Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

4. 2. 2021

Zapadnorusismus: pěšák na ideologické šachovnici východní Evropy

Země východní Evropy jsou již dvě dekády ve složité geopolitické situaci. Postupné rozšiřování Evropské unie a Severoatlantické aliance do střední a východní Evropy nastolilo pro země, jako je Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko, dilema, zda pro ně bude principiálním partnerem EU, či Ruská federace. Konflikty v Gruzii a v Ukrajině spojené s ruským angažmá ukázaly, že toto dilema může mít velmi reálné bezpečnostní implikace. Ačkoliv zásadní vliv na zahraničně-politické rozhodování mají v současnosti spíše ekonomické a politické faktory, ideologické aspekty však nejsou zcela vyloučeny. V Bělorusku je součástí této debaty i idea tzv. zapadnorusismu, který je mimo kontext východní Evropy spíše málo známým fenoménem.

Mezi evropským liberalismem a ruským světem

Tektonické geopolitické změny přelomu 80. a 90. let spojené se zdánlivým triumfem liberální demokracie, kterou v letech studené války symbolizovaly zejména země západní Evropy a USA, přivedly mnohé pozorovatele k myšlence, že velké ideologické zápasy jsou již minulostí. Relativně hladký přechod zemí střední a východní Evropy k tržnímu hospodářství a jejich postupná integrace do euroatlantických struktur se poměrně brzo stala v podstatě technokratickou záležitostí. Hodnoty, které organizace jako EU a NATO sdílejí, se v 90. letech ve střední Evropě v podstatě ocitly bez ideologické alternativy.

Posunutí hranice pomyslného Západu na východ nicméně vytvořilo nová dilemata. Relativní lehkost, s jakou byly myšlenky postupné integrace do euroatlantických struktur přijaty v post-komunistické střední Evropě, se vytratila z několika důvodů. Prvním je zajisté mnohem spletitější vývoj státnosti a národního povědomí tamějších národů jakožto i složité vyrovnávání se s minulostí, která byla úzce svázána s dědictvím sovětské epochy. Myšlenka bližší integrace s EU již nenalezla celospolečenský konsenzus a stala se otázkou často velmi ostrých ideologických a politických debat. Druhou zásadní překážkou se stala sílící opozice Ruska vůči pronikání západních struktur do prostoru, který historicky považuje za svoji sféru vlivu. Postupem času vyvinula Moskva integrační alternativy, jež mají za cíl prostor bývalého Sovětského svazu sjednotit v rovině ekonomické, politické, a také bezpečnostní. Rusko navíc začalo velmi obratně pracovat s historickými a kulturními narativy s cílem zasadit svoje projekty do širšího ideologického rámce a efektivněji tak použít nástroje soft power.

Mezi tyto narativy patří koncepty jako euroasianismus a tzv. ruský svět. Ačkoli první jmenovaný hraje naprosto zásadní roli v soudobé ruské geopolitice, pro účely tohoto textu je významný především ruský svět, který je s otázkou zapadnorusismu mnohem úžeji spojen. Idea ruského světa byla zformulována v reakci na rozpad Sovětského svazu v 90. letech. Ruský svět pro účely tohoto textu definujme jako myšlenku obohacující integraci prostoru bývalého SSSR pod primátem Moskvy na základě dlouhodobých etnických, jazykových, kulturních a náboženských vazeb. Ruský svět má tak jasné implikace pro geopolitické uvažování a postupem času si našel cestu i do praktického výkonu zahraniční politiky.

Idea ruského světa je poněkud mnohoznačná v tom, komu je přesně určena. Základním kamenem tohoto myšlenkového proudu je skutečnost, že po rozpadu SSSR zůstaly na území nově suverénních států rozesety rozsáhlé ruské etnické menšiny. Právě tyto menšiny by se podle konceptu ruského světa měly stát základním kamenem budoucí politické, ekonomické a bezpečnostní integrace. Teorie současně cílí i na rusky hovořící populaci, což je mnohem širší množina osob. Speciální roli pak v myšlenkovém univerzu ruského světa hrají Bělorusové a Ukrajinci, kteří jsou i přes svoji svébytnou etnogenezi tradičně značnou částí ruských myslitelů považováni za součást širšího ruského národa. Tento pohled je důležitým přirozeným pojítkem ruského světa a zapadnorusismu. Dvě vzájemně se doplňující koncepce jsou pak často využívány v ideologických debatách a propagandistických bitvách spojených se směřováním současného Běloruska.

Zapadnorusismus a jeho kořeny

V diskuzi o roli zapadnorusismu v současné politice a jeho vazby na širší koncepty ruského světa je nejprve nutné zdůraznit, že se jedná o svébytnou intelektuální tradici. Myšlenka se poprvé objevila v 19. století v západních částech ruské říše, tedy na území, které se po dělení Polska v 18. století dostalo do područí petrohradského dvora. Předtím se tato část dnešního Běloruska po staletí nacházela pod správou Polsko-litevské unie, nadnárodního celku, který kromě západních kulturních a politických vlivů absorboval do značné míry dědictví státního útvaru Kyjevské Rusi spolu s jeho pravoslavným slovanským obyvatelstvem. Z něho postupem času vykrystalizoval moderní ukrajinský a běloruský národ. V Polsko-litevské unii označovaly národnostní kategorie spíše stavovskou a konfesionální příslušnost než etnickou a národnostní identitu v moderním slova smyslu. To vytvářelo poměrně složitý, nicméně ve svojí podstatě tolerantní systém vztahů mezi místními náboženskými, třídními a národnostními kategoriemi.

Zapadnorusismus tak v podstatě představoval první pokus o vymezení slovanského pravoslavného obyvatelstva (často konvertovaného z řeckokatolismu), jež namísto polštiny používalo svébytný jazyk, z něhož se později vyvinula běloruština. Zapadnorusismus se zformoval kolem skupiny angažovaných etnografů a intelektuálů zkoumajících místní venkovské obyvatelstvo. Druhou důležitou skupinou prosazující tuto myšlenku byli představitelé ruské pravoslavné církve. Svůj argument o existenci „západoruského národa“ opírali především o lingvistickou blízkost místních dialektů s ruštinou, sdílenou pravoslavnou víru a faktické rozmlžené používání pojmů „Rus“ a „ruský“ na teritoriu východní Evropy, což vhodně podporovalo jejich argument. Často se uchylovali též k obecnějším a méně exaktním argumentům o sdílené duši a společném osudu ruského a zapadnoruského národa. Zapadnorusismus současně přilákal pozornost místních carských místodržících, kteří v něm spatřovali vhodný nástroj na integraci výše zmíněné populace a posílení pozic ruského impéria v této oblasti. Tato potřeba ještě zesílila po polských protiruských povstáních.

Při bližším zkoumání tak zapadnorusismus sdílí mnoho shodných znaků s myšlenkou tzv. malorusismu. Malorusismus vycházející z označení Malorusko je ideový a geografický koncept, který se vztahuje primárně k území moderní Ukrajiny. Postuluje, že Ukrajinci a jejich kultura jsou ve své podstatě „pouze“ svébytným projevem širší kultury ruské. Zapadnorusismus nicméně pronikl do veřejného povědomí mnohem méně a na rozdíl od malorusismu byl ještě přezíravější k místní kultuře a jazyku. Ačkoliv zastánci maloruských myšlenek byli loajálními stoupenci ruského impéria, uznávali přítomnost místního jazyka a lidové kultury, v jejíž existenci nicméně neviděli překážku k sebeidentifikaci se širším ruským národem. Tento přístup byl do velké míry též produktem existence reálného nacionálního ukrajinského hnutí, s nímž museli zastánci maloruské koncepce vést diskuzi. Oproti tomu zapadnorusismus vnímali jeho příznivci v podstatě pouze jako geografické a etnické vymezení části ruského národa a jeho vznik předchází vstupu svébytného běloruského nacionálního hnutí do politické arény.

Zapadnorusismus a ruský svět

Na pozadí krize, rozpadu ruského impéria a bouří první světové války se počátkem 20. století zformoval také běloruský nacionalismus. S podporou císařského Německa nakrátko vznikl státní útvar s názvem Běloruská lidová republika. Měla však krátké trvání, jelikož její teritorium bylo brzy obsazeno bolševickými silami. Bělorusko posléze sehrálo významnou roli při vzniku SSSR, neboť bylo jedním ze signatářů podpisu dohod zakládajících tento státní útvar. V následujících desetiletích pak zapadnorusismus i běloruský nacionalismus v podstatě zmizely z veřejného povědomí ve prospěch budování sovětského komunismu s jeho ideálem sovětského člověka. Současně však do určité míry sovětské centrum myšlenku zapadnorusismu naplňovalo v tom smyslu, že se z Běloruska stala jedna z nejvíce sovětizovaných republik, a lze říct, že běloruská identita byla nejslabší národní identitou ze všech republik SSSR.

Rozpad SSSR tuto situaci poněkud změnil, nicméně Minsk a Moskva si udržely velmi blízký vztah a záhy se vydaly na dráhu budování společných struktur, což nakonec vyústilo v budování tzv. Svazového státu. Alexandr Lukašenko v prvních letech po svém nástupu k moci vystupoval velmi rusofilně, opakovaně hovořil o blízkosti ruského a běloruského národa a zasazoval se o prohlubování spolupráce mezi oběma zeměmi. Tento stav se začal postupem času měnit v souvislosti s tím, jak se měnila dynamika rusko-běloruských vztahů po roce 2000. Pozvolně vyprchávající entuziasmus pro budování společných státních struktur znamenal i zvyšování důrazu na samostatnou běloruskou identitu. Právě v tomto období můžeme vidět Ruskem podporovaný opětovný vzestup zapadnorusismu v roli ideové alternativy budoucího směřování Běloruska.

Zapadnorusismus jako ideologie začal pronikat do veřejného diskurzu v zemi zejména koncem první dekády 21. století, přičemž se záhy zformuloval symbiotický vztah mezi ním a myšlenkou ruského světa. Jak vyplývá z výše uvedeného, ačkoli oba koncepty představují samostatné intelektuální tradice, sdílejí společná východiska, mezi které patří důraz na kulturní blízkost východoslovanských národů, pravoslavnou víru a potřebu úzké spolupráce v integračních projektech pod kuratelou Moskvy. Obě myšlenky razí podobní aktéři, jimiž jsou občanské spolky a asociace, a také struktury pravoslavné církve. Zapadnorusismus poskytuje v běloruském kontextu ideologům ruského světa výhodu v tom, že se jedná o specifický narativ umožňující obecné postuláty ruského světa adaptovat na specifické běloruské podmínky.

Pokračující souboj idejí

Myšlenka zapadnorusismu se postupně rozšiřovala, což vedlo k zformování několika velkých informačních portálů, již se zaměřují na široké vrstvy běloruského obyvatelstva. Vzniklo také mnoho regionálních iniciativ operujících v menším rozsahu a na sociálních sítích. Patrně nejznámějším projektem tohoto typu je server zapadrus.by, který velmi intenzivně využívá pojmů, jako je západní Rus či Malorusko, a aktivně se hlásí k myšlenkám ruského světa a velkoruským ambicím. Mezi leitmotivy tohoto portálu a jemu spřízněných patří i důrazné odmítání běloruského nacionálního hnutí. To je vykreslováno ve velmi negativním světle jako cizorodý prvek narušující východoslovanskou pospolitost a běloruské národní ideje jsou dávané do spojitosti s německým expanzionismem ve 20. století, který v 21. století nahrazují západní integrační projekty. Diskurz stoupenců zapadnorusismu pracuje rovněž s dalšími prvky běloruských dějin, mezi něž patří vymezování se vůči minulé i současné politice Polska, údajnému vlivu katolické církve a latinské kultury. Tyto narativy jsou kopírovány taktéž různými občanskými spolky a inciativami při veřejných akcích. Velká část pozorovatelů má zato, že aktéři prosazující ideu západnorusismu mají velmi blízko k entitám, které jsou úzce svázány s myšlenkami ruského světa.

Skutečný dopad zapadnorusismu jakožto i ruského světa na běloruskou populaci je těžké určit. Jeho poměrně výrazná stopa v běloruském informačním prostoru je nicméně důkazem toho, že v zemích Východního partnerství probíhá souboj idejí, který se ve větší či menší míře odrazí na jejich budoucím směřování a politické stabilitě.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru