Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

17. 3. 2018

Perspektivy budoucího vývoje v Zimbabwe

Zimbabwe bylo po dlouhou dobu výjimkou mezi zeměmi jižní Afriky, kdy se u moci stále držela vláda z pozůstatků koloniálního dědictví. Na podzim roku 2017 však prezident Robert Mugabe po 37 let odstoupil ze své funkce a uvolnil tím místo novému nástupci, Emmersonu Mnangagwovi. Kultura vlády jedné strany je v historii afrických zemí bohužel běžnou praxí a Zimbabwe z této tradice po několik desetiletí nevybočovalo. Až do odstoupení stál nyní bývalý prezident Mugabe v čele vládnoucí strany Zanu-PF, což se neobešlo bez úzkých konexí na jeho blízké. Příkladem mohou být spekulace šířené před personální změnou, které naznačovaly převzetí postu vice-prezidenta tehdejší první dámou, Grace Mugabe. Tyto události však pouze vyostřily neklid ve společnosti, a vyústily v situaci, kdy členové Zanu-PF odhlasovali Mugabeho dvolání, a zároveň dosadili do vedení Mnangagwu.

Příčiny krize a hospodářský vývoj v posledních letech

Ve vztahu k nedávným událostem se hodí zmínit, že protesty proti Mugabemu nebyly prvními v posledních letech. Předcházel jim již rok 2016, kdy protesty vypukly v reakci na nové vydávání bankovek ve formě dluhopisů. Tento krok byl učiněn v kontextu nestabilního hospodářského vývoje, který je výsledkem špatného řízení a správy finančních prostředků. V reakci na hyperinflaci zimbabwská centrální banka v roce 2009 oznámila, že nadále nebude tisknout znehodnocený zimbabwský dolar. Měnová reforma zahrnovala dolarizaci, tedy postupné stahování vlastní měny a nahrazování měnou zahraniční, americkým dolarem (v tomto případě začal být využíván i jihoafrický rand a jiné měny). Počátek rozsáhlé hospodářské krize v Zimbabwe lze však hledat již v roce 2000, kdy Mugabeho vláda přistoupila k pozemkové reformě zahrnující konfiskace půdy vlastněných bílými farmáři. Tato půda se dostala do rukou Mugabeho příznivců, kteří však nedisponovali znalostmi a technologiemi potřebnými k produktivnímu zemědělství. Strádání se projevilo především poklesem vývozu tabákových výrobků, jehož hodnotový objem v roce 2000 zastával více než čtvrtinu celkového exportu. V konečném důsledku tento vývoj v kombinaci s nerozumnou správou prostředků vyústil v táhlou recesi. V posledních letech se však zimbabwská ekonomika naopak potýká s problémem deflace, průvodním znakem slabé domácí poptávky a nízkých cen komodit.

Plánované reformy a výhled do bezprostřední budoucnosti

Právě neutěšená situace a všeobecná chudoba vedly k rostoucím protestům proti Mugabemu. I po svém odvolání z vedení strany zůstával nadále prezidentem, ovšem po nepokojích, které proběhly 15. listopadu 2017, sílily tlaky na jeho odstoupení z funkce. Pod dohledem armády zůstával v domácím vězení, nicméně o několik dní později z prezidentského úřadu podle oficiálních prohlášení sám odstoupil.

Nástup nového prezidenta Mnangagwy by mohl být prvním krokem od autoritářského režimu k demokratické vládě. Je ovšem zřejmé, že tato cesta nebude jednoduchá, neboť země stále čelí mnoha problémům, z nichž nejpalčivějšími jsou nezaměstnanost, slabá produkce a mnoho dalších. Země má navíc pouze omezený prostor pro manévrování vzhledem k tomu, že možnosti fiskální politiky jsou zatíženy rozpočtovým deficitem, zatímco samostatná monetární politika je obtížná, používá-li země převážně cizí měnu.

Odstoupení Mugabeho však může otevřít nové cesty spolupráce se Spojenými státy, které od roku 2001 uplatňují vůči Zimbabwe ekonomické sankce. Dosud byly vyzdvihovány spíše vztahy s Čínou, které na rozdíl od USA a evropských států nekladou důraz na dodržování lidských práv ve svých vnějších vztazích. Mnangagwa se také po svém nástupu zavázal k několika krokům, mezi něž patří boj s korupcí, rozsáhlou nezaměstnaností a omezení vládních výdajů. Mimo to také plánuje odškodnění farmářů, jejichž půda byla v minulosti zabrána. Snižování vládních výdajů by se mělo týkat zejména zeštíhlení státní správy, jejíž mzdy zastávají významnou část vládního rozpočtu. Ve své rétorice však zásadně nevystupuje proti předchozímu prezidentovi a jeho dřívější hospodářské politice, jež způsobila zjevnou recesi. Oba ovšem pocházejí ze stejné politické strany, Zanu-PF, a otevřené vystupování proti bývalému vůdci většinové strany by mohlo poškodit její stabilitu a pověst.

Mimo jiné i Mnangagwova osoba je některými považována za kontroverzní s ohledem na to, že po dlouhou dobu stál po boku Mugabeho. Diskutována bývá i jeho přímá či nepřímá role v etnických masakrech v 80. letech, a při násilném potlačení nepokojů při znovuzvolení prezidenta Mugabeho v roce 2008.

Nynější prezident si však uvědomuje nutnost přerušení dosavadní izolace způsobenou mj. sankcemi ze strany USA a EU. Tato snaha vyplývá také ze slibů přilákat zahraniční investory a znovunavázání kontaktů se
zahraničními věřiteli. Zmíněné kroky společně s vládou zařadil do celistvého plánu na oživení ekonomiky, kde je zahrnuta také podpora domácích podnikatelů skrze daňové úlevy.

Někteří jsou však, včetně členů opozice, vůči potenciálu takových reforem skeptičtí. Kritika zaznívá i ke změnám, jež se odehrály od Mnangagwova nástupu uvnitř strany. Týká se především obav, do jaké míry je stíhání některých bývalých členů vlády motivováno politicky, či skutečným bojem s úplatkářstvím. V rámci reforem pak může být problematické již samotné přilákání zahraničních investic. Ačkoliv oficiálně Mnangagwa nezískal prezidentský úřad pomocí státního převratu, úloha armády není opomenutelná. Relativně silná pozice armády a policie společně s vnitřní nestabilitou a institucionální slabostí netvoří příliš vhodné prostředí, které by zahraniční investory lákalo.

Ačkoliv vstup investorů není nijak zásadně administrativně omezován, překážku tvoří zejména tzv. indigenizační zákon. Praktická aplikace tohoto zákona vyžaduje, aby bylo alespoň 51 % podílu společností vlastněno původními (černými) Zimbabwany. To se týká nejen sektoru přírodních zdrojů, ale také sektorů stavebnictví, dopravy a dalších. Indigenizační zákon je spojován s bývalým Mugabeho režimem. Mnangagwova vláda však v současné době připravuje jeho revizi, která by mohla významně přispět ke zlepšení investičního prostředí. Za účelem otevření země vůči investorům však bude třeba sledovat i dlouhodobou stabilitu, která zahraniční veřejnost přesvědčí o výhodnosti Zimbabwe jako investiční destinace. Rovněž bude muset získat politickou kredibilitu a důvěru vlastního obyvatelstva, které podobné sliby o zlepšení hospodářského výkonu již v minulosti slyšelo, nicméně jejich naplnění se prozatím nedočkalo. Dodržení či nedodržení závazků k boji s přetrvávající korupcí a zvýšení transparentnosti bude možné vyhodnotit až během voleb v roce 2018. Svobodné a spravedlivé volby by měly být zárukou i znakem demokracie, a je otázkou, zda toto nová Mnangagwova vláda bude chtít či moci splnit.

Mnangagwova pozice bude zpočátku také nepochybně obtížná, protože z historických zkušeností víme, že vlády pokoušející se o stabilizaci ekonomiky musí provést nepopulární rozhodnutí, která mohou způsobit i její pád. Mimo to ekonomické reformy nejsou podmínkou alespoň formální demokracie. Jestliže s reformami větší část společnosti nesouhlasí, může se mobilizovat proti vládě, která na takový vývoj může reagovat vyloučením veřejné diskuze a účasti na rozhodování. V případě Zimbabwe se však lze domnívat, že v situaci dlouhotrvající stagnace nebudou obyvatelé natolik citliví vůči razantnějším reformám, jestliže od nich budou očekávat zlepšení v dlouhodobém horizontu. Problémem bude spíše udržet „čistotu“ reforem, tj. zamezit působení škodlivých politických vlivů, které by snižovaly účinnost reforem. To bude obtížné vzhledem k endemické korupci i více či méně skrytým etnickým konfliktům. Reformy, jež se Mnangagwova vláda zavázala implementovat (např. změna indigenizačního zákona či zeštíhlení státní správy), se nepochybně dotknou některých zimbabwských elit a dá se předpokládat, že nebudou ochotni se privilegií snadno vzdát. Ve prospěch Mnangagwy však slouží skutečnost, že opozice je v tuto chvíli slabá, zatímco strana Zanu-PF vystupuje jednotně. Má tedy potřebný prostor pro provedení nutných reforem, které v případě úspěchu posílí Mnangagwovu pozici uvnitř strany.

Další vývoj ukáže, zda nová vláda ve svých reformách vytrvá, a zda se změna prezidenta skutečně projeví i v odklonu od autoritářské vlády, neboť k provedení reforem toto není podmínkou. Pokud by stabilizace ekonomiky měla být doprovázena i demokratizačními procesy, je nutná depolitizace ekonomické debaty a připuštění širší účast veřejnosti na diskuzi. V opačném případě by nástup prezidenta Mnangagwy byl pouhou personální změnou, která by však nedokázala významněji ovlivnit samotnou podstatu řízení státu.

O autorce: My Hanh Nguyen je studentkou Fakulty mezinárodních vztahů na VŠE v Praze a je bývalou stážistkou Ústavu mezinárodních vztahů.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

GAVIN, Michelle D. - Planning for post-Mugabe Zimbabwe - https://goo.gl/f4hgrS

OLŠA, Jaroslav - Zimbabwe mezi Mugabem a Tsvangiraiem - https://goo.gl/idv8mC

LEVAN, A Carl. Dictators and democracy in African development - https://goo.gl/mzQymJ

 

 

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru