Enfant terrible: 30 let české kulturní diplomacie

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 3, 2023 - 30 let samostatné české diplomacie.

Havel. Kundera. Kožená. Pražské panorama. Čapek. Dvořák. Laterna Magika. Koudelka. Jiřičná. Mucha. Krteček. Kupka. Křišťál. Janáček. Kingdom Come. Libenský a Brychtová… a mnoho dalšího. Česká kultura – její výsledné tvary a její nositelé či nositelky – jsou tím, čím se chlubíme v zahraničí a podle čeho zahraničí poznává nás. Kultuře zkrátka vděčíme za podstatnou část našeho zahraničního renomé. Umíme ale kulturu v diplomacii skutečně zhodnotit? A umíme jí poskytovat adekvátní péči?

Po sametu

Sametová revoluce, zejména její v médiích viditelná tvář, byla slovy Michaela Žantovského z jeho rozhovoru pro knihu Ambasadoři bohémy: „… revolucí uměleckou, bohémskou, trochu myslitelskou.“ V podstatě ze dne na den se v kancelářích Hradu a v Thunovském paláci posadili na koženkové židle místo zašedlých cyniků bohémové a intelektuálové. A bylo také nasnadě, že zahraničí, které sledovalo změnu se zatajeným dechem, uvidí úplně jinou československou kulturu. Ještě před pár měsíci zakázané kapely se rozletěly do celého světa. Těsná vazba undergroundových umělců na nového prezidenta, jejich role v přepólování režimu i systému a i to, že výmluvně reprezentovali nové poměry v zemi, jim přinesly pozornost celého světa. Místo folklorních souborů tu byli rockeři, donedávna věznění spisovatelé a svérázní filozofové.

Už v březnu 1990 letěla česká spisovatelská delegace včetně Petra Placáka, Jáchyma Topola, Martina „Magora“ Jirouse a Michaela Žantovského do New Yorku na konferenci o působení českých opozičních intelektuálů. Rozběhla se také čilá rock’n’rollová diplomacie: na Pražském hradě se bezprostředně
po revoluci zastavili Frank Zappa, Paul Simon a Rolling Stones. Hlavním trumfem byl samozřejmě Václav Havel. Jeho hry se hrály na počest demokratické revoluce při řadě státních návštěv. Právě při návštěvě na Islandu, zastávce po cestě do USA v únoru 1990, viděl prezident poprvé v životě zahraniční nastudování vlastní hry, Asanace. Zdálo se, že diplomacie a kultura v sobě budou mít v transformaci obrazu státu přirozené partnery. A nešlo jen o změny obsahové, ale také organizační. Promptně začala přeměna bývalé socialistické správy Zahraničních kulturních zařízení na regulérní samostatné kulturní instituty, Česká centra, po vzoru GoetheInstitutu a dalších podobných zahraničních vzorů. Ta pak plnila jeden ze svých prvních úkolů – rozšíření kulturně-diplomatické sítě směrem na Západ. Rychle vznikly pobočky ve Velké Británii, Rakousku, Nizozemsku, Belgii, ve Spojených státech, Francii a dále. Rozšiřování sítě tímto směrem bylo zkrátka signálem i na kulturně-diplomatické rovině o čerstvém směřování. Pro kulturní diplomacii jako by nastávaly zlaté časy.

Pragmatické sudičky

Už u kolébky české porevoluční kulturní diplomacie však byly i méně idealistické sudičky. V první řadě pragmatismus. Vznik standardních kulturních institutů nebyl motivován pouze idealistickou touhou dostát západním trendům. Důležité bylo také i v nových teritoriích zachování výdělečnosti aktivit předchozích socialistických podniků, jež byly díky prodeji křišťálu a řemeslných výrobků pro ministerstvo finančně významné.

Zároveň se už v prvních momentech projevuje obezřetnost či malá důvěra k opodstatněnosti kulturní  diplomacie. Československý porevoluční establishment měl, v pochopitelném souladu s dynamikou doby, sympatie i příchylnost k anglosaskému prostoru. Tuzemské vnímání tamějšího přístupu ke kultuře – často zjednodušeně a nepřesně chápaného jako „laissez-faire“ – si vykládalo „autonomii“ kultury ve smyslu „ať se o sebe postará sama“. Někteří na ministerstvu v dané době pochybovali, že kulturní instituty jsou to, co by nový stát mělo zajímat přednostně. Transformace měla jistě urgentnější úkoly, proč věnovat kapacity pozlátku?

Ilustruje to příhoda Gity Fuchsové, diplomatky, která přišla po revoluci na ministerstvo z Divadla Na provázku a kulturní diplomacii si vzala vysloveně jako osobní misi. Její tehdejší nadřízený, ministr Josef Zieleniec, se na snahy o zřizování kulturních institutů díval poněkud skepticky. Fuchsovou a její kolegy požádal, aby na kulturní instituty alespoň vyvěsily celní sazebníky. Naznačoval tím, že jedině tak budou konečně k něčemu. Fuchsová s kolegy nechali ve vtipné odpovědi celní sazebníky výtvarně upravit současnými umělci a uspořádali jejich výstavu.

Rozlet kulturní diplomacie také nutně zpomaloval tempo s měnící se společenskou atmosférou. Underground z oficiálních struktur poměrně rychle vyvanul. I když v roce 1997 vyjela na oficiální akce znovuobnovená skupina The Plastic People of the Universe a v dalším roce samostatně Mejla Hlavsa, většinou už českými hudebními vyslanci byli kapely či interpreti bez revolučního étosu. Otěže přebírali politici s rezervovaným přístupem k bohémství. Zdánlivě privilegovaná pozice umění v zahraniční prezentaci byla méně pevná, než nejprve vypadala.

Kromě specifického historického kontextu kolem sametové revoluce zápasí česká kulturní diplomacie i s univerzálnějšími tendencemi. Domácí nedůvěra ve velké narativy, nedostatek patosu či mytologizované „národní hrdosti“ jsou – aniž bychom to hodnotili – dalším důvodem její křehké pozice. I český přístup k podpoře kultury je spíše nedůvěřivý. Její podfinancovanost a velmi nízká politická priorita je dobře známá. Ani to kulturní diplomacii nepomáhá. Navíc stále máme tendenci umělce vnímat jako zpovykané děti, troublemakery, nevypočitatelné a zároveň vypočítavé partnery. Pokud jsme někdy respekt k umělecké
scéně měli, poplatnost oficiální tvorby komunistickému režimu ho pohřbila. Nedůvěra v kulturní obec se dnes promítá do celé společnosti, včetně kulturní diplomacie, jakéhosi „enfant terrible“ české zahraniční politiky.

Platí obecně, že soužití mezi kulturou a diplomacií nebývá úplně přirozená disciplína. Kulturní a diplomatické elity si často bývají blízko, ostatně třeba americká jazzová diplomacie se zrodila díky osobnímu přátelství prvního newyorského kongresmana afroamerického původu Adama Powella a slavného jazzmana Duka Ellingtona.

Přirozený myšlenkový kvas uvnitř elitních kruhů se ale ne vždy snadno překlopí do administrativy. Principy fungování ministerstev a umělecké scény jsou dramaticky jiné, osobnostní profily kariérních úředníků či diplomatů a umělců často také. Navíc, kultura u kariérních diplomatů patří (nejen) v Česku mezi nejméně prestižní portfolia. Politická, ekonomická či bezpečnostní agenda mají navrch. To není českým specifikem. Jako agenda dostává kulturní diplomacie prioritu jen výjimečně, buď ve specifických podmínkách typu
francouzské státní správy, která tradičně viděla své kulturní „vyzařování“ jako „civilizační misi“, nebo ve vypjatých historických momentech, např. kulturní studené válce mezi Západem a Východem.

Něco za něco?

Ostych a jistá bezradnost vůči kultuře, založená na specificky českých podmínkách i na obecnějších jevech, má pro naši kulturní diplomacii řadu důsledků. Nedůvěra v ní vede k tomu, že s ní zacházíme stále tak trochu nešikovně. Ve strategických dokumentech státu figuruje pokaždé jinak. Někde hraje teoreticky důležitou roli, jako třeba v současné koncepci české zahraniční politiky, někde je uváděna úplně okrajově nebo bez porozumění její roli, např. v Koncepci jednotné zahraniční prezentace ČR.

Důsledkem je pochopitelně malé využití jejího potenciálu. Postavení „under the radar“, tedy pod rozlišovací schopností velkých politických debat, není nutně jen nevýhodou. Jak
je vidět na zahraničních příkladech, třeba na polské a maďarské kulturní diplomacii, přílišná pozornost, typicky doprovozená i lepší rozpočtovou pozicí, s sebou často nese silnější politické vměšování v logice „něco za něco“. Přesto by stálo za to směřovat k vědomějšímu zakotvení české kultury v rámci zahraničního působení.

A nemusí jít o velké, opulentní akce, které často nesou jistou těžkopádnost státní správy. Spíše o strategičtější a sebevědomější přístup. Pokud neumíme např. regulérně ohodnotit české umělce za zakázky pro český stát v zahraničí, lze těžko čekat, že bude kulturní diplomacie autenticky ukazovat českou
„excelenci“ a že nám zajistí výrazné postavení v mezinárodních debatách.

Kultura jako hodnota i nástroj

Pokud si budeme schopni uvědomit hodnoty, které v umění a kulturním provozu nacházíme, budeme schopni s nimi lépe pracovat dovnitř i navenek. Samozřejmě jde o respekt k vnitřnímu životu, k individuální autonomii a k různosti perspektiv, o „péči o duši“, ale také o vědomý dialog o hodnotových úběžnících naší společnosti.

Česká kulturní diplomacie svou cenu v tomto směru prokázala nedávno. Po ruském vpádu na Ukrajinu zareagovala Česká centra s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci dnů svoláním širokého konsorcia kulturních institucí a vytvořením programu dlouhodobých českých rezidencí pro desítky ukrajinských umělců a umělkyň. Zároveň spolu s pobaltskými zeměmi vedla křídlo evropské sítě kulturních institutů EUNIC lobbující za aktivní stanovisko k invazi. To znamenalo naprosto bezprecedentní opuštění poklidných vod rádoby „nepolitické“ kulturní diplomacie.

České centrum v Kyjevě je stále jediným na území trvale fungujícím zahraničním kulturním institutem.
V tomto případě jsme uměli sebevědomou, hodnotově založenou linii překlopit v program mezinárodních aktivit zaměřených na praktické dopady, propagaci naší pozice i získávání spojenců. Budeme to umět v příští dekádě rozvinout?

Jitka Pánek Jurková se věnuje kulturní diplomacii akademicky i prakticky. Vedla České centrum Brusel v období českého předsednictví v Radě EU, od prosince 2023 je generální ředitelkou Českých center. Je autorkou podcastu Jazzman versus špioni: Umění jako tajná zbraň mezinárodní politiky a s Eliškou Tomalovou spoluautorkou knihy Ambasadoři bohémy: Současná česká kulturní diplomacie a její dilemata (Dokořán 2023), ze které text vychází.

Kniha bude uvedena v rámci diskuse 18. dubna od 17:00 v ÚMV. Na diskusi Vás srdečně zveme, registrovat se můžete zde.