Znovuzavedení vojenské služby jako nutná součást nové evropské bezpečnosti

V Evropě hrozí vznik tlakové níže vlivem změny směru transatlantického proudu. Způsob, jak tento nižší tlak dorovnat a zabránit tak přílivu studeného vzduchu z východu, bude vyžadovat nejen nárůst obranných výdajů, ale i znovuzavedení nějaké formy vojenské služby. Rozpočty na obranu již stoupají napříč Evropou, ale mnoho zemí se potýká s otázkou, jak zajistit dostatečné lidské zdroje pro potřebný růst ozbrojených sil. Návrat k vojenské službě tak zřejmě jako jediný dokáže zajistit adekvátní příspěvek ke kolektivní obraně a v koordinaci s partnery dostatečně odstrašit Moskvu. Pokud nedojde k zabránění vzniku tlakové níže, může to v konečném důsledku ohrozit samotný projekt evropské integrace a tím pádem i schopnost Evropské unie vystupovat směrem navenek jako obhájce demokracie a lidských práv.

Prioritou americké bezpečnostní a obranné politiky není a z dlouhodobého hlediska ani nebude Evropa, ale Asie. Tato změna perspektivy bude v nejbližším období klíčovým faktorem, kterému se budou muset členské země NATO, a zejména ty v Evropě, přizpůsobit. Konvenční stránka odstrašení se stane v rostoucí míře evropskou odpovědností. Rekalibrace aliančních závazků bude ještě umocněna revizionistickou zahraniční politikou Ruska. Jinými slovy, rovnováha sil v Evropě se mění a pokud evropští členové Aliance nedovedou vlastním úsilím kompenzovat vznikající vakuum, neustálý a potenciálně rostoucí tlak Moskvy může Evropu zlomit.

Katalyzátorem převzetí větší odpovědnosti evropských států za vlastní bezpečnost byla ruská agrese vůči Ukrajině a nástup Donalda Trumpa do Bílého domu. Pomyslným milníkem se pak stalo přijetí závazku investovat do obrany 5 % HDP a schválení nových aliančních cílů vyzbrojování v červnu 2025. Pokud evropské země nebudou schopny tyto cíle naplnit, ohrožena bude i EU, jelikož její bezpečnost je úzce provázaná s NATO. Jestli chce Evropa směrem navenek nadále hájit lidská práva, principy vlády zákona či demokracie, musí být schopna bránit se možným vnějším hrozbám. Z pohledu Česka to znamená schopnost adekvátně přispívat ke kolektivní obraně. Bez znovuzavedení vojenské služby to nepůjde.

Paradox současné evropské bezpečnosti nejvýstižněji vyjádřil polský premiér Donald Tusk. Ten v kontextu měnící se dynamiky transatlantických vztahů v březnu 2025 prohlásil na londýnském střetnutí lídrů evropských zemí podporujících boj Ukrajiny proti ruské agresi, že je poněkud podivuhodné, když „500 milionů Evropanů žádá 300 milionů Američanů, aby je bránili před 140 miliony Rusů“. Náležitě tím popsal změny evropského bezpečnostního prostředí včetně revizionistické politiky Kremlu a nutnosti Evropy převzít větší odpovědnost za vlastní obranu v důsledku odlišného přístupu druhé Trumpovi administrativy k fungování NATO.

Na jedné straně je dlouhodobá nespokojenost Ruské federace s podobou evropské bezpečnostní architektury tak, jak se utvářela od konce studené války. Postupné přitvrzování ruského přístupu vedlo až k napadení Ukrajiny v únoru 2022, čímž Rusko porušilo prakticky všechny své závazky vůči bezpečnosti v Evropě včetně Zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku 1997 nebo Budapešťského memoranda z roku 1994. Výsledkem je rapidně se zhoršující bezpečnostní situace, největší a nejhorší konflikt v Evropě od druhé světové války, a opakující se varování před možným napadením Aliance Ruskem v rozmezí několika let z úst lídrů, jako je Mark Rutte nebo šéf německé armády generál Carsten Breuer.

Na druhé straně je stoupající důležitost velmocenského soupeření USA s Čínou. Rostoucí americká pozornost věnovaná tomuto zápolení není žádnou novinkou, s čímž souvisí i postupný odklon pozornosti americké bezpečnostní a obranné politiky od Evropy. Některé důsledky této změny však dokážou v Evropě stále vzbudit pozdvižení, a to zejména když jsou vyjádřeny s ideologickým patosem jako v nové americké Národní bezpečnostní strategii. Upřímné překvapení však vzbudil i Trumpův ministr obrany Pete Hegseth pár dnů po nástupu do funkce, když pronesl, že Evropa již není prioritním regionem, američtí vojáci tady nebudou navěky, gró pomoci Ukrajině musí poskytovat evropští partneři a Evropa jako taková by měla převzít větší odpovědnost za svou bezpečnost.

Obě výše zmíněné dlouhodobé tendence si vyžadují evropskou adaptaci. Bez přijetí účinných opatření totiž může postupné snižování americké přítomnosti v Evropě vést ke vzniku jistého bezpečnostního vakua, které Ruská federace lehce a ochotně vyplní. To by znamenalo přímé ohrožení nejen transatlantické vazby, ale i samotného projektu evropské integrace, jelikož bezpečnost EU nelze oddělit od bezpečnosti Aliance. Dokládá to nejen princip jednoho souboru sil použitelného jak pro operace NATO, tak i EU, nebo téměř zapomenutá dohoda Berlin+, ale především snaha vzájemně koordinovat své aktivity tak, aby bylo dosaženo synergického účinku např. v oblastech, jako jsou hybridní hrozby nebo vojenská mobilita.

Na rozdíl od mnoha oblastí, kde má lepší nástroje a mechanismy k dispozici EU, kolektivní obrana však nadále zůstává doménou NATO. Skvěle to ilustrovala žádost Finska a Švédska o vstup do NATO krátce po začátku války na Ukrajině, i přes fakt, že článek 42-7 Smlouvy o Evropské unii poskytuje formálně silnější garanci bezpečnosti než článek 5 Washingtonské smlouvy. Dnes je tak naštěstí východní křídlo Aliance prakticky v dokonalé shodě s členstvím v Unii. Ze stejného důvodu si jen stěží lze realisticky představit členství Kyjeva v EU bez perspektivy vstupu do NATO v krátké návaznosti na to. Znamenalo by to totiž, že bezpečnost nejexponovanějšího člena Unie by nebyla chráněna spolehlivým závazkem kolektivní obrany, nebo by se spoléhala na jiný mechanismus než všichni ostatní členové východního křídla EU.

Schopnost členských států plnit závazky plynoucí ze systému kolektivní obrany NATO je proto zcela zásadní i pro budoucnost EU jako takové. Snaha Unie o hodnotovou zahraniční politiku v měnícím se světě tak v první řadě bude záviset na schopnosti evropských států převzít větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost. Rezoluce Evropského parlamentu apelující na povinnost EU „propagovat a chránit demokracii a univerzálnost lidských práv po celém světě“ pozbude jakoukoliv uplatnitelnost v praxi, pokud nebudou členské státy Unie schopny adekvátně přispívat k vlastní kolektivní obraně.

Zmíněné tlaky v podobě zhoršujícího se bezpečnostního prostředí pak vedou k nutnosti výrazně navyšovat ony příspěvky ke kolektivní obraně. Ministři obrany členských států Aliance např. v červnu 2025 schválili nové cíle výstavby schopností, které již vychází z obranných plánů přijatých ve Vilniusu v roce 2023.5 O pár dní později se lídři NATO na summitu v Haagu zavázali vynakládat 3,5 % HDP na obranu a dalších 1,5 % na výdaje související s obranou, jako jsou investice do infrastruktury, zvyšování odolnosti nebo tvorba strategických zásob. To vše představuje nemalou finanční zátěž pro mnoho evropských států ve formě nárůstu vojenských výdajů. I proto již v březnu 2025 Evropská komise představila plán ReArm s cílem ulehčit přezbrojování členů EU v horizontu pěti let prostřednictvím finančních pobídek v celkové hodnotě až 800 mld. EUR. V první řadě by mělo jít o umožnění členským státům navýšit obranné výdaje až o 1,5 % HDP v průběhu čtyř let bez toho, aby se tyto prostředky započítávaly do přísných fiskálních limitů Paktu stability a růstu. Plán Komise ale také počítá s programem SAFE, který by umožnil členům EU čerpat dlouhodobé půjčky s nízkými úroky ve výši 150 mld. EUR, z čehož by Česko mělo mít k dispozici 2 mld. miliardy EUR (Polsko až 44 mld. EUR).

Pro Českou republiku to vše v praxi bude znamenat potřebu výrazně posílit protivzdušnou obranu, zavést letadla páté generace, dobudovat potřebné logistické zázemí pro větší přesuny spojeneckých vojsk, ale hlavně být s to poskytnout dvě brigády ke kolektivní obraně.

SMYSLUPLNÁ VOJENSKÁ SLUŽBA

Základní otázkou však zůstává, jakým způsobem zajistit dostatečné personální zabezpečení Armády ČR, tak aby byla schopna poskytovat adekvátní příspěvek ke kolektivní obraně. Dnes Česká republika spoléhá na více než 24 000 vojáků z povolání, přičemž Koncepce výstavby Armády České republiky z roku 2024 počítá s růstem jejich počtu až na 30 000. Nové potřeby plynoucí z měnícího se bezpečnostního prostředí a našich spojeneckých závazků však přináší nutnost zvýšit toto číslo až na více než 37 000 příslušníků ozbrojených sil.7 I přes rekordní naplňování rekrutačních cílů a zlepšování finančního ohodnocení je ale 50% navýšení počtu profesionálních vojáků při zachování současného modelu zcela nerealistické.

Česká republika přitom zdaleka není jediným státem, který se potýká se stejným problémem. Německo potřebuje zvýšit počty vojáků o více než 40 % a vláda v Berlíně si uvědomila, že tak radikální nárůst možno zajistit jen změnou modelu rekrutace. Přišla proto s návrhem zákona o modernizaci vojenské služby, který zavádí povinný dotazník pro mladé muže zkoumající mj. i jejich ochotu nastoupit k vojenské službě, přičemž její znovuzavedení, zatím na bázi dobrovolnosti, by mělo být poslední fází reformy. K postupné obnově desetiměsíční dobrovolné vojenské služby mužů i žen s finanční kompenzací přistoupí od roku 2026 i Francie a stejný krok již oznámily také Belgie či Nizozemsko. Ve všech případech jde zejména o úsilí s cílem výrazně zvýšit počty příslušníků ozbrojených sil na bázi dobrovolnosti.

Pokud je naší ambicí dosáhnout takové velikosti Armády ČR, která umožní adekvátní příspěvek ke kolektivní obraně, určité formě obnovy vojenské služby se nebude možné vyhnout ani v České republice. Nesmíme přitom opakovat již překonaný model počítající s povinností všech mužů narukovat na dlouhé měsíce do kasáren, kde mnohdy čelili nesmyslné šikaně. V Evropě existuje několik příkladů, jak by smysluplná služba mohla vypadat,8 což ukazuje mj. na to, že společenské změny se odrážejí i do změn v ozbrojených silách. Dánsko např. vojenskou službu nikdy nezrušilo (podobně jako Finsko nebo Estonsko), ale od roku 2025 ji rozšířilo ze čtyř na jedenáct měsíců a reformovalo způsobem, který počítá s doplňováním dobrovolně sloužících mladých lidí prostřednictvím losování, včetně mladých žen. Litva devítiměsíční povinnou vojenskou službu u části mužů obnovila po anexi Krymu, Lotyšsko k tomu přistoupilo po ruské agresi vůči Ukrajině a obnovený švédský model od roku 2017 počítá s výběrovou povinnou službou mladých mužů i žen. Možností je tedy mnoho. To, co zatím chybí, je především politická vůle učinit první krok k obnově vojenské služby v Česku.

→ V důsledku agresivní politiky Ruské federace a reorientace pozornosti Spojených států směrem k Číně narůstá tlak na evropské státy, aby převzaly větší odpovědnost za vlastní obranu. Pokud k tomu nedojde, model Evropské unie jako zahraničněpolitického aktéra hájícího demokracii, lidská práva a svobody se stane neproveditelným.

→ Znovuzavedení vojenské služby v nějaké podobě se stává v měnícím se bezpečnostním prostředí v Evropě nevyhnutelným. Česká republika nebude zřejmě jiným způsobem schopna zajistit takovou velikost svých ozbrojených sil, která by představovala adekvátní příspěvek ke kolektivní obraně kontinentu.