Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

21. 1. 2014

Analýza eurasijského integračního projektu

Sovětské hospodářství v 80. letech tvořilo jeden integrovaný celek, dodavatelsko-odběratelské vztahy překračovaly hranice jednotlivých svazových republik a nejvýznamnější segment ekonomiky tedy vojensko-průmyslový komplex byl rovněž silně teritoriálně diversifikován. S rozpadem SSSR se tedy přirozeně počítalo s pokračováním vzájemně výhodných hospodářských styků mezi nově samostatnými státy. Prvním pokusem o zachování vzájemných nejen ekonomických vazeb bylo ustavení Společenství nezávislých států. Brzy se však ukázalo, že SNS bylo většinou relevantních aktérů vnímáno spíše jako „platforma pro koordinovaný rozpad SSSR“ a pokud nějaký re-integrační potenciál mělo, zůstal v zásadě nevyužit. Také další integrační procesy v postsovětském prostoru obecně trpěly nedostatkem vůle jednotlivých aktérů k opravdové integraci, často se jednalo spíše o politické proklamace než o reálnou politiku.

S nástupem vlády presidenta Vladimira Putina se situace v regionu začala měnit. Úměrně tomu jak se obnovovala hospodářská síla Ruské federace a její vnitropolitická stabilita, stoupaly od přelomu tisíciletí i zahraničně-politické ambice Moskvy. Tzv. blízké zahraničí, postsovětské země geograficky, kulturně, sociálně, politicky a v neposlední řadě i ekonomicky blízké, kde má Ruská federace své přirozené zájmy, se tak dostalo do centra pozornosti ruské zahraniční politiky, přičemž snaha Moskvy o znovuobnovení úzké regionální spolupráce, byť možná na poněkud jiných než sovětských principech, je zřejmá.

Výrazem nové „integrační energie“ se stalo Eurasijské hospodářské společenství (EURASEC), které bylo v roce 2000 utvořeno pěticí států: Ruskem, Kazachstánem, Běloruskem, Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a již od svého založení mělo ambici stát se do budoucna „politickou platformou pro hospodářskou integraci“. Dalším významným krokem v institucionálním vývoji integrace EURASECu bylo založení Eurasijské rozvojové banky (EDB) a Mezivládního fondu pro vzdělávání, výzkum a kulturní spolupráci (FESCC) v roce 2006. EDB a FESCC spolu s Protikrizovým fondem EDB se staly prvními reálně fungujícími institucemi se specifickou agendou v rámci ekonomické integrace postsovětského prostoru.

Celní unie

V rámci EURASECu resp. jeho jádra tedy Ruska, Kazachstánu a Běloruska probíhaly již od roku 2007 intensivní práce na celní unii zahrnující nejen v zásadě technicistní harmonisaci legislativy a celních procedur ale také navýsost politická témata. Po zdlouhavých vyjednáváních, protahovaných především běloruskou stranou, byla dohoda o vzniku Celní unie Běloruska, Kazachstánu a Ruska podepsána a mohla tak v roce 2010 vstoupit v účinnost. V roce 2012 vstoupil v platnost soubor dohod postupně transformující Celní unii ve společný hospodářský prostor (SES).

Od založení se tedy jednalo především o celní unii, tj. politiky harmonisace dovozních tarifů a celního sazebníku.
Od roku 2012 pak Celní unie resp. společný hospodářský prostor byť s výjimkami přináší či má ambice zavést svobodný pohyb zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil, společnou politiku v otázce tzv. přirozených monopolů, státních zakázek a podpor, koordinaci makroekonomických politik, sjednocování technických standardů, využívání dopravních a energetických sítí, společný právní rámec pro právnické osoby, harmonisaci korporátních daní, uznávání vzdělání, sjednocování předpisů o státní službě, Ruský rubl jako rezervní měnu a konečně v roce 2015 i eurasijskou obdobu Schengenského systému.

Celní unie je zajímavým projektem i z hlediska institucionálního vývoje integrace postsovětského prostoru. Pro zajištění výkonu politik Celní unie a společného hospodářského prostoru byla ustavena supranacionální Eurasijská ekonomická komise (EEC). Komise je částečně vytvořena dle modelu Evropské komise, dělí se na Radu, kde zasedají vicepremiéři vlád členských států a rozhodování probíhá na základě vážených hlasů a Board s komisaři zodpovědnými za jednotlivé politiky společenství v čele s presidentem. Od roku 2014 má být Komise financována přímo, z celních příjmu Unie.

Eurasijská EU nebo nový SSSR?

Celní unie bývá často v odborných a politických kruzích označována za Evropskou unii v zárodečné fázi vývoje. Z hlediska politického však toto srovnání poněkud pokulhává, neboť vznikající Eurasijská hospodářská unie (EAEU) má na rozdíl od Unie Evropské pouze jedno mocenské centrum a tím je přirozeně Rusko. Navíc zmíněný problém asymetrických vztahů, tedy vztahu centra a periferie zjevně existuje nejen v politickém ale i ekonomickém smyslu. Jedná se tedy o projekt návratu ke starému sovětskému centralisovanému modelu, kdy se Rusko snaží o získání dominantního vlivu v postsovětském prostoru, aby si tak zajistilo znovuzískání statusu globální supervelmoci?

Z četných vyjádření ruského presidenta jako nejsilnějšího aktéra a „hnacího motoru“ integrace není příliš zřejmé, jaký charakter má tato integrace mít. Jak Putin uvádí, Unie má být „supranacionální asociace suverénních států, která bude mostem mezi Evropou a Asií a zároveň mocenským pólem Eurasie, přičemž ovšem nebude Sovětským svazem“. Už jen formulace most a mocenský pól jsou, dle názoru autora, poměrně protichůdné, takže se zdá, že vedoucí představitel Ruska buď nechce, nebo neumí jasně formulovat cíle integrace. V roce 2011 byla přitom podepsána deklarace o ustavení Eurasijské hospodářské unie (EAEU) někdy označované pouze jako Eurasijská unie (EAU) v roce 2015. Podle nejnovějších vyjádření Putina probíhají intensivní přípravné práce, tak aby mohla tato unie začít fungovat od 1. 1. 2015.

Z hospodářského hlediska je smysl integrace Ruska, Kazachstánu a Běloruska neméně problematický. Klíčová je přitom otázka kompatibility versus similarity ekonomik členských států Unie. Rusko i Kazachstán jsou shodně závislé na exportu minerálních paliv, především do Evropské unie ale například také do Čínské lidové republiky. Těžba nerostných surovin představuje prakticky jediné významné prosperující odvětví ekonomiky zajišťující příjem státu a blahobyt jeho politicko-ekonomických elit, přičemž se zpravidla uvádí, že vývoz minerálních paliv představuje zhruba 2/3 celkových exportních příjmů Ruska a Kazachstánu.

S tím poměrně ostře kontrastuje objem hospodářské výměny mezi členskými státy Unie. Ruský export do Kazachstánu a Běloruska představuje v souhrnu jen něco okolo 7% exportu celkového, vzájemná ekonomická výměna mezi Běloruskem a Kazachstánem je minimální a obecně lze konstatovat, že relativní objem zahraničního obchodu mezi státy SNS v první dekádě 21. století stabilně klesal. Vzájemný obchod tří států unie sice na počátku druhé dekády stabilně meziročně rostl o desítky procent, avšak již v roce 2012 obchod Kazachstánu s Ruskem a Běloruskem poklesl o více než 12% oproti roku 2011 a v roce 2013 pak poklesla obchodní výměna mezi státy unie jako celku o 6.3%, přičemž růstu dosáhlo jen Bělorusko. S ohledem na výše zmíněné se tedy znovu vnucuje otázka po smyslu eurasijské integrace. Jedná se o možný plynový a ropný kartel resp. ruskou snahu o ovládnutí nerostných zdrojů Kazachstánu? Navíc celní unie by modelově měla napomáhat akceleraci ekonomické výměny mezi jejími členy, v eurasijském případě však bude v zásadě pouze zajišťovat odbyt pro doma vyprodukované zboží, které je na světových trzích nekonkurenceschopné, čímž se bude dále prohlubovat zaostávání celých průmyslových odvětví postsovětských ekonomik.

Co by však z další integrace plynulo pro Kazachstán a Bělorusko či přesněji řečeno vládnoucí elity potenciálně satelitních republik? Rusko může jistě, jako tak činí v případě Běloruska a nejnověji také Ukrajiny, nabídnout jisté ekonomické výhody. Dlouhodobě neudržitelné i z ruských vnitropolitických důvodů by však byly masivní subvence Kazachstánu, Ukrajině a dalším státům. Co tedy může vlastně Rusko a jeho do značné míry rozvrácená ekonomika a společnost nabídnout postsovětským státům zvláště ve srovnání s ostatními významnými eurasijskými aktéry, blahobytnou Evropskou unií, rychle rostoucí čínskou ekonomikou či třeba Tureckem? Odpovědí by mohla být bezpečnost a to jak vnější tak vnitřní. Hlubší vojenská a obecně bezpečnostní integrace postsovětského prostoru, především projekt Organisace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, však byla doposavad menšími členskými státy zpravidla odmítána či obstruována, neboť se dotýká samotné podstaty jejich nově nabyté suverenity. V případě interních bezpečnostních hrozeb může Rusko spřízněným autoritativním režimům pomoci, avšak ani ruský vnitropolitický vývoj nelze s jistotou předvídat a vládnoucí elity satelitních států by se tak musely obávat nejen domácích ale i ruských opozičních aktérů.

Perspektivy rozšíření

Krom hloubky eurasijské integrace je důležitým problémem i otázka budoucího možného rozšíření projektu, kterého se zatím plně účastní jen tři z patnácti bývalých sovětských republik. Případné rozšíření Eurasijské unie sebou však především v případě tří kavkazských republik a středoasijských států přináší nejen pro Rusko významná rizika. Pokud dojde k rozšíření Eurasijské unie do těchto regionů, bude Moskva opět přímo konfrontována s bezpečnostními hrozbami nejrůznějšího charakteru a intensity. Bude nutné vyřešit územní spory většiny zájemců o členství, otázky kontroly hranic, proliferace drog, islámského radikalismu atd. Na druhou stranu Moskva se v tomto smyslu významně angažovala po celé dvě minulé dekády. Z hlediska hospodářského bude Rusko, tak jak to nyní činí v případě Běloruska, zřejmě nuceno významně subvencovat nerozvinuté ekonomiky a jejich státní rozpočty, neboť z pochopitelných důvodů o členství jeví zájem především nejchudší státy bývalého SSSR.

Z hlediska strategického i hospodářského má jako potenciální člen bezpochyby největší hodnotu Ukrajina, neboť, jak se často uvádí, bez Ukrajiny, která představuje spojnici mezi Ruskem a Evropou, není Rusko impériem. Ukrajina je navíc z hlediska struktury ekonomiky s Unií poměrně kompatibilní, protože má mnohem diverzifikovanější strukturu hospodářství než na těžbě uhlovodíků závislé ekonomiky Kazachstánu a Ruska. V současnosti probíhá na Ukrajině boj o zahraničně-politickou orientaci země, který naznačuje, že alternativou přibližování k Evropské unii může být právě integrace eurasijská. Rusko, jež v nedávné době získalo prodloužení pronájmu své námořní základny na Krymu o dalších 25 let, aktuálně o třetinu snížilo ceny plynu a poskytlo Kyjevu tolik potřebný úvěr. Ukrajinský president Janukovyč, který tak mohl odmítnout i již vyjednanou asociační dohodu s EU, se však i z vnitropolitických důvodů spíše než k eurasijské integraci přikloní k modelu lavírování mezi Ruskem a Evropskou unií. To by odpovídalo i struktuře ukrajinské ekonomiky, která je vázána na EU zhruba ve stejné míře jako na Rusko. Integrace Moldovy není vzhledem ke konfliktu s Ruskem podporovaným Podněstřím a zahraničně-politické orientaci režimu v Kišiněvě na Evropskou unii příliš pravděpodobná. Situace by se ovšem mohla změnit, pokud by Kreml byl ochoten sehrát aktivní roli v možné reintegraci separatistické Transnistrie.

Státy Kavkazu, snad krom na minerální paliva bohatého Ázerbájdžánu, nemají pro eurasijskou integraci z ekonomického hlediska většího významu. Klíčový je však jejich význam geopolitický. Region Kavkazu spojuje nestabilní oblast jižního Ruska s Tureckem, Íránem a dále Blízkým Východem, přičemž v ose východ-západ může a do jisté míry již dnes slouží jako alternativní- mimoruská trasa pro vedení produktovodů z oblasti Kaspiku do Evropy. V Gruzii nová politická garnitura sice jeví zřetelný zájem o oživení ekonomické spolupráce a obecně zlepšení vztahů s Ruskem, které značně utrpěly za vlády presidenta Sakašviliho, avšak primárním cílem zahraniční politiky Tbilisi nejen v hospodářské oblasti zůstává vstup do EU. Z četných mediálních vyjádření vedoucích představitelů Evropské unie i Ruska k poslednímu vývoji na Ukrajině přitom jasně vyplývá, že eurointegrace není slučitelná s integrací eurasijskou. Závažným problémem ve vzájemných vztazích Ruska a Gruzie zřejmě i v dlouhodobé perspektivě zůstanou separatistické republiky Abcházie a Jižní Osetie, které Moskva formálně uznává jako nezávislé, avšak de facto jsou součástí Ruska. Ve vztazích Kremlu se zbývajícími dvěma státy Kavkazu je určující azersko-arménské bezpečnostní dilema. Arménie v poslední době nejen v reakci na azerské vyzbrojování aktivně usiluje o upevnění vztahů s Ruskem, a tedy i o vstup do Celní unie, primárně kvůli zajištění bezpečnosti, roli ovšem hraje i nepříliš povzbudivý stav arménské ekonomiky. Potenciální členství komplikuje fakt, že Arménie přímo nesousedí s žádným ze současných členů Unie. Na případnou užší integraci Jerevanu bude muset adekvátně reagovat Ázerbájdžán, pro nějž, stejně tak jako pro Kazachstán, nedává eurasijská integrace z čistě hospodářského hlediska příliš smysl.

Dalším regionem, který z hlediska integrace přichází v úvahu v krátkodobém a střednědobém výhledu je Střední Asie. Se svými vazbami na Čínu a penetrací Západu, především v souvislosti s angažmá v Afghánistánu, komplikovanými mezistátní vztahy, obecně problematickou bezpečnostní situací a v neposlední řadě také nízkým stupněm hospodářského rozvoje se jeví integrace středoasijských států do Eurasijské unie, krom ve výše zmíněném smyslu poněkud výjimečného Kazachstánu, jako dosti problematická. Nejaktivnějším uchazečem o členství je přitom v současné době z hlediska hospodářského a geopolitického nepříliš významný Kyrgyzstán. Tato země, která nyní významně profituje z nízkých cel s Čínou a Ruskem, slouží jako transitní koridor, je se vznikem jednotné celní politiky Unie postavena před nepříjemné dilema, neboť, ať už se stane či nestane jejím členem, do značné míry ztratí roli prostředníka v mezistátním obchodu. Tádžikistán, jenž je stejně jako Kyrgyzstán členem EURASECu, bude, vzhledem ke značné závislosti na příjmech od svých v Rusku pracujících občanů a volatilní bezpečnostní situaci, v budoucnu zřejmě nucen přijmout ruskou „nabídku, která se neodmítá“. Tádžikistán je od současných členských států Unie územně oddělen Uzbekistánem a Kyrgyzstánem, jeho další integrace je tedy pravděpodobně podmíněna vstupem alespoň jednoho ze severních sousedů. Z hlediska rozlohy, počtu obyvatel i velikosti ekonomiky nejvýznamnější potenciální středoasijský člen Unie Uzbekistán, který se v posledních dvaceti letech stavěl k reintegraci postsovětského prostoru zpravidla velmi zdrženlivě, nyní vysílá opatrné signály svědčící o jeho možné ochotě se ve vzdálenější budoucnosti k projektu Eurasijské unie za pro něj výhodných podmínek připojit. Na minerální paliva bohatý Turkmenistán zůstane zřejmě i v případě Unie věrný své izolacionistická politice „neutrality“.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru