13th International Symposium LIVE

16. 11. 2017

Snění o Evropě po 32 letech: jasnozřivost i omyly Jiřího Dienstbiera

U příležitosti výročí Sametové revoluce a v rámci připomínkových akcí k nedožitým 80. narozeninám novináře a politika Jiřího Dienstbiera jsme připravili výběr z jeho knihy Snění o Evropě. V roce 1985, kdy pracoval jako topič Metrostavu a zároveň působil jako mluvčí Charty 77, přemýšlel o evropské integraci, o Rusku a USA, o bezpečnosti světa a o místu Československa v něm. Zatímco v některých odhadech, jako byl rozpad Sovětského svazu, se mýlil, ve věci možného sjednocení Německa se jevil tak utopický, že německý nakladatel odmítl vydat překlad samizdatového vydání s tím, že by Snění o Evropě zesměšnilo československý disent. Nicméně zatímco v celkovém optimismu po konci Studené války se mnohé jeho další postřehy z poloviny 80. let mohly zdát nemístné, v době klesající důvěry v globalizaci, evropskou integraci a liberální demokracii získávají novou aktuálnost.

Evropa

O těžké cestě k evropskému občanství

Evropu nelze stvořit tak, že všechny národy se „rozpustí“ ve Francouzích, Němcích či Rusech. Zkrátka: Evropan se nemůže stát Evropanem tak, jako se mohl stát Američanem. Svoboda jednotlivce má v jeho zkušenosti širší, hlubší – a také trpčí – obsah než pro Američana.

O občanské společnosti jako podmínce politiky kompromisu

Cílem je všude sebeorganizace jako předpoklad občanské společnosti. Její zárodky vždy existovaly vedle totalitních nároků moci a proti nim v paralelních činnostech. Paralelní polis jako prostředek sebeorganizace je důležitá už proto, že „pro pouliční lynčování stačí rozzlobené davy; kompromis vyžaduje organizovanou společnost“ (Michnik).

O hospodářských překážkách a pokroku evropské integrace

Evropské hospodářské společenství je výrazem určité emancipace západoevropských států, které se na něm podílejí, a obsahuje potenciální možnosti k většímu politickému uplatnění. Jeho vnitřní zápletky většinou vznikají formálně kolem hospodářských otázek, Ty se však přes dramatické ministerské schůze vždy nějak vyřeší. Jejich příčina je na první pohled v okamžité ekonomické situaci členských zemí, souvisí s rozdílným minulým vývojem jednotlivých oblastí nestejnou životní a hospodářskou úrovní. Západní Evropa i tak dosáhla ve svém sjednocování určité impozantní výsledky. Současné koncepce přechodu od „l’Europe des petits pas“ k dokončení ekonomické integrace do roku 1992, omezení práva veta, posílení evropského parlamentu, pokud se prosadí, projektu Eureka atd. mohou vést k další kvalitativní změně.

O možných příčinách zániku Evropy

Evropská kultura a civilizace byla volbou desítek předchozích generací, nikoli nutným osudem. Může zaniknout stejně jako mnohé civilizace minulé; spolu s ostatními v jaderné katastrofě, tím, že její rozmanitost vytlačí zjednodušující životní koncepty Ameriky či Ruska, nebo ve střetu s rozvojovým světem, pokud ho budeme ignorovat a překážet jeho rozvoji za kritickou mez.

O europesimismu a ztrátě identity

Z europesimismu máme jediné východisko: překonávat apatii a lhostejnost, odmítat status quo a fatalismus, působící tak, že „vědomí nevyhnutelnosti lidi unavilo a utýralo víc než samotná zvířata“ (Valentin Rasputin); vrátit se k hodnotám evropské kultury a civilizace, k přesvědčení, že každý člověk je tvůrcem lidského světa. V tomto světě jsme my Evropané spolu s ostatním lidstvem a jeho tužbami a také s přírodou, jejíž jsme součástí, se všemi živými tvory a rostlinami, s nerosty, vzduchem a vodou, bez nichž je člověk nemyslitelný a k nimž se potřebuje chovat stejně jako k druhému člověku. Evropa má pořád co světu nabídnout z hlouby své kultury; myšlenky, které ji tvořily, jsou dnes o to potřebnější, čím více moderní technika, komunikace a mocenská správa hrozí unifikací a robotizací lidí, často marně hledajících identitu.

O sjednocení Německa

Nelze-li v perspektivě evropského sjednocení nikomu upírat právo na seberealizaci, platí to i pro Němce. […] Prohlašme tedy jednoznačně, že východisko není možné hledat v nějaké další revizi evropských hranic. Hranice by v rámci evropského sbližování měly být stále méně významné, ale ani to nelze vykládat jako příležitost k nacionalistickým recidivám.

Rusko

O dopadech „sovětského nebezpečí“ na politiku NATO

Dokud se nové teoretické přístupy Gorbačovova vedení neprosadí v aktivní praktické politice, bude i nadále určovat vztahy v Evropě obava ze sovětského nebezpečí. Na této obavě je založena i politika Atlantického paktu. Zajišťuje jí takovou společenskou oporu, že ani značně silné menšiny, v některých konkrétních případech dokonce většiny obyvatelstva určité země, nedokázaly zvrátit vládní rozhodnutí, např. o instalaci raket středního doletu a křižujících střel [cruise missiles]. Také některá mírová hnutí, bojující proti nuklearizaci svých zemí, připouštějí, že bloková solidarita převáží, jestliže by cenou za nezávislý postoj mělo být oslabení Atlantické aliance tváří v tvář sovětské nevypočitatelnosti.

O perestrojce a dopadech proměny ruské společnosti

Zdroje sovětského chování je třeba posuzovat nikoli ideologicky, ale věcně. Historické, ekonomické, politické a psychologické motivace, podmiňující ruské a sovětské chápání bezpečnosti, byly mnohokrát popsány. Dnes sovětská společnost dosáhla limitu, za nímž už nelze k dalšímu rozvoji využít staleté nástroje patriarchální nadvlády nad nesvéprávnými jedinci. V reformním procesu, nutně protikladném a konfliktním, s mnohými výkyvy a zvraty, procesu, jehož součástí je i analýza dějin a těch jejích aspektů, jež vyjadřují také odvěký svár evropské a asijské kultury v Rusku a jež určovaly rozdílnost Ruska a Evropy, se budou měnit i samotné motivace. Z tohoto pochopení je třeba vyvodit aktivní politiku.

O nemožnosti vyhrát nad SSSR v závodech ve zbrojení

Při pocitu ohrožení Sovětský svaz vždy přitvrdil svoji politiku, ovzduší se stálo méně dýchatelným a SSSR přes embarga a utahování opasků dosáhl svých vojensko-strategických cílů. „Uzbrojit“ Sovětský svaz se vzhledem k ruským a sovětským tradicím obětí pro národní a státní velikost, možnostem centrální moci direktivně vrhnout obrovské zdroje žádaným směrem a silnému a vždy posilnitelnému donucovacímu aparátu nemůže podařit. „Neexistuje mez sovětské schopnosti čelit nátlaku; tou by byla jen smrt hladem,“ pointuje rusista a bývalý korespondent v Moskvě Luboš Dobrovský. Porážka reformy a vítězství konzervativních sil by sice vyvolaly další zaostávání SSSR a prohlubování technologické propasti mezi ním a vyspělými zeměmi, s důsledky i vojenskými, avšak pro nejbližší desítiletí by i upadající moc stačila svým jaderným potenciálem uchránit svou izolaci.

O utopickém zániku Sovětského svazu

Kdo chce, může to zkrátka odsoudit, nemít s tím nic společného a odmítnout „říši zla“, která je pouhým „omylem dějin“. Vyhne se ovšem základní skutečnosti, že Sovětský svaz je jednou z největších světových mocností a žít bez něho nelze. Lze však společně s ním zahynout. Kdo tedy nehledá a nechce hledat formy soužití s takovým Sovětským svazem, jaký máme, spoléhá buď, že nějak dožije ve svém pohodlí nebo nepohodě, anebo žije v iracionální představě, že Kartágo bude přece jen nějak zničeno.

USA

O americké politice mezi idealismem a pragmatismem

Zdá se, že Američané někdy rozumí světu ještě méně než Sověti, pro které je ideologie tu použitelným, tu nevhodným nástrojem výkonu moci a prosazování konkrétních zájmů. […] Protože idealistický přístup nefunguje - ani nemůže -, činí americká politika okamžité pragmatické kroky, jimiž reaguje na nepředvídanou situaci, která však byla bez ideologického zákalu dobře předvídatelná a dokonce mnohými Američany předvídaná. Jenže intelektuál, „vejčitá hlava“, nemá příliš vlivu ve společnosti, preferující jednoduchost před složitým uvažováním. A tak se americká politika potácí mezi idealismem a pragmatismem, připomínajíc často slona, který i tehdy, když přináší dary, šlape v porcelánu.

O důsledcích amerického paternalismu pro svět

[V] celém světě uplatňují Spojené státy svou psychologii úspěchu a pádu, jak se vyvinula v americké společnosti. Fakt, že do ní patří i paternalistický postoj vůči slabším a často i opravdová, upřímná a obětavá charitativnost jednotlivců a skupin, dnes např. i vládní potravinové dary různým zemím, na tom mění jen málo. Vděčnost bývá jen rubem pocitu ponížení a ponížení bývá zdrojem revolty tím spíše, že bohatství často vzniká z chudoby druhých. [...] Jako by si však neuvědomovaly, že už od politiky „otevřených dveří“ na přelomu století až po dnešek svou hospodářskou vahou, vojensko-politickou mocí a pojetím práva silnějšího konzervují zaostalost a chudobu, přičemž propast mezi bohatými a chudými se i v důsledku této politiky zvětšuje.

O předpokladech na funkci amerického prezidenta

V Americe […] dodnes se obtížně stává prezidentským kandidátem nebo vyhrává volby člověk, který složitěji vnímá a posuzuje svět (např. Adlai Stevenson proti Eisenhowerovi). Od kandidáta se žádají jasné a jednoduché odpovědi. Je-li Reagan „jediným politikem, jehož každému projevu rozumí muž z ulice“ (Guy Sorman), má to jistě volební význam, ale Tocquevillovu obavu to nevyvrací; srozumitelnost ještě není správnost-

O Ronaldu Reaganovi

V každém případě je však respekt k voličům, ať je motivován jakkoli, větší zárukou společenské rovnováhy než prosazování idejí za každou cenu. Navíc si myslím, že jakkoli je současný americký prezident v zajetí zjednodušujících idejí konzervativního populismu, přesvědčeného o jedinečnosti a nadřazenosti amerického způsobu života, jeho osobní kouzlo, s nímž působí na americkou veřejnost, ale i na zahraniční státníky, se kterými se sejde, není výsledkem hereckého výkonu.

Svět

O možných příčinách 3. světové války

Je často obtížné zjistit křehkou hranici mezi státnickou rozvahou a nezodpovědnou lhostejností či rizikem. Evropa i svět se o tom tragicky přesvědčily z krachu politiky appeasementu v třicátých letech i ze sovětské nepřipravenosti na válku v roce 1941. Zafixovalo se přesvědčení, že „proti válce je třeba bojovat dříve, než začala“ (např. Gejdar Alijev, generál Deelannoy atd.) avšak toto poučení se zvrhlo v druhý extrém: jestliže k druhé světové válce přispěla nepřipravenost a neochota k obraně, může třetí – a možná poslední – světová válka vypuknout z přemíry zbrojení.

O budoucnosti válek

Připočteme-li technický pokrok ve všech zbrojních systémech, včetně jejich pohyblivosti a miniaturizace, je zřejmé, že budoucnost bezpečnosti je v menších nákladech a spíše v odstraňování některých systémů než v budování nových.

O nebezpečí sekuritizace pro demokracii

Vždyť pohlédneme-li na všechny nevyřešené hospodářské, ekologické, sociální a humanitní otázky současné Evropy a světa, dostává všepotlačující aspekt „bezpečnosti“ a „obrany“ dimenzi, na niž už dávno upozornil Dwight Eisenhower: „Problémem obrany je, kam až lze zajít, aniž bychom zevnitř zničili to, co chceme zvenčí bránit.“

O skryté ceně Studené války

Udržování statusu quo nás zatím chrání před masakrem. Avšak tento status quo sám je násilím. Chrání nás před vývojem, který by v souladu s civilizační tradicí směřoval k osvobození člověka a jeho společenství; která by bloky překonal novým bezpečnostním systémem, umožňujícím, aby se mohly způsobem pro všechny přijatelným realizovat společenské tužby všech skupin evropského obyvatelstva, včetně těch, které jsou, nebo se cítí být potlačovány v rámci celků, do kterých jsou včleněny.

O Evropě a nových mocnostech

Obnovit Evropu jako subjekt světového vývoje není možné na bývalých základech. Žádný evropský stát nemá dostatečný lidský, ekonomický, ani vojenský kapitál, aby při dnešních nárocích moderní vědy a technologie mohl úspěšně soupeřit či vyrovnávat se s potenciálem velmocí. Této možnosti se přiblížilo Japonsko, v budoucnosti to může být Čína, později snad Indie.

O rostoucích nerovnostech, technologii a globalizaci

Mírové soužití důsledně prosazované vyžaduje i demokratické překonání partikularismu třídního tím spíše, že v realitě hranice stále méně sleduje klasické třídní schéma a moderní technologie ještě dále promění postavení jednotlivců a skupin ve společnosti. Dělítko je spíše mezi manipulující mocí a manipulovanou veřejností, rozdílně, ale přece ve všech dnešních společnostech, a mezi stále více bohatnoucími a stále více chudnoucími oblastmi světa. A to v protikladu k dvojjediné tendenci, plynoucí z rozvoje informatiky a stále novějších generací počítačů, tlačící k jednotné světové ekonomice a současně k decentralizaci a individualizaci rozhodování o všech životních otázkách.

Československo

O důsledcích sovětské invaze do Československa pro Evropu

Uvnitř komunistické strany slábly proudy, odmítající rehabilitaci nevinně odsouzených a nápravu křivd; tato otázka se stala měřítkem upřímnosti progresívních snah, protože byrokracie se jejímu řešení dlouho bránila. Myšlenky reformy se prosazovaly stále silněji nejen v komunistické inteligenci, ale také v aparátech. Když se pak tento přirozený trend prosadil a byl přijat změněnou politickou reprezentací po lednu 1968, bylo pražské jako rozdrceno nejmohutnější vojenskou operací v Evropě po druhé světové válce. Intervence zmařila zatím nejnadějnější pokus o pokojnou reformu stalinského systému, která měla a mohla prověřit, zda je vůbec neformovatelná bez destabilizace vnitřních a mezinárodních poměrů. Ještě hůř: posílila bipolaritu nejen bezprostředně, ale také tím, že znemožnila Československu stát se uvnitř Varšavské smlouvy stavebním kamenem evropského sblížení. Nikoli tedy jen „dopravní nehoda na cestě k uvolnění“, ale zátaras.

O „německé hrozbě“

Neohrožuje nás Německo, ale blokový systém se svými rostoucími a stále technicky dokonalejšími vojenskými arzenály, omezováním plurality evropských států a podřizováním jejich potřeb, kulturních a civilizačních tradic strategickým nárokům bloků a jejich vedoucích mocností; i řešení naléhavých potřeb velmocí samých tím trpí.

O stavu politiky ve střední a východní Evropě

Tyto režimy se mohou potenciálně nebo aktuálně destabilizovat pouze samy, vlastní politikou, pokud je tato politika v rozporu s „kulturním nárokem“, plynoucím z historie jejich zemí, a s hospodářskými a sociálními potřebami moderního světa. Nebudou-li ony sami usilovat o dialog, budou-li potlačovat každý rozumný občanský hlas a odvozovat svou legitimitu z mrtvých ideologických konceptů a v naději na konzervaci stále vyhnilejšího stavení, nemůže ani východní politika, na jakémkoli základě, a zejména ve své druhé, ambicióznější fázi, dosáhnout pokroku. Krize vždy znovu povede k polarizaci a střetům, extrémům a opravdové destabilizaci.

O politických stranách ve střední a východní Evropě

Politické strany, typické pro dnešní západní Evropu, které nahradily dřívější stavovské zřízení reprezentací partikulárních zájmů společenských skupin a tříd, neexistují; pokud zbyly jako součást „převodních pák“, mohou být ke společenské změně využity, projektovat je však jako předpoklad občasné společnosti by byla umělá konstrukce. Ani vládnoucí komunistické strany už nejsou vůbec stranami v klasickém západním pojetí. Jsou kádrovou zálohou vládnoucích skupin. I8deologie v nich hraje stále menší roli a její zastaralé postuláty slouží jako odznaky na klopě, jimiž nositelé demonstrují svoji participaci na moci. Soustřeďují se v nich lidé, kteří chtějí dělat kariéru v zlém i dobrém, pro pohodlí a výhody, ale také pro možnost podílet se na snahách o řešení společenských otázek v rámci jediné instituce, v níž je dosud možné tento podíl na řízení získat.

O české fixaci dělení světa na Západ a Východ

V době hroutících se iluzí o spokojeném a šťastném mírovém životě československý ministr zahraničí Jan Masaryk definoval 20. března 1947 svou představu o roli Československa takto: „Ani opona, ani most, ale článek demokratického řetězu, který obepíná svět a drží tuto zeměkouli pohromadě.“ A v doslovu k publikaci parlamentní řeči dodal: „Radil bych každému, kdo přemýšlí o problémech naší zahraniční politiky, aby to dělal s mapou v ruce. Mnozí jsou skoro hypnotizováni tiskem, rádiem a všelijak jinak, že už dnes jsou dva světy – západní a východní - a pak jsme západní a východní na shromážděních, v úřadech a v rodinách. To je nezdravý jev – obzvlášť pro náš malý národ. Na mapě uvidíte, že svět má světová strany čtyři a že mimo západu a východu je také sever a jih.“

 

Texty vybrali Ondřej Horký-Hlucháň, Jakub Miler a Hana Nguyen.

 

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru