Nezávislost jako historický symbol, nebo reálná potřeba?

Referendum o nezávislosti v roce 2014 lze považovat za další historický mezník v unijních vztazích mezi Skotskem a Anglií. Oba regiony jsou historicky hluboce provázány a poznamenány válkami, povstáními nebo ekonomickou závislostí. Přestože násilí bylo nahrazeno unií a hledáním společných řešení, snahy Skotů o větší autonomii či nezávislost zůstaly všudypřítomné. Tyto tendence jsou motivovány ekonomickými tématy, ochranou regionální identity a kultury nebo odlišným politickým vnímáním.

Obdobně jako při vzniku unie mezi Skotskem a Anglií v roce 1707, i nyní je největším argumentem pro nezávislost samostatná ekonomika. Koncem 17. století se Skotsko po sérii hladomorů a neúspěšné snaze kolonizovat Panamu dostalo do ekonomických problémů. Důsledkem bylo zrušení Skotského parlamentu a vznik Velké Británie. Ekonomická témata zůstala i nadále v popředí debaty o nezávislosti v kontextu ztráty kontroly nad daněmi, přírodními zdroji a obchodem. Boj za nezávislost dostal nový ekonomická náboj po objevení ropy v Severním moři v sedmdesátých letech 20. stolení, čehož SNP úspěšně využila v kampani It’s Scotland’s Oil. Hlavním argumentem zůstává, že Skotsko by mělo nést zodpovědnost za své přírodní zdroje, včetně nakládání a přerozdělování financí.

Přestože dnes dochází k větší ochraně skotské kulturního dědictví, identity a jazyka, právě tyto aspekty byly dlouhodobě hlavním hybatelem boje za větší autonomii. Po neúspěšném jakobitském povstání došlo k represím, které vedly k rozpadu klanového systému, zákazu používání galštiny a dalších tradičních znaků. Nikdy se však nepodařilo tyto prvky plně eliminovat, a naopak se staly symbolem snah o nezávislost.

V neposlední řadě se Skotsko a Anglie dlouhodobě politicky rozcházejí. Elektorát v Anglii je konzervativnější, což mnohdy přispělo ke vzniku konzervativní vlády v Londýně, přestože ve Skotsku zvítězili labouristé nebo SNP. Jeden z hlavních politických argumentů tak poukazuje na fakt, že se Skotsko často dostává do „demokratického deficitu“ a jediným východiskem je plná nezávislost a suverenita. Obdobně tomu tak bylo po referendu o vystoupení z Evropské unie, kdy ve Skotsku pro setrvání hlasovalo 62 % voličů. Odlišný názor na členství v EU se stal další kartou v ruce SNP pro vyvolání referenda o nezávislosti.

Skotská národní strana – hlavní motor nezávislosti

Nárůst podpory nezávislosti v poslední dekádě je spojen hlavně s úspěchem SNP, která začala dominovat skotské regionální politice po těsném vítězství ve volbách v roce 2007. Od té doby značně posílila svou pozici a s nástupem nepopulární konzervativní vlády v Londýně v roce 2010 se téma unijních vztahů stalo stěžejním pro politický boj.

Zásadní změna nastala po vítězství v regionálních volbách v roce 2011, kdy se SNP podařilo složit většinovou vládu. Hlavním cílem bylo vyjednání referenda o nezávislosti s britskou vládou. Po sérii diskusí došlo k jeho vyhlášení 18. 9. 2014. V rámci kampaně SNP vydala vládní dokument „Scotland’s Future“, kde představila ústavní pořádek Skotska, zapojení v mezinárodních organizacích nebo měnovou politiku. Dokumentem se snažila voliče přesvědčit o výhodnosti nezávislého Skotska. Přestože se během kampaně povedlo navýšit podporu pro skotské osamostatnění, voliči se v den hlasování většinově vyslovili pro setrvání ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

Po více než dekádě vládnutí ve Skotsku se SNP dostala do vnitrostranické krize. Problémy, kterými strana v posledních letech čelí, negativně dopadají i na soudržnost skupiny nacionálních stran ve Skotském parlamentu. Kontroverze ohledně vyšetřování Alexe Salmonda obviněného ze sexuálního obtěžování v době jeho vlády naznačila slabou soudržnost tohoto bloku. Salmond po opuštění SNP v roce 2018 založil nacionální Alba Party čelící značné kritice od ostatních nacionálních stran, a to kvůli fundamentálnímu nacionalismu a konzervatismu. Bývalý předseda SNP Humza Yousaf dále přispěl k prohloubení krize, když vypověděl vládní dohodu mezi SNP a Skotskou stranou zelených, která se zavazovala k uspořádání nového referenda před rokem 2026.

První vlaštovkou současného úpadku SNP se ukázaly být celostátní volby v roce 2024, kdy SNP ztratila 39 křesel ve Westminsteru a poprvé od roku 2015 skončila za Labour Party. Výsledek naznačil, že nezávislost jako hlavní téma kampaně SNP je pro voliče již unavující. Posílení labouristů, kteří se většinově přiklání spíše k zachování unie, vede k oslabení nacionálního bloku ve Skotském parlamentu. SNP tak stojí před úkolem, jak téma revitalizovat, aby znovu oslovilo voliče.

Když Londýn řekne ne, Edinburgh nic nezmůže

Skotský parlament již při svém vzniku v roce 1999 získal pravomoci, které ovlivňují každodenní život Skotů, avšak ústavní záležitosti zůstaly v rukou britské vlády. Referendu v roce 2014 předcházelo vyjednávání mezi oběma vládami, jehož výsledkem byl dočasný přesun pravomocí, jež poskytly potřebnou legalitu a legitimitu pro jeho uspořádání.

I přes výsledek referenda však otázka nezávislosti nebyla zcela uzavřena. SNP začala znovu usilovat o nové referendum v době vystoupení Velké Británie z EU. Nicola Sturgeon se snažila využít výsledek referenda ve Skotsku pro legitimizaci nového hlasování o nezávislosti. Skotský parlament v roce 2017 přijal návrh zmocňující regionální vládu k otevření diskuse s britskou vládou o uspořádání referenda před odchodem z Evropské unie. Vláda Theresy May však všechny pokusy o vyvolání hlasování zamítla.

Pokračující negativní postoj britské vlády a další snahy o uspořádání nového referenda vedly k zapojení Nejvyššího soudu, který uvedl, že potenciální přijetí zákona o referendu leží mimo kompetence Skotského parlamentu. Stanovisko současné britské labouristické vlády naznačuje, že se změna v tomto ohledu nechystá. Britský premiér Keir Starmer sice má ambice zlepšit vztahy se Skotskem, ale nadále odmítá vyhlášení druhého referenda.

Pro Skotsko zůstává i nadále jediný způsob, jak uskutečnit nové referendum – získání souhlasu britské vlády. Dokud ta však nezmění své stanovisko, skotské instituce nemají žádnou legální možnost, jak rozhodnutí obejít.

Být či nebýt – rozdělené Skotsko

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Skotsko je dnes stále téměř rovnoměrně rozděleno. Přestože se v poslední dekádě podpora nezávislosti ustálila nad 40 %, zastánci Skotska jako suverénního státu měli v průzkumech navrch prozatím pouze dvakrát. Poprvé v době covidové krize v roce 2020 vlivem nepopulární konzervativní vlády Borise Johnsona. Naopak Nicola Sturgeon jako skotská první ministryně ve stejné době dosáhla vrcholu své popularity především díky zvládání krize. Podruhé, ačkoliv jen krátkodobě, se nezávislost stala žádanější variantou koncem roku 2022 po nástupu vlády Rishiho Sunaka a po vydání stanoviska Nejvyššího soudu o nutnosti souhlasu britské vlády pro uspořádání referenda.

Výsledky průzkumů YouGov ale také ukazují, že téměř 10 % voličů není v otázce nezávislosti plně rozhodnuto. V současnosti data naznačují, že pro nezávislost se vyslovují zejména mladší voliči, a to včetně nové generace, která v roce 2014 ještě hlasovat nemohla.

Demokratickou cestou k mezinárodnímu uznání

Jedním z hlavních témat před referendem v roce 2014 bylo členství Skotska v Evropské unii. Přední představitelé EU varovali, že by Skotsko v případě nezávislosti muselo znovu požádat o členství jako nový stát. V tomto případě by hrozila blokace některých členských států, potýkajících se s podobnými regionálními tendencemi.

Nejvýrazněji se proti automatickému přijetí stavělo Španělsko obávající se, že by skotská nezávislost mohla podnítit separatistické snahy v Katalánsku nebo Baskicku. S vystoupením Velké Británie z EU se situace posunula spíše ve skotský prospěch a v současné době by Španělsko nestálo suverénnímu Skotsku v cestě, pokud by k jeho vzniku došlo demokratickou cestou.

Podobné situaci čelí i mimoevropské státy. Kanada se sice dlouhodobě staví do neutrální pozice, ale je si vědoma možného povzbuzení snah o nezávislost v Québecu v případě, že by se Skotsko rozhodlo pro osamostatnění. Paralela mezi těmito regiony je dodnes často připomínána. Québec jako frankofonní provincie dostal možnost rozhodnout o své budoucnosti v referendech v roce 1980 a 1995, ale v obou případech Quebečané zvolili setrvání v rámci Kanady.

Neutrální pozici zastává i OSN, neboť snahy Skotska, Katalánska nebo Quebecku jsou však vnímány jako interní problémy daných států a zapojení OSN není nutné ani žádoucí. A to ani v případě Katalánska, kde snahy o vyhlášení referenda jsou blokovány španělskou centrální vládou, a jednostranná referenda v regionu nemají nárok na plnohodnotné mezinárodní uznání. Skotsko a Quebec však usilují o nezávislost primárně v rámci demokratického procesu, bez použití násilných prostředků. Při nabytí nezávislosti demokratickou cestou lze očekávat, že by došlo k vyřešení interních vztahů i v rámci Velké Británie. Nekonfliktní a demokratické řešení by pravděpodobně vedlo i k bezproblémovému uznání v rámci OSN.

Proměnné, které se míjejí

Nezávislost a suverenita Skotska je v současné době podmíněna čtyřmi faktory – silou nacionálního politického aktéra, pozicí britské vlády, veřejným míněním a mezinárodním uznáním. Aby se Skotsko stalo nezávislým suverénním státem, potřebuje hnací sílu, která přesvědčí voliče o výhodnosti osamostatnění se, a benevolentní britskou vládu, která danému rozhodnutí nebude stát v cestě. Pokud se tyto tři faktory naplní demokratickou cestou, pravděpodobně nebude nic bránit ani mezinárodnímu uznání.

→ Marie Skutilová je doktorandkou Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy se zaměřením na regionální politiku Velké Británie, volební chování a politické strany