Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

18. 10. 2021

Svědectví o životě v Severní Koreji: Obyčejně neobyčejné příběhy

Zcela mimo mediální mainstream popisující Severní Koreu jako unikátní totalitární režim plný šokujících bizarností míří nová kniha koreanistky Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, která vyšla v Nakladatelství Lidové noviny v minulém roce. Autorka se nezaměřuje na politiku, ideologii či komunistické vedení země, nýbrž k tématu přistupuje „zdola“, chce čtenářům ukázat reálný život v Severní Koreji skrze rozhovory s jejími (bývalými) obyvateli. O životě v nejrůznějších koutech světa mají čeští konzumenti médií, knih i filmů docela jasnou představu, a především širokou škálu zdrojů informací, v případě Severní Koreji se jedná o jedinečnou možnost dozvědět se více způsobem, který není ani zpravodajský, ani akademický. Kniha rozhovorů se severokorejskými uprchlíky je tak přístupná laickému čtenáři stejně jako čtenáři odbornému, který touží po zajímavém kusu neodborné literatury.

Ačkoliv poslední roky čteme v médiích, jak se KLDR bezprecedentně otevírá světu, stále zde panuje aura neprostupné země, Potěmkinovy vesnice, za jejíž nastavené kulisy nikdo není schopen prohlédnout. Možnost vzít do ruky střípek reality o životě v Severní Koreji, užít si necenzurovaný náhled do země uzavřené před zraky vnějšího světa je jistě silná motivace pro mnohé čtenáře. Otázkou zůstává, jestli je knížka rozhovorů schopna překročit tento stín a nezůstat uvězněna ve vzrušujícím a skandálním aspektu tématu, kterému se věnuje. 

Autentický pohled do severokorejské společnosti

Autorka hned na začátku knihy upozorňuje, že do rozhovorů nebylo zasahováno a že jediná editace proběhla za účelem anonymizace lidí, kteří rozhovor poskytli, pro ochranu jich samých a jejich rodin. Čtenář tak bere do rukou publikaci, od které – oprávněně – očekává nezkreslený, autentický pohled do severokorejské společnosti. Tento pocit je pro některé čtenáře, kteří neslyší jméno Nina Špitálníková poprvé, umocněn i mediálními zkratkami, které jsou autorce často přisuzovány: jediná Češka, kterou po sametové revoluci pustili do Severní Koreje, jediná žena na světě, kterou tam pustili dvakrát…  

Očekávání autentického náhledu do života v KLDR posiluje i specifické autorství popsané na přebalu knihy slovem „zpracovala“. Toto slovo vyvolává dojem, že kniha není napsána Ninou Špitálníkovou, ale jedná se o zachycení skutečnosti, momentů pravdy, jež autorka poskládala za sebe, opatřila nadpisy a stručným dovysvětlením. Ale tak to samozřejmě není, stejně jako v případě jakéhokoliv jiného textu, rozhovor nevyjímaje, role autora je naprosto zásadní. On drží v ruce pomyslný reflektor a rozhoduje o tom, které části pro čtenáře nasvítí, a které naopak zůstanou ponořené ve tmě. O to víc v případě knihy o Severní Koreji, o které získala drtivá většina budoucích čtenářů své poznatky „zprocesované“ více či méně standardními médii. Situovat sebe jako autora do pozice objektivního pozorovatele, který pouze zachycuje realitu a zprostředkovává ji čtenáři, je mylné. I ten, kdo vede rozhovor, se sebevětší snahou být objektivní, nezasahovat, stát stranou zkoumané skutečnosti, je autorem vzniklého díla, je v něm jeho vlastní otisk. Nikdo není pouhým zpracovatelem. Je třeba přiznat autorství, a tudíž svůj vliv.

Slyšet hlasy těch, kteří nejsou vidět

V úvodu knihy dává autorka prostor vlastní sebereflexi nad svým přístupem ke KLDR. Přiznává, že i ona sama byla původně ve vztahu k Severní Koreji hnána snahou získat co nejvíce šokující informace. Ušla dlouhou cestu, než dospěla k potřebě zprostředkovat hlasy „obyčejných lidí“. Obyčejných v uvozovkách, protože už jenom fakt, že s danými lidmi natáčela rozhovory v Koreji Jižní, poté, co úspěšně uprchli ze své vlasti, je dělá neobyčejnými. Tento pomyslný reflektor, který chvíli neozařuje pouze severokorejského vůdce, ale přináší čtenářům příběhy neznámých Severokorejců z nejrůznějších sociálních prostředí, je rozhodně v mediální debatě osvěžující a velice přínosný. Ostatně to autorka deklaruje jako svůj cíl: rozvířit černobílý diskurz, který v zobrazování a referování o Severní Koreji v (nejenom) českých médiích dominuje. 

Ale i při snaze zprostředkovat hlasy těch, kteří nejsou slyšet, zůstávají na cestě možné nástrahy. Vyprávět příběhy těch, kteří se jinak nedostanou ke slovu, dávat hlas těm, kteří hlas nemají – je zde tenká hranice oddělující vkládání vlastních slov do úst lidem, kterým údajně dávám možnost promluvit. O to silnější je toto nebezpečí v případě exotické a šokující Severní Koreje, země, o níž máme pocit, že je snad tím posledním koutem planety, do kterého nedohlédneme. Je až příliš snadné sklouznout v takovém případě do šablonovitého předvádění vzrušujících mýtů a utvrzování čtenářů v tom, co chtějí slyšet; ostatně, jak můžeme vidět při ohlédnutí se do minulosti, v tom má disciplína orientalismu historickou praxi. Nině Špitálníkové se ale povedlo vyhnout se typickým neduhům, které se pojí s těmito tématy. Šokující a exotické momenty se v knize dozajista najdou (což není vůbec špatně), ale už jenom samotný výběr zpovídaných pro otištěné rozhovory je tak široký a různorodý, že úspěšně bojuje se šablonovitostí a předvídatelností

Rozhovory představují muže i ženy, staré i mladé, bohaté i chudé – i ty někde mezi tím. Jsou zde svědectví o bídě, jakou si obyvatel střední Evropy a příslušník střední příjmové třídy umí jen stěží představit, ale stejně tak zde najdeme příběh mladé dívky z elitní rodiny popisující do jisté míry normální život puberťačky, který by člověk nikdy nezařadil do kulis „totalitární a nelidské Severní Koreje“. Jsou zde svědectví o 10 let dlouhé povinné vojně, o překvapivě otevřené hranici do Číny z důvodu oboustranně výhodného obchodu, o upřímné úlevě, když ženám z důvodu podvýživy přestala pravidelná menstruace, protože v Severní Koreji neexistují nejenom hygienické prostředky jako vložky, ale občas ani tekoucí voda. Ačkoliv se rozhovory nezaměřují na politiku a ideologii, naopak, středobodem jsou zkušenosti jednotlivých Severokorejců, jejich životy, náplň práce, denní rytmus, tak i skrze tyto obyčejnosti pronikne jejich názor na režim a vůdce. I zde je výběr rozhovorů pestrý, a ačkoliv by čtenář čekal lidi, kteří utekli právě kvůli tomu, že s režimem nesouhlasili, nebo „prohlédli“ díky konfrontaci s moderním světem, není tomu tak. Pro někoho může být překvapením, že opakujícím se motivem k útěku jsou ekonomické důvody, a v knize jsou zastoupeny i hlasy, které stále plně věří a obdivují velké(ho) vůdce. 

Zasazení rozhovorů do kontextu

Čtenář není při čtení o jemu neznámé problematice ponechán ve vakuu, autorka mu nevtíravě nabízí navigaci, ať již v podobě komentáře v úvodu knihy, nebo rozsáhlého poznámkového aparátu, kde vysvětluje, dodává fakta, upřesňuje a nabízí mřížku, na kterou si může čtenář sám umisťovat subjektivní výpovědi. Bez tohoto vedení ze strany autorky by hodnota rozhovorů byla o mnoho menší, resp. spočívala by čistě v jejich fantasknosti. Vybalancovat něco takového může být náročné; množství poznámek a autorčiny navigace je zde v dostatečném množství, aby čtenář nebyl ponechán na holičkách, ale současně se nezalekl, že místo populární literatury vzal do rukou odborný traktát.

Součástí tohoto vedení ze strany autorky je i nabídka etického rámce, jak k jednotlivým rozhovorům přistupovat. Tento rámec očividně vychází z autorčiny vlastní zkušenosti a ukazuje tu čtenáři, že ona sama si také musela projít momenty, kdy lidi, se kterými vedla rozhovory, soudila či přímo odsuzovala za to, co dělali, co jí popisovali. Autorka ale trefně upozorňuje čtenáře, že nikdy nevidíme celý obraz, neznáme kontext, vidíme jen výsek, a navíc v takové podobě, jak se nám ho dotyčný rozhodl ukázat. A to je poznámka důležitá, a v tomto případě zase ještě o něco víc, vzhledem k tomu, jací čtenáři – zde čtenáři bez hlubších znalostí Severní Koreje, problematiky teritoriálních studií či studií orální historie – budou tuto knihu většinou číst. 

Předností knihy je pak také výjimečné grafické zpracování, a tím není myšlena pouze zajímavá obálka, ale celá grafická úprava publikace včetně předělů mezi kapitolami. Celkové zpracování je minimalistické a moderní. Text je proložen ilustracemi, kterým – stejně jako celé knize – dominuje červená barva. Čtenář si sám může domyslet, zda červená komunistická, či krvavá. Za grafikou a ilustracemi stojí umělkyně Dana Ledl vystupující pod jménem Myokard, a její přispění posouvá celou knihu ještě o jednu úroveň výš.

 

Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2020, 264 stran, ISBN 978-80-7422-776-9.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru