Německé volby a zahraniční politika. V očekávání kontinuity?

Právě tento druhý aspekt je předmětem následující analýzy. Soustředí se nejprve na zahraničně-politický konsensus (klíčový faktor úspěšnosti německé zahraniční politiky) aby poté pozornost obrátila na specifika pozic hlavních stran, jež by teoreticky mohly formovat budoucí vládní koalici a tím konsensus buď dále rozvíjet, nebo naopak rozmývat.

Nepředpokládáme ovšem, že volby roku 2013 vybočí z tradice: zahraniční politika zřejmě nebude zásadním tématem volebního klání. Z nedávné historie známe jen jeden příklad kdy tomu bylo jinak: zahraniční politika (otázka invaze do Iráku) rozhodla volby ve prospěch tvrdého oponenta invaze (Gerharda Schrödera, SPD) proti oponentovi méně radikálnímu (Edmundovi Stoiberovi, CSU), jehož pozici navíc oslabila předsedkyně CDU, A. Merkelová, jež podporu G. W. Bushe zcela nevyloučila. Pro volby roku 2013 platí, že pokud se zásadně neprohloubí krize eurozóny nebo jestli SRN nebude muset řešit dilema použití vojenské síly (hypotetický zásah v Iránu), budou dominovat jako obvykle domácí témata.

Pilíře parlamentního konsensu: evropská integrace a zdrženlivost při použití síly

Široký tzv. permisivní konsensus parlamentních stran se v poválečném Německu zformoval zhruba k polovině 60. let minulého století a znamenal především přitakání evropské integraci a atlantické bezpečnostní vazbě na USA a NATO. Během 70.a 80. let se k němu přidružila obtížně vznikající shoda ohledně vztahů se zeměmi východní Evropy. V každém případě tento široký konsensus zajišťuje kontinuitu německé zahraniční politiky nehledě na změnu barvy vládních koalic a je základem důvěry partnerů ve spolehlivost a předvídatelnost chování SRN. Zároveň dává vládě, dokud s pohybuje v uvedeném rámci, značnou pružnost v jednání. Obojí bylo ostatně předpokladem pro překvapivě rychlé německé sjednocení roku 1990. Součástí obecného konsensu ohledně zásadních otázek se v průběhu let stala i strana Zelených, distancuje se od něj pouze Die LINKE.

V dlouhodobém výhledu je předmětem pro-integračního konsensu německých parlamentních stran (obvykle s výjimkou radikálně levicové Die Linke) perspektiva vytvoření Evropské politické unie. V otázce zachování eura a eurozóny panuje shoda, že je třeba je udržet, názory se ale rozcházejí v tom, jakým způsobem (viz příspěvek Michala Víta v tomto čísle). Lisabonská smlouva je viděna jednomyslně jako krok k budoucímu naplnění politické unie, ale existují rozdíly v sektorových otázkách, jako např. rozšíření EU. Politické spektrum je v celé své šíři toho názoru, že SRN německý rozpočet je v současnosti evropskou integrací velmi zatížen; dominuje nicméně vědomí, že je EU nadále v bytostném německém politickém i ekonomickém zájmu. Všeobecnou podporu má politika odchodu od jaderné energetiky a s ní spojený rozvoj společné energetické politiky EU. Všechny strany podporují plnění agendy EU „20-20-20“ zaměřené na snížení emisí skleníkových plynů, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a nárůst energetické účinnosti (agendu ostatně vyjednalo německé předsednictví v EU – a osobně Angela Merkelová - v březnu 2007). Skončila tak sice doba „příspěvkového automatismu“ Německa, stále ale platí integrační imperativ. V otázce evropské integrace tak zjevně chybí střednědobá vize, která by zaplnila prostor mezi současným krizovým managementem pro eurozónu a vzdálenou představou a konturách budoucí Evropské politické unie.

V německé bezpečnostní politice panuje shoda na roli Německu jako státu, jehož prioritou je přispívat k míru a stabilitě v Evropě i ve světě a jenž nese určitou morální odpovědnost za dodržování lidských práv a demokratických principů; diskuse se vede o tom, zda a nakolik tyto principy narušuje pragmatická obchodní praxe Německa jako druhého největšího exportéra světa. Německo jako pevně integrovaná součást Západu rovněž uvědomuje potenciálně zprostředkovatelskou roli mezi Západem (NATO, EU) a Východem (Rusko); strany se ale liší v míře vstřícnosti zejména tehdy, kdy se ve vztazích s Ruskem vyostřuje napětí a normativní soutěž. Kromě Die Linke všechny relevantní politické síly považují SRN za nedílnou součást NATO a programově usilují o budování Evropské bezpečnostní a obranné politiky, která by zároveň neoslabovala NATO.

Trvá závazek vůči OSN a Organizaci bezpečnosti a spolupráce v Evropě, usilují o stálé členství Evropské unie v Radě bezpečnosti OSN (CDU, SPD a FDP prosazují jako druhou variantu stálé členství Německa). Spolkový sněm (proti hlasům Die Linke) dosud schválil všechny návrhy na vyslání jednotek Bundeswehru do multilaterálních misí v zahraničí – pokud možno s mandátem RB OSN. Bundeswehr je vnímán jako „parlamentní vojsko“, procedura schvalování je ovšem zdlouhavá a chybí politická vůle k jejímu zjednodušení což vážně ztěžuje mezinárodní spolupráci. Německo požaduje jaderné odzbrojení, nároky jednotlivých stran se však liší. V období od přijetí Lisabonské smlouvy se ovšem Německo chová stále více jako geo-ekonomická velmoc, která své aktivity ve vojenské oblasti spíše omezuje, než rozvíjí – toto téma je ovšem v německé debatě citlivé a do pozic stran a jejich volebních programů se zatím promítá jen nepřímo.

Pokud jde o bilaterální vztahy, trvá podpora rozvoje vztahů s hlavními (strategickými) partnery mezi vyspělými demokratickými státy (zejména USA a Francie, z historických důvodů Izrael), nově ovšem také Polsko; právě prohlubování spolupráce s Polskem chce využít i pro posílení Výmarské trojky (SRN- Francie–Polsko) . Ve východní Evropě se pak SRN orientuje (zejména v hospodářské oblasti) zejména na Rusko. Všechny strany podporují rozvoj hospodářské spolupráce a dalších exportních možností pro německé firmy; staví se proto např. za vznik bezcelní zóny mezi USA a EU (německé předsednictví v EU 2007 usilovalo o vytvoření Euro-atlantického hospodářského partnerství). Regionální spolupráce obecně ale nachází ochotnou podporu spíše na bázi jednotlivých projektů; Německo se vyhýbá trvalým regionálním závazkům (např. vůči Visegrádské skupině) protože se chce vyhnout obvinění z klientelistických vazeb, regionální dominace a obává se ztížení možností formovat v rámci EU zájmové koalice.

Zahraničněpolitické profily stran a volby

Analýza volebních postojů hlavních politických stran je ztížena tím, že k 25.3. nezveřejnily strany své volební programy; ve formě diskusních návrhů je zatím publikovaly FDP, Zelení, Die LINKE, a Piráti, SPD zveřejnila svůj (předběžný) vládní program. Následující úvahy jsou tedy založeny nejen na těchto dokumentech, ale také na dlouhodobých programech a zahraničně-politickém profilu jednotlivých stran.

CDU/CSU

Sesterské strany CDU a CSU lze označit za tradičně „proevropské“ politické strany, které považují evropskou integraci SRN za jeden z nejdůležitějších pilířů zahraniční politiky a obecněji také identity země. Určité rozdíly v pozicích obou stran můžeme nalézt v otázce finálního uspořádání EU. Zatímco CDU vidí budoucnost EU jako „spolek států“, CSU klade – vzhledem ke své regionální povaze – mnohem větší důraz na princip subsidiarity („Evropa regionů”). Nuance panují také z hlediska některých sektorálních politik EU (Schengen) či přístupu k jednotlivým vnitřním problémům společenství. Někteří představitelé CSU např. čas od času zaujímali kritické postoje vůči řešení eurokrize, jaké prosazuje kancléřka Merkelová, případně požadovali odchod Řecka z Eurozóny. CDU/CSU jsou naopak za jedno v otázce budoucího postavení Turecka v rámci EU; na rozdíl od ostatních politických stran v zemi prosazují namísto jeho plnohodnotného členství privilegované partnerství.

Jako strany náležící spíše do pravé části politického spektra kladou důraz na hospodářskou (ale i politickou) spolupráci s nastupujícími mocnostmi, zejména státy G5 a G 20. Lze říct, že CDU/CSU jsou stranami, které obecně více akcentují prosazování hospodářských zájmů země v zahraniční politice. V oblasti bezpečnostní politiky považují za nejdůležitější nástroj k prosazování bezpečnostně politických zájmů NATO, komplementárně k tomu spatřují nutnost rozvinout akceschopný obranný mechanismus EU. Poslanci Schockehoff a Kiesewetter (oba CDU), navrhli zjednodušení procedury při vysílání německých vojáků do zahraničí (cílem je umožnit sdílení vojenských kapacit). Jejich pozice je nicméně menšinová, CDU/CSU zůstávají při nasazení vojenské síly v zahraničí velmi zdrženlivé. Na rozdíl od ostatních stran prosazuje CDU/CSU možnost nasazení Bundeswehru v Německu a to v souvislosti s hrozbou terorismu a či likvidováním následků přírodních katastrof.

FDP

Liberální FDP se bude i v následujících volbách držet svého profilu středo-pravicové liberální strany, jejímž ústředním bodem je Německo jako hospodářská velmoc. Ve svém programu definuje potřebu užší integrace Německa do světových hospodářských struktur a navázání pevné a stabilní spolupráce s nastupujícími velmocemi jako např. Čínou nebo Brazílií. Dlouhodobým cílem je odstranění zbývajících obchodních bariér na světovém trhu, proto strana velký důraz klade na vznik bezcelní zóny mezi USA a EU.

V otázkách zahraničního nasazení Bundeswehru (zdůrazňuje se jeho charakter jako „Parlamentsarmee“) strana požaduje oporu v „nezpochybnitelném mandátu mezinárodního společenství“, zdůrazňuje ale i rozpočtové limity. Podporuje kontrolu zbrojení a odzbrojování jako prostředek k dosažení světové stability a pořádku. Trvá na kontroverzním požadavku stažení taktických jaderných zbraní z Evropy, ovšem pouze v obecné rovině. Strana je zastáncem posílení mechanismů společné zahraniční a bezpečnostní politiky a uplatnění Německa vidí zejména v úzké spolupráci tzv. „Výmarského trojúhelníku,“ tzn. SRN, Francie a Polska.

SPD

SPD dlouhodobě prosazuje posilování nadnárodního principu na úrovni institucí EU, vedle evropské měnové a hospodářské unie zdůrazňuje vytvoření unie sociální. Odmítá sice vytváření vícerychlostní Evropy, ale pozitivně hodnotí vytváření „evropského jádra“ v rámci eurozóny. Často kritizuje přerozdělování unijních prostředků, a to zejména v rámci Společné zemědělské politiky, o jejíž reformu usiluje. SPD trvá (stejně jako ostatní strany) na provedení odklonu od jaderné energie a prosazuje obnovitelné zdroje; energetická politika (včetně dočasného dovozu energosurovin) musí být v souladu s mírovou politikou. SPD má zájem na přistoupení Chorvatska, Srbska i Černé Hory do EU především kvůli stabilizaci situace na Balkáně, hlásí se k uznání Kosova.

Na rozdíl od CDU/CSU podporuje i přijetí Turecka jakožto mostu mezi Evropou a islámskými zeměmi. Kritizuje vládu ohledně odmítnutí přijetí Rumunska a Bulharska do Schengenského prostoru. SPD odmítá umístění jaderných zbraní na území SRN, ideálem svět bez jaderných zbraní. Podobně jako ostatní strany je toho názoru, že k použití vojenské síly by mělo docházet jen v krajních případech, například v boji proti terorismu a účast Bundeswehru na zahraničních misích by se měla opírat o mandát OSN, jejíž legitimita a role by měly být posíleny. SPD by také ráda viděla stálé křeslo v Radě bezpečnosti pro EU nebo, v horším případě, pro Německo. Strana zdůrazňuje potřebu budovat společnou evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. Akceptuje ovšem nadále i roli NATO, které má kromě bezpečnosti území členských států zajišťovat také transatlantický dialog. Jak EU tak NATO mají pomáhat budovat vztahy s širším sousedstvím, zejména s Ruskem.

Zelení

Zformování strany Zelených v 80. letech bylo determinováno několika zahraničněpolitickými protestními proudy (antikolonialismus, antiimperialismus, boj proti jaderné energii, boj za lidská práva ad.), které do jisté míry ovlivňují zahraničněpolitické smýšlení strany do dnes. Prosazování efektivního multilateralismu, SRN jako hospodářská velmoc, nesoucí odpovědnost za řešení problémů ve světě, důraz na dodržování lidských práv a podpora civilní společnosti, to jsou prvky, které budou rezonovat i ve volbách 2013.

Nejdůležitější mezinárodní organizací pro Zelené nadále zůstává OSN, apelují ale na reformu hlasování v Radě bezpečnosti. Jako nejdůležitější zahraničněpolitický region vnímají Zelení Evropu, potažmo Evropskou unii. Usilují o prohloubení integrace a rozšíření EU o státy Balkánu a Turecko, vybudování společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky a posilování Evropského parlamentu. Finální uspořádání Evropy dle Zelených by mělo být spíše federativním a svým smýšlením směřují k posilování komunitárního principu (Gemeinschaftsprinzip). Řešení finanční krize nevidí v rozpočtových opatřeních, ale v regulaci finančních trhů a tím stojí v opozici k politice A. Merkelové.

Velmi silně ve straně rezonuje snaha o celoevropský Atomausstieg (odchod od jaderné energie), Zelení požadují silnější postavení eurokomisaře pro energetiku, vyjednání do r. 2015 globálně přísnějšího dokumentu než Kjótský protokol. Ve straně také rezonuje požadavek, aby EU do r. 2020 zvýšila svůj cíl redukce emisí skleníkových plynů o 30% oproti r. 1990. V otázce NATO je znatelná snaha zapojit do něj i celou východní Evropu a rozvíjet alianci jako instrument mezinárodní bezpečnosti, kontroly zbrojení a odzbrojení. Hlavní důraz je ale kladen na evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku s dlouhodobou perspektivou vytvoření společné evropské armády. Nasazení Bundeswehru v zahraničí má být spojeno se zajištěním světové bezpečnosti a ochranou lidských práv. Strana ovšem není zcela jednotná, např. rozdílné názory panovaly ohledně přístupu k intervenci v Libyi. V otázce Sýrie jsou Zelení silnými kritiky vízové politiky německé vlády vůči syrským uprchlíkům a apelují na nutnost podpory syrských obyvatel skrze humanitární pomoc.

Die Linke

Vize zahraniční politiky následnické strany po komunistické SED a socialistické WASG s názvem Die LINKE zůstává v každém volebním období v podstatě stejná, což není u menších stran nic překvapivého. I přes svou popularitu v „nových spolkových zemích“ je v celoněmeckém prostoru stranou radikálního protestu a tím ale zároveň stranou druhořadou: SPD i Zelení zatím odmítají přímou vládní spolupráci a následující volby tuto situaci zřejmě nezmění. V zahraniční politice Die LINKE nabízí hlavně protest proti politice ostatních stran a převažujícím zahraničně politickým trendům. Usiluje zejména o upravení vztahu Německa k NATO, které vidí jako hlavní hrozbu německé bezpečnosti. Požaduje stažení jednotek Bundeswehru, odmítá použití ozbrojených sil a export produktů zbrojního průmyslu. Ve vztahu k situaci v Sýrii proto odmítá jakoukoliv intervenci Západu a poměrně překvapivě je kritická i k Rusku kvůli jeho materiální podpoře Assadovu režimu. V jiných zahraničně politických otázkách přitom zdůrazňuje ohled na zájmy Ruska odmítá rozšiřování NATO i plány budovat ve střední Evropě americký protiraketový systém. Kritizuje USA za „imperialistickou politiku“ ve světě. Ve vztahu k EU zastává politiku výběrové integrace („a là carte“): soustředí na otázky sociální a odmítá Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku jako cestu k militarizaci EU. Při řešení krize eurozóny ostře vystupuje proti politice šetření a vystupuje za zachování sociálního státu.

Piráti

Pirátská strana Německa sama sebe označuje jako transnacionální národní hnutí a tímto faktem je výrazně ovlivněno její vnímání zahraniční politiky. Strana požaduje kompletní změnu paradigmat spočívající v nezastupování národních zájmů Německa, ale zájmů lidstva jako takového – požadují prevenci krizí, neozbrojené řešení konfliktů a příklon k vědě, kultuře a transparenci v mezinárodních vztazích. Tradiční chápání zahraniční politiky tedy u Pirátů nenacházíme, zajímavý je postoj k evropské politice, kterou nevnímají jako politiku zahraniční ale jako státní. To vychází z chápání EU jako unie sousedských národů, které mají bez hranic spolupracovat a vytvořit společnou evropskou ústavu.

Perspektivy euroskeptických stran

I když se v Německu neočekává euroskeptický zvrat, etablují se postupně strany s euroskeptický programem. Spolkové sdružení Svobodní voliči kritizuje EU jako „dluhovou unii“ a usiluje o vyloučení, byť dočasné, krizových členů z eurozóny. V roce 2009 ve volbách do Spolkového sněmu ovšem neuspělo.

Zájem se letos soustředí na vznik nové čistě euroskeptické strany Alternativa pro Německo (14. 4. 2013). Připravovaná strana odmítá politiku na záchranu eura, vystupuje za řízené rozpuštění eurozóny, obnovení národní měn (vč. návratu k německé marce), nebo vytvoření menší měnové unie. Odmítá, aby náklady na záchranu eura nesli daňoví poplatníci a podmiňuje každý přesun suverenity na úroveň EU referendem. Je ovšem otázka zda se straně podaří využít rostoucí kritiky finančních transferů v rámci eurozóny a překročit 5% hranici pro zvolení do Spolkového sněmu. Německá veřejnost zůstává v zásadě proevropská a kancléřka Merkelová má silnou podporu. Navíc, jako strana převážně monotematická, nemá příliš širokou voličskou přitažlivost.

Závěr

Dosavadní vývoj nenaznačuje, že by se zahraniční politika měla stát profilovým tématem voleb a že by volby mohly vyústit v podstatnou změnu politické linie země. Mezinárodní vztahy by se do centra voleb dostaly jen v případě, že by se SRN stala aktérem zásadní mezinárodní krize (Sýrie, Irán), nebo kdyby bylo vážně ohrožena existence eura/eurozóny a tím (alespoň krátkodobě) i finanční stabilita a perspektiva vývoje německého hospodářství. Dokud takový vývoj nenastane, nechystá se žádná ze stran, které udržují permisivní konsensus v oblasti zahraniční politiky, postavit do středu své kampaně zahraničněpolitické téma. To se týká i kontroverzních témat jako jsou nasazení ozbrojených sil v zahraničí, nebo evropská integrace (ke krizi eurozóny blíže viz článek Michala Víta). Zejména s politikou v EU zacházejí tyto strany s opatrností - mimo jiné proto, že nemají vůči současné politice zásadní alternativu a obávají se zabřednutí do kontroverzní debaty s nespokojenou veřejností. Naopak ty strany, které na evropské téma vsadí – Die LINKE a euroskeptické strany – mají alespoň zatím omezenou schopnost prosadit se ve společenském diskursu. I pro ně platí, že šance politicky etablovat euroskeptický postoj ve společenském „hlavním proudu“ by výrazně vzrostla až za situace, kdy by se pod tlakem finančních trhů ocitlo samotné Německo, dosavadní strategie záchrany eura by selhala a celá společnost nesla následné náklady. Způsob řešení Kyperské krize ukazuje, že si německá vláda toto nebezpečí jasně uvědomuje a prosazuje proto vůči Kypru neústupnou politickou linii, která má udržet důvěru německé veřejnosti v zodpovědnost a racionalitu vládní politiky i ve stabilitu německého finančního a bankovního systému