31. 1. 2022

Moskva a Střední Asie: tři dekády nového partnerství

Consulate General of the Republic of Tajikistan in Dubai

Střední Asie za tři dekády své nezávislosti čelila složitým domácím i mezinárodním situacím a hledala svou identitu mimo sovětské struktury. Některé z těchto států se až demonstrativně obrátily k vlastním nacionalistickým ideologiím, potlačujícím sovětský, resp. ruský kulturní vliv. Přesto Ruská federace zaujímá důležité místo v rámci mocenského rozložení sil v regionu a z pětice středoasijských států se s ní musí vyrovnávat každý po svém.

Nicméně s čínským vyhlášením projektu Pásu a stezky začala Čína do regionu kontinuálně a všestranně pronikat. Nabízí se otázka, jaký je reálný vliv a vnímání Ruské federace v regionu třicet let po vyhlášení nezávislosti a o jakou agendu má Moskva v regionu zájem. Abychom zjistili, jak souvisí politický charakter místních režimů s formami spolupráce ve středoasijském regionu, je třeba se podívat, na jakých základech aktuálně stojí bilaterální, regionální a mezinárodní spolupráce ve Střední Asii, a jaké faktory jsou pro ni určující.

Střední Asie v mezinárodních organizacích

Afiliace k Ruské federaci: Rusko vede v regionu hned několik platforem, zahrnujících různé regionální partnery a prosazující různou agendu. Na bezpečnost je zaměřená Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) a Eurasijský ekonomický svaz (EAEU). Ani jedna však nedokázala přilákat k členství všechny části původního Sovětského svazu. V obou platformách chybí především striktně neutrální Turkmenistán, ale též nejlidnatější stát Uzbekistán; v EAEU má teprve od loňska pozorovatelský status. Tádžikistán také není členem EAEU. Všechny státy vyjma Turkmenistánu jsou členy Společenství nezávislých států (SNS) napojenými ekonomicko-politickými benefity.

Ve všech těchto organizacích hraje Rusko dominantní roli už jen díky své vlastní velikosti. EAEU, která se měla stát platformou integrace a bránou k regionální prosperitě, hraje navíc v ekonomice zúčastněných středoasijských států menší roli, než na kolik by odpovídalo jejím ambicím. Obchodní výměna uvnitř EAEU je podstatně menší, než kolik činí externí obchod s nečlenskými zeměmi. To je částečně dáno celkovou nižší ekonomickou úrovní některých středoasijských zemí ve srovnání se sousedy (Čínou), nicméně ilustruje geo-ekonomické rozložení sil v regionu.

Afiliace k Čínské lidové republice: Rusko není pro středoasijské státy jediným ani výlučným partnerem. Nejviditelnější je vliv ze sousední Číny ať již v rámci platformy Pásu a stezky, nebo bilaterální (či jiného než ekonomicko-politického) charakteru. Bez ohledu na konkrétní ekonomické výsledky či přísliby se Čína musí potýkat s výrazným handicapem oproti Ruské federaci, totiž se silnými protičínskými náladami, zejména v Kyrgyzstánu a Kazachstánu. V posledním roce se tato nedůvěra projevila i na velmi základní úrovni, když se v regionu ruská vakcína Sputnik V ukázala jako mnohem atraktivnější než její protějšky čínské výroby.

Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS) sice nese název čínského města jako místo svého založení, ale nelze ji jednoduše označit za „čínskou organizaci“ přinejmenším kvůli členství Ruska a Indie. Ve středoasijském regionu se ŠOS věnuje především bezpečnostním tématům a reflektuje hlavní hrozby, kterými podle představitelů režimů jsou terorismus a radikalismus.  

Turecko a turkické státy: Postavení a aktivity Turecka ve Střední Asii korespondují s rostoucími ambicemi této země a jejího prezidenta Recepa Erdoğana. Turecko může uplatňovat svůj vliv v rámci platforem, jako je Turkická rada. Zásahy do vnitřních záležitostí např. Kyrgyzstánu v posledním roce ukazují, že roste jeho sebevědomí i v bilaterálních vztazích.

Formáty 5+1: Ekonomicky a politicky silné státy včetně USA a Číny se uchylují buď k regionální spolupráci na platformách 5+1, anebo k různě intenzivní bilaterální spolupráci jako mj. Japonsko.

Regionální spolupráce: Letos v srpnu se v turkmenském letovisku Avaza konal summit prezidentů středoasijských států. Bylo to třetí setkání v tomto formátu, ale první, kterého se zúčastnili všichni prezidenti ve funkcích, a kterého se zároveň nezúčastnili zástupci žádné vnější diplomatické mise. Idea zorganizovat takové setkání se objevovala již dříve, ale vždy ztroskotala, zejména kvůli nesouhlasu tehdejšího prezidenta Uzbekistánu Islama Karimova (ve funkci 1991–2016). Teprve jeho nástupce a dosavadní prezident Šavkat Mirzijojev se rozhodl zemi pootevřít. 

Srpnové setkání se konalo na pozadí zásadních událostí, které si vyžadovaly přinejmenším společnou konzultaci zástupců napříč regionem. Vyjma událostí v Afghánistánu, který sousedí s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem (ale jehož politický a bezpečnostní vývoj je relevantní i pro Kazachstán a Kyrgyzstán), to byla stále probíhající pandemie covid-19. Přitom veškerá jednání a dohody z těchto summitů jsou výhradně poradního charakteru. Přítomní lídři nejsou vázáni žádnými institucionálními ani jinými omezeními a pravidly, a stejné podmínky budou pravděpodobně platit i na dalších obdobných setkáních.

Prezidenti a vůdci: na osobnostech záleží

Proč dávají představitelé Střední Asie přednost bilaterálním, či alespoň velmi volně strukturovaným multilaterálním vztahům před robustními institucionálními platformami? Přinejmenším část odpovědi leží v podobě režimů, které ve středoasijských státech fungují již od získání nezávislosti a kořeny mají v době pozdního SSSR. Ve vnitřních politikách všech středoasijských států hrají zásadní roli velmi silní autoritářští prezidenti (s částečnou výjimkou Kyrgyzstánu, ale i tam se prezidenti o silné vůdcovství snaží). Jednotliví vůdci mají tendenci budovat si vlastní kulty osobnosti, někdy až na mystických nacionalistických základech, a jen neochotně delegují svou autoritu a pravomoci na další subjekty, ať již domácí, nebo zahraniční.

Taková situace má nejen vnitrostátní konsekvence, ale i přímé dopady na regionální a mezinárodní politiku. Odpovídajícím příkladem je Uzbekistán za prvního prezidenta Islama Karimova. Karimovovy povahové rysy a jeho napjaté osobní vztahy s tádžickým vůdcem Emomali Rahmonovem měly bezprostřední dopad na dlouhodobé neřešení důležitých zahraničněpolitických otázek, včetně sporů souvisejících se spornými hranicemi mezi oběma zeměmi. Tato situace vedla např. k opakovanému uzavírání uzbecko-tádžických hranic nebo k jejich zaminování z uzbecké strany v roce 2000, což způsobilo smrt mnoha civilistů.

Preference středoasijských prezidentů pro volnější či bilaterální formy spolupráce jsou z tohoto úhlu pohledu velmi logické. Umožňují jim vzájemné styky ve vybraných sektorech, ale zároveň vyhnutí se nutnosti celkově harmonizovat své systémy a sdílet informace.

Dalším benefitem je možnost udržování multivektorových politik, tj. ekonomické spolupráce na vícero platformách s různými důležitými zahraničními partnery najednou (USA, Ruskou federací, Čínou, Evropskou unií aj.), aniž by příliš těsnou integrací s jedním přišli o možnosti spolupráce s jiným. Volný charakter vztahů pak také znamená např. menší tlak západních států na provádění protikorupčních či lidskoprávních reforem v cílových státech.

Druhou stranou tohoto modelu je jeho větší náchylnost ke změnám či zhroucení následkem politických turbulencí a sporů, byť by nastaly uvnitř jen jednoho nebo dvou členských států, jelikož je organizovaný výhradně na bázi dobré vůle zúčastněných lídrů. Sám o sobě neposkytuje žádný efektivní regionální institucionální mechanismus, na jehož základě by středoasijské státy mohly promptně řešit své vzájemné konflikty. Když v dubnu letošního roku přerostly omezené přeshraniční šarvátky v plnohodnotný armádní střet s desítkami mrtvých, zůstalo u ad hoc dojednaných schůzek a prohlášení. Mimo neexistenci předjednaného scénáře pro takové krizové situace hrál roli i dříve zmíněný faktor silných autoritativních osobností prezidentů a neobratnost nově nastoupivšího kyrgyzského lídra Sadyra Žaparova. Panovaly proto oprávněné obavy, že se tento vzájemný antagonismus přelije i na summitová jednání. Fakt, že k tomu nedošlo, lze pravděpodobně přičítat jak vlivu ostatních přítomných prezidentů, tak i závažnosti projednávaných bodů.

Kde je prostor pro Rusko? 

Po rozpadu Sovětského svazu si každý z nově samostatných států vybudoval vlastní vztah k Rusku a ke svým sousedům, tak, jak reflektoval své vnitřní potřeby i vnější okolnosti. Kazachstán s 7,6 tisíce kilometrů dlouhou hranicí s Ruskem udržoval od počátku intenzivní a úzké vztahy, což dokazovaly i jeho aktivní snahy v obnovování eurasijské integrace. Kyrgyzstán a Tádžikistán jako chudé oblasti zůstaly ekonomicky závislé na vnějších stimulech a pracovní migraci, v níž Ruská federace stabilně udržuje čelné místo. Turkmenistán si udržuje od svého vzniku přísnou neutralitu v mezinárodních otázkách, nicméně spolupráci v ekonomické a bezpečnostní oblasti jeho neutralita také nepřekáží. Uzbekistán, vedle svých aspirací na nahrazení Kazachstánu jakožto neformálního regionálního lídra, svoje ekonomické vazby na vnější státy ještě posiluje. 

Sdíleným faktorem všech zmíněných pěti států však byla a zůstává snaha nedostat se znovu do jakékoliv vnější závislosti. Autokratičtí prezidenti vybudovali svou pozici a režimní struktury právě na základě nezávislosti a soběstačnosti, a na jejím udržení závisí i v případě, že tvrdá data (např. ekonomické ukazatele závislosti Tádžikistánu a Kyrgyzstánu na pracovní migraci do zahraničí) ukazují jinak.

Moskevská administrativa s touto situací velmi dobře počítá. Její prioritou ve středoasijském regionu jako takovém je stabilita, nikoliv demonstrativní dominance za každou cenu a v každé situaci. Ruská federace si do současnosti udržuje strategickou vedoucí pozici v bezpečnostní oblasti Střední Asie. Rusko dominuje zahraničnímu vojenskému vzdělávání i dodávkám zbrojního materiálu do regionu (okolo 50 % v letech 2010–2019). Ruské a Ruskem vedené bezpečnostní organizace také stojí za největším počtem vojenských cvičení organizovaných v regionu či zahrnujících regionální vojenské jednotky. Politicko-ekonomické soupeření Ruska s Čínou v regionu Střední Asie je tématem na samostatný text. Nicméně z hlediska vzájemných vztahů se Střední Asií si Rusko udržuje kromě všeobecného dobrého vnímání mezi středoasijskou populací i některé výhody, které výrazně určují podobu vzájemných vztahů s Moskvou a které jsou přinejmenším v dohledné době pro Čínu nedosažitelné (pracovní migrace, jazyková kapacita, kulturní blízkost). Kulturně politická atraktivita Ruska je stále silnější než atraktivita Číny, jak může být alespoň z části vidět i na preferenci ruských vakcín proti covid-19 nad vakcínami čínskými, pokud si mohou místní občané vybrat. 

Zároveň se však Rusko nesnaží demonstrovat svou sílu veřejným zapojením do konfliktů na velmi lokální úrovni. Kupříkladu nevyjádřilo otevřeně sympatie žádné ze stran v souvislosti s kyrgyzsko-tádžickým střetem letos v dubnu. Takový krok, či popř. jiná necitlivá politická gesta, by totiž nevyhnutelně vedl ke znepřátelení nepodpořené strany. A jelikož středoasijští vůdcové většinou na svých postech zůstávají delší než jedno standardní volební období a jelikož jejich osobní názory a preference mají určující vliv na zahraniční politiky jejich států, mohlo by takové ochlazení trvat výrazně déle a s hlubšími následky, než jaké přináší rozmíšky např. se státy evropskými.

 

O autorce: Anna Jordanová je spolupracovnicí Asociace pro mezinárodní otázky se specializací na region Střední Asie