Suverenita je v mainstreamové IR teorii většinou chápána jako nejvyšší autorita státu, možnost vykonávat moc a kontrolu nad vlastním územím či obyvatelstvem a schopnost fungovat jako suverénní hráč na mezinárodním poli. Tento koncept státu nachází své kořeny ve Vestfálském míru (1648) a později byl evropskými mocnostmi skrze kolonialismus násilně importován do „zbytku“ světa. Avšak feministické a dekoloniální perspektivy nám jasně ukazují, že suverenita není ideál dostupný všem: ať už na mezinárodním poli (např. Palestina), nebo uvnitř státu (menšiny, ženy nebo BIPOC lidi – Black, Indigenous and People of Colour). Rozpor mezi suverenitou jako ideologickým ideálem a nenaplněnou politickou praxí je zásadní argument, proč by se současná disciplína mezinárodních vztahů měla spíš soustředit na individuální a kolektivní bezpečnost, autonomii a lidská práva než na domnělý konstrukt státní suverenity.

Stát je totiž pro mnohé zdrojem systémového či strukturálního násilí a upírá základní lidská práva a svobody. A nejedná se o diktátorské či autoritářské režimy, ale o neoliberální demokratický stát „západního“ typu, který např. dlouhodobě diskriminuje trans a nebinární lidi, ukrajuje reprodukční práva žen, ignoruje klimatickou krizi či páchá systémové násilí na BIPOC a queer lidech. Stát pro mnohé není zdrojem osvobození či bezpečí, naopak. Mainstreamové IR teorie tuto realitu ovšem přehlíží a neberou v potaz, že stát je vystavěn na základech patriarchátu, systémovém rasismu a kolonialismu a tyto nerovné struktury svým fungováním často umocňuje a udržuje.

Je zajímavé, že tento vývoj jasně rozporuje optimistická očekávání, která zaznívala po konci studené války v rámci domnělého vítězství kapitalismu a neoliberální demokracie. Neustálé aspirace k „Západu“ slibovaly světové společnosti prosperitu, ochranu lidských práv a individuálních svobod. Dnes můžeme vidět, že se tyto představy o lineárním vývoji společnosti a vítězství osobní suverenity nenaplnily.

Má stát právo na vaše tělo?

Feministické IR teorie dlouhodobě poukazují na to, že analyzování mezinárodní politiky bez genderové perspektivy je zjednodušené a nepřesné. Ať už se jedná o feminismus, dekolonialismus, environmentální či neomarxistické přístupy, můžeme sledovat odklon od pojímání bezpečnosti skrze státní optiku a soustředění se na lidskou bezpečnost, suverenitu a autonomii jednotlivců. Feminismus tak do mixu mezinárodní politiky přináší třídní, rasové a genderové otázky. Co víc, jedním z hlavních feministických argumentů, proč zkoumat individuální autonomii ve vztahu k státu a potažmo mezinárodní politice je, že není možné oddělovat „osobní“ problémy od těch veřejných či politických. Na všechny aspekty našich individuálních, tzv. osobních životů má přímý vliv politika a činnost a aktivita státu.

Stát historicky disponoval a stále disponuje kontrolou nad lidskými těly, především těch, kteří byli a jsou socializovány jako ženy, ale také trans a nebinárních lidí, queer a BIPOC lidí a dalších marginalizovaných skupin. Tuto státní praxi lze konceptualizovat skrze teorii biopolitiky Michela Foucaulta. Podle něj moderní státy disponují nástroji, jak kontrolovat těla svých občanů a občanek. Tyto nástroje jsou institucionalizované a normalizované, např. se jedná o zákony, trestní systémy a uvězňování, zdravotní politiky, vzdělávací systémy a další. Jde o formy moci a kontroly, ať už faktické, či diskurzivní.

Historická praxe státní kontroly ženských těl stojí na základním patriarchálním předpokladu, že ženské tělo nepatří výlučně jim, ale je jistým kolektivním nástrojem či objektem pro např. reprodukční či domácí práci. Gender je tedy esencializovaný, společnost a stát předpokládají, že ženy a muži se rodí s biologicky jasně determinovanými předpoklady, na jejichž základě pak performují role ve společnosti. Stát si tak dělá „přirozený“ nárok na ženská těla a jejich fungování, vzhled a prožitky.

Jedním z hlavních příkladů může být např. omezování či úplné odebrání reprodukčních práv. Od USA, přes Polsko až po ČR můžeme sledovat různou míru pokusů (a úspěchů) ztížit či znemožnit ženám a dalším lidem přístup k interrupcím. Jen několik hodin po letošní Trumpově inauguraci např. přestala fungovat vládní webová stránka reproductiverights.gov, která pomáhala lidem najít zdravotní péči a informovala je o jejich právech a možnostech. To je samozřejmě v souladu s dlouhodobou politikou Donalda Trumpa.

Dalším takovým příkladem, tentokrát z českého kontextu, byly v nedávné minulosti nucené sterilizace, jež byly vykonávány na romských ženách bez jejich souhlasu. Tyto (a jiné) státní politiky se přímo či nepřímo opírají o premisu, že ženy nemají právo na kontrolu nad svými těly a svou subjektivitou. Stávají se objekty, nad kterými je vykonávána moc a kontrola.

Vedle omezování reprodukčních práv také dochází k diskriminaci trans a nebinárních lidí. Příkladem může být požadavek sterilizace pro změnu pohlaví (což v ČR v roce 2024 Ústavní soud nařídil změnit) nebo zákazy či nepřístupnost hormonální terapie a tranzice (např. Florida či Texas zakázaly přístup mladistvých ke genderově afirmativní péči, včetně hormonální terapie). Stát se tak stává jakýmsi samozvaným arbitrem genderu a má přímý vliv na životní možnosti, tělesnost a zdraví lidí.

Stát také reguluje práva queer lidí, čímž kontroluje intimní, romantické a sexuální vztahy, kdy samozřejmě protežuje a normalizuje heterosexualitu a monogamii. Donald Trump např. hned v prvních pár dnech v prezidentské funkci podepsal nařízení rušící antidiskriminační politiky na ochranu queer osob a exekutivní příkazy popírající existenci trans lidí. Jako další příklad si můžeme uvést zákaz sňatků stejnopohlavních párů v různých státech světa.

BIPOC a americký stát

Stát také skrze své biopolitiky systematicky diskriminuje a kontroluje lidi na základě rasy a barvy pleti. Jako příklad si můžeme znovu uvést USA, i když se tento státní útlak neděje jen tam. BIPOC lidé historicky čelí aktivním a strukturálním útokům na jejich autonomii, práva a svobody.

BIPOC lidé čelí nepoměrně vysoké míře policejního zatýkání, kontrol a násilí. Statistiky dlouhodobě ukazují, že lidé nebílé barvy pleti mají např. větší pravděpodobnost, že budou zastřeleni než běloši. USA má také největší míru uvězňování lidí na světě a BIPOC lidé tvoří nepoměrně velkou část uvězněné populace. Nezapomínejme, že americké věznice jsou často součástí vězeňsko-průmyslových komplexů a jsou soukromě vlastněné. Uvězňování (převážně BIPOC lidí) se tedy stává byznysem.

Nejrůznější americké politiky a politické kampaně měly také často rasistický podtext a za následek umocnění předsudků a diskriminace vůči např. Afroameričanům/-kám či muslimům/-kám . Jako příklad si můžeme uvést např. „War on drugs“ nebo „War on terror“.

Během ledna 2025 jsme mohli sledovat, jak se Donald Trump opět staví k otázce migrace, která dominantně zasáhne právě BIPOC lidi. Během dvou týdnů zakázal spolupráci s Radou OSN pro lidská práva, plánoval vyhostit univerzitní studentstvo, které se zúčastnilo pro-palestinských protestů, navrhl, že bude zadržovat migranty v Guantánamu, nebo vystoupil z WHO.

Lidé versus stát

Stát na mezinárodním i domácím poli sice jedná v sebezájmu, ale ten je definovaný zájmovými skupinami, byznysem a politickými elitami, ne zájmy jednotlivců. Stát nefunguje jako neutrální aktér, který objektivně zajišťuje pořádek a spravedlnost svým občanům a občankám a racionálně vystupuje na mezinárodním poli v zájmů svých obyvatel, přestože se tak mainstreamové IR teorie snaží tvářit. Naopak vnitřně, ale i mezinárodně aktivně vytváří hierarchie a nerovnosti, jež určují individuální subjektivitu a kontrolu nad těly, determinuje individuální možnosti a práva vést důstojný a svobodný život a limituje způsoby, jak se k sobě navzájem můžeme vztahovat.

Právě proto, že je koncept státu pro mezinárodní vztahy tak zásadní, bychom neměli v tomto oboru přehlížet jeho dopad a interakci s individuálními svobodami a autonomií, obzvlášť pokud nechceme, aby se z IR stala vyprázdněná disciplína polemizující nad koncepty a ideály, které nemají žádný odraz v realitě. Stejně jako v jiných společenskovědních disciplínách se neobejdeme bez jasného pojmenovávání problémů. Někdo by možná mohl namítnout, že feminismus a dekoloniální perspektivy jsou dnes již etablovanými přístupy, jež mají vliv na vývoj disciplíny. Pokud bychom se však soustředili na český kontext, byl by takový přístup naivní. Ať už se podíváme na české IR jako praxi, akademickou disciplínu či syllabus, který učíme bakalářské a magisterské studentstvo, můžeme sledovat, že feminismus, spolu s dalšími kritickými IR přístupy, je stále na periferii a je vnímám spíše jako jistá anomálie než běžná perspektiva. Není divu, IR jako vědecký obor je součástí společenského diskurzu a normy, v nichž jsou feministické otázky stále umenšovány a přehlíženy.

Mezinárodní vztahy byly jako disciplína vystavěny na humanistických ideálech a není možné studovat mezinárodní politiku 21. století bez jasného pojmenování strukturálních nerovností, jichž je stát aktivní součástí. Přeformulování konceptu suverenity z té státní na individuální je jen jedním z mnoha intelektuálních cvičení, které nás zavede k více inkluzivnímu chápání mezinárodněpolitických otázek a bezpečnosti.

→ Anna Kotvalová je doktorandkou oboru Mezinárodní vztahy Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde také vyučuje několik předmětů, působí i v neziskovém sektoru a věnuje se publicistice