Pracovní příležitost: Referent/ka konferenčního úseku

6. 12. 2021

Třicet let bez SSSR

Když v Mezinárodní politice v prosinci 2011 vyšel můj text „Dvacet let bez SSSR“, hýbaly Ruskem protesty, které proti prokazatelně zfalšovaným výsledkům voleb svolala liberální opozice. Na Bolotném náměstí se 10. prosince sešlo snad až 100 000 lidí, kteří protestovali proti Vladimiru Putinovi (tehdy zastávajícímu post premiéra), Dmitriji Medveděvovi (prezidentovi) a straně Jednotné Rusko. S proměnlivou intenzitou protesty pokračovaly po celý následující rok a za jejich symbolický konec je považován tzv. Pochod proti ničemům z ledna 2013. Liberálové však prohráli a ničemové zvítězili na celé čáře.

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 3/2021

V květnu 2012 se z Putina opět stal prezident a je jím dodnes. Z Medveděva se stal premiér a byl jím nepřetržitě až do ledna 2020, kdy se stal místopředsedou Rady bezpečnosti Ruské federace (předsedou je Putin). Putin sice není členem Jednotného Ruska, ale strana, v jejímž čele stojí Medveděv, podporuje jeho politický kurz (Náš program je Putin!). V roce 2016, opět po rozsáhlých volebních machinacích, Jednotné Rusko získalo ústavní většinu v dolní komoře parlamentu (340 ze 450 křesel) a dominuje horní komoře i regionálním parlamentům (2957 z 3982 křesel). V nadcházejících zářijových volbách, jejichž výsledky nepochybně budou zfalšovány, Jednotné Rusko opět zvítězí, byť je možné, že tentokrát, jako v letech 2003 a 2011, na ústavní většinu nedosáhne. V jistém ohledu tím o Rusku, třicet let po rozpadu SSSR, bylo řečeno vše podstatné, ale vraťme se na začátek dekády, která nás zajímá.

Roky 2012 a 2013 jsou považovány jak za relativní vrchol „liberalismu“ – státní moc lhala o rozsahu i důvodech protestů, ale tolerovala jejich konání a neuchylovala se k přímému politickému pronásledování ani k fyzické likvidaci organizátorů (Němcov bude zavražděn až v únoru 2015) –, tak i hospodářské prosperity. Rusko vyšlo poměrně dobře z globální finanční krize 2007–2008 a díky vysokým cenám energetických surovin do státní pokladny a do kapes režimu loajálních oligarchů tekly stovky a desítky miliard dolarů. Kapky zdánlivě nevysychající dolarové řeky se dostaly v podstatě ke všem a obyčejní Rusové zažívali předchozím generacím neznámý (relativní) blahobyt a o politiku se příliš nestarali. Nepříliš početná střední třída, jejíž příslušníci podporovali liberální opozici, díky možnosti legálně z Ruska vyvážet peníze, investovat v zahraničí do nemovitostí a získat dvojí občanství, začala ve velkém Rusko opouštět. Otevřené hranice a prosperita realizovaná prodejem nerostných surovin se staly významnými stabilizujícími faktory ruského režimu.

Ruský kapitál a porušování lidských práv

V prosinci 2012 přijala Obamova administrativa tzv. Magnitského zákon, kterým USA uvalily finanční a vízové sankce na řadu ruských činitelů odpovědných za porušování lidských práv. Připomeňme, že právník Sergej Magnitskij byl poté, co obvinil skupinu vysokých hodnostářů z miliardových machinací na úkor fondu Hermitage Capital a ruského státního rozpočtu, umučen ve věznici. Nepochybně se nejednalo o první takový případ, ale jeho zaměstnavatel, Bill Browder, investoval energii i peníze do lobbingu za jeho prosazení v USA i v řadě dalších zemí. Obdobné zákony byly postupně přijaty v Kanadě, Velké Británii a v Pobaltí. Evropský parlament opakovaně žádal Evropskou komisi, aby tak učinila rovněž. Díky tomu se poprvé začaly vlády a parlamenty demokratických zemí zabývat nejen mírou korupce a porušování lidských práv v Rusku, ale i dalšími riziky, které vyplývají z podnikání v Rusku a z finančních transakcí s ruským kapitálem. 

Ruská elita na přijetí Magnitského zákona reagovala podrážděně, ale protože v tu dobu začínala kulminovat snaha režimu představit Rusko jako moderní, přívětivou, otevřenou a atraktivní zemi, nebyla vůle aféru zbytečně eskalovat. V roce 2012 se ve Vladivostoku konal summit organizace APEC (Asia-Pacific Economic Cooperation), kvůli kterému bylo renovováno centrum města a letiště. Summit se konal na Ruském ostrově, k němuž byl přes zátoku Východní Bospor vybudován tehdy nejdelší závěsný most (a druhý nejvyšší) na světě. Obdivuhodné stavební dílo mělo Číňanům, Američanům, Japoncům či Jihokorejcům ukázat ruské schopnosti. Zároveň však demonstrovalo jiný typický ruský rys – Ruský most, jak byla stavba pojmenována, s kapacitou 50 000 vozidel denně, vede na ostrov, kde žije zhruba 5000 obyvatel. Gigantická stavba tak celkem přesvědčivě odráží schopnost ruských elit smysluplně nakládat s veřejnými zdroji. Mimochodem, ve Vladivostoku dodnes chybí pětihvězdičkový hotel, jenž měl být u příležitosti summitu otevřen. To, pro změnu, věrně zrcadlí osud většiny ambiciózních vládních projektů na rozvoj celého ruského Dálného východu. 

O rok později Putin v Petrohradu hostil summit G 20 a v Kazani proběhla letní univerziáda, největší světový podnik pro vysokoškolské sportovce, jež byla zároveň zatěžkávací zkouškou pro únorovou (2014) zimní olympiádu v Soči. Bez ohledu na to, že hry se přidělují městu a ne zemi, se vše od začátku až do konce točilo kolem Putina. Putin hry získal, Putin – jako Petr Veliký v případě Petrohradu – rozhodl, kde se budou konat a osobně dohlížel na budování sportovišť. Putin hry zahájil a jeho sportovci na nich zvítězili! Jednalo se o nejdražší hry v historii, provázené obludnou korupcí jak na domácí, tak i mezinárodní úrovni. V červenci 2016 světová antidopingová agentura WADA zveřejnila zprávu, ze které vyplývalo, že ruský stát zorganizoval a realizoval rozsáhlý dopingový program, což spustilo jeden z největších sportovních skandálů historie. 

Rusko přestává být pro Západ partnerem 

Z hlediska mezinárodních vztahů však už v tu dobu byla pozornost upřena někam jinam. V únoru, téměř okamžitě po skončení zimních olympijských her, se na Krymu objevili (tehdy neoznačení) ruští vojáci a v březnu Rusko poloostrov anektovalo. Následnou masivní politickou, mediální, zbrojní a finanční podporou separatistů na východě Ukrajiny Rusko do Evropy opět vrátilo válku jako „standardní“ nástroj řešení mezistátních problémů. Tím skončila třiadvacet let trvající éra, během které se zdálo, že se Západ pro Rusko stal nejenom nejvýznamnějším hospodářským partnerem a vzorem při budování demokratického (jakkoli v podobě tzv. suverénní demokracie) právního státu, ale (minimálně do Putinova vystoupení na bezpečnostní konferenci v Mnichově roku 2007) i důvěryhodným partnerem v oblasti vojensko-bezpečnostní. Zdá se, že Putin byl přesvědčen, že své aktivity tváří v tvář Západu dokáže obhájit, avšak v tomto ohledu se přepočítal. Nejlépe to lze demonstrovat na tvrzení Kremlu, že si Západ na Rusko nedovolí uvalit sankce. Když jsme si to dovolili, že je neudržíme. A když se ukázalo, že je držíme, tak Kreml po třech letech jejich trvání Rusům sdělil, že si musí zvyknout na to, že Západ sankce nikdy nezruší.

Sankce nevedly ke změně ruského chování a ve vztazích se Západem se dominantním vzorcem jednání stala sankcemi omezená hospodářská spolupráce a politický dialog omezený na nezbytné minimum. Rusko přestalo být strategickým spojencem a stalo se strategickým problémem. Kreml byl přesvědčen, že ve 21. století bude možné roztržku se Západem snadno a plnohodnotně vykompenzovat rozvojem partnerství v rámci formátu BRICS a intenzivní spoluprací s rychle rostoucími ekonomikami v Asii, zejména pak s Čínou. Nejpozději po třech letech však bylo jasné, že i když Rusko kvůli sankcím nepadne na kolena, zbytek světa, a v první řadě pak Čína, Západ zcela nenahradí. V Pekingu sice neměli důvod omezit či zpřetrhat s Ruskem spolupráci, ale nenašli ani žádný důvod pro to, proč by Moskvu měli hospodářsky sanovat za utrpěné hospodářské ztráty. Představa ruských politiků, že Čína s chutí poskytne výhodné a takřka neomezené úvěry, tak rychle vzala za své. Snad ještě zajímavější je však vzájemný vztah v oblasti politické. Peking, jenž v podobných aktivitách kvůli Tibetu a Tchaj-wanu spatřuje riziko, neuznal anexi Krymu, a i v řadě dalších, pro Moskvu velice citlivých otázek, razí svůj vlastní přístup. Z pohledu Evropanů stojí za zmínku zejména vztah ke druhé světové válce. Putinův režim se „veliké a svaté vítězství“ rozhodl změnit na úhelný kámen ruské identity, kterou lze vyjádřit sloganem: Rusko – země vítězství, země vítězů! Číňané, resp. jejich komunistická strana, však mají pocit, že jejich válka „začala dříve, skončila později a vyžádala si více obětí“ než ta, kterou s nacisty vedli bolševici. Tvrzení, jež by komukoli v Evropě vyneslo zdrcující kritiku z ruského MZV (a po nedávných změnách v ústavě možná i trestní stíhání), jsou však v případě Pekingu přecházena mlčením.

Ruské elity, při pohledu zvenčí zcela loajální Putinovi, zatím unisono tvrdí, že země sice prochází nesnadným obdobím, ale v zásadě je na správné cestě. Chybí jen málo, aby byl učiněn zásadní průlom v oblasti hospodářské a země má výborné podmínky k rozvoji. Podařilo se upevnit autoritu Ruska na mezinárodní aréně a ukázat USA, zejména díky údajným úspěchům v Sýrii (kde omezený kontingent ruských ozbrojených sil působí od roku 2015), že unipolární svět je pouhou iluzí. Rusko (prý úspěšně) zvládlo vybudovat vlastní, nezávislý internet (tzv. runet) a mezinárodní platební systém (pro případ, že bude odstřihnuto od systému SWIFT), a jako první na světě dokázalo vyvinout vakcínu proti Covid-19. Sankční politika USA a EU skončila krachem. Například proto, že Rusko v roce 2018 uspořádalo MS ve fotbalu… 

Těžko říci, kolik Rusů si před deseti lety umělo představit, kde dnes Rusko bude. Žádná z velkých hospodářských reforem, které byly již tolikrát představeny, nebyla realizována. Hospodářská situace se trvale zhoršuje, což je vidět na vývoji mezd, důchodů a nezpomalujícím tempu emigrace. Nedaří se zvrátit negativní demografický vývoj, jenž navíc zásadně urychlí mizerně zvládaná covidová pandemie. Režim je čím dál tím represivnější proti politickým odpůrcům a v čele země stojí – a pravděpodobně do roku 2036 stát bude – Vladimir Putin, podporovaný státostranou Jednotné Rusko. Nad tím vším vlaje prapor velkého a svatého vítězství. Po třiceti letech je Rusko hospodářsky, politicky, morálně a mentálně blíž SSSR, než tomu bylo před deseti lety.

O autorovi: Michael Romancov je politickým geografem působícím na FSV UK Praha a Metropolitní univerzitě Praha, pedagogem a publicistou.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru