Ruská invaze částečně vrazila mezi evropské konzervativce klín. Jako celek je ale posílila. Část z nich zůstává Moskvě věrná

Válka na Ukrajině jako klín v soudržnosti konzervativních stran

Říjnové setkání konzervativních sil v Madridu jako by předznamenalo jejich spojování napříč evropským kontinentem. Na summit španělského krajně pravicového hnutí Vox poslali své zdravice, nebo přímo zavítali, takoví řečníci, jako bývalý americký prezident Donald Trump a jeho bývalý poradce Steve Bannon, italská premiérka Georgia Meloni nebo středoevropské konzervativní premiérské duo Mateusz Morawiecki a Viktor Orbán. Témata, která spojovala všechny projevy hostů summitu, byla především otázka ochrany (tradiční) rodiny, boj proti migraci a varování před „hrozbou ze strany levice“. Morawiecki zdůraznil, že „se nebude omlouvat za to, že je křesťan“, Orbán vyzval k pokračování „v obraně našich tradic a suverenity proti bruselským byrokratům“ a Meloni apelovala na 20 jednotu v rámci konzervativní frakce, protože „v Itálii a v celé Evropě se většina občanů nevidí v utopiích a ideologiích levice“.

Soudržnost jinak poměrně stabilní skupiny politiků spolupracujících často v Evropském parlamentu ale poznamenala ruská invaze na Ukrajinu. Bratři Itálie, Vox a polská vládní strana Právo a Spravedlnost nebo česká ODS, které jsou součástí frakce Evropští konzervativci a reformisté, se rozchází s postoji Maďarska. Premiér Orbán totiž opakovaně jde proti společné unijní politice. Oznámil např., že Budapešť by ocenila zrušení protiruských sankcí. Jde tak o pokračování Orbánovy snahy „hrát na obě strany“, kdy sice využívá výhod členství v EU, ale zároveň rozvíjí vztahy s Moskvou, Pekingem a dalšími autoritářskými režimy. Předseda maďarské vlády sice ruskou invazi odsoudil, svůj postoj k Moskvě ale příliš nezměnil. Rosatom se tak např. nadále podílí na rozšíření jedné z maďarských jaderných elektráren a Maďarsko loni v létě podepsalo navzdory snahám unijních partnerů smlouvu o navýšení dodávek ruského plynu. Od začátku ruské invaze se navíc ještě zhoršily vztahy mezi Budapeští a Kyjevem, které v minulosti znatelně poznamenaly spory ohledně jazykových práv maďarské menšiny na západě Ukrajiny. Orbán loni v únoru podle analytiků sázel na rychlé vítězství Ruska a za každou cenu si chtěl s Moskvou udržet dobré vztahy. Naopak dna dosáhly letos na konci ledna maďarsko-ukrajinské vztahy, když Orbán řekl, že podle něj Vladimir Putin neprohraje, Ukrajina je podle něj „zemí nikoho“ a přirovnal ji k Afghánistánu.

Kyjev si v reakci předvolal maďarského velvyslance a ostřejší reakce se Orbán dočkal i unijních partnerů včetně nejbližších spojenců. Ale zatímco v červenci Morawiecki uvedl, že se „cesty Polska a Maďarska rozešly“, v září už polský premiér mluvil o „rozmrazení“ Visegrádské skupiny a v listopadu se předsedové vlád V4 shodli na podpoře územní celistvosti Ukrajiny. Orbán ale na listopadovém setkání potvrdil nesouhlas se společnou unijní finanční pomocí Ukrajině. Zatímco Polsko, přestože patří mezi největší dodavatele vojenské techniky Kyjevu, se s Maďarskem udobřilo, vztahy Budapešti se zbytkem EU zůstávají chladné. Důvodem je především již zmíněný spor o finanční pomoc Ukrajině a také Orbánovo tvrzení, že za válku na Ukrajině je zodpovědný Západ. Maďarské veto na finanční injekci napadené zemi tak mnozí evropští politici vnímají jako vydírání s ohledem na spor o zastavení proudu evropských financí do Maďarska kvůli tamní vysoké míře korupce a pochybnostem o zdraví právního státu. Mimo to Maďarsko spolu s Tureckem jako jediné členské státy Severoatlantické aliance (v době vzniku textu) dosud neratifikovaly vstup Švédska a Finska do NATO, kdy Orbán obvinil obě země ze šíření „naprostých lží“ o zdraví demokracie a právního státu v Maďarsku.

Euroskepticismus jako tmel konzervativců

Základní tmelícím tématem pro zástupce konzervativních stran přítomných na říjnovém mítinku v Madridu je nakonec postoj k unijní politice. Euroskepticismus hraje např. významnou roli v politice výrazné konzervativní síly ve Francii, tedy Národního sdružení. Strana se sice v průběhu času dostala od „tvrdého“ euroskepticismu za Jeana-Marie Le Pena k „měkčí“ formě euroskepticis- mu, kdy už např. nekritizuje společnou unijní měnu a nemluví o opuštění Unie, stále se ale soustředí především na kritiku federálních struktur Evropské unie nebo migrační politice. Úplnou otočku pak strana zaznamenala v otázce vztahu s Moskvou. Strana tehdy ještě vedená Marine Le Pen v roce 2014 uznala ruskou anexi Krymu a s Kremlem ji pojily úzké vazby. Nový předseda Národního sdružení Jordan Bardella ale letos v únoru podpořil politiku francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, vyzval ruské jednotky k odchodu z Ukrajiny a řekl, že není možné být vlastenec a zároveň zavírat oči před „porušením suverenity evropského státu“. „Vladimir Putin před pěti lety nebyl tím, kdo se o pět let později rozhodl napadnout Ukrajinu a páchat válečné zločiny v Oděse nebo Mariupolu,“ bránil ale částečně svou předchůdkyni. Bardella tak razí podobnou politiku jako italská premiérka G. Meloni, která Ukrajinu podporuje i přesto, že v její vládě je hned několik proruských politiků a velká část jejího elektorátu pomoci Kyjevu nefandí.

Kritika struktur EU, otázka národní suvereni- ty a tvrdý postup proti migraci pak rezonuje i mezi členy již zmíněné Visegrádské skupiny. V té navíc letos na podzim proběhnou hned dvoje parlamentní volby. Zatímco v Polsku, kde se bude snažit znovu uspět konzervativní Právo a spravedlnost, se může vztah k EU už jen zlepšit a vztah k Ukrajině zřejmě žádné změny nečekají, větší otazník visí nad Slovenskem (a s tím i nad budoucností V4), které čekají předčasné volby. Zatímco aktuálně patří Bratislava k nejštědřejším spojencům Kyjeva, v předvolebních průzkumech favorizovaná konzervativnější opozice, tvořená stranou Hlas expremiéra Petera Pellegriniho a stranou SMER jeho předchůdce a bývalého spolustraníka Roberta Fica, sází na odpor k vládní pomoci Ukrajině. V průzkumech se tak odráží postoj slovenské společnosti, kdy pouze 49 % Slováků schvaluje unijní podporu Ukrajině, což je třetí nejnižší číslo v EU.

Na kritiku EU sází i španělské krajně pra- vicové hnutí Vox, které opakovaně hovoří o tom, že EU nevnímá dostatečně španělskou suverenitu a není efektivní ve vypořádávání se s nelegální migrací a terorismem. Právě terorismus je téma, jež na začátku letošního roku znovu zvýšilo podporu Voxu, který se podobně jako Národní sdružení často veze na vlně islamofobie. Po lednovém útoku v několika kostelech v jihošpanělském Cádizu, při němž zemřel jeden duchovní a další tři lidé byli zraněni, předseda Voxu Santiago Abascal několikrát zdůraznil, jaký byl etnický původ útočníka. „Dostal se do Španělska nelegálně, měl být vyhoštěn, byl to džihádista. [...] Kolik takových bude ve Španělsku? Mafie obchodující s lidmi a politici, kteří otevírají hranice a zasypávají tyto lidi dávkami, nemohou jen tak skrýt svou odpovědnost,“ napsal Abascal. Proti jeho slovům se kromě vládní levicové koalice postavila i největší opoziční Lidová strana (PP), která v aktuálních průzkumech dominuje a dost možná bude na konci letošního roku skládat vládu právě s hnutím Vox. Španělské konzervativní síly totiž už spolupracují v regionech a často i na parlamentní úrovni, kde tvoří blok proti liberálním reformám levicové vlády.

Lidová strana i Vox pravidelně kritizují vládní opatření týkající se pracovněprávní ochrany žen, jež Abascal a jeho stoupenci označují za „genderovou ideologii“. Terčem útoků Voxu se nezřídka stává i španělské feministické hnutí. Trnem v oku pro obě uskupení jsou liberální potratové zákony. Jak Vox, tak Lidová strana např. silně kritizují možnost podstoupení interrupce před 18. rokem života bez souhlasu rodičů nebo vládní zákon zakazující demonstrace před potratovými klinikami. Spolu s představiteli katolické církve jsou odpůrci sexuální výchovy ve školách. Obě uskupení ale podpořila vládní pomoc Ukrajině, spolu s centristickou stranou Ciudadanos pak dokonce vládu kritizovaly za nedostatečné dodávky zbraní Kyjevu a společně odsoudily odpor vládního krajně levicového hnutí Unidas Podemos k dodávce útočných zbraní Ukrajině. V případě Voxu je ale postoj ke konfliktu na Ukrajině do jisté míry nejasný. Zatímco předseda hnutí Abascal se za Kyjev postavil už na začátku války a vládní koalici kvůli z počátku vlažné podpoře označil za „spojence Vladimira Putina“, někteří krajští politici hnutí odmítli ruskou invazi odsoudit a několik z nich vyjádřilo podporu Moskvě, což později dementovali.

Nástupu konzervativních stran ale nečelí jen Španělsko. Ke slovu se dostávají také ve Skandinávii, ještě donedávna baště sociálně demokratické politiky. V loňských zářijových volbách ve Švédsku totiž s rekordním výsledkem 21 % hlasů uspěla konzervativní nacionálně populistická strana Švédští demokraté. Její členové sice nakonec ve vládě nezasedli, přesto mají na fungování kabinetu v čele premiérem Ulfem Kristerssonem značný vliv. Švédské dodávky zbraní Ukrajině ale strana podpořila. Strana dříve spojovaná se švédskou neonacistickou scénou se sice od své minulosti oficiálně odstřihla, její předseda Jimmie Åkesson si ale často neodpustí islamofobní výroky a strana prostřednictvím sociálních médií nadále rozděluje švédskou společnost.

Mezi třemi hlavními favority nadcházejících jarních voleb ve Finsku se pak nachází krajně pravicová strana Praví Finové. Strana spojovaná i s finskými neonacistickými spolky se dlouhodobě staví proti evropské integraci a ve svém programu má mj. vystoupení z eurozóny. Svůj názor na členství v Severoatlantické alianci pak Praví Finové změnili až s ruskou invazí na Ukrajinu, kdy se připojili ke zbytku politické scény, která vyjádřila jasný záměr vstoupit do NATO.

Zahraničněpolitický obrat

Rok trvající konflikt na Ukrajině tak u konzervativních stran zapříčinil obrat v zahraniční politice, kdy ty s blízkými vztahy s Moskvou obrátily (s výjimkou Maďarska) a postavily se na stranu evropských partnerů proti agresorovi. U těch již vládnoucích došlo k potvrzení či navýšení jejich podpory prostřednictvím tzv. efektu shromáždění kolem vlajky, kdy v čase krize roste podpora vlády a pocitu vlastenectví. U nevládních stran pak došlo k zakopání příkopů mezi nimi a liberálními uskupeními, což ale mj. může znamenat vyšší hlasitost konzervativních hlasů ve veřejném prostoru. V případě Polska také menší prostor EU pro kritiku Varšavy za porušování práv LGBT osob a justiční reformy. Převahu smýšlení bližšího konzervativním stranám již můžeme vidět v případě řešení uprchlické krize ve východní Evropě, a to ať už na polsko-běloruské nebo litevsko-běloruské hranici, kde za poslední rok zemřelo několik desítek lidí, kteří nebyli dál vpuštěni jen kvůli svému původu