Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

25. 3. 2021

Spojení opozice proti populistickým vládám na periferii Evropy: Volby starostů v Budapešti a Istanbulu

Wikipedia Commons

Maďarsko a Turecko jsou dvě země nacházející se na periferii Evropské unie. Jedna je východoevropský a zároveň středoevropský členský stát, druhá je jihovýchodní soused Evropské unie, jenž dlouho usiloval o členství. V posledním desetiletí se v nich zhoršila úroveň demokratické správy a řízení institucí. Populistické vlády, které využily nesplněných slibů EU, obešly pákový efekt EU v obou zemích. V současnosti v Maďarsku a Turecku probíhá domácí boj opozičních sil proti populistům ve vládě. Na základě tamních zkušeností dokládá tato analýza nezbytnost jednoty opozice v boji s populisty a představuje mechanismy, které dosažení takové jednoty umožnují.

Maďarsko a Turecko jsou dvě země, na kterých jsou vidět meze transformační kapacity Evropské unie (EU) na evropské periferii. Maďarsko je první členský stát EU, jehož úroveň demokratické správy a řízení institucí se významně zhoršily. Po období antiliberálních reforem za vlády FIDESZ (2010–2015) se Maďarsko v roce 2019 v žebříčku Freedom House přesunulo z kategorie „svobodný“ do kategorie „částečně svobodný“. Příklad Maďarska vyvrátil představy o upevňování demokracie v postkomunistické střední Evropě po rozšíření EU v roce 2004.

Na rozdíl od Maďarska je Turecko zemí nacházející se vně EU. Je to však země, která má za sebou dlouhou historii snah o přistoupení k EU a která vyvolala debaty o tom, co je podstatou evropské identity. Vliv EU na tureckou domácí politiku přinesl úspěšné demokratické reformy za vlády AKP v letech 2002 až 2010. Přesto v roce 2011 pod taktovkou té samé AKP přišla „demokratická protivlna“, v jejímž důsledku výkonná moc začala nabírat na netransparentnosti. V roce 2018 se režim podle systému hodnocení Freedom House přesunul z kategorie částečně svobodný do kategorie nesvobodný.

Vůdci vládnoucích stran v obou zemích, Viktor Orbán a Recep Tayyip Erdoğan, jsou známí svými populisticko-pravicovými názory. Case Mudde pojímá populismus jako antielitistický a jeho hlavní pozornost zaujímá lid. Předpokládá, že lidé a elita jsou dvě odlišné a homogenní skupiny. Lid je považován za ctnostný a elita za zlou. Se ztrátou legitimity stávajících politických aktérů se frustrovaná společnost cítí vyloučená ze stávajících politik, což vede k nárůstu populismu. Lid podporuje antagonistické síly ve společnosti a přeměňuje volební soutěž v revanšistický politický boj. Například v roce 2010 se Orbán dostal k moci tím, že rétoricky stíral rozdíly mezi komunismem a jeho konkurenční středo-levicovou Maďarskou socialistickou stranou (MSZP) a neustále zpochybňoval její loajalitu k národu. Ve stejném roce si Erdoğan pojistil výsledek ústavního referenda, které změnilo mocenskou strukturu tureckého státu, tím, že vychvaloval suverenitu lidu proti elitářské povaze sekularistického politického řádu. Demokratické recese v obou zemích souvisely s těmito populistickými atributy obou vůdců. Populismus jim pomohl využít parlamentní většinu v největší možné míře ke změně zákonů, a nakonec i ústav. Tyto změny rozšířily moc exekutivy na úkor nestrannosti soudů a svobodných médií. Dále jim populismus pomohl obejít nebo dokonce strategicky využít opoziční tlaky na domácí i mezinárodní úrovni. Obě vlády například obešly pákový efekt EU tím, že využily nesplněných slibů EU vůči svým zemím.

V eseji The New Competitive Authoritarianism (Nové kompetitivní autoritářství), která byla publikovaná v Journal of Democracy v roce 2020, Steven Levitsky a Lucan Way na základě tohoto vývoje klasifikovali Turecko i Maďarsko jako kompetitivní autoritářské režimy. V tomto typu režimu vlády běžně zneužívají státní zdroje, bojují proti adekvátnímu mediálnímu pokrytí opozice, útočí na opoziční kandidáty a manipulují s volebními výsledky. Tento typ režimu však od plně autoritářského odlišuje to, že opozice stále ještě může úřadující vládě „zavařit tak, aby se zapotila“, tedy je ještě schopná i přes skutečně nerovné podmínky jí klást výzvy. To dokazují volby starosty, které se konaly minulý rok v Istanbulu a Budapešti: dva opoziční kandidáti Ekrem Imamoğlu z Republikánské lidové strany (CHP) v Turecku a Gergely Karácsony ze strany Dialog pro Maďarsko (Párbeszéd) v Maďarsku vyhráli volby v těchto dvou velkých městech. Jak se něco takového mohlo stát v režimech, kde všechny karty byly namíchány proti opozičním stranám a kde vládní strana delší dobu ovládala úřad starosty?

Opoziční jednota jako klíč k úspěchu

Jistě existují strukturální podmínky, které mají dopad na výsledky voleb, jako například stav ekonomiky nebo nespokojenost s vládou. Avšak jednota opozičních stran je jeden z hlavních klíčů k volebnímu úspěchu v kompetitivních autoritářských režimech. V budapešťských i istanbulských volbách opozice takové jednoty dosáhla. Koaliční jednání, jež v Maďarsku pokračovala několik měsíců, spojila dohromady liberální stranu Momentum (M), sociálně-liberální Demokratickou koalici (DK), Maďarskou socialistickou stranu (MSZP), zelenou stranu Dialog pro Maďarsko (Párbeszéd) a stranu s názvem Politika může být jiná (LMP), aby se pokusily změnit status quo v Budapešti, který představoval Istvan Tarlos. Tento provládní starosta ve volbách znovu kandidoval po devíti letech v úřadu. Dokonce i Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik), strana s kořeny v krajně pravicovém hnutí, koalici pomohla tím, že do těchto voleb nenominovala svého vlastního kandidáta.

V Turecku měla opoziční jednota subtilnější formu. Opoziční strany, v tomto případě – CHP, nacionalistická strana Iyi (Dobrá strana) a prokurdská Lidová demokratická strana (HDP) – nebyly přirozenými spojenci. Pouze Iyi byla koaličním partnerem CHP, zatímco HDP v této koalici vůbec nefigurovala. Kvůli desetiletím občanské války mezi tureckým státem a povstaleckou Kurdskou dělnickou stranou (PKK) je turecká opozice z důvodu nacionalistického rozštěpení více polarizovaná. Mnoho příznivců CHP a drtivá většina strany Iyi považují HDP za legální rozšíření PKK. Avšak HDP, bez účasti na jakýchkoli koaličních jednáních, jednostranně podpořila kandidáta CHP, tedy Imamoğlua, v istanbulských volbách a vyzvala Erdoğanova kandidáta Binaliho Yildirima.

Avšak vítězství Imamoğlua a Karácsonyho nebyla snadná. V Istanbulu, kde Imamoğlu 31. března s malým náskokem vyhrál první hlasování ve volbách na starostu, AKP tyto výsledky zpochybnila. Krátce na to, v květnu, byly výsledky anulovány poté, co AKP tvrdila, že při volbách došlo k nesrovnalostem. Jenže když se volby 23. června opakovaly, Imamoğluova podpora byla ještě vyšší. Ani volby starosty v Budapešti neprobíhaly za standardních okolností. Byly poznamenané úniky několika nahrávek do médií, včetně privátního videa starosty města Györ podporujícího FIDEZS a Karácsonyho videa, v němž v soukromém rozhovoru popisuje, jak zkorumpovaná Maďarská socialistická strana je. Těchto voleb se účastnil i další nezávislý kandidát na starostu, Robert Puzser, který kandidoval proti Karácsonymu i Tarlosovi. Nakonec Karácsony zvítězil s podporou 50,6 %, Tarlos dostal 44,3 % hlasů.

Jak dosáhnout opoziční jednoty?

V tureckých i maďarských primátorských volbách jsou dva důležité faktory, které vedou k opoziční jednotě. První z nich se týká zmírnění ideologie dvou historicky radikálních stran – Jobbiku v Maďarsku a HDP v Turecku. Je těžší dělat kompromisy s radikálními stranami, protože u některých témat existují hranice, které nelze překročit. Na druhou stranu se mainstreamoví aktéři mohou zdržet jednání s radikálními stranami kvůli jejich antisystémovým názorům. Avšak Jobbik i HDP v průběhu let slevili z ideologického radikalismu, což pomohlo překonat případný problém v obou místních volbách.

Jobbik se historicky profiloval jako protiromská a antisemitská politická strana s vazbami na nelegální neofašistické hnutí zvané Maďarská garda. V roce 2013 předseda strany, Gabor Vona, například řekl, že „izraelští dobyvatelé, tito investoři, by si měli hledat jinou zemi na světě, protože Maďarsko není na prodej“. Od té doby však Jobbik zmírnil svou extremistickou rétoriku, aby získal politickou důvěryhodnost. Od roku 2014 se explicitně posouval do politického středu, přičemž upustil od antisemitismu a začal propagovat stranickou platformu zaměřenou na ekonomickou nerovnost. V době parlamentních voleb v roce 2018 se strana již prezentovala jako centristická alternativa k Orbánově vládě. A konečně v místních volbách v roce 2019 Jobbik nešel proti opoziční koalici tím, že by předložil vlastní kandidáty do voleb starosty, což dokazovalo jeho kompromisní přístup k ostatním stranám.

Naproti tomu HDP má vazby na kurdskou povstaleckou skupinu PKK, což tuto stranu marginalizuje ve volební a parlamentní politice. Avšak v posledním desetiletí, spíše než aby měla čistě etno-nacionalistickou agendu zaměřenou na kurdská práva, se HDP začala ve své kampani zaměřovat více na univerzalistická témata jako environmentální spravedlnost, práva žen a LGBT, práva zaměstnanců a obecněji lidská práva. Vytvořila koalice s environmentálními a feministickými hnutími a zdůraznila agendu pro radikální demokracii. Dnes obhajuje občanská i politická práva všech znevýhodněných skupin v Turecku, nejen Kurdů. To je zcela jiná agenda než požadavek na vznik autonomní oblasti pro Kurdy na východě. Poté, co byl Imamoğlu znovu zvolen starostou Istanbulu v opakovaném hlasování 23. června, ve svém vítězném projevu poděkoval nejen oficiálnímu koaličnímu partnerovi své strany, ale také HDP.

Druhým faktorem, který vedl k opoziční jednotě, byly samotné místní volby a skutečnost, že se nejednalo o volby celostátní, v nichž by bylo obtížnější dosáhnout jednoty. Místní volby se soustředí spíše na každodenní problémy než na citlivá celonárodní témata. Například Karácsony zdůrazňoval zelenější Budapešť a odmítal úvahy o výstavbě dalších stadionů, zatímco Imamoğlu apeloval na bezpečnost v ulicích nebo na obyčejné uklízení odpadků. Zaměření obou kandidátů na místní služby však také vyzdvihlo nutnost vymýtit korupční praktiky prorežimních starostů a celkově „opravení demokracie“ v těchto zemích. V Budapešti byla opoziční kampaň postavená kolem sloganů jako „Budapešť nebude dolní Felcsut“ (Felcsut je vesnice, kde Viktor Orbán vyrůstal, a kde byl postaven rozsáhlý fotbalový stadion a velkolepá železniční cesta potom, co se stal premiérem v roce 2010). Karácsony zdůraznil, že „bychom měli zajistit, že státní peníze nebudou vynakládány na koníčky předsedy vlády“. Naproti tomu v Istanbulu slogan Imamoğluovi kampaně „všechno bude krásné“ sliboval, že ukončí to, co popsal jako „plýtvání veřejnými prostředky vládnoucí stranou“. V tomto smyslu obě kampaně poukázaly na problém zaujatých a zkorumpovaných institucí správy a řízení související s povahou příslušného režimu.

Závěr

V režimech jako je v Turecku nebo Maďarsku, kde si vládní představitelé lajnují hřiště ve svůj prospěch, musí opoziční strany nejen vyvinout mimořádné úsilí, aby uspěly, a dokonce ještě působit jako hnutí občanského odporu, které mobilizuje masy. To vyžaduje účinnou opoziční jednotu. Příkladem mohou být volby starosty v Budapešti a Istanbulu v roce 2019, kdy se zaprvé střetly relativně umírněné pozice dvou historicky radikálních stran, které se rozhodly, že budou hledat kompromisy s ostatními opozičními stranami ohledně nominace společného kandidáta na starostu. Zadruhé se jednalo o přirozený diskurz místních voleb, který zdůrazňoval lokální zájmy a potřeby společnosti, pomohl opozičním stranám přenést se přes citlivá témata a témata spojená s nepřekročitelnými hranicemi, jež mohou být v celostátních volbách více viditelná. Je však nutné poznamenat, že volby v Budapešti a Istanbulu byly víc než jen komunálními volbami. Jejich výsledky vyvolaly značnou mezinárodní pozornost a byly interpretovány jako významné vzkazy představitelům příslušných vlád, tj. Orbánovi a Erdoğanovi, spíše než dosavadním starostům. Po vyčerpávajících letech volebních porážek konečně dodaly opozici pocit akceschopnosti. Tyto volební výsledky mohou mít významné důsledky pro nadcházející celostátní volby.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru