Anti-genderová internacionála. Kořeny a ideový background současného anti- Během posledních let česká média začala informovat o tzv. anti-genderových hnutích. Vyšlo totiž najevo, že spo

Tyto tzv. anti-genderové organizace spojuje snaha eliminovat ženská a LGBTQIA+ práva, k nimž přistupují nikoliv jako k hříchu z pozice pohoršených konzervativních křesťanů, ale jako k vlivné „genderové ideologii“, kterou např. současný papež František popsal jako „nebezpečnou ideologickou kolonizaci“. Její nebezpečí podle něj spočívá v tom, že smazává veškeré rozdíly mezi ženami a muži. Papež František, hovořící o kolonizující ideologii po celou dobu svého pontifikátu, odkazuje především na západní finanční pomoc v oblasti reprodukčních práv (interrupce a antikoncepce) zemím globálního Jihu. Podle papeže jsou důsledkem této ideologie, jež slouží imperiálnímu Západu k vytváření globální ideologické hegemonie, bující individualismus a rozpad lidského společenství. Církev a tradiční rodina – sestávající z otce, matky a jejich biologických dětí – jsou prezentovány jako poslední bezpečná místa, z nichž se lze tomuto útoku bránit.

Rétorika o „genderové ideologii“ se neobjevuje jen v oficiálních církevních kruzích. Proslovy významných politických představitelů, jako jsou maďarský předseda vlády Viktor Orbán, polský prezident Andrzej Duda nebo italská premiérka Georgia Meloni, v nichž útočili na tzv. „genderovou a LGBTQIA+ ideologii“, se staly evergreenem titulků evropských médií. Ve zmíněných zemích se tato rétorika navíc materializovala ve formě konkrétních diskriminujících opatření, jako např. v LGBT-free zóny v Polsku nebo maďarský zákaz tzv. „LGBT propagandy“ a zákon umožňující anonymně nahlašovat gay a lesbické páry, které doma společně vychovávají děti. Maďarské expertky Eszter Kováts a Andrea Petö popsaly toto karikování významu původního konceptu „gender“ za účelem vytváření morální paniky, jako symbolické lepidlo spojující náboženské organizace, kvazi-občanské spolky, neziskové organizace a v neposlední řadě představitele krajní pravice v jednu diskurzivní koalici. Ta pod záštitou „boje proti genderové ideologii“ a záchrany toho, čemu říkají „tradiční rodinné hodnoty“, soustavně napadá, ať už jen rétoricky či konkrétními zákroky, reprodukční práva, LGBTQIA+ práva, vzdělávání v oblasti sexuální výchovy, obor genderových studií, právo na manželství pro gay a lesbické páry nebo nadnárodní úmluvy týkající se problematiky genderového násilí.

Polské feministické aktivistky a expertky Elzbieta Korolczuk a Agnieszka Graff pak tuto koalici popisují jako oportunistickou synergii: zatímco krajně-pravicoví populisté nemusejí být nezbytně konzervativní v otázkách genderu, zdá se, že z antagonismu namířeného proti „genderové ideologii“ artikulovaného jejich ultrakonzervativními spojenci benefitují a pomáhá jim dostat se k moci, a proto ho čím dál tím víc sami používají ve svých politických kampaních. Díky tomu v Evropě původně katolická rétorika „genderové ideologie“ začala získávat pozornost médií a dostala se tak do společenského povědomí. Krajně pravicoví populisté a nacionalisté ji totiž metodou skandalizujících tvrzení zaručujících mediální pozornost pomohli dostat do světel reflektorů (u nás např. Petr Piťha svým svatováclavským kázáním z roku 2018) a termín „genderová ideologie“ v podstatě zlidověl. Ačkoliv v jejich nacionalistickém podání se anti-genderová rétorika vyznačuje kritikou globalizace, transnacionálních organizací a důrazem na suverenitu národa, sama je výsledkem globalizačních procesů a mezinárodního síťování. Cílem tohoto článku je proto stručně představit intelektuální kořeny a vývoj rétoriky, která je klíčovou zbraní současných kulturních válek.

Na počátku byla encyklika

Prizmatem dnešní doby jsou šedesátá léta 20. století, minimálně na Západě, nahlížena jako dekáda progresivních sociálních hnutí, sexuální revoluce a osvobození od striktních pravidel v oblasti sexuality. Zásadním momentem tohoto vývoje je „představení“ hormonální antikoncepce. Význam této události je dvojí. Kromě obecného uvolňování sexuální morálky a usnadnění plánovaného rodičovství, vyvolala i reakci katolické církve, což lze označit jako zárodek současné anti-genderové politiky. Rok předtím, než byla na trh uvedena první antikoncepce, v lednu 1959, představil papež Jan XXIII. plán svolat druhý vatikánský koncil, který na rozdíl od předchozích koncilů neměl řešit boj proti kacířství, ale to, co Jan XXIII. nazval ag- giornamento („aktualizace“). První z celkem čtyř zasedání koncilu, které se konalo v roce 1962, papež uvedl projevem, v němž vyjádřil své přesvědčení, že aby byla církev schopná i nadále inspirovat lidi k boží víře, je třeba držet prst na tepu doby a přizpůsobit své učení společenskému vývoji. O tři roky později, v červenci 1968, navzdory silné podpoře veřejnosti, papež Pavel VI., nástupce Jana XXIII., překvapivě zklamal mezinárodní naděje na modernizaci církevních dogmat a oficiálně prohlásil, že římsko-katolická církev považuje antikoncepční pilulky, popř. jakékoliv jiné umělé kontracepční metody, za neakceptovatelné. Tento postoj církev oficiálně artikulovala v encyklice Humanae Vitae zdůrazňující nerozlučnost dvojího významu manželského pohlavního styku: jednoty a plodnosti. Textem této encykliky církev sekularizovala svůj jazyk. Pavel VI. v něm totiž šikovně přeartikuloval argumenty vycházející z antikoloniální a kvazi-feministické kritiky a důsledně odmítl ospravedlňování antikoncepce jako prostředku, který může zabránit přelidnění Země a pomoci chudým z globálního Jihu. Namísto toho trval na tom, že to, co bylo skutečně ve hře, bylo špatné a nespravedlivé rozdělení ekonomických zdrojů, a předpověděl, že užívání antikoncepce povede k nevěře a redukci ženy na sexuální objekt. Na rozdíl od předchozích encyklik, které označovaly antikoncepci za smrtelný hřích, se tak text Humanae Vitae zaměřil na pozemské úzkosti a obavy.

Katolíci, kteří se s obsahem encykliky ztotožňovali, trvali na tom, že je třeba ji neinterpretovat jako „ne antikoncepci!“, ale jako „ano lidské lásce, ženské důstojnosti, manželské věrnosti a triumf opravdové svobody“. Podobné pozitivní a ve své podstatě sekulární rámování toho, co nevěřící a progresivní věřící vnímají jako projevy církevního zpátečnictví, se stalo ústřední strategií boje proti emancipaci a narovnávání práv. Na jejím vývoji společně s Vatikánem pracovali také představitelé tzv. Americké křesťanské pravice, politického hnutí ovlivňující politiku Spojených států od sedmdesátých let 20. století. S nimi Vatikán vytvářel koalice na mezinárodních konferencích Organizace spojených národů, konkrétně na konferenci o populaci v roce 1994 v Káhiře a na konferenci o ženách v roce 1995 v Pekingu, na nichž společně usilovali o zablokování vzniku jakékoliv mezinárodní úmluvy, která by podporovala osvětu v oblasti reprodukčních práv. Tyto snahy se materializovaly v invenci pojmu „genderová ideologie“. Poprvé jej použila americká novinářka Dale O’Leary, která se po konferenci v Pekingu vrátila přesvědčená o tom, že „tzv. gender establishment řídí celou Organizaci spojených národů“. V reakci na tuto událost o dva roky později vydala knihu The Gender Agenda (Ge- nderová agenda). Ta si našla oblibu u mnoha katolických duchovních, včetně Josepha Ratzingera (pozdějšího papeže Benedikta XVI.), a v návaznosti na její text Vatikán publikoval vlastní dokumenty. Mezi těmi nejvýznamnějšími je tisícistránkový lexikon zabývající se „nejednoznačnými a spornými pojmy v etických otázkách a otázkách rodinného života“ (Lexicon: Ambigious and Debatable Terms Regarding Family Life and Ethical Questions) z roku 2003. O diseminaci pojmu „genderová ideologie“ pak usilovali další představitelé katolických intelektuálních okruhů jako např. francouzský lacanovský psychoanalytik Tony Anatrella a německá socioložka Gabriele Kuby, autorka knihy Globální sexuální revoluce: ztráta svobody ve jménu svobody. V roce 2014 knihu přeložilo do češtiny Kartuziánské nakladatelství a Kuby ji v tom samém roce přijela prezentovat do Prahy.

Aliance za společné dobro: tradice, soukromé vlastnictví a rodina

Ne všechny strategie současného anti-genderového hnutí vyšly z dílny katolické církve. Jeho kořeny najdeme totiž i v Brazílii šedesátých let, kde v té době Plinio Corrêa de Oliveira, místní katolický intelektuál, velkostatkář a politik, založil nábo- ženské a nátlakovou skupinu Tradition, Property, Family (TFP). Jak uvádí Neil Datta, tato organizace původně vznikla jako odmítává reakce na údajný přehnaný liberalismus druhého vatikánského koncilu a ideologicky kombinovala sociální konzervativismus s ekonomickým hyper-liberalismem, antikomunismem a krajně pravicovou ideologií. Podle představitelů TFP se Vatikán vzdálil katolickému učení natolik, že bylo třeba jej zavrhnout a obrátit se zpátky do zlatého věku křesťanství – středověku. V devadesátých letech se TFP přesunulo z Latinské Ameriky do dalších zemí, jako byly Austrálie, Kanada a Spojené státy americké. V Evropě se jeho první pobočka objevila v sedmdesátých letech ve Francii. Po pádu Berlínské zdi se její spřízněné organizace začaly objevovat především v regionu střední a východní Evropy, kde jejich politické aktivity dnes slaví hmatatelné výsledky. Například polská organizace Ordo Iuris, která má sice jiné jméno, ale téměř identické logo jako TFP, stála za plošným zákazem potratů, který v Polsku vešel v platnost v roce 2021. V Estonsku je spřízněnou organizací TFP Sihtasutus Perekonna ja Traditsiooni Kaitseks (Nadace pro ochranu rodiny a tradice), která v roce 2013 úspěšně zbrzdila návrh na legalizaci manželství pro gay a lesbické páry.

Podobné organizace, kterých jsou po celé Evropě dnes již stovky, se pak pravidelně scházejí na celosvětových kongresech jako World Congress of Families nebo vytvářejí nadnárodní aliance. Mezi takovými aliancemi je i tzv. Aliance pro společné dobro (Alipro). Ta sdružuje ideologicky blízké organizace z pěti zemí: Polska, Slovenska, Maďarska, Česka a Itálie. Zatímco v ostatních zemích této koalice jsou organizace spřízněné s autoritářskými a krajně pravicovými (v případě Itálie neofašistickými) vládními stranami, Česko zastupuje již zmíněná Aliance pro rodinu. Organizace, která se dlouhodobě organizuje proti manželství pro všechny, Istanbulské úmluvě nebo sexuální výchově. Ačkoliv vystupuje jako výhradně sekulární organizace, její vazby na katolickou církev jsou zcela zřetelné. Třeba už jen z toho, že její předsedkyně Jana Jochová za své politické aktivity od církve obdržela rytířský řád sv. Silvestra. Jochová se navíc účastní i tzv. pochodů pro život, jejichž ultimátním cílem je plošný zákaz potratů. Názor organizace na otázku práva na přerušení nechtěného těhotenství je tak více než zřejmý. Alipro, podobně jako její spřátelená organizace Ordo Iuris, volí jako svou hlavní strategii pronikání do politických struktur, vytváření sítí s lidmi u moci a ovlivňování politiky přímo ze zákulisí. Navenek sice používá příjemné a působivé PR, pozitivní rétoriku o ochraně čes- kých rodin, podobně jako byla prezentována encyklika Humanae Vitae, v zákulisí se ale mj. síťuje a spolupracuje s krajně pravicovými organizacemi a aktivně se účastní seminářů pořádanými poslanci SPD. Organizace jako Alipro smazávají hranice mezi krajně pravicovou a mainstreamovou politikou. Po vzoru svých amerických kolegů pomáhají v Česku budovat křesťanskou krajní pravici s lidskou tváří (a příjemným PR). To se jim ostatně celkem dobře daří, protože česká média jim poskytují platformu k tomu, aby se vyjadřovaly k otázkám, na které nemají žádnou expertizu v podobě odborného vzdělání, jen názor formovaný kruhy náboženských fundamentalistů servírující veřejnosti ve formě sekularizovaného diskurzu o „genderové ideologii“ a ochraně tradiční rodiny.