně svůj výklad smluv a obchodní podmínky a v Hongkongu i britskou administrativu a právní systém. Čína od počátku britskou suverenitu v Hong-kongu zpochybňovala, současně ale během let nepodnikala žádné kroky k jejímu ukončení.

Hongkong a rok 1997

Z pohledu Číny zůstal Hongkong čínským územím, které Velká Británie dočasně okupovala. Důka-zem toho je i skutečnost, že zakrátko po svém vstupu do OSN v roce 1972 Čínská lidová republika (ČLR) požádala, aby byly Hongkong a Macau vyňaty ze seznamu kolonií. Namísto dekolonizace a vyhlášení nezávislosti se rýsoval scénář jejich navrácení Číně „až nastane správný čas“, tj. až Čína rozhodne, že je připravena na převzetí Hongkongu.

V padesátých letech 20. století existovala mezi Velkou Británií a Čínou neformální dohoda – Čína nebude zasahovat do rozhodování britské koloniální správy a Velká Británie nebude Číně bránit v maximalizování ekonomického zisku v Hongkongu a vyvaruje se prosazování čehokoliv, co by mohlo být proti zájmům ČLR, např. demokratizace politického systému. Toto vzájemné porozu-mění bylo základem oboustranně výhodné symbiózy a ekonomické stability Hongkongu v letech 1950–1982. Ta by bývala mohla trvat i déle, ale kvůli končícímu pronájmu NT, které tvoří 82 pro-cent rozlohy Hongkongu, se mezi investory začala šířit nejistota.

Z čínského pohledu byly smlouvy s Velkou Británií ohledně Hongkongu vynucené násilím a jejich právní status byl sporný. Čína ale neměla na mezinárodním poli dostatek váhy, aby mohla britskou suverenitu v Hongkongu oficiálně zpochybňovat. Z hlediska Velké Británie se jednalo o platné me-zinárodní úmluvy. V návaznosti na mezinárodní smlouvu z roku 1898 končila platnost všech indivi-duálních nájemních smluv v NT 27. 6. 1997. Čínská vláda vydala v roce 1979 několik ujištění ve smyslu, že na vyřešení končícího pronájmu NT je dost času. Těmito prohlášeními ale současně po-tvrdila, že uznává platnost mezinárodní nájemní smlouvy o NT.

V roce 1984 podepsala Velká Británie a ČLR Společnou deklaraci o otázce Hongkongu stanovující podmínky jeho předání Číně, plánovaném 1. 7. 1997. Hongkong byl jedinou britskou kolonií, jež se místo vyhlášení samostatnosti připravovala na převzetí jiným suverénním státem s odlišným politic-kým systémem. Podle Společného deklarace, která se stala základem hongkongské mini-ústavy, bylo pod principem „jedna země, dva systémy“ Hongkongu slíbeno zachování britského právního a

ekonomického systému po 50 let a nově přidána byla i vysoká míra autonomie ve všech oblastech kromě zahraničních vztahů a obrany.

Hongkong jako zvláštní administrativní region ČLR po roce 1997

Po obnovení čínské suverenity v roce 1997 se Hongkong potýkal s několika hlavními problémy: (1) krizí vládnutí (2), deficitem legitimity hongkongské vlády a (3) nadměrným vlivem hongkongské podnikatelské elity, jejíž představitelé byli přijati do vlády a Legislativní rady (hongkongského par-lamentu) i do oficiálních struktur ČLR, včetně čínského parlamentu.

Pro občanskou společnost zůstalo jen málo možností k vyjádření nesouhlasu s politikou vlády, ať už se jednalo o prosazování bezpečnostních zákonů nebo o sociální politiku. Veřejné protesty se zpo-čátku jevily jako jeden z efektivních způsobů komunikace mezi vládou a občany. Ta např. vyslyšela požadavek půl milionu lidí v ulicích v roce 2003 a na 20 let odložila přijetí kontroverzního bezpeč-nostního zákona známého jako článek 23. V roce 2012 protesty studentů dosáhly odložení návrhu na zavedení výchovy k vlastenectví. Zlom nastal v roce 2014, kdy tzv. Deštníkové hnutí požadovalo přímou volbu správce Hongkongu. Ani zablokování centra města po 79 dní nepřineslo kýžený vý-sledek. V reakci na tento neúspěch se aktivisté přesunuli z ulic do politiky.

Politický systém Hongkongu s prvky liberalismu a autoritářství je označován jako „hybridní režim“. Za Britů byla veškerá politická moc soustředěna v rukou koloniální správy v čele s guvernérem do-sazeným Velkou Británií. Kromě svobody podnikání měl Hongkong i transparentní právní pro-středí, nezávislou justici a některá občanská práva, jako svobodu projevu a shromažďování. Po pře-vzetí vlády Čínou zůstal v Hongkongu zachován hybridní systém liberálního autoritářského režimu bez demokratických voleb. Občanské svobody zůstaly oficiálně zaručeny hongkongskou mini-ústa-vou, zákony a mezinárodními úmluvami, jež Hongkong ratifikoval. Správce Hongkongu je volen předem vybraným sborem volitelů loajálních Číně.

Kombinace liberálních a autoritářských elementů v jednom systému často vede ke konfliktům mezi vládnoucí elitou a opozicí a k postupné destabilizaci celého systému. Po obnovení čínské suverenity zprvu v Hongkongu pokračoval pomalý proces demokratizace voleb do Legislativní rady započatý v osmdesátých letech, i činnost opozičních politických stran. Prvních 15 let pod čínskou vládou pů-sobil Hongkong jako výjimka potvrzující pravidlo o nestabilitě hybridních režimů. Ale postupně s tím, jak v Hongkongu rostla netrpělivost s pomalým tempem demokratizace systému, rostla i snaha Číny a hongkongských elit o větší kontrolu. V roce 2019 již nebylo pochyb, že se Hongkong stal dalším, přímo učebnicovým příkladem nestabilního hybridního režimu.

Z města protestů městem nových zákonů

Poslední vlna protestů v roce 2019 vyvrcholila celospolečenskými nepokoji, které na několik mě-síců ochromily chod města. Mezi požadavky občanů bylo stažení návrhu novely zákona o extradici, na jehož základě lze vydat stíhanou osobu k soudu v jiném státě, a zavedení přímé volby správce Hongkongu. Protesty nabývaly na síle i po stažení kontroverzního návrhu novely a poprvé za čínské správy s sebou nesly i silné prvky násilí a začalo se ozývat i volání po nezávislosti Hongkongu. Pro-testující se ve svém boji proti vládě dovolávali podpory západních mocností, zejména Velké Britá-nie a USA. Představitelé hongkongské opozice několikrát osobně navštívili USA, kde byli přijati nejvyššími státními úředníky. Kromě jiného v USA lobbovali i za uvalení ekonomických sankcí na Hongkong. Američtí zákonodárci hongkongské protesty podpořili nejen slovně, ale i přijetím zá-konů týkajících se Hongkongu, jako např. „Hong Kong Human Rights and Democracy Act“ z roku 2019, ve kterém je závazek monitorovat situaci lidských práv v Hongkongu. Tyto kroky vnímala Čína jako ohrožení své suverenity a pokus hongkongské opozice otevřít západním mocnostem cestu k získání větší kontroly v Hongkongu.

Protivládní nepokoje byly postupně potlačeny hongkongskou policií. Svou roli v jejich potlačení sehrál i nástup covidu, a to kvůli strachu z nákazy a novým epidemiologickým opatřením, která za-kazovala shromažďování na veřejnosti. V roce 2020 byly kvůli pandemii o rok odloženy i pláno-vané volby do Legislativní rady, v nichž měli velkou šanci uspět představitelé opozice. V získaném čase byl volební systém reformován tak, aby nemohl kandidovat nikdo, kdo není deklarovaným vlastencem oddaným Hongkongu a Číně a byl podstatně snížen počet přímo volených míst. Proces postupné demokratizace byl reformou zastaven a uvržen zpět do podobného stavu, kde byl za brit-ské správy před více než 40 lety.

Obnovení stability hongkongského hybridního režimu bylo dosaženo posílením autoritářských prvků – omezením právní autonomie a občanských svobod, reformou volebního systému a elimi-nací politické opozice. Stalo se tak použitím kombinace různých prostředků od represivních až po legislativní. Kromě zákona o státní bezpečnosti uvaleného na Hongkong Čínou v červnu 2020, má dnes vláda ke kontrole společnosti k dispozici i vlastní bezpečnostní zákon a celý arzenál dalších zákonů, od archaických britských koloniálních, jako např. zákona o stavu nouze z roku 1922 a zá-kona proti pobuřování z roku 1938, až po nový protiepidemický zákon.

Hongkong na šachovnici

I pod čínskou vládou zůstává Hongkong územím s kapitalistickým systémem a vysokým stupněm svobody pro podnikatelskou elitu. Otázkou zůstává, jaký dopad bude v budoucnu na jeho stabilitu mít prohlubující se deficit legitimity hongkongské vlády a narůstající propast mezi podnikatelskou elitou a občanskou společností.

Podle posledních prohlášení čínského prezidenta by zvláštní status Hongkongu v rámci Číny mohl zůstat zachován i po roce 2047. Nedávné legislativní změny v Hongkongu ale zůstávají předmětem sporů mezi Čínou a Velkou Británií, která kritizuje Čínu za porušení Společné deklarace z roku 1984. Do sporů o Hongkong se promítá i obchodní válka mezi Čínou a USA. V roce 2020 USA uvalily ekonomické sankce na členy hongkongské vlády a uzákonily odebrání zvláštní statusu Hongkongu jako autonomního území v rámci Číny.

Hongkong, u jehož zrodu stála Velká Británie, je dnes politicky a ekonomicky součástí Číny a sou-časně ekonomicky spjatý s USA. Zůstává tak důležitou figurkou na šachovnici ve hře velmocí.

→ Markéta Moore vystudovala sinologii v Praze a sociologii a mezinárodní právo v Hongkongu, kde žije od roku 1997 a vyučuje mezinárodní vztahy na Hong Kong University