13th International Symposium LIVE

14. 2. 2021

Brazílie ve stínu USA: vymaní se zahraniční politika Jaira Bolsonara ze závislosti na americkém prezidentovi?

Wikipedia Commons

Psychologické analýzy osobnosti brazilského prezidenta Jaira Bolsonara začaly zaplňovat tisk již s počátkem jeho volební kampaně na podzim 2018 a často popisovaly jeho dětství, dospívání, kariéru v armádě i v politice, stejně jako jeho již tehdy patrný příklon k Spojeným státům Donalda Trumpa. Analytici se shodovali, že se budoucí prezident vzhlíží v mocných otcovských postavách, a proto byl příznivě nakloněn představitelům politicky tvrdé linie vojenské diktatury. Ti se, jak ostatně velela tradice a spojenectví s USA, odvolávali na hodnoty západní civilizace a vyhlašovali boj (komunistickému) “vnitřnímu nepříteli.” Jako politik a později jako prezident se tento jeho otcovský komplex projevil patrně i v podpoře Donalda Trumpa a jeho politiky “make America great again”.

V době Trumpova zvolení probíhala v Brazílii politická krize, společnost se ostře polarizovala a daly se tušit velké změny. I když byl Bolsonaro za třicet let v Kongresu nevýrazným politikem, dokázal patrně vycítit nespokojenost obyvatel s politickou situací a poptávku po vládě silné ruky. Trumpův styl a jeho vítězství se pro něj staly klíčovým podnětem. Vedle Trumpa a jeho týmu nalezl Bolsonaro v USA i svého mentora, Olava de Carvalho, konzervativního filozofa, který mu ideologicky konvenoval a s nímž opakovaně konzultoval své kroky. Podle některých Bolsonaro dokázal podobně jako Trump zahrát roli „pravého“ Brazilce, který chce věci vrátit tam, kam patří. Zdá se však, že tento návrat představuje spíš závislost až servilnost vůči Washingtonu.

Vargas, Kubitschek, Bolsonaro: asymetrická diplomacie?

Pokoušely-li se levicové vlády o zahraniční politiku, která by Brazílii vymanila z přílišné vazby na USA, Bolsonaro se na počátku svého mandátu vrátil k tradičně jednosměrnému příklonu ke Spojeným státům. Bylo to překvapení nejen pro politology a politické komentátory, ale také pro celý zahraničně-politický aparát Itamaraty (brazilské ministerstvo zahraničí). Stejně jako když během prezidentské kampaně poukazoval na vojenskou diktaturu, represivní aparát, mučení a vraždění a po nástupu do funkce svou vládu naplnil vojáky (viceprezidentem se stal Hamilton Mourão, armádní generál v záloze). I když se vojenské špičky nechaly slyšet, že ústavu budou respektovat, bylo jasné, že Bolsonarovi se stýská po starých časech. Poměry ve společnosti mu zahrály do karet.

Bolsonarovo zvolení bylo dáno mnoha faktory, které souvisejí s předchozími vládami i s tím, že patrně jeho nejvážnější konkurent – exprezident Luiz Inácio Lula da Silva – je obviněn z braní úplatků, nachází se ve vězení a voleb se nemohl zúčastnit. Nicméně zvolení Bolsonara evokuje řadu událostí ve vzdálenějších dějinách země. Nejenže se připomínají časy vojenské diktatury a skutečnost, že se s ní Brazílie dosud nedokázala vypořádat, ale také se nelze ubránit srovnání s prezidenty Jânio Quadrose (1961) a Fernanda Collora Mello (1989-1992). Ti se také opírali o netradiční voličstvo a dokázali mobilizovat představivost a nadšení davů, avšak jejich mandáty skončily abdikací a impeachmentem. Proto i v případě Bolsonara někteří očekávali podobný vývoj, jelikož brazilský prezident je sólista, v brazilském kongresu neměl nikdy velkou podporu a jeho působení nemůže být považováno za úspěšné (sedmkrát změnil stranickou příslušnost, vykazoval minimální zákonodárnou iniciativu).

Obraz syna hledajícího oporu a přijetí u silnějšího bratra či otce je v případě prezidenta klíčový obraz. Nejlepšími vůdci jsou obvykle ti, kteří národ a společnost dokážou integrovat, tj. jsou inkluzivní a dokážou nabídnout vizi. Takových prezidentů měla Brazílie hned několik, ale Bolsonaro se naopak vyznačuje exkluzivností a polarizací: odmítá vlastně všechny menšiny a dobrovolně vstupuje do stínu USA tak, jak to dělala Brazílie v časech diktatury i před ní.

V této souvislosti je nápadný kontrast mezi veřejně vedenou zahraniční politikou Brazílie a soukromým názorem “otců-prezidentů” jakými byli Getúlio Vargas (v době druhé světové války) nebo Juscelino Kubitschek (v poválečných letech hospodářského rozvoje). Přestože oba zařadili Brazílii po bok USA, jejich deníkové záznamy ukazují, že v soukromí se cítili poníženi, pokořeni, odstrčeni, nebo dokonce využíváni svými americkými spojenci.

Vargas tento svůj pocit několikrát zaznamenal v souvislosti s otevřením brazilského severovýchodu americkým leteckým základnám. Podobná zklamání o více než desetiletí později svému deníku svěřil Kubitschek. Brazílie byla geograficky pro Washington důležitá jak během druhé světové války tak i v průběhu studené války. Přestože Brazílie i latinskoamerické země podporovaly USA v jejich boji proti nacismu, obdoba Marshallova plánu sem nikdy nedorazila (toto zklamání vedlo k tomu, že brazilský kongres například odmítl schválit účast Brazílie v korejské válce po boku USA). V 50. letech se prezident Kubitschek spojil se svými latinskoamerickými kolegy a Washingtonu předložil rozvojový projekt, který počítal s rozsáhlými investicemi USA. Eisenhowerova administrativa však masové investice odmítla a naopak – ze strachu z infiltrace komunismu – naléhala na využití brazilského severovýchodu: obsazení ostrova Fernando de Noronha (stanice s naváděcím raketovým systémem) a pobřežního státu Pernambuco (námořní tankovací stanice). Je až neuvěřitelné nakolik se dojmy zachycené v obou denících shodují. Kubitschek nebyl osobnostně predisponován ke spolupráci se SSSR (čehož se Eisenhowerova administrativa původně obávala), ale také nechtěl být loutkou Washingtonu. Vargas i Kubitschek věřili, že by zahraniční politika jejich země měla počítat s těsnou spoluprací s USA (Washington byl tradičně chápán jako protiváha hispanoamerických sousedů Brazílie), ale zdá se, že oba se museli probudit ze svého snu o “přátelství” s Washingtonem.

Potřeba vymanit se z určujícího vlivu USA se projevila v politice prezidentů Quadrose a Goularta (1961-1964), ale dnes – přibližně o půlstoletí později – Bolsonaro ukazuje, že hledání ochrany v církvi, armádě a USA je možná kulturním otcovským komplexem vlastním nejen brazilským politickým špičkám. Zdá se, že to potvrzuje také nedávné pozorování analytika Guillaume Longa o počínání současného generálního tajemníka Organizace amerických států (OAS) Luíse Almarga. Jeho servilita vůči USA jde tak daleko, že Long bývalého uruguayského diplomata a vrcholného představitele OAS označuje za “ministra amerických kolonií”.

Luís Almargo: “ministr amerických kolonií” ?

Podle Longa, bývalého ministra zahraničí Ekvádoru, zavedl Almargo do OAS studenoválečnou atmosféru již během prvního mandátu a dnes si počíná jako americký ministr. OAS vznikla roku 1948 v kontextu studené války a jejím hlavním úkolem bylo ochránit západní polokouli před infiltrací komunismu. S koncem Studené války se OAS musela nově definovat a obrodit. Aby si zachovala kredibilitu soustředila se na monitorování volebních procesů v latinskoamerických zemích. V novém tisíciletí došlo v Latinské Americe k nástupu levicových vlád a vliv USA zde poněkud klesl. Roku 2005 byl poprvé v dějinách OAS do čela této organizace zvolen kandidát bez podpory Washingtonu, který byl dokonce zvolen znovu.

Po roce 2000 začalo být zřejmé, že se OAS začíná vyvazovat z poručnictví USA. Dnes je to především regionální levice, která v obavě před vlivem Washigtonu udržuje kontakty s podstatným hráčem v rámci OAS – Společenstvím karibských zemí (CARICOM čítá 14 hlasů) a tak se snaží vyvažovat vliv USA. Navzdory tomuto zjevnému pokroku podezření vůči USA mezi latinskoamerickými progresisty trvá: OAS je z větší části financována USA (pochází odtud až 60 % rozpočtu organizace) a sídlí ve Washingtonu.

V roce 2015 se ujal úřadu generálního tajemníka OAS Luís Almargo, postava blízká uruguayskému prezidentovi José „Pepe“ Mujicovi. Zaštítěn podporou prezidenta své země a podporou levicových vlád regionu Almargo slíbil, že půjde cestou nezávislosti tak, jak ji pro OAS vytyčil jeho předchůdce José Miguel Insulza. Zdá se však, že progresivistické vlně dnes dochází dech a Luís Almargo se přizpůsobuje. To je ostatně vidět v jeho postojích k venezuelské krizi. V ní Almargo až doposud podobně jako Trump odmítal cestu jednání a trval na změně režimu. Podobně trvá na uvalení embarga na Venezuelu a izolaci Madurovy vlády.

Celá řada procedur probíhajících v regionu nechává Almarga naprosto klidným. To platí o impeachmentu brazilské prezidentky Dilmy Rousseff, uvěznění exprezidenta Luly nebo homofobních projevech Jaira Bolsonara. Almargo vůbec nezareagoval na flagrantní porušování lidských práv na Haiti, kde byl během manifestací (2018-2019) zavražděn Jovenel Moise. Podobně v říjnu 2019 navštívil Ekvádor, kde osobně pogratuloval prezidentu Lenín Morenovi za bravurní zvládnutí krize bez toho, že by si všiml, že represe měla na svědomí několik úmrtí. Podobně se Almargo staví k chilskému prezidentovi Piñerovi či kolumbijské hlavě státu Ivánu Duqueovi.

Zdá se, že se druhý mandát Luíse Almarga v čele OAS odehrává pod poručnictvím Washingtonu. Jestliže se tato organizace po roce 2000 pokoušela najít novou identitu a zasloužit si roli obhájce demokracie, zdá se, že dnes v této roli selhává. OAS se pomalu stává synonymem monroismu (Monroeova doktrína z počátku 19. století podle které je Latinská Amerika zadním dvorkem na němž Washington netoleruje žádné vměšování cizích sil). To je přesně to, co ještě nedávno (leden 2020) Mike Pompeo opěvoval jako „návrat k duchu OAS z 50. a 60. let.”

Změna směru po Bidenově vítězství ?

Almargo je vlastně dalším symbolem ve změně směřování Latinské Ameriky. Bude stát v čele OAS ještě několik let. Také Bolsonaro bude v čele Brazílie až do roku 2022. Někteří odborníci již dnes Bolsonarovi předpovídají blízký konec kvůli COVID-19 a z toho vyplývajících ekonomických potíží, neschopnosti realizovat řadu předvolebních slibů, korupční skandál spojený s jeho synem, neschopnost založit vlastní stranu a také malá podpora v kongresu. Bolsonarovi navíc uškodilo zvolení Joe Bidena americkým prezidentem. Dobrých zpráv je dnes pro brazilského prezidenta málo. Bolsonaro však bude patrně pragmatičtější než dosud a bude se snažit získat centrão tedy velký střed v brazilském kongresu. Avšak je otázka, zda bude mít úspěch a zda se bude jeho proamerické směřování odehrávat ve stejném duchu jako doposud. Kde bude brazilský prezident hledat oporu nyní když Donald Trump odchází z mezinárodní politické scény? Bude konzervativní trend v Latinské Americe pokračovat? Odpovědi na tyto otázky jistě přinesou již následující měsíce.

O autorovi: Aleš Vrbata vyučoval mezi lety 2000 až 2010 na Univerzitě Hradec Králové. V roce 2010 pak získal doktorát z iberoamerikanistiky na FF UK. Od roku 2011 žije v Salvadoru, Bahia, Brazílie

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru