13th International Symposium LIVE

27. 9. 2021

Erdoğanovo Turecko: vojenský převrat, honba na teroristy a demokratický paradox

Otázku demokracie v Turecku provázejí paradoxy a protichůdné názory ze strany odborníků po celou dobu jeho novodobé existence. Po celé 20. i dosavadní 21. století mělo střídavá období rostoucí a klesající demokratičnosti, která se projevovala v rovině politického zastoupení i občanské společnosti. Současná vláda ztělesněná zejména prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem vytváří nový rozměr, kdy na jednu stranu prosazuje politický diskurz vládního boje za demokracii a na druhou politickými kroky demokratičnost omezuje. Jaká je tedy realita a pozadí tureckého režimu po neúspěšném pokusu o převrat z roku 2016?

Limity turecké demokracie

V Turecku, od jeho vzniku v roce 1923, patří propagace a obhajoba demokracie k základům úspěšné politiky. Nicméně praktická představa demokracie mezi tureckými politiky má mnoho odlišností a často vede paradoxně k růstu nepřátelství a omezování politických či občanských svobod ve jménu obrany národa a suverénního státu. Turecká politika je navíc od počátku úzce propojena s otázkou bezpečnosti. Turecká republika vznikla po první světové válce na základě „turecké války za nezávislost“ v letech 1919–1923. Tato válka je prezentována zejména jako vítězný boj proti západním okupantům země. Navíc započala jako povstání generála osmanské armády Mustafy Kemala Atatürka proti nefunkční vládě posledního osmanského sultána, který fakticky poslouchal příkazy vítězných mocností. Bezpečnostní otázka, ve velké míře spojená s tzv. Sèvreským syndromem (strachem o ztrátu turecké suverenity právě v kontextu Sèvreské smlouvy po první světové válce), je základem turecké identity a prolíná se celou moderní politickou historií. Pro většinu společnosti je v kontextu historie Turecka v pořádku omezování občanských práv té části společnosti, která nepatří k většině či je vládou prezentována jako „zrádce národa“, aniž by to vnímala jako omezování demokratičnosti země. Ve velké míře je v Turecku tradičně omezována politická i občanská svoboda slova kritizující státní principy a turecký národ. Podobně byla vždy omezována svobodná politická soutěž zakazováním existence stran (tradičně zejména proislámských a kurdských). Převraty pod vedením armády pod rouškou obrany principů Turecka z let 1960, 1971, 1980 a 1997 měly vždy ve společnosti podporu jako nezbytné kroky na ochranu tureckého státu. Demokracie v Turecku tedy vždy narážela na své limity a specifické chápání. Nový pohled na protichůdnost turecké demokracie nastal s rokem 2016.

Diskurz boje za tureckou demokracii

Pokus o vojenský převrat z 15. 7. 2016 je pro novodobou tureckou historii přelomovým datem. Vojenských intervencí do politického vývoje Turecka proběhla celá řada, ale zde poprvé došlo k neúspěchu, kdy se proti vzbouřené armádě postavila část vládě nadále loajálních jednotek bezpečnostních složek a společnost mobilizovaná zejména skrze média a sociální sítě prezidentem Erdoğanem, ale i islámskou komunitou. Převrat byl tedy velmi rychle potlačen, nicméně pro tureckou společnost svým rozsahem i agresivitou znamenal silný okamžik, kterého Erdoğan dokázal velmi rychle využít ve svůj prospěch. Provládní stoupenci vlivem Erdoğanovy rétoriky tento den považují za vítězství demokracie nad teroristickým pokusem svrhnout vládu reprezentující vůli lidu. Velmi rychle byl 15. červenec vyhlášen státním svátkem jako „Den demokracie a turecké národní jednoty“ a stal se součástí největší kampaně tvořící národní mýtus v soudobé historii. Kromě rozsáhlých připomínkových ceremoniálů v den výročí můžeme sledovat tvorbu „politického mýtu“ v přímém přenosu – přejmenovávají se ulice, náměstí, mosty, vznikla poštovní známka věnovaná 15. červenci, ve veřejném prostoru najdeme nespočet billboardů či reklamních panelů připomínajících hrdinné oběti či hlavní momenty událostí. Ministerstvo školství vytvořilo speciální brožuru a výuková videa pro edukaci společnosti o tomto ústředním soudobém historickém milníku, byly vydány nové učebnice, které jsou pro všechny k dispozici zdarma a které již obsahují nejnovější část turecké historie. 15. červenec se stal nezpochybnitelným završením vývoje tureckého národa. Vytvoření takto silného nacionalistického narativu kolem této události znemožňuje, díky turecké politické kultuře odmítající kritiku tureckého národa, zpochybňování oficiální interpretace dějin. Spojení událostí s národní obranou demokracie a bojem proti terorismu staví společnost do pozice, kdy odmítnutí vládní pozice k 15. červenci znamená, že stojí na straně teroristů, bojuje proti turecké demokracii a zrazuje turecký národ.

Politická nedemokratická praxe

Tato vládní představa turecké demokracie, jejímž ústředním motivem je vůle národa, je dnes v praxi rozšířena nad rámec interpretace 15. července, a to v podstatě na omezení jakékoliv kritiky prezidenta Erdoğana či současné vlády. Vůle národa je pro Erdoğanovu rétoriku posvátným základem turecké politiky a vlastní moci. Každá kritika zpochybňující politické kroky prezidenta a vlády, kteří reprezentují vůli národa projevenou ve všeobecných volbách, a tedy jen vykonávají, co si demokratická společnost v Turecku přeje, je potenciálním ohrožením demokracie. Za strůjce pokusu o převrat, a tedy nositele odpovědnosti za stovky obětí, byl označen Fethulláh Gülen a jeho hnutí (známé pod zkratkou FETÖ), které je v Turecku na seznamu teroristických organizací. Vedle extremistické skupiny PKK, která je v Turecku od osmdesátých let zodpovědná za nespočet teroristických útoků, se tak FETÖ stala nejpoužívanějším nástrojem pro zatýkání a zahajování trestních řízení v Turecku. Míra perzekucí je v Turecku v současnosti v takových rozměrech, že vláda musí pro osoby odsouzené za podporu terorismu a participaci na 15. červenci stavět nové věznice. 

Odklon od demokracie v politické praxi je fakticky spojen s následky událostí 15. 7. 2016. Vyhlášený výjimečný stav z 20. 7. 2016 umožnil prezidentu Erdoğanovi prakticky vládnout v prezidencialismu ještě v době oficiálního parlamentního systému. Ústavní změna politického systému z jara 2017 (tedy v době výjimečného stavu) přijatá referendem a následně uvedená do praxe předčasnými volbami v červnu 2018 (po kterých byl výjimečný stav ukončen) umožnila koncentraci moci v rukou prezidenta a faktické zrušení dělby a vyvažování tří pilířů moci. Prezident nyní jmenuje a odvolává členy vlády, rozpouští parlament, smí být oficiálně předsedou strany, a tedy dohlíží nad agendou celé parlamentní většiny, popř. smí neomezeně vydávat legislativní dekrety s platností zákona, ovlivňuje složení vedoucích orgánů justice ad. Exekutiva, legislativa i jurisdikce v Turecku jsou tak sice teoreticky stále oddělené, v praxi jsou však všechny pod dohledem jediného muže. Tento fakt samozřejmě značně usnadňuje omezování politické opozice, včetně zahajování trestních stíhání, a zároveň dává prostor pro obhajobu těchto kroků ve jménu obrany turecké demokracie, která je založená na vůli lidu (vyjádřené v referendu a následných volbách).

Nejproblematičtější pozici na turecké politické scéně má dlouhodobě prokurdská levicová HDP, proti které stojí většina podporovatelů tureckých politických stran, ať už vládní AKP, nacionalistické MHP či opoziční kemalistické CHP. Strana HDP čelí perzekucím od roku 2015, kdy na jedné straně poprvé získala podporu pro vstup do parlamentu, na straně druhé došlo k obnově bojů tureckého státu s extremistickou kurdskou PKK. V tu dobu se kurdská otázka, jež měla za sebou období mírových rozhovorů mezi Kurdy a tureckou vládou, opět omezila na bezpečnostní rovinu, která ve společnosti snadno získává ohlas a podporu. V roce 2016 došlo k prvnímu bezprecedentnímu omezení poslanecké imunity a započetí trestních řízení s poslanci a dalšími členy HDP jako „politickou oporou“ teroristické PKK, to celé s podporou nejen AKP a MHP, ale i části opoziční CHP. Toto omezení politických práv tedy mělo výraznou podporu napříč společností a nebylo zpochybněno ani ústavním soudem. Podobná situace nastala po komunálních volbách 2019, kdy řada zvolených starostů za HDP byla obviněna z podpory terorismu a nahrazena správci z řad AKP. Novou vlnu omezování politických práv můžeme sledovat od března 2021, kdy vláda AKP spolu s MHP podala návrh na zrušení HDP a započala další vlnu omezování poslanecké imunity a zatýkání poslanců a jejich příznivců. Tato nová vlna omezování politické svobody opozice je tentokrát rozšířena z prokurdské HDP i na zástupce nejsilnější opoziční strany CHP. Magickou formulí se zde stalo obvinění z terorismu, tedy bezpečnostní hrozba pro turecký národ a tureckou demokracii. Obviňování CHP z terorismu je ve velké míře propojeno právě s mýtem 15. července, kdy zástupci CHP jsou postupně obviňováni z podpory pokusu o převrat, z ohrožování turecké demokracie a ze spolupráce s FETÖ. Vláda aliance AKP a MHP se tak dnes úspěšně zbavuje klíčové opozice ve jménu zachování demokracie. Boj s terorismem se od roku 2016 postupně stal všeobjímajícím nástrojem pro omezování jakéhokoliv nesouhlasu s vládní politikou.

Závěr

Rok 2016 se stal v turecké historii příkladem tureckého protikladu (ne)demokracie. Na jednu stranu v té době započal odklon parlamentní demokracie omezováním poslanců za HDP, dvouletým vyhlášením výjimečného stavu, který vložil faktickou moc do rukou prezidenta Erdoğana, a následným referendem o ústavní změně politického systému na prezidentský. Na druhou stranu vznikl národní mýtus boje za demokracii vítězstvím 15. července. Turecká politická kultura, ve které tradičně rezonuje bezpečnostní rovina, dávala turecké vládě vždy prostor a nástroje pro perzekuci a omezování politické opozice a jejích podporovatelů ve společnosti, aniž by ztrácela kredit u tureckého národa či byla celospolečensky obviňována z autoritářství. Naopak v Turecku dochází k paradoxu demokracie, kdy omezování politických a občanských práv může být velkou částí společnosti vnímáno jako nezbytný krok v boji za demokratický a bezpečný stát. Ačkoliv se o poklesu demokracie mluví primárně v souvislosti se současnou vládou, řada nástrojů, které Erdoğan ke své vládě využívá, existovala v Turecku již před nástupem AKP a byla vytvořena pod dohledem dnes opoziční kemalistické CHP. Erdoğan tyto nástroje dovedl jen na efektivnější úroveň a využil své ústřední pozice v čele země. Současný světový trend větší ochoty omezovat tradiční demokratické principy práv a svobod za účelem boje proti terorismu efektivnímu využívání těchto nástrojů i jejich obhajobě v očích veřejnosti také nahrává. Současné Turecko není demokracií, nicméně nebylo jí ani v dobách předchozích, a dokud se nezmění turecká politická a občanská kultura, nelze čekat, že Turecko k západnímu pojetí demokracie dojde, s Erdoğanem, nebo bez něj.

 

O autorce: Karolína Lahučká je politoložka a turkoložka, věnuje se výzkumu politiky současného Turecka.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru