Konzervativní vláda versus liberální občané: blíží se konec polské strany Právo a spravedlnost?

Šance PiS na utvoření další vlády se výrazně snižují, protože má prakticky nulový koaliční potenciál. Zároveň může stranu výhledově poškodit případný vnitřní boj o nástupnictví po Jarosławu Kaczyńském, který vzhledem ke svému věku již příliš dlouho v polské politice nebude. Také lze očekávat, že jakákoliv další politická reprezentace bude tvrdě vyšetřovat zneužívání vlády, jehož se PiS dopouští. Z těchto důvodů může být budoucnost PiS značně nejistá. 

PiS za Jarosława Kaczyńského

Strana PiS vedená J. Kaczyńským je už od parlamentních voleb v roce 2015 jednoznačným hegemonem na polské politické scéně. Po své výhře a složení první jednobarevné vlády si začala Polsko přetvářet ke svému obrazu, přičemž zaváděné změny mnohdy do značné míry narušují právní stát a dělbu moci, což je předmětem kritiky i na úrovni Evropské unie. Ambice vedení PiS ale byly v tomto směru známé mnohem dříve. Koncepce takzvané IV. polské republiky, která měla nahradit III. republiku vytvořenou na základě kompromisu s bývalou komunistickou vládou, se objevila už v době první vlády PiS v letech 2005–2007.

Jenže např. na rozdíl od Maďarska nebyla PiS nikdy schopna své záměry plně realizovat a zakotvit změny i na úrovni ústavy. Pozice PiS však není zdaleka tak neotřesitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. V roce 2015 získala ve volbách samostatnou většinu víceméně náhodou kvůli špatně zvolené strategii levice, která kandidovala v koalici a s výsledkem 7,55 % nepřekročila zvýšenou 8% volební klauzuli. V roce 2019 sice PiS svůj výsledek ještě zlepšila a uchovala si většinu v Sejmu, ale tu má jen o pouhé čtyři poslance. Opozice ale zároveň dokázala nejtěsnější možnou většinou získat kontrolu nad Senátem. Kvůli tomu může některé projekty alespoň zdržovat a blokovat iniciativy, které potřebují souhlas obou komor parlamentu, jako je např. jmenování nového ombudsmana. Není tak možné opakovat praxi z minulého volebního období, kdy PiS opakovaně prosazovala své změny bleskovým projednáním v obou komorách, po kterých následoval okamžitý podpis prezidenta. Kromě toho si PiS udržuje většinu jen díky poslancům dvou menších koaličních stran Dohoda (Porozumienie) Jarosława Gowina a Solidární Polsko (Solidarna Polska) Zbigniewa Ziobry, jejichž představitelé kandidovali na kandidátce PiS. Uvnitř koalice přitom dlouhodobě panují poměrně ostré konflikty a představitelé PiS byli nuceni už několikrát před požadavky svých koaličních partnerů ustoupit. V loňském roce např. Dohoda překazila plán na organizaci plně korespondenčních prezidentských voleb a na podzim zase vypukl velmi dramatický konflikt mezi PiS a Solidárním Polskem. Tyto konflikty prozatím nevedly k pádu vlády jen proto, že všichni zúčastnění toho mají hodně co ztratit. PiS by mohla v předčasných volbách bez koaličních partnerů přijít o samostatnou většinu a dvě malé strany nemají šanci se samostatně dostat do Sejmu.

Právě neustálé vnitrokoaliční konflikty jsou tím, co poslední minimálně rok udává tón polské politice, a proto se periodicky opakují spekulace o možných předčasných volbách. Přitom ještě v předchozím volebním období spory i přes např. veřejně známou nevraživost mezi premiérem Mateuszem Morawieckým a ministrem spravedlnosti a předsedou Solidárního Polska Z. Ziobrem zdaleka v takové míře neprobublávaly na veřejnost. Právě Solidární Polsko v čele se Ziobrem je zřejmě nejproblematičtějším článkem vládní koalice. Jedná se totiž o nejradikálnější stranu, která má tendence přebírat rétoriku krajní pravice, kvůli čemuž PiS ztrácí v očích umírněnějších voličů. Tomu nepomáhají ani výstřelky, jako např. zoufalá snaha některých představitelů PiS dokázat, že letecká katastrofa s prezidentem Lechem Kaczyńským ve Smolensku v roce 2010 byla atentátem. Pochopitelně existuje tvrdé jádro příznivců strany, jež tato radikální rétorika oslovuje, ale to jí nemůže zajistit samostatnou většinu v Sejmu.

Podle průzkumů veřejného mínění se Polsko velmi rychle liberalizuje a sekularizuje a tento trend se nevyhýbá, byť v menší míře, ani voličům PiS. Jednoznačná většina z nich např. odmítá nedávné zpřísnění potratového zákona a nemalá část jeho voličů podporuje liberalizaci potratů. Pochopitelně stále platí, že PiS je populární především díky své štědré sociální politice, která mnoha Polákům reálně pomohla. Jenže z této politiky PiS těžila především ve svém prvním volebním období. V současnosti už jsou tato témata do značné míry vyčerpaná a strašení tím, že dnešní opozice po získání vlády zruší např. štědré přídavky na děti, už dávno nefunguje. A ačkoliv Polsko vyšlo ekonomicky z pandemie koronaviru v porovnání s jinými zeměmi vcelku dobře, tak ale zaznamenalo vůbec první pokles HDP od roku 1992 a celosvětová krize samozřejmě na Poláky dopadla. V tomto směru byly hodně medializované třeba protesty obyvatel polských Tater, kteří jsou závislí na turistice. Tato oblast je přitom tradičně volební baštou PiS.

Problém s nástupnictvím

V souvislosti s konflikty uvnitř vlády se opakovaně vrací otázka, nakolik má J. Kaczyński svou vlastní stranu, koalici, ale i samotnou vládou pod kontrolou. V souvislosti s tím se jako čím dál tím akutnější problém jeví případné nástupnictví po Kaczyńském, který nezůstane vzhledem k svému věku (letos mu bude 72 let) v polské politice již příliš dlouho. PiS je přitom stranou vůdcovského typu, která může mít do budoucna bez svého lídra velké problémy. Uvnitř strany totiž existují různé frakce a není shoda na žádné osobnosti, která by byla jednoznačně přijímaná jako Kaczyńského nástupce. Ačkoliv by se jako přirozená volba mohl jevit současný premiér M. Morawiecki, tak právě proti němu panuje ve straně velmi silný odpor. Na rozdíl od jiných totiž není dlouholetým straníkem, ale do strany vstoupil až v roce 2016. Dříve měl navíc blízko k opoziční Občanské platformě (PO), působil ve velkém byznysu a patřil k osobám, jež byly vedle tehdejších vládních politiků v roce 2014 zachyceny na tajně pořízených nahrávkách vedoucích k volební prohře PO o rok později.

Zatím ale polské vládě nahrává opozice, která působí velmi unaveně a mdle. Až na nevelké výjimky se jí od roku 2015 nepodařilo převzít iniciativu a nastolovat vlastní agendu, na kterou by vláda musela reagovat. Naopak opozice zůstává ve vleku vlády a fakticky jen reaguje na její rétoriku. Kromě toho je polská opozice rozdělená na několik táborů, jež si vzájemně konkurují. Přitom se už sjednotila levice a PO vytvořila širší Občanskou koalici (KO) s několika menšími stranami. Zároveň ale polskou politickou scénu doplňují lidovci, kteří se pohybují kolem 50% volební klauzule, krajně pravicová Konfederace a nové hnutí neúspěšného prezidentského kandidáta Szymona Hołowni Polsko 2050, které je podle některých průzkumů druhé za PiS, a k němuž přešlo několik opozičních poslanců a senátorů. Hołownia se pokouší o něco podobného jako bývalý poslanec a primátor města Słupsk (nyní poslanec Evropského parlamentu) Robert Biedroń, který se pokoušel prorazit s vlastním hnutím Jaro (Wiosna). To se ale nakonec spojilo s polskou levicí. Podle vývoje preferencí má hnutí Polsko 2050 výrazně větší šance na úspěch. Kromě toho, že v očích mnoha voličů představuje nepolitik Hołownia alternativu k tradičním politickým stranám, tak je přitažlivý i svou umírněnou centristickou rétorikou. Proto poněkud paradoxně přitahuje jak bývalé voliče PiS (na venkově), tak i PO (ve městech) a evidentně se mu daří získat minimálně část umírněného elektorátu PiS.

Zásadní problém PiS spočívá v tom, že ztráta moci je pro něj extrémně nebezpečná. Kvůli příliš agresivní politice se za dobu své vlády dopustili její představitelé obrovského množství zneužití moci a uchylovali se ke zcela jednoznačně nezákonným krokům, jako např. odmítnutí akceptovat tři předchozí vládou legálně zvolené ústavní soudce nebo rozhodnutí nepublikovat verdikty ústavního soudu, tak aby nemohly začít platit. Politikům PiS tak hrozí, že za všechny tyto činy ponesou odpovědnost, která by se mohla týkat i vysokých představitelů vlády. Například příkaz nepublikovat verdikty ústavního soudu vydala podle zjištění polských novinářů bývalá premiérka Beata Szydło. Zároveň za vlády PiS v Polsku vládl velmi silný nepotismus, a proto toho má hodně co ztratit i členská základna PiS a menší koaliční partneři.

Zatím stále platí, že PiS je jednoznačným hegemonem na polské politické scéně a doposud bezradná opozice je v jejím vleku. Té zatím pomáhá hnutí Polsko 2050 Szymona Hołowni, jež přineslo do polské politiky „čerstvou krev“. Ale vzhledem k tomu, že příští parlamentní volby se mají v řádném termínu konat až za více než dva roky, tak je samozřejmě otázkou, jakým směrem se budou preference Hołowniova hnutí vyvíjet. Kromě toho se spekuluje i o tom, že by opozici mohla pomoc umírněnější koaliční strana Dohoda Jarosława Gowina, která by si tím mohla zachránit to, co získala z vládnutí s PiS. Vzhledem k tomu, že Gowin v minulosti působil ve vládě PO, nelze tuto variantu zcela vyloučit. Každopádně ale platí, že kvůli nepříznivému vývoji preferencí v kombinaci se slabým koaličním potenciálem, hrozícímu tvrdému vnitrostranickému boji o nástupnictví po Jarosławu Kaczyńském a důsledkům své agresivní politiky a zneužívání moci, se PiS může dostat velmi snadno do obrovských problémů a zhroutit se jako kolos na hliněných nohách.

O autorovi: Michal Lebduška je členem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky.