Etiopie jako „výjimečná“ mocnost: od Adowy k přehradě GERD

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Adowa 1896: zrození výjimečnosti

Když se na konci 19. století Itálie pokusila začlenit Etiopii do své koloniální říše, narazila na tvrdý odpor. V březnu 1896 se u města Adowa odehrála bitva, která vstoupila do dějin Afriky i celého světa. Etiopská armáda pod vedením císaře Menelika II. porazila moderně vyzbrojené italské vojsko a zasadila evropskému kolonialismu první velkou porážku na africkém kontinentu.

Význam Adowy daleko přesáhl vojenskou rovinu. Stala se symbolem afrického odporu a důkazem, že kolonizace není nevyhnutelná. Pro Etiopii znamenala potvrzení státní suverenity, pro africké intelektuály a hnutí odporu zase inspiraci a zdroj hrdosti. Tento historický moment se dodnes připomíná jako základní kámen etiopské identity – „první Adowa“ je metaforou nezávislosti a schopnosti postavit se cizí nadvládě. Adowa si sice i dodnes uchovává své kontroverze. Mezi etniky na jihu, západě a východě a zejména mezi dnes většinovými Oromy mnohdy vyvolává rozporuplné pocity, neboť vítězství u Adowy zároveň zapadá do kontextu expanze etiopského státu do jeho současných hranic, což si vyžádalo ztráty na životech. Adowa je však v dnešní Etiopii nedílnou součástí soudobých narativů o panafrické solidaritě a jednotě. To z toho důvodu, že v důsledku občanské války v regionu Tigraj v letech 2020–2022 uvalily západní mocnosti na Etiopii sankce, což bylo uvnitř země vnímáno jako další snaha o podmanění tohoto „hrdého národa“.

Vítězství nad fašismem

O čtyři desetiletí později čelila Etiopie nové hrozbě. V roce 1935 Mussoliniho fašistická Itálie napadla zemi a v květnu následujícího roku obsadila Addis Abebu. Císař Haile Selassie odešel do exilu ve Velké Británii, ale jeho emotivní vystoupení ve Společnosti národů v roce 1935 se stalo jedním z nejznámějších odsudků fašistické agrese. Přestože vojenské osvobození země v roce 1941 bylo výsledkem kombinace etiopského odporu a britské pomoci, v domácím narativu zůstává Etiopie prezentována jako země, která se postavila fašismu a opět potvrdila svou nezlomnost.

Příběh o statečné obraně posílil vnímání Etiopie jako státu s unikátním posláním. Po válce se země stala zakládajícím členem OSN a Haile Selassie budoval obraz Etiopie coby mostu mezi Afrikou a světem. Etiopie i díky vítězství nad Itálií posílila své postavení „hrdinné“ africké země, která jako by bojovala za zbytek kolonizované Afriky a celý kolonizovaný svět. Tento narativ se opět vynořil v době války v Tigraji, kdy vměšování do vnitřních záležitostí země bylo dáváno do souvislostí s dřívějšími pokusy podmanit si zemi. Hnutí #nomore umně využívalo těchto historických spojení a poukazovalo na to, že americké a evropské sankce jsou jakýmsi pokračováním či dalším kolem zbrojního embarga, uvaleného na Etiopii mezi lety 1916 a 1930, což pak znevýhodnilo Etiopii během italské invaze.

Addis Abeba – hlavní město Afriky

V šedesátých letech se pak výjimečnost Etiopie pod Selassieho vládou ještě posílila, když v jejím hlavním městě Addis Abeba vznikla v roce 1963 Organizace africké jednoty (OAU), předchůdkyně dnešní Africké unie, a stala se tak diplomatickým centrem kontinentu.

Založení OAU posílilo obraz Etiopie jako „afrického Říma“ – místa, kde se formuje politika nezávislého kontinentu. I když pozdější režim Mengistu Haile Mariama i následné vlády často potlačovaly vnitřní opozici a Etiopií zmítala občanská válka, symbolická role Addis Abeby jako hlavního města Afriky přetrvala. Dnes Addis Abeba prochází doslova monumentální transformací, při níž mizí celé čtvrti a na jejich místě vznikají nové, rozšiřují se bulváry ve snaze vrátit se k původně zamýšlenému plánu být přívětivým a prostorným městem a jakousi výkladní skříni Afriky. Sídlo Africké unie, postavené z čínských peněz, patří k dominantám metropole a je bezesporu symbolem etiopské „výjimečnosti“ na kontinentu. Panafrická solidarita, mnohdy účelově reprodukovaná současnou vládou Abiy Ahmeda, odkazuje ke kořenům OAU a potřebě obrany vůči vnějšímu světu. Současná transformace Addis Abeby, která nemá v historii země obdoby, je stejně tak mnohými charakterizovaná jako součást celkového vzestupu Afriky v 21. století.

GERD jako nové vítězství 

Od počátku 21. století hledala řadou vnitřních konfliktů rozpolcená Etiopie nový symbol národní jednoty a současně demonstrovala ambici stát se moderní velmocí. Novým prostředkem se stal projekt Grand Ethiopian Renaissance Dam (GERD) na Modrém Nilu. Byl jsem přítomen událostem na Meskel Square na jaře 2011, kdy tehdejší premiér Meles Zenawi před několika set tisícovým davem oznámil zahájení výstavby tohoto díla, které mělo za cíl učinit z Etiopie regionální supervelmoc v oblasti produkce a vývozu elektrické energie. Stavba se stala největším infrastrukturním podnikem v dějinách země. Přehrada s instalovanou kapacitou přes 6000 MW má zajistit dostatek elektřiny pro domácí spotřebu a zároveň umožnit export do sousedních zemí. Výstavbu však provázely mnohé obtíže, ať již kvůli korupci, likvidaci nepohodlných osob nebo diplomatické roztržky s Egyptem. Byl to právě Egypt, který po dlouhá desetiletí dominoval veškerým debatám ohledně budoucnosti využívání Nilu, protože 90 % jeho populace je na tomto veletoku tak či onak závislá. Zprovoznění GERD je tak i velkým diplomatickým vítězstvím Etiopie v celém povodí Nilu.

GERD není jen projekt technický, ale především politický a symbolický. Je financován převážně z domácích zdrojů – prostřednictvím státních dluhopisů a povinných i dobrovolných příspěvků od zaměstnanců i diaspory – což posiluje narativ nezávislosti na zahraničních donorech. Etiopští politici opakovaně označují přehradu za projekt, který má zemi znovu postavit do čela africké modernizace a dokázat, že Etiopie zvládá čelit i tlaku Egypta, jenž považuje GERD za existenční hrozbu kvůli omezení průtoku Nilu.

Limity narativu výjimečnosti

Narativy o etiopské výjimečnosti (včetně těch vnějších) existují již od středověku, kdy Etiopie byla v evropské imaginaci považována za Zemi kněze Jana. Moderní narativy jsou spjaty jak s bojem proti kolonialismu, tak s panafrickou jednotou. Etiopie sice vypráví příběh o své výjimečnosti, ale realita ukazuje na jeho slabiny. Přehrada GERD skutečně symbolizuje technologický a politický pokrok, avšak zároveň vyvolává řadu konfliktů a otázek.

Především se jedná o stále nedořešené regionální napětí. Egypt a Súdán se obávají snížení přítoku vody, a proto se celá léta vedl spor s oběma zeměmi o plnění a provoz přehrady se opakovaně dostával na půdu OSN a Africké unie. Dle skeptiků tak hrozí, že projekt, který měl Etiopii upevnit jako regionální velmoc, vyvolá naopak regionální destabilizaci, sabotážní akce apod. Pro etiopskou vládu jde naopak o stěžejní projekt, mající za cíl vyrovnat se největším africkým aktérům, Egyptu, Maroku, Nigérii nebo JAR. Důsledky spuštění přehrady však ukáže až blízká budoucnost.

Hlavním ohrožením narativů o etiopské výjimečnosti a historické misi jsou však vnitropolitické problémy. Zatímco Etiopie se skrze své „promo“ materiály snaží ukázat svou zemi jako ráj, který rozhodně stojí za poznání, některé regiony se v posledních letech potýkají se zcela bezprecedentním nárůstem kriminality. Především jde o stát Amhara a také západní část Oromie (region Wellegga). To je důsledkem jak války v Tigraji, tak následné metastázy právě do regionu Amhara, kde v současné době bojují milice Fano proti etiopské vládě. Nicméně vzhledem k tomu, že ani milice Fano nejsou jednotné a mnohdy bojují proti sobě navzájem, odnáší to běžní civilisté. Centrální vládě tento stav vyhovuje, protože je tím oslabován protivník.

Dále, ambice exportovat elektřinu naráží na fakt, že velká část obyvatel stále nemá spolehlivý přístup k elektrické síti. Etiopie je proslulá častými výpadky elektřiny, protože neexistují dostatečné kapacity na „uskladnění“ energie. Venkovské obyvatelstvo tvořící drtivou většinu obyvatel země tak stále spoléhá na tradiční dřevěné uhlí.

I přes impozantní kapacitu přehrady je otázkou, zda Etiopie dokáže vybudovat dostatečnou infrastrukturu pro export elektřiny do regionu. Bez stabilní sítě a politických dohod může část potenciálu přehrady zůstat nevyužita. To bude patrně největší výzva pro budoucnost Etiopie a jejího „mocenského“ postavení ve východní Africe. Etiopie je zároveň nesmírně zadlužená, především vůči Číně.

Závěr

Etiopie se dlouhodobě prezentuje jako výjimečný stát – od Adowy přes vítězství nad fašismem až po roli hostitele OAU. Tento narativ pomáhá vládám (včetně té současné) legitimizovat moc, mobilizovat obyvatelstvo a čelit vnějším tlakům. GERD je nejnovější kapitolou tohoto příběhu. Přehrada symbolizuje nejen energetickou a hospodářskou ambici, ale i odhodlání pokračovat v linii výjimečnosti, stát se jedním z lídrů globálního Jihu, k čemuž má Etiopii dopomoci i členství ve sdružení BRICS.

Zůstává však otázkou, zda se symboly promění v reálnou moc. Etiopie sice vybudovala největší africkou přehradu, ale současně čelí hlubokým vnitřním krizím a regionálním sporům. GERD může být „novou Adowou“, tedy jakýmsi novým vítězstvím, které Etiopii postaví do čela Afriky – nebo také dalším důkazem, že narativ výjimečnosti je silnější než skutečná schopnost proměnit potenciál v udržitelnou mocenskou pozici, zejména pokud by pokračovalo období politického rozkladu v některých částech země.

→ Jan Záhořík je afrikanista a etnolog působící mj. na Západočeské univerzitě v Plzni, zaměřuje se na dějiny a kulturu východní Afriky, především Etiopie.