Stíny impéria: Paměť a identita v postsovětském Kazachstánu

Temné stíny kazašské historie

V 18. století se kazašské hordy (žuzy) snažily balancovat mezi loajalitou vůči Rusku a nezávislostí, s přelomem 19. století však tlak carského impéria prudce zesílil. Klíčovou roli hrála kolonizace: mezi lety 1896 a 1916 se zde usadilo přes 1,5 milionu ruských a ukrajinských rolníků, což marginalizovalo nomádské hospodářství a v některých regionech proměnilo Kazachy v menšinu ve vlastní zemi. Bolševici poté navíc prosazovali tzv. sedentarizaci, tedy násilné usazování kočovníků, kteří po staletí žili v rytmu přesunů se stády. Odpor vůči vysokým daním a sedentralizaci vyvrcholil tzv. středoasijským povstáním v roce 1916, krvavě potlačeným za cenu až čtvrt milionu obětí a masových exodů do Číny. Tragédie se hluboce zapsala do kolektivní paměti a předznamenala katastrofy sovětské éry v Kazachstánu.

Říjnová revoluce přinesla chaos občanské války. Po vítězství bolševiků vznikla v roce 1924 Kazašská autonomní sovětská socialistická republika (ASSR), jejíž počátek provázely hladomory v letech 1921–1922 a následně o deset let později, což byl důsledek kolektivizace a nuceného usazování.  Stalinova politika zlomila nomádský způsob života a stála život až 1,5 milionu Kazachů. Zbývající tři pětiny populace čekala tvrdá rusifikace. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let sovětský režim přesídlil do Kazachstánu velké skupiny obyvatel z různých částí SSSR: volžské Němce, Korejce (Koryo-saram) z Dálného východu, Čečence aj. Mnozí pak skončili v síti táborů nucených prací. Poválečná léta znamenala další hlad i kampaň týkající se celin, spočívající v obdělávání stepní půdy v padesátých letech, která krátce zvýšila produkci obilí, ale z dlouhodobého hlediska přinesla zemi ekologické škody a dál oslabila kazašskou identitu.

Paměť, identita a „negativní nostalgie“

V následujících desetiletích se Kazachstán stal laboratoří sovětské modernizace, rozorávání celin, která přivedla do stepí miliony osadníků a proměnila demografii země, přes rozmach těžkého průmyslu až po masové testy jaderných zbraní v Semipalatinsku. Tyto projekty přinesly urbanizaci a ekonomický růst, ale zároveň ekologickou pohromu i marginalizaci kazašského národa. Teprve s Gorbačovovou perestrojkou se otevřel prostor pro uvolnění poměrů. V osmdesátých letech tak poprvé začaly probíhat debaty o tabuizovaných tématech. Poprvé se mohlo veřejně mluvit o hladomoru třicátých let, o čistkách i deportacích. Po získání nezávislosti v roce 1991 se Kazachstán snažil vyvažovat dvě roviny: budovat multietnický stát a zároveň posilovat kazašskou identitu. Do veřejného prostoru např. pronikla paměť obětí a začaly vznikat první památníky. Zároveň se však ukázalo, že tato paměť byla selektivní.

Oficiální narativ vyzdvihoval úspěchy sovětské modernizace a vítězství ve válce, zatímco tragédie hladomoru a represe zůstávaly upozaděny a přímá kritika Moskvy absentovala. Proto se mezi odborníky na paměťová studia objevuje pojem „negativní nostalgie“, která spočívá v bolestném připomínání si traumat. Otázkou zůstává, jak silně tento fenomén působí v samotné společnosti a nakolik je spíše akademickou kategorií. Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 připomněla, že sovětské dědictví není uzavřenou kapitolou, ale stále formuje politiku i veřejnou debatu v celém postsovětském prostoru. Obrazy okupace, jazykového útlaku a zpochybňování hranic připomínají Kazachům vlastní historickou zkušenost. Některé projevy státníků zdůrazňují potřebu posilovat národní suverenitu, jiné ukazují snahu lavírovat mezi kritikou minulosti a udržovat pragmatické vztahy s Moskvou.

Paměť ve veřejném prostoru a kultuře

Jedním z nejviditelnějších způsobů, jak se Kazachstán vyrovnává se svou minulostí, je boj o paměť ve veřejném prostoru a kultuře. Po roce 1991 postupně mizela jména nejvýraznějších sovětských vůdců, celkově však byla politika přejmenovávání spíše opatrná – kvůli početné ruské menšině i geopolitickým vazbám na Moskvu dlouho vedle sebe koexistovaly Leninovy ulice s novými názvy odkazujícími na kazašskou státnost. Tento kompromis měl symbolizovat multietnicitu země, ale zároveň ukazoval, že trauma sovětské éry nebylo plně začleněno do kolektivní paměti. Ruská invaze na Ukrajinu však posunula debatu výrazně dál a otevřela cestu k odvážnějším krokům.

Proces redefinice paměti se v dnešním Kazachstánu projevuje i v konkrétních změnách názvů měst a ulic. Symbolický je případ Pokrovky, která nově nese jméno Kenen Azerbajeva – akyna, lidového zpěváka a básníka, jenž se účastnil povstání proti carskému Rusku, ale později působil i v sovětské kultuře. Nový název tak propojuje národní tradici s pamětí sovětského období. Podobný význam má návrh vrátit městu Petropavlovsk jeho původní název Kyzylžar, odkazující k osadě, která zde existovala před příchodem ruské správy. V řadě měst se zároveň diskutuje o přejmenování ulic po sovětských generálech či o osudu památníků spojených s Moskvou – např. v Almaty se debatovalo o ulici maršála Žukova, zatímco v Petropavlovsku vyvolal přesun pomníku sovětského vojáka ostrý spor. Onomastická politika se tak stává laboratoří, kde se střetávají různé podoby nostalgie i hledání identity. Každé přejmenování či odstranění pomníku je nejen symbolickým gestem, ale i politickým signálem – doma i směrem k Moskvě.

Podobný zápas se odehrává v kultuře. Zatímco sovětská éra tabuizovala hladomor a deportace, dnešní tvorba se k traumatům 20. století vrací otevřeněji. V posledních letech vznikly i konkrétní filmové projekty, např. filmy Kaš, věnující se tragédii kolektivizace, nebo Žambyl, reflektující osudy známého kazašského akyna. Právě druhý snímek se stal citlivým tématem i mimo Kazachstán – v Rusku se film nepromítal, ačkoliv jiné kazašské filmy zde byly běžně k vidění. To ukazuje, jak kulturní tvorba získává politický rozměr. Literatura zase přináší memoáry, dokumenty a romány o hladomorech, zatímco divadelní a výtvarná díla využívají symboliku osiřelých dětí či prázdných jurt. Po roce 2022 tyto obrazy rezonují ještě silněji – jako paralela k ruské invazi na Ukrajinu.

Politické lavírování mezi Moskvou a vlastní pamětí

Pokud onomastika a kultura představují symbolické roviny, pak politické projevy ukazují, jak stát s minulostí pracuje navenek i dovnitř – a v případě Kazachstánu vždy oscilují mezi budováním identity a nutností udržet stabilní vztahy s Moskvou. Prezident Kasym-Žomart Tokajev se po únoru 2022 stal symbolem této rovnováhy. V Petrohradě otevřeně odmítl uznat separatistické „republiky“ na východní Ukrajině, čímž doma posílil obraz suverenity, ale zároveň se vyhýbá ostré kritice Kremlu a zdůrazňuje spolupráci a „strategické partnerství“. Paměť sovětských represí se v jeho rétorice objevuje jen zdrženlivě. Hladomor z let 1931–1933 je připomínán jako „tragédie“ či „katastrofa“, nikoli jako hladomor nebo rovnou genocida, jak ho označuje část kazašských badatelů. Po roce 2022 se ale v mediálním diskurzu objevuje důraz na „suverenitu“, „nezávislost“ či ochranu jazyka a kultury, což lze chápat jako nepřímé odkazy na koloniální minulost. Opatrnost má i domácí důvody: početná ruská menšina je citlivá na vnímání sovětského odkazu a přímá konfrontace by mohla vyvolat napětí. Proto stát volí spíše symbolická gesta – připomínky hladomoru, podporu kazaštiny či přejmenovávání veřejného prostoru. Politická rétorika se tak stává arénou, kde Kazachstán dává najevo, že nechce být satelitem Ruska, ale zároveň musí brát ohled na své geopolitické i vnitropolitické limity.

Akademická debata a veřejný diskurz

Zatímco politika a kultura oslovují širokou veřejnost, akademické prostředí ukazuje, jak se Kazachstán vyrovnává s minulostí systematičtěji. V sovětské éře byla témata hladomoru, deportací či kolektivizace tabu, přístup k archivům omezen a vina svalována na „excesy“ jednotlivců. Až perestrojka a rok 1991 umožnily tyto kapitoly znovu otevřít. Devadesátá léta se nesla ve znamení doplňování „bílých míst“, avšak spíše v duchu národní identity než kritické analýzy. Postupně se prosadila nová generace historiků, domácích i zahraničních – např. Niccolò Piancioly, Sarah Cameron či Roberta Kindlera –, jejichž studie nabídly nové statistiky, srovnání a pohled na hladomor jako na zásah do samotné struktury společnosti.

Po roce 2022 se debata posunula dál: agrese proti Ukrajině otevřela téma genocidy a kolonialismu a znovu se diskutuje, zda lze kazašský hladomor označit za genocidu. Akademické závěry stále více pronikají do veřejného prostoru prostřednictvím médií, popularizačních pořadů či školní výuky, ale společnost zůstává rozpolcená mezi distancí od Moskvy a nostalgií po sovětských jistotách. Novým impulzem je publikace Dekolonizace Kazachstánu, která vysvětluje, proč je i přes kritické pohledy nutné udržovat pragmatické vztahy s Ruskem. Moskva na tyto posuny reaguje pořádáním „kulatých stolů“ na univerzitách, rámovaných jako dialog „o společných dějinách“. Debata o paměti se tak stává nejen domácí otázkou, ale i polem, kde se Kazachstán střetává s ruským protitlakem.

Veřejné mínění a střet generací

Zatímco akademici a politici řeší minulost v pojmech teorie či identity, ve společnosti se sovětská zkušenost prožívá osobněji – a často rozporuplně. V Kazachstánu vedle sebe stojí nostalgie po Sovětském svazu i bolestná paměť utrpení. Starší generace, vyrůstající v poválečných dekádách, vzpomíná na sociální jistoty, industrializaci či pocit velmocenské hrdosti. Levné bydlení, garantovaná práce a bezplatné zdravotnictví formují to, co badatelé nazývají „pozitivní nostalgií“, která je patrnější na venkově a v menších městech, kde kontrastuje s nejistotou devadesátých let.

Mladší generace naproti tomu vnímá sovětské dědictví spíše skrze školní výuku, památníky či rodinná vyprávění – tedy prizmatem hladomoru, deportací a marginalizace kazaštiny. Objevuje se u nich fenomén „negativní nostalgie“: ne touha po návratu, ale bolestné připomínání minulosti, které posiluje snahu o distanci. Tento jev je v postsovětském prostoru výjimečný – zatímco v Rusku, Bělorusku či Arménii dominuje pozitivní nostalgie, v Kazachstánu sílí její opačná forma.

Generační rozdíly mají i politické důsledky. Mladší a vzdělanější obyvatelé velkých měst posilují svou identitu odlišnou od ruské, a to skrze podporu kazaštiny či přechod na latinku. Ruská invaze na Ukrajinu tento trend urychlila – starším připomněla geopolitické riziko, mladším imperiální logiku kolonizace, hladomorů a deportací. Právě tato ambivalence činí z paměti klíčový faktor kazašské politiky, která balancuje mezi pragmatickými vztahy s Moskvou a posilováním vlastní suverenity.

→ Antonín Nenutil je studentem magisterského programu na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se zaměřením na bezpečnostní studia a geopolitiku, zejména v kontextu postsovětského prostoru.

→ Jan Brzobohatý je doktorandem na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zabývá se studiem etnik ve Střední Asii a Číně a vztahy středoasijských států.