14. 2. 2022

Je Rusko fašistické? Recenze nové knihy Marlène Laruelle Is Russia Fascist? Unraveling Propaganda East and West

Definice ruského politického režimu představuje pro výzkumníky zajímavou výzvu. V této souvislosti jsou používány termíny jako suverénní demokracie, nový autoritarismus, kleptokracie nebo mafiánský stát. Jedním z nejexpresivnějších pojmů popisujících současné Rusko je termín fašismus. Ten je používán buď přímo, anebo bývá spojován s historickými analogiemi. Označování ruského politického režimu za fašistický se objevuje nejen v expertních diskusích, ale – mj. díky populárnímu historikovi Timothymu Snyderovi – do jisté míry rezonuje i ve veřejné debatě.

Kniha Is Russia Fascist? Unraveling Propaganda East and West s touto definicí polemizuje a mapuje pozici fašistické ideologie v ruském politickém myšlení a společnosti. Autorka knihy Marlène Laruelle působí na Institutu pro evropská, ruská a euroasijská studia na George Washington University v USA a odborně se zaměřuje na ruský nacionalismus, politickou identitu a pravicový extremismus. Její zájem ohledně používání pojmu „fašismus“ pro popis ruského režimu lze vysledovat až k roku 2018, kdy v článku „Is Russia Really ‚Fascistʻ? A Comment on Timothy Snyder“ načrtla argumentační linii rozpracovanou v této knize. 

Vágní definice fašismu

Při definici vágního a často tendenčně používaného termínu „fašismus“ se Laruelle obrací ke klasické definici Rogera Griffina a jeho následovníků. Tento termín definuje jako pravicově-konzervativní revoluční ideologii, která byla realizovaná v praxi např. v Itálii Benita Mussoliniho. Autorka však zároveň podotýká, že pro analýzu současné situace není tato historická perspektiva dostačující a sleduje také, jak se určité prvky této ideologie – militarismus, tradicionalismus nebo machismus – projevují v ruském prostředí. Pomocí širšího konceptu para-fašismu tak dokáže popsat postoje krajně pravicových hnutí (jako je euroasianismus nebo nacionální bolševismus) a myslitelů (např. Alexandra Dugina).  

Kniha ukazuje, jak se tento myšlenkový směr projevuje v dynamickém a flexibilním prostředí ruského politické režimu, který je podle Laruelle ideově definován vágním iliberalismem představujícím negaci neúspěšné demokratizace v devadesátých letech. Při popisu vývoje krajně pravicových hnutí autorka přesvědčivě ukazuje, že je režim využívá zcela pragmaticky. Zatímco např. v první fázi konfliktu na Ukrajině se tyto skupiny snažil mobilizovat, v jiných obdobích je vnímal jako politickou výzvu a naopak je potlačoval. V jiných částech knihy se Laruelle vrací do historie a vysvětluje, že boj proti fašistické ideologii představuje neodmyslitelnou součást mýtu o druhé světová válce a stává se tak jedním z pilířů ruské národní identity. Kniha připomíná, že v tomto kontextu je nutné nahlížet na sváry o intepretaci historie této epochy, skrze něž se Rusko (ale také státy východní Evropy) vyjadřuje k debatě o evropské identitě, hodnotách a jejích hranicích. Otázka, kdo je (a není) fašista, tak nabývá současné politické konotace, čímž se vysvětluje časté zneužívání pojmu. 

Autorka se v rozsahem relativně menší publikaci věnuje široké škále témat, což může čtenáře vést k pocitu nedostatečné rozpracovanosti některých oblastí. Je však nutné vzít v potaz, že kniha je zamýšlena jako polemika, která graduje v kapitole ukazující neudržitelnost označování ruského režimu za fašistický. V ní Laruelle poukazuje na nepřesné historické analogie (např. srovnání ruské politiky vůči sousedním státům s nacistickou představou o Lebensraum), kritizuje ambici hledat ideové guru ruského prezidenta (za něž bývá označován např. Dugin nebo konzervativní myslitel Ivan Iljin) nebo demonstruje, proč termín totalitarismus není vhodný pro popis současného ruského politického systému. Jako jediné prvky fašistické ideologie podporované přímo ruským státem autorka identifikuje militarizaci výchovy mládeže, kult fyzické síly a existenci paramilitárních organizací.  

Rusko není fašistické, ale spíše gaullistické

Laruelle nejen odmítá definici Ruska jako fašistického režimu, ale také nabízí svou vlastní perspektivu a srovnává putinismus s gaullismem. Domnívá se, že tyto politické režimy sdílejí řadu charakteristik – důraz na konzervativní hodnoty, snahu o suverénní zahraniční politiku nebo nutnost vypořádat se s postkoloniálním traumatem. Tato komparace bohužel není v knize rozpracována natolik, aby ji bylo možné řádně kriticky posoudit. Každopádně představuje zajímavý analytický nástroj pro pochopení současného ruského režimu. Zejména z toho důvodu, že se nesnaží – na rozdíl od pojmu fašismus – Rusko vykreslovat jako unikátní, radikálně odlišnou a tím pádem implicitně nepřátelskou entitu, ale pokouší se dění v této zemi chápat v kontextu širších procesů ovlivňujících celý svět.

 

O autoroviJonáš Syrovátka působí jako doktorand na Katedře politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.