Na začátku tohoto roku vzbudil pozornost živě vysílaný rozhovor Elona Muska s předsedkyní Alternativy pro Německo (AfD). Musk svou otevřenou podporou AfD nejen pohoršil řadu německých politiků, ale také přitáhl pozornost Evropské komise. Ta s Muskem, respektive jím vlastněnou sítí X, zahájila řízení ohledně možného porušení Aktu o digitálních službách (DSA). Tento nedávno přijatý akt má za úkol mimo jiné zajistit, aby technologické platformy nebyly zneužívány k šíření nenávistného obsahu nebo neregulérním zásahům do volebního procesu.

DSA je klíčovou součástí rozrůstajícího se systému často krkolomně nazvaných unijních regulací, mezi které dále patří např. příbuzný Akt o digitálních trzích (DMA), Akt o čipech, Akt o datech, Akt o umělé inteligenci či staré známé GDPR. Tato série legislativních předpisů (a nespočtu s nimi spojených akčních plánů, strategií či deklarací) je propojena politickou ambicí Evropské unie, pro kterou se vžil termín digitální suverenita.

Co to ale vlastně digitální suverenita je a odkud se vzala? V širším pohledu je debata o suverenitě v digitálním světě odpovědí na rozpad libertariánských nadějí o svobodném kyberprostoru, kde by mohli jednotlivci existovat bez omezujících zásahů státní moci či velkého byznysu. Nejpozději od počátku tisíciletí se ale ukázalo, že vývoj jde přesně opačným směrem. Technologie postupně ovládlo několik gigantů, prakticky bez výjimky pocházejících z USA a Číny.

Na práva jednotlivců či společenské dopady pak neberou velký ohled nejen korporace, ale ani bezpečnostní aparáty států. Čína dnes masivně nasazuje nejmodernější technologie k systematickému dohledu a represi nad svými občany. Spojené státy se pak nechvalně proslavily masivní špionáží nejen proti svým nepřátelům, ale i nejbližším spojencům: symbolem se zde staly údajné odposlechy telefonu německé kancléřky Angely Merkel.

Digitální suverenita je tedy, alespoň tak, jak ji prezentují lídři EU, snahou odpovědět na tuto situaci. I v digitálním prostředí by měla být zaručena práva a vymáhána pravidla, která známe z analogového světa. Mezi ty patří třeba ochrana soukromí, zajištění pluralitního mediálního prostředí, boj proti kriminalitě, ochrana hospodářské soutěže proti nekalým či monopolním praktikám, nebo obrana proti kybernetickým útokům i nepřátelskému vlivu cizích mocností.      

V oficiální rétorice EU se digitální suverenita (či příbuzné termíny jako suverenita technologická či datová) objevují hlavně od nástupu Ursuly von der Leyen do čela Evropské komise v roce 2019. Von der Leyen navázala na dřívější iniciativy zejména Francie a v menší míře i Německa. Připomeňme, že šlo o období prvního prezidentství Donalda Trumpa, kdy zejména řada západoevropských států s Francií v čele volala po posílení nezávislosti na USA, často pod sloganem „strategické autonomie“ EU. Pro Francii se pak jednalo o pokračování tradiční (euro)gaullistické politiky postavené na vymezování se vůči USA a snaze prosazovat silnější zásahy do ekonomiky na podporu evropských (a hlavně pak francouzských) firem.

Problematický výklad digitální suverenity

Problémem konceptu digitální suverenity je ale od začátku jeho vágní a elastické vymezení. Oficiální definice EU neexistuje. Von der Leyen ve svém nástupním projevu v roce 2019 zmiňovala zejména schopnost EU se svobodně rozhodovat na základě vlastních hodnot a pravidel, zatímco jiní aktéři mluví o zbavování se závislostí či posilování evropské autonomie. Zde se také objevují první střety a kontroverze. Zejména menší a ekonomicky liberálnější státy – včetně Česka – se totiž obávají toho, aby rétorika suverenity neohrozila jejich otevřené ekonomiky a strategické vztahy s USA a nesloužila hlavně zájmům francouzských či německých korporací. Tyto státy, sdružené např. v koalici Digital 9+, proto začaly brzy prosazovat vlastní, „otevřené“ pojetí digitální suverenity. To je postavené zejména na podpoře výzkumu a vývoje a jasném rozlišování mezi „like-minded“ státy v čele s USA a geopolitickými rivaly, zejména Čínou a Ruskem.

Řada dostupných studií pak potvrzuje, že dnes v EU paralelně existují rozličná chápání digitální suverenity, která jsou poskládaná ze tří hlavních motivů. První z nich je ekonomický, kde je digitální suverenita chápána jako podpora evropských technologií. K tomu může ale docházet různými způsoby, od investic až po zásahy proti zahraniční konkurenci. Druhý je bezpečnostní, kde jde zejména o ochranu státní či společenské infrastruktury před širokým spektrem možných hrozeb, od kybernetických útoků, přes přístup nepřátelských technologií do kritické infrastruktury, až po šíření cizí propagandy. Třetí – a bohužel relativně upozaděný – motiv je pak otázka svobody, demokracie a lidských práv, tedy např. přístup k informacím, soukromí, mediální pluralita či kontrola nad vlastní digitální stopou.

Řada sporů okolo digitální politiky EU se tedy vede právě o tom, které z těchto faktorů chtějí jednotliví aktéři zdůraznit či naopak upozadit. Státy EU i nestátní aktéři mají pochopitelně různé preference, např. ohledně žádoucí míry zásahu státu do ekonomiky, obraně proti různým typům hrozeb či citlivosti vůči omezování soukromí či svobody slova. Střetávají se také samozřejmě různé zájmy vycházející třeba z geopolitické pozice či zaměření národních ekonomik.

Střední Evropa: Závislost, velikost a otevřenost

Ve střední Evropě, neboli na východní periferii EU, nebyla digitální suverenita přijata s přílišným nadšením. Také Česko původně patřilo mezi její odpůrce, protože digitální suverenitu EU chápalo zejména optikou odporu proti protekcionismu a přeregulovanosti. Jak jsme ale zjistili v rozhovorech s klíčovými aktéry ze státní správy i byznysu, postupně převážil pragmatismus a ochota podílet se na „měkké“ verzi digitální suverenity, obvykle pod vlajkou tzv. otevřené strategické autonomie EU. Dnes jsou tedy čeští aktéři součástí složitých vyjednávání v rámci evropského mainstreamu, kde ale stále drží spíše opatrnější a skeptičtější pozice.

Proč tomu tak je? Vysvětlení se nabízí hned několik, ale všechny se soustředí okolo reality a ideologie těchto zemí jako malých, závislých a tržních ekonomik. Některé z těchto aspektů je spojují s dalšími malými státy EU a členy Digital 9+, včetně Nizozemska, Irska a skandinávských zemí. Avšak je to právě rozdílnost mezi nimi, která nám umožní pochopit tento prvotní odpor na závislé periferii, jejíž je Česko součástí.

 Závislost a perifernost jsou tedy klíčovým rozdílovým faktorem mezi západoevropským jádrem a východní periférií EU. Perifernost historicky vzniká z nedostatku vlastního ekonomického kapitálu a institucionálních kapacit ke svébytnému hospodářskému rozvoji a inovacím, stejně jako geografickému postavení mimo centra světové ekonomiky. Středoevropské elity tuto situaci řešily tím, že navázaly své ekonomiky na příliv zahraničních investic a transfery inovací z těchto center. Výsledkem je vysoká závislost, kdy státy východní periferie vyvíjí kapacity především na obsluhu zahraničních investorů, od nichž poptávají inovační a technologický upgrade. Digitalizace a technologický upgrade středoevropských ekonomik jsou tak závislé na těchto zahraničních investorech, kteří ovšem nepochází jen ze západní Evropy, ale v oblasti digitálních technologií také zejména ze severní Ameriky a východní Asie. Není tedy překvapivé, že místní elity nechtějí přijímat žádné politiky, jež by tento vztah mohly ohrozit.

 Otevřenost a malá velikost (zejm. ve srovnání s Německem a Francií) je hlavním kritériem, které proti digitální suverenitě spojuje většinu menších států. Ani „bohatá“ švédská vláda nemá kapacity, aby v rámci Evropy soutěžila v investičních a průmyslových politikách digitální suverenity s vládami takto velkých států. Švédské korporace, jako je tradiční Ericsson, nebo nováčci Spotify a Klarna, také v mnohém odpovídají proexportnímu profilu země, protože hledají globální expanzi spíše než domácí ochranu. Estonsko by pak mohlo být díky úspěchu svých startupů považováno dokonce za jedno z technologických center Evropy. Nízké kapacity státu i případných domácích investorů ale výrazně limitují možnosti dalšího rozvoje, a to i přes koncentraci technologického talentu v zemi. Otevřenost a malá velikost se tak opět snoubí s externí závislostí, které v kombinaci nabádají před většími regulacemi a hledáním partnerů a kapitálu mimo Evropu.

Se závislou pozicí jsou proto spojené specifické hospodářské zájmy. Irsko jako evropské sídlo většiny amerických technologických korporací ukazuje, kdy závislost může vést k technologickému posunu do hospodářského jádra. Irský styl politik propojování zájmů mimoevropských investorů a státních zájmů najdeme i v zemích jako Polsko, od nichž by se dala po právu očekávat rétorika a politiky zdůrazňující více národní a evropskou suverenitu. Dřívější premiér Mateusz Morawiecki a jeho okolí nešetřili rétorikou národní (nikoli evropské) hospodářské suverenity proti závislosti na zahraničních investorech. Polsko se pak stalo příkladem chytrého a účelného použití fondů EU pro rozvoj domácích kapacit pro hospodářský a inovační upgrade. Jenže ani zde se rétorika suverenity nepřetavila do praxe ani na národní úrovni, protože i polské politické a hospodářské elity nadále spoléhaly především na lákání zahraničních investorů jako Amazon a Intel. Je zřejmé, že „tvrdou“ digitální suverenitu nechce dosahovat Polsko ani doma, natož pak na úrovni EU.

Posledním vysvětlujícím kritériem je přetrvávající dominance neoliberální volnotržní ideologie v regionu. Taková ideologie může vyvěrat z reality malých a otevřených ekonomik, které nemají materiální zdroje a institucionální kapacity, ale také prostě jen ospravedlňovat existující mocenské vztahy. Česko je dobrým případem tohoto mixu, kde hrají roli ideologie, zájmy i vztahy. Na úrovni ideologie je zřejmé, že odmítání digitální suverenity je součástí dlouhodobého vyhranění se proti „francouzskému“ modelu EU. Ten podle tohoto názoru tlačí více regulace a prosazuje uzavírání Evropy před světem, zejména pak spoluprací se Spojenými státy a Velkou Británií, k nimž měly postkomunistické elity vždy blízko. Na úrovni zájmů pak můžeme sledovat tlak byznysových asociací zastupujících zájmy domácího exportního byznysu, startupových nadějí, ale také mimoevropských zahraničních investorů. Malý a otevřený profil se tak na východní periferii Evropy rozličně mísí se závislostí při vytváření specifických přístupů jejích států ke otázce digitální suverenity EU.

Digitální suverenita pod stresovým testem

Digitální suverenita – či její v Česku preferovaný rebranding v podobě otevřené strategické autonomie – tedy zůstává nedokončeným projektem, o jehož podobu se vedou politické boje uvnitř EU i vůči mimounijním hráčům. Rok 2025 pak bude v mnoha ohledech klíčovým stresovým testem pro tuto politickou vizi, ale zejména pak pro konkrétní regulace, tedy konkrétní výše zmíněné akty.

Na jedné straně je otestuje Trumpovo druhé prezidentství a americké technologické monopoly ze Silicon Valley, v čele s Elonem Muskem, Markem Zuckerbergem a dalšími technokapitalisty, kteří dnes Trumpovu agendu hlasitě podporují. Podlehne Evropa jejich tlaku a přestane, nebo vůbec nezačne vymáhat opatření směřující na vlastní autonomii? Dokáže při vynucování svých pravidel zároveň ochránit soukromí či svobodu slova občanů EU?

Na druhé straně bude zajímavé, jak se k celému dilematu postaví Česko a další někdejší kritici digitální suverenity. Bude tlak z Washingtonu a Silicon Valley chápán jako potvrzení, že příprava na potřebu autonomnější Evropy se vyplatila? Nebo naopak nebudeme schopni podpořit kroky směřující k tomu, aby Evropa zůstala rovnocenným partnerem transatlantické spolupráce – a raději se pod vlivem transatlantického reflexu přikloníme k USA? Zatímco regulace jsou již na papíře, blízká budoucnost ukáže, zda se překlopí i do reality – nebo jestli se digitální suverenita stane jen dalším pozapomenutým sloganem unijního newspeaku.

→ Jakub Eberle je akademický pracovník Institutu mezinárodní studií FSV UK a přidružený výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Praha.

→ Daniel Šitera je výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů Praha a vyučující na Katedře mezinárodních studií a diplomacie FMV VŠE.

Text vychází z výzkumu v rámci projektu GAČR „Digitální suverenita a střední Evropa“.