Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

21. 1. 2021

České Východní partnerství na prahu nové dekády

Česká politika vůči Východnímu partnerství se v uplynulých jedenácti letech vyznačovala velkou mírou personifikace, nerovnoměrností pozornosti v jednotlivých obdobích a rozporem mezi politickou a byrokratickou rovinou českého přístupu. Jakkoli stála česká diplomacie v květnu 2009 během předsednictví EU, společně s Polskem a Švédskem, u zrodu tohoto projektu, v pozdějších letech se míra jejích ambicí vůči této oficiálně deklarované zahraničněpolitické prioritě někdy posouvala až do pouhé rétorické roviny.

Tyto proměny byly způsobeny jak rozdílným přístupem a prioritizací agendy na vládní úrovni, tak poměrně slabým byrokratickým a na evropské poměry také finančním zázemím, stejně jako různou mírou angažovanosti zvláštního zmocněnce pro Východní partnerství při MZV. Konstantou českého přístupu přitom byla snaha o udržení této politiky ve vyšších patrech evropské agendy, fungování v rámci koalice podobně smýšlející (tzv. like-minded) skupiny členských států EU, ale například také zachování původního společného rámce pro všech šest partnerských zemí. Zároveň platí i to, že po roce 2004 a po návratu „zpět do Evropy“ se politika dalšího rozšiřování EU a vztahy se zeměmi západního Balkánu stejně jako státy východní Evropy posunuly do centra české pozornosti. Právě v těchto oblastech bylo vždy dobře vidět, jakou ambici má ČR v otázce zahraničních vztahů a ovlivňování dění ve světě.

České Východní partnerství

Od nástupu ministra Tomáše Petříčka do funkce ministra zahraničních věcí v říjnu 2018 došlo k opětovnému prioritizování agendy Východního partnerství na nejvyšší politické úrovni. Zároveň se díky změně na postu speciálního zmocněnce pro Východní partnerství a jmenování Jaroslava Kurfürsta lépe propojily politická rovina s tou byrokratickou, což se v několika případech podařilo proměnit ve významné zahraničněpolitické úspěchy na tomto poli. Česká diplomacie začala vůči Východnímu partnerství postupovat více koncepčně, srozumitelněji vyjadřovat své ambice a strategicky plánovat své zapojení do této politiky. A to včetně oficiálního vyjádření připravenosti uspořádat summit s východními partnery během českého předsednictví EU ve druhé polovině roku 2022, pokud to harmonogram Východního partnerství umožní. Ve srovnání s předchozím obdobím se také zvýšila intenzita kontaktů s východoevropskými partnery na bilaterální úrovni. Jako úspěšné lze hodnotit jak cestu ministra Petříčka na Ukrajinu a do Gruzie v roce 2019, tak následnou cestu premiéra Andreje Babiše a místopředsedy vlády pro ekonomiku Karla Havlíčka na Ukrajinu v listopadu téhož roku. Přes toto zapojení premiéra a místopředsedy vlády do české východní politiky zůstává agenda Východního partnerství pro nejvyšší ústavní činitele v čele s prezidentem republiky nezajímavá a v zahraničních vztazích těžce uchopitelná. V případě prezidenta M. Zemana navíc ještě slouží partikulárním zájmům v kontextu vztahů s Ruskem a řešení sporů s dalšími aktéry české zahraniční politiky, jak ukázaly útoky na ministra Petříčka v souvislosti s jeho výroky k Ukrajině a uznání tzv. banderovců za válečné veterány či další konflikty v této oblasti.

Evropský update

Po deseti letech svého fungování prošla unijní politika Východního partnerství v uplynulém roce dynamickým vývojem. Evropská komise spustila při příležitosti oslav desetiletého výročí proces strategické reflexe a následné veřejné konzultace zaměřené na budoucnost východní politiky EU po roce 2020. Hlavním důvodem pro to nebyla personální výměna v Bruselu, ale fakt, že v tomto roce skončí platnost reformního programu Východního partnerství v podobě 20 akčních bodů. Rok 2020 představuje pro asociované země a jejich bilaterální vztahy s EU významný milník, protože právě letos by měly být naplněny a aktualizovány vzájemné závazky v rámci asociačních dohod a zón volného obchodu DCFTA. To platí zejména v případě Ukrajiny, ale do velké míry také Gruzie a Moldavska. Celkově to znamená, že politika Východního partnerství by měla do konce roku přijít s novou agendou.

V polovině března 2020 předložila Evropská komise svou vizi budoucnosti Východního partnerství pro nadcházející desetiletí. Sdělení Komise kromě silného důrazu na ekonomiku a konkrétní výhody pro občany východní Evropy přineslo i nové priority EU v podobě digitalizace a boje proti změně klimatu. Komise přišla s návrhem na podporu společenské odolnosti šesti východoevropských zemí, které by v budoucnu měly být lépe připraveny odolávat domácím a vnějším šokům. Současně s tím však Komise uznala slabý pokrok v oblastech právního státu, boje proti korupci nebo řádné správy věcí veřejných, které slíbila změnit podrobnějším monitoringem a incentivizací implementace reforem v těchto tradičně složitých oblastech. Zároveň se evropská exekutiva odmítla zabývat vysoce politickou debatou o hlubší politické integraci do EU, tradičně polarizujícími otázkami bezpečnosti či jakoukoli komplexnější vizí budoucnosti regionu kvůli nedostatečnému konsenzu mezi členskými státy EU.

Vzhledem k nedostatečně silné odpovědi na tyto fundamentální otázky sdílela celá řada evropských aktérů svou kritiku přístupu Komise. To platilo zejména v případě nízkého důrazu na společné základy spolupráce a evropské hodnoty, jež v minulosti tvořily společný rámec pro spolupráci s EU. Ve Sdělení Komise však byly principy demokracie a lidských práv, právního státu a boje proti korupci nebo podpory nezávislých médií a občanské společnosti zamíchány mezi finanční a bankovní operace nebo novou oblast ochrany veřejného zdraví na seznamu nových priorit. Jak otázka společných hodnot, tak prohloubení další spolupráce a integrace se staly předmětem kritiky ze strany členských států EU a Evropského parlamentu, který přišel s vlastními nápady, kam vztahy – především s přidruženými zeměmi EU – dále posunout.

Evropský parlament se vyjádřil k oběma sporným otázkám jak hlubší ekonomické integrace a užšího politického přidružení, a to zejména svým návrhem zapojení asociovaných zemí jako pozorovatelů v pracovních orgánech Evropské komise a Rady, tak důrazu na otázky bezpečnosti a základní hodnoty EU ve vzájemných vztazích. Parlament ve svých doporučeních, které byly přijaty 9. června 2020, vyzval k posílení integrace s asociovanými státy a pokračování v sektorové integraci a rovněž navrhl zahrnout přidružené státy do agentur a programů EU stejně jako jejich zapojení do projektů energetické unie, dopravní unie nebo jednotného digitálního trhu EU. Podporou malých kroků integrace, včetně v sektoru telekomunikace či SEPA, Evropský parlament představil konkrétní a inovativní cesty hlubší spolupráce, i když nakonec nepodpořil zřízení nové vlajkové iniciativy v podobě tzv. Strategie tria pro Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko.

Český a visegrádský vklad do nové dekády

Během let 2019 až 2020 byla česká diplomacie nadále aktivním a uznávaným hráčem v oblasti Východního partnerství. Po dvou konferencích na vysoké úrovni pořádaných MZV a MPO v roce 2019 přišlo Česko s vlivným non-paperem, který představil odolnost v širším smyslu slova jako budoucí rámec Východního partnerství. Tento přístup nakonec podpořilo více než deset dalších členských států EU. Po veřejné konzultaci, do níž Česko také přispělo, byl tento přístup Evropskou komisí přijat jako nový metanarativ pro budoucnost Východního partnerství po roce 2020. I když se tento fakt jeví bezesporu jako úspěch, česká diplomacie přesto nebyla s výsledky revize politiky Východního partnerství plně spokojena. Hlavním problémem se ukázala chybějící vize budoucího vývoje stejně jako nepřesvědčivý přístup k základním hodnotám spolupráce. Na úrovni členských států patřilo Česko stejně jako v minulosti k ambicióznějším hráčům prosazujícím komplexnější a širší půdorys vzájemných vztahů i odvážnější vyjádření vzhledem k evropským ambicím asociovaných zemí.

České předsednictví Visegrádské skupiny v letech 2019/2020 mělo ve svém jádru také silné zaměření na východní politiku EU. To fungovalo jak na úrovni státních úředníků a jejich pravidelných koordinačních schůzek s Německem i s účastí občanské společnosti, tak v případě konzultací na vysoké úrovni mezi ministerstvy zahraničních věcí. Právě zahraniční ministerstva v dubnu 2020 schválila společné visegrádské prohlášení o budoucnosti Východního partnerství po roce 2020 a vytvořila nový program „V4EastSolidarity“, který má pomoci řešit následky pandemie COVID-19 ve východní Evropě, a to prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu. Ministerská konference ve formátu V4 a EaP byla později zrušena pouze z důvodu ohrožení koronavirem.

V důsledku pandemie COVID-19 byl nadcházející summit Východního partnerství plánovaný na červen 2020 zpochybněn a vyjednávalo se o jeho alternativních formátech. V úvahu připadala buď konference na vysoké úrovni s nejvyššími představiteli Východního partnerství, ale bez zástupců členských států EU, nebo úplná změna harmonogramu a odsunutí summitu až na začátek roku 2021. Ani jeden z nich nebyl plně podporován českou diplomacií požadující řádný summit v červnu se závěrečným prohlášením nebo – jako alternativu – konferenci na vysoké úrovni, ale se silným závěrečným prohlášením o budoucnosti Východního partnerství a nový summit se členskými státy ideálně v druhé polovině roku 2020 či nejpozději na začátku roku 2021. Tuto žádost podpořilo také Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Rumunsko, načež Vysoký představitel pro vnější vztahy EU Josep Borrell přislíbil tuto otázku prodiskutovat se šéfem Evropské rady Charlesem Michelem. Výsledkem vyjednávání bylo nakonec uskutečnění neformální videokonference lídrů EU a Východního partnerství, ale pouze se závěrečným shrnutím předsedy Evropské rady Ch. Michela, jenž upozornil na solidaritu EU se zeměmi východní Evropy, strategický význam Východního partnerství pro EU a její geopolitiku a také přesunutí fyzického summitu na březen 2021.

České dlouhodobé priority Východního partnerství

I když nové dlouhodobé priority pro novou dekádu prozatím zůstávají nejasné, jistě budou odrážet nový důraz EU na digitální a zelenou agendu i odolnost jako nový rámec pro budoucí politické a ekonomické vztahy. Z českého pohledu je důležité, aby nové dlouhodobé priority a cesta k jejich naplnění odpovídajícím způsobem umožňovaly další rozvoj vzájemných vztahů s východními partnery, a to i díky sektorové integraci prosazované ČR. Současně by české diplomatické úsilí mělo být zaměřeno také na vyjednávání nadcházejícího víceletého finančního rámce EU, který by měl připravit vhodné finanční podmínky pro prohloubení Východního partnerství do roku 2027. Češi by také měli na jednu stranu pokračovat v důrazu na základní hodnoty Východního partnerství a prohloubení euroatlantické orientace, zejména s přidruženými zeměmi EU – Ukrajinou, Gruzií a Moldavskem. Na druhou stranu například tzv. Strategie tria nemá a nebude mít českou podporu, protože partnerské země ve svém důsledku rozděluje a brání soutěži mezi nimi, což by mělo být žádoucí.

Závěrem je třeba shrnout, že výzvu pro českou politiku vůči Východnímu partnerství bude představovat nejen motivace partnerských zemí k provádění složitých reforem stejně jako bezpečnost v regionu východní Evropy, ale také naplňování vzájemných vztahů dostatečně ambiciózním obsahem. To poslední zejména v případě, pokud Česko bude skutečně pořádat summit Východního partnerství během svého evropského předsednictví ve druhé polovině roku 2022 v Praze. Česká vláda by měla být připravena summit s východními partnery hostit, pokud to bude možné, zároveň by jej však měla proměnit v zahraničněpolitický úspěch a přinést do této své dlouhodobé priority další českou stopu s novými prvky. To však bude vyžadovat určitou dávku představivosti a také politický kapitál a diplomatické schopnosti, aby se podařilo vyjednat s evropskými i východními partnery realistické návrhy budoucího vývoje Východního partnerství. A na tom by česká vláda měla začít pracovat již dnes.

O autorovi

Pavel Havlíček je analytikem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky. 

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru