Ostrov, který se nedal koupit – a pravidla, která přestala platit?

Ostrov, který se nedal koupit

Zájem USA o Grónsko není ničím novým; naopak odráží dlouhodobé strategické uvažování Washingtonu o severoatlantickém prostoru a arktickém regionu, které lze pozorovat od 19. století. Po odkoupení Aljašky od Ruska v roce 1867 se USA začaly zajímat i o možnost odkupu Grónska, jež v té době již celé spadalo pod správu Dánského království. Tato iniciativa sice nevyústila v nic konkrétního, ale snaha o posílení amerického vlivu v Atlantiku a kontrolu nad severními námořními trasami se stala trvalou součástí amerického geopolitického myšlení. Německá okupace Dánska v dubnu 1940 pak poskytla Washingtonu bezprostřední příležitost tento zájem proměnit v reálný vliv. USA v roce 1941 uzavřely s Dánskem dohodu o obraně Grónska a vybudovaly na ostrově síť vojenských základen. Zájem o trvalou kontrolu nad ostrovem přetrval i po válce. V roce 1946 učinil prezident Harry S. Truman Dánsku formální nabídku na odkoupení Grónska za 100 mil. USD, kterou však Dánsko odmítlo. Ačkoli po konci studené války zájem USA o kontrolu grónského území do značné míry ustoupil do pozadí, nikdy zcela nezmizel. To zřetelně ukazuje i vývoj událostí po roce 2019.

Obnovené ambice aneb od provokace ke státní politice

Zájem o Grónsko se vrátil s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu. V roce 2019 učinil Trump poprvé nabídku na odkoupení ostrova od Dánska. Dánská premiérka Mette Frederiksen návrh odmítla a označila jej za „absurdní“. Trump v reakci zrušil plánovanou státní návštěvu Kodaně. Většina tehdejších komentátorů událost hodnotila jako politické divadlo a projev Trumpovy tendence zjednodušovat geopolitiku na obchod s nemovitostmi. Druhá Trumpova administrativa však ukázala, že šlo o něco víc než o gesto.

Trump ve svém druhém funkčním období jmenoval Jeffa Landryho zvláštním vyslancem pro Grónsko s výslovným mandátem pracovat na připojení ostrova ke Spojeným státům. Na přelomu roku Trump také opakovaně zdůrazňoval, že kontrola nad Grónskem představuje „absolutní nezbytnost“ pro americkou národní bezpečnost, svůj nárok odůvodňoval rostoucí přítomností Ruska a Číny v arktickém regionu. Podle jeho slov by byly Spojené státy v případě útoku schopny ostrov ubránit spolehlivěji než Dánsko. Trump zdůrazňoval, že USA musí Grónsko získat, přičemž prohlásil, že k tomu dojde „jedním či druhým způsobem“. Dánské zpravodajské služby na to reagovaly tím, že poprvé v historii označily Spojené státy za potenciální hrozbu pro bezpečnost.

To, co ale významně proměnilo grónskou otázku z politické kontroverze v normativní krizi, bylo zahájení vojenské operace USA proti Venezuele a zadržení prezidenta Nicoláse Madura na začátku ledna 2026. Generální tajemník OSN António Guterres prohlásil, že operace Spojených států představuje nebezpečný precedent. Obavy se prohloubily po vyjádřeních prezidenta Trumpa krátce po operaci ve Venezuele. Na otázku, zda existují nějaké limity jeho globální moci, odpověděl, že ho zastavit může jedině jeho vlastní morálka a úsudek, nikoli mezinárodní právo. Vzápětí sice připustil, že jeho administrativa se mezinárodním právem řídit musí, obsah tohoto pojmu je však podle něj věcí výkladu.

Když se v tomto kontextu Trump v následujících týdnech vrátil k tématu Grónska, jeho slova získala povahu reálné geopolitické hrozby. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu americký prezident sice nakonec vyloučil použití vojenské síly a rovněž upustil od hrozby uvalení cel, kterými předtím hrozil osmi členům NATO odmítajícím podpořit jeho nároky. To však neznamená, že hrozba zmizela. Bez ohledu na to, zda se americká hrozba anexe Grónska uskuteční či nikoli, jedná se o situaci, které je nutné věnovat pozornost. Samotná skutečnost, že zakládající člen NATO otevřeně zpochybnil územní celistvost svého spojence, představuje bez ohledu na výsledek situaci s dalekosáhlými důsledky pro mezinárodní řád.

Pohled mezinárodního práva

Z pohledu mezinárodního práva je zakázáno nabývat území silou nebo hrozbou síly, jak jasně plyne z čl. 2 odst. 4 Charty OSN. Co však zůstává sporné, je skutečnost, kdy se ekonomický tlak stává nezákonným nátlakem. Z čl. 1 Severoatlantické smlouvy vyplývá závazek členů NATO k mírovému řešení sporů, ale smlouva mlčí o tom, jak postupovat v situaci, kdy jeden člen ohrožuje územní celistvost jiného člena. Situaci komplikuje i právní status Grónska. Dánsko si nad ostrovem zachovává plnou suverenitu, jak potvrdil i Stálý mezinárodní soudní dvůr ve věci Eastern Greenland v roce 1933, a jakýkoli převod území by proto vyžadoval souhlas Dánska jako suverénního státu. Zákon o samosprávě Grónska z roku 2009 (Selvstyreloven) však situaci komplikuje tím, že ve své preambuli uznává, že obyvatelstvo Grónska je podle mezinárodního práva národem s právem na sebeurčení. To vyvolává otázku, zdali umožňuje právo na sebeurčení národu zvolit si podřízenost zcela nové suverénní moci, která nemá žádné předchozí ústavní nebo správní spojení s územím, namísto nezávislosti nebo pokračujícího spojení se stávajícím státem.

Zákon z roku 2009 zvažuje pouze dva možné výsledky, a to pokračující integraci s Dánskem, nebo případnou nezávislost. Převod na třetí suverénní mocnost se v právním rámci neobjevuje. Otázka, zda uznané právo na sebeurčení zahrnuje i dobrovolné podřízení se nové suverénní moci, zůstává z právního hlediska nejasná a postrádá i jasného precedentu v mezinárodním právu. Nelze přitom opomíjet ani vůli samotných Gróňanů. Podle průzkumů se přibližně 85 % obyvatel ostrova staví proti americké anexi a grónská vláda opakovaně deklarovala, že Grónsko si přeje zůstat součástí Dánského království. Grónský premiér Jens-Frederik Nielsen Trumpovy výroky veřejně odmítl jako „zcela nepřijatelné“. Právo na sebeurčení, na které se Trump implicitně odvolává jako na možnou legitimizaci amerického převzetí, tak stojí v přímém rozporu s tím, co Gróňané sami chtějí.

Druhou rovinou je pak role EU a jejího práva, zejména s ohledem na čl. 42 odst. 7 Smlouvy o EU ukládající povinnost vzájemné pomoci a podpory, a to všemi prostředky, které mají k dispozici, v souladu s čl. 51 Charty OSN. Grónsko je podle svého současného statusu území přidružené k EU podle čl. 204 Smlouvy o fungování Evropské unie. Grónsko je vyloučeno z obecné působnosti primárního práva EU, a to včetně společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Obyvatelé Grónska sice mají občanství EU prostřednictvím svého dánského státního občanství, ale pro účely smluv nemají na území EU bydliště. Z tohoto zvláštního statusu vyvstává i právní otázka, zda se čl. 42 odst. 7 Smlouvy o EU vztahuje i na grónské území. Převládající výklad naznačuje, že čl. 42 odst. 7 se vztahuje pouze na území, na která se vztahuje právo EU, čímž se vylučují zámořské země a území, jako je Grónsko. Tento úzký výklad je však sporný. Kritici poukazují na to, že „státní území“ se v běžném mezinárodním právním použití vztahuje na celé suverénní území státu a že vynětím okrajových území by vznikla mezera v kolektivní obraně. Tato otázka nebyla nikdy autoritativně vyřešena a samotná klauzule podle čl. 42 odst. 7 Smlouvy o EU byla od jejího zavedení Lisabonskou smlouvou v roce 2009 uplatněna pouze jednou, a to, když ji Francie aktivovala v důsledku teroristických útoků v Paříži v roce 2015. Je třeba poznamenat, že dilema, kdy jeden člen NATO potenciálně uplatní klauzuli o vzájemné pomoci EU proti jinému členovi, není zcela bezprecedentní. Jako první nastolil tuto možnost řecký ministr zahraničí v roce 2020 v souvislosti s potenciálním konfliktem s Tureckem. V případě Grónska je však situace významnější, protože potenciálním agresorem by nebyl pouze člen NATO, ale zároveň zakládající člen Aliance.

Grónsko jako symptom krize mezinárodních norem?

Spor o Grónsko otevírá otázku, zdali jde o izolovaný incident, nebo znak přechodu od mezinárodního řádu založeného na pravidlech k otevřenému soupeření velmocí. Systémové důsledky této krize proto přesahují otázku Grónska samotného.

Americká administrativa od počátku druhého Trumpova mandátu postupuje způsobem upřednostňujícím sílu a regionální hegemonii před mezinárodními závazky. Venezuelská operace a souběžné hrozby vůči Grónsku nejsou izolovanými excesy, ale jsou součástí širšího vzorce, kdy mezinárodní právo platí, pokud vyhovuje americkým zájmům, a naopak je odmítáno tam, kde je omezuje. To se ostatně odráží i v Národní bezpečnostní strategii Trumpovy administrativy z prosince 2025, která ustupuje od globálního vedení mezinárodního řádu založeného na pravidlech a místo toho prohlašuje celou západní polokouli za americkou sféru vlivu. Grónská krize se v tomto kontextu jeví jako bezprecedentní test odolnosti celého systému. Na rozdíl od venezuelské operace, jež mohla být (byť velmi problematicky) rámována jako vymáhání práva vůči aktérovi, jehož demokratická legitimita byla mezinárodně zpochybňována, hrozba vůči Grónsku postrádá i tento sporný argument a cílí na autonomní území demokratického spojeneckého státu a zakládajícího člena NATO.

Tyto hrozby přicházejí v okamžiku, kdy se arktický region sám o sobě stává dějištěm mocenské rivality, která transformuje představy o Arktidě jako prostoru mezinárodní spolupráce a nízkého napětí. K tomu přispěla i ruská agrese vůči Ukrajině, která zejména po únoru 2022 rozdělila Arktidu podél linie NATO–Rusko a vrátila do regionu logiku vojenského odstrašování. Do tohoto prostoru vstupuje americká rétorika o nezbytnosti kontroly nad Grónskem činící z Arktidy předmět mocenského soupeření.

Co grónskou krizi činí výjimečnou, je skutečnost, že jejím původcem není velmoc stojící mimo liberální mezinárodní řád, nýbrž stát, který byl jeho spoluzakladatelem a hlavním garantem. To má vážné systémové důsledky přesahující prostor Arktidy. Nejde jen o to, zda USA Grónsko získají nebo nezískají. Jde o to, co samo zpochybňování územní integrity spojence říká o hodnotovém základu, na němž Aliance stojí a jaký signál to vysílá zbytku světa.

Zvláště symptomatické je přitom to, jakým způsobem jsou tyto kroky právně odůvodňovány. Trumpova administrativa uplatňuje neslučitelné právní rámce podle momentální potřeby a právo tak přestává být závazným rámcem a stává se pouhým rétorickým nástrojem. Právě to představuje nejzávažnější dlouhodobé riziko. Opakované a beztrestné porušování zákazu použití síly ze strany velmoci může postupně přetvářet mezinárodní obyčejové právo samotné. Pokud velmoc opakovaně jedná v rozporu s normou a toto jednání zůstane bez konzistentní mezinárodní reakce, vzniká nebezpečí, že norma fakticky eroduje. Grónská krize je v tomto smyslu testem nejen pevnosti transatlantické aliance, ale i schopnosti mezinárodního společenství bránit normativní základ, který si po roce 1945 budovalo. Chybou by bylo se domnívat, že výsledkem případného selhání tohoto testu bude mezinárodní řád nebezpečný pouze pro malé či slabé státy. Erodující normy nechrání nikoho a jejich absence vytváří prostor pro výzvy, jimž budou muset čelit i největší demokracie.

→ Denisa Hlušičková je doktorandkou na Katedře mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, specializuje se na mezinárodní investiční právo, klimatické právo a environmentální bezpečnost.