Azovské moře: Nové ohnisko napětí v evropském okolí
Nedávný námořní střet Ruska a Ukrajiny opět po dlouhé době vrátil do centra světové pozornosti konflikt na Ukrajině a ruskou roli v něm. Ukrajinský prezident Porošenko vyhlásil válečný stav v deseti příhraničních a příbřežních provinciích. Mezi nejčastěji diskutovanými příčinami nynější eskalace jsou zejména údajné snahy prezidentů Putina či Porošenka o posílení pozice na domácí politické scéně. Tento pohled však nicméně přehlíží dlouhodobý trend v oblasti, kterým je neutuchající posilování Ruska v Černomořské oblasti, které si snaží vynutit výsadní postavení. Tento komentář se tak chce zaměřit na měnící se situaci okolo Krymu a v Azovském moři a její důsledky, jak pro budoucnost Ukrajiny, tak i pro vývoj strategické rovnováhy v oblasti Černého moře.
Střet v Azovském moři jako politika jinými prostředky
Prakticky ihned po prvních zprávách o incidentu se objevily spekulace o hlubších příčinách nového vývoje. Část pozorovatelů se kloní z vysvětlení, že za danými událostmi stojí především snaha prezidenta Putina posílit domácí postavení v souvislosti s propadající se popularitou, za kterou může zejména hluboce nepopulární důchodová reforma a churavějící ruská ekonomika. Jiní pro změnu vidí za celou situací údajnou snahu prezidenta Porošenka posílit svoje upadající preference před volbami. Tyto úvahy jsou nicméně více či méně zasvěcenými spekulacemi a často se v nich odráží subjektivní vnímání ukrajinsko-ruského konfliktu.
Co zůstává stranou je dlouhodobý trend plíživé námořní blokády Ukrajiny ze strany Ruska, kterou způsobila zejména dostavba Kerčského mostu, ale i vzrůstající asertivita Ruska v oblasti Černého moře a dále ve Středomoří. Poslední incident je tak jenom logickým vyvrcholením tohoto vývoje.
Azovské moře jako nový „chokepoint“ v rusko-ukrajinském konfliktu
Ať už jsou zájmy vůdců současné Ukrajiny i Ruska jakékoli, dlouhodobý trend v oblasti je zřejmý. Ruská okupace Krymu a podpora separatistů v Luhanské a Doněcké oblasti spojená s ambicí i do budoucna ovlivňovat vnitřní i vnější politiku Ukrajiny, vytvořily třaskavou směs.
Z hlediska konfliktu na Ukrajině je možné ruskou akci v Kerčském průlivu vnímat jako pokračování opotřebovací války na východě země. Přetrvávající střety na Donbasu mají v podstatě poziční charakter a od bitvy o Debalcevo počátkem roku 2015 nedošlo k větší vojenské operaci, v jejímž důsledku by jedna či druhá strana zabrala významnější území. Vojenské střety sice pokračují, avšak logikou se zdá být zejména snaha zúčastněných stran vyčerpat tu druhou, a přinutit ji tak k politickým ústupkům. To do značné míry připomíná situaci, která panovala mezi Izraelem a Egyptem v letech 1967-1970. Tento model nicméně nepůsobí jenom proti ukrajinské straně konfliktu. Materiální, finanční a vojenská podpora, kterou Moskva separatistům na východě země dává, je nemalá, a ruská státní kasa zcela určitě není bezedná. Opotřebovací konflikt tak dává i Ukrajině šanci na budoucí zlepšení svojí vyjednávací pozice.
V tomto světle jsou události okolo Kerčské šíje určitým ruským úkrokem do strany, který umožňuje vymanévrovat zablokovanou situaci na pevnině. Kerčský průliv je jedinou přístupovou cestou do přístavu Mariupol, který je klíčovým ukrajinským přístavem pro přepravu sypkých materiálů (zejména obilí) a významný je i z hlediska metalurgického průmyslu. Svoboda plavby v Azovském a Černém moři je tak nesmírně důležitá jak pro město, tak i pro celou ukrajinskou ekonomiku. Za pozornost stojí i to, že pro provoz metalurgické výroby v Mariupolu je klíčová koksovna u města Avdijivka, která se nachází bezmála na linii dotyku znepřátelených stran. Mezi Mariupolem a Avdijivkou vede klíčová dopravní spojnice skrze město Volnovacha, které je rovněž zranitelné dělostřeleckým ostřelováním. Kerčský průliv je tak dalším článkem řetězu, který může fatálně narušit mariupolský ekonomický systém a tím i ekonomiku Ukrajiny.
Z tohoto hlediska lze pochopit ukrajinskou snahu vynutit tomuto problému maximální pozornost a neustále testovat svobodu plavby v této oblasti. Současně celou krizi lze vnímat i jako jasný signál Ruska, že Kerčskou úžinu může ve velmi krátkém čase uzavřít. Ostatně i dramatické rozmístění leteckých sil a s tím spojené televizní záběry moderních vrtulníků Ka-52 a starších, leč stále výkonných bitevníků Su-25 mají celý vzkaz jenom podtrhnout.
Signál za hranice Ukrajiny
Rusko má i další důvody demonstrovat sílu v této oblasti. Ruská okupace Krymu v roce 2014 dramaticky změnila rovnováhu sil v celé černomořské oblasti. Černomořská flotila se svými 45 plavidly, 6 ponorkami a rozsáhlou podporou leteckých a raketových pluků je zcela dominantní silou, která nejenže naprosto deklasuje ukrajinské námořnictvo, ale i černomořské státy NATO. Danou sílu mohou podpořit i plavidla Kaspické flotily, které se do oblasti mohou přesunout skrze kanály a řeky v jižním Rusku. V uplynulých letech tuto schopnost lodě kaspického loďstva opakovaně demonstrovaly při nasazení v Sýrii, kdy přes zmiňovaný říční systém a Azovské moře propluly až do východního Středomoří. Státy NATO jsou naopak v rozmisťování námořních sil v Černém moři značně limitovány úmluvami regulujícími proplutí válečných lodí skrze Bospor a Dardanely.
Z tohoto hlediska je nedělní střet další demonstrací Ruska světu, že Černé moře je nyní oblastí, kde hodlá prosazovat svoji vůli a v podstatě zde dominovat. To potvrzuje i dílčí moment, který zůstal zcela ve skrytu nynějších událostí. Britská televize Channel 5 v těchto dnech odvysílala reportážní dokument, který mimo jiné ukazuje události z letošního května, kdy 17 ruských letounů nalétávalo v blízkosti britské válečná lodi HMS Duncan plavící se zhruba 55 km od Krymu. Ačkoli se dle všeho nejednalo o zvlášť agresivní manévry, britští námořníci v dokumentu potvrdili, že přítomnost 17 letounů byla zcela mimořádnou událostí a v případném konfliktu by znamenala pro loď velkou výzvu. Počet zúčastněných letounů je vskutku nevídaný a lze ho vnímat jako masivní demonstraci síly ruského letectva v oblasti.
Černomořský poker bude pokračovat
Zajetí ukrajinských plavidel je tak především potvrzením pokračující militarizace Krymu a asertivního ruského chování v jeho okolí. Rusko demonstruje, že v oblasti Černého moře má navrch a že hodlá pevnost Krym použít jak pro případný další tlak na Ukrajinu, tak i jako odrazový můstek pro operace dále na jihu a jihozápadě. Ukrajina v tomto ohledu nemůže ruskému námořnictvu konkurovat, nicméně musí alespoň nějakým způsobem reagovat, jelikož totální blokáda Azovského moře by mohla už tak zkoušené zemi uštědřit fatální úder. Hovoří se možnostech posílení ukrajinského námořnictva vyřazenými americkými fregatami a nutnosti dalšího rozvoje protilodních střel. Daná řešení nicméně zaberou čas a v případě získání námořních plavidel západní provenience je namístě i skepse vůči proveditelnosti takového řešení, zejména kvůli nekompatibilitě těchto bojových systémů s ukrajinskými. NATO taktéž musí na situaci reagovat alespoň částečným posilováním svojí přítomnosti v oblasti, neboť černomořské státy Aliance daný problém velmi rovněž silně pociťují. Tím pádem lze jenom předpokládat, že černomořský poker bude pokračovat, přičemž riziko dalších konfrontací zůstává vysoké.
O autorovi: Michal Mádl je nezávislý bezpečnostní expert. V posledních čtyřech letech působil na Ukrajině v rámci mezinárodních organizací.