25. 2. 2013

Analýza problémů irských bank

Irsko se pomalu dostává z šoku, který znamenal pád jeho přebujelého finančního sektoru v letech 2008-2009. Vyhráno ale ještě nemá. Na druhou stramu je velmi pravděpodobné, že se zelený ostrov stane první zemí eurozóny, které se podaří úspěšně ukončit záchranný program vyjednaný s tzv. trojkou mezinárodních věřitelů.

Dohoda s ECB. Úleva na desetiletí

„Dnešní dohoda je historickým krokem na cestě k ekonomickému oživení země," řekl irský premiér Enda Kenny bouřlivě aplaudujícímu parlamentu na začátku února, poté co jeho vláda letos 7. února získala souhlas Evropské centrální banky s operací, která zemi prodlouží lhůtu na splácení dluhů vzniklých při bankovní krizi. O této dohodě, která je považována za předzvěst irského východiska z krize, jednala země s ECB téměř dva roky.

Dluh, který vládě vznikl při záchraně Anglo Irish Bank v roce 2010 ve výši 28 miliard eur se tak změnil na cenné papíry s nižšími úroky, z nichž některé budou splatné za 25 až 40 let. Celkové zadlužení se sice nezmenší, státní kase se nicméně značně uleví. Jenom v příštích deseti letech tím Dublin ušetří 20 miliard eur (505 miliard korun). Deficit veřejných financí bude díky uzavření dohody v nadcházejících letech nižší o zhruba jednu miliardu eur ročně. Současně Irští poslanci odhlasovali likvidaci Irish Bank Resolution Corporation (IBRC), ústavu, který vznikl sloučením „Anglo Irish Bank“ a „Irish Nationwide Building Society“. V rámci likvidace přejde většina bilance IBRC na irskou centrální banku.

Vyřešení záležitostí banky Anglo Irish Bank má důležitý symbolický význam. Tento finanční ústav a jeho kontroverzní úvěrová politika se staly synonymem irské finanční krize. Právě kvůli jeho potížím se vláda v září 2008 zaručila za celý bankovní sektor, což se jí později krutě vymstilo. Irsko zaplatilo na záchranu finančního sektoru závratných 64 miliard eur.

I díky úlevě, kterou letošní dohoda přinesla, je velmi pravděpodobné, že se zelený ostrov stane první zemí eurozóny, které se podaří úspěšně ukončit záchranný program vyjednaný s tzv. trojkou mezinárodních věřitelů. O pomoc požádalo Irsko v listopadu 2010, jako druhá země v rámci eurozóny. Podle ekonomických analytiků je irský případ nejnadějnější ze všech zemí, které se záchranného plánu eurozóny účastní. „Irsko je rozhodně mnohem dále na cestě k uzdravení než jakákoliv jiná země periferie eurozóny,“ vyjádřil se pro Financial Times obchodník na dluhopisovém trhu. „Dlužní úpisy mohly stačit k tomu, aby země kvůli nim zbankrotovala,“ dodal.

 

Světlé vyhlídky?

Dohoda ale neukončila irské problémy. Dokonce ani zadlužení země stále neklesne pod 100 procent ročního HDP. Odstraní ale irské trauma způsobené pádem jedné z nejvýznamnějších bank a stát se tak bude moci zaměřit na řešení dalších palčivých problémů – například zadlužení domácností, které je druhé nejvyšší z celé měnové unie. Analytici očekávají, že se Irsko již letos na podzim začne financovat plně jen na finančních trzích. To je možné i díky tomu, že problémy zeleného ostrova nespočívaly ve vadných kořenech hospodářství, ale v problémech bankovního sektoru. A ty se vládě daří konsolidovat. Přesto břemeno vzniklé při záchraně bank si irský stát ponese ještě celá desetiletí.

Díky oddálení některých splátek část dluhu však umaže inflace. O zbylé závazky se snaží Dublin podělit se zbytkem eurozóny. Na půdě EU stále probíhá spor, zda bankovní problémy jednotlivých zemí převezme loni vzniklý permanentní záchranný fond eurozóny ESM. To by vyplývalo ze závěrů Evropské rady z června 2012. „To (závěry Evropské rady) bez pochyby pro Irsko úplně mění hru, pokud předpokládáme, že je správná interpretace, že se přesunou závazky v bankách z irského státu na eurozónu jako celek," komentoval závěry červnové schůzky lídrů EU John Stopford, analytik Investic Asset Management. Naděje, že eurozóna by mohla převzít na svá bedra část z břemene, které na sebe konsolidací bankovního sektoru přijala irská vláda, vedla k výraznému poklesu výnosů z irských dluhopisů.

Od té doby se nicméně situace změnila. Bohaté státy eurozóny se postavily proti tomu, že by společný fond na sebe vzal i závazky vzniklé v minulosti. Irský premiér Enda Kenny se však nevzdává a v několika rozhovorech již indikoval, že jeho vláda bude nadále usilovat o to, aby v rámci vznikající bankovní unie na sebe záchranný fond ESM převzal některé dluhy irských bank.

 

Realitní bublina

Vraťme se ale zpět k tomu, jak se do nezáviděníhodné situace Irsko dostalo.  Irský bankovní systém se dostal do velmi složité situace málo kontrolovanou a příliš velkorysou úvěrovou politikou. Růst úvěrů byl úzce provázán s boomem realitního sektoru. Realitní bublina se postupně nafukovala mezi lety 1990 a 2008, přičemž svého vrcholu dosáhly ceny nemovitostí v roce 2006. Jednotlivé banky, které poskytovaly úvěry na výstavbu a nákupy předražených nemovitostí se vystavily velikému riziku návratnosti těchto prostředků a po splasknutí realitní bubliny v roce 2008 se ocitly prakticky bez prostředků.

Jaké byly příčiny enormního nárůstu cen nemovitostí? Rozhodně jedním z hlavních kořenů byla rostoucí prosperita a s ní i poptávka po realitách. Irsko většinu své historie platilo za chudou zemi, z které její obyvatelé odcházeli za lepším živobytím do celého světa. V 90. letech se díky rozsáhlým investicím nadnárodních firem stalo „keltským tygrem“. Tímto termínem se Irsko označovalo v období mezi léty 1995 až 2008. V letech 1995 až 2000 rostlo jeho hospodářství v průměru o 9,4 procent ročně, ve zbylém období průměrně o 4,9 procent ročně.

Svou roli hrálo i zavedení jednotné evropské měny eura. Evropská centrální banka (ECB) určuje jednu úrokovou míru pro celý blok zemí. Úroková míra stanovovaná z Frankfurtu byla pro keltského tygra příliš nízká, což vedlo k levným úvěrům a především hypotékám. Inflace byla na zeleném ostrově vyšší než ve zbytku eurozóny. Úrokové míry klesly na historicky nízkou úroveň a investice do bydlení se staly velmi lákavými. Propletenec těchto faktorů vedl k tomu, že banky začaly příliš riskovat. Finanční instituce nabízely i hypotéky na 100 procent ceny objektu. A v nafukování úvěrové a realitní bubliny hrály nezanedbatelnou roli také osobní vazby.

Přesto se oproti USA stali jedněmi z hlavních obětí i bankéři, kteří se nedokázali udržet na svých lukrativních pozicích. Šéfové bankovních domů šli k zemi spolu se svými podniky. Například Sean Fitzpatrick, kterému se podařilo vystavět úspěch Anglo Irish bank, se stal náhle nejen chudým ale i nenáviděným symbolem bankovní bubliny. V retrospektivě se ukázalo, že v případě irských finančníků se povětšinou nejednalo o cynické byznysmeny, ale o lidi, kteří stabilitě domácího finančního zázraku bezmezně věřili. Sám Fitzpatrick investoval ještě v dubnu 2008 pět milionů eur do Anglo Irish Bank.

Stejně jako ekonomická smetánka věřili bankovnímu zázraku i běžní Irové, jež nakupovaly za horentní sumy neustále se zdražující nemovitosti. S 87procenty obyvatel vlastnících dům se řadí zelený ostrov na špičku světových žebříčků. Jenomže poté co cena domů razantně klesla, stali se mnozí Irové obětí hypoték, které nejsou schopni splácet. Finanční krize v Irsku se i od té americké odlišovala i tím, že v ní nehrály hlavní roli složité investiční produkty vzniklé na základě důmyslného finančního inženýrství.

 

Splasknutí bubliny

Mezi prvními, kdo varoval před hrozící katastrofou, byl Morgan Kelly, profesor na „University College Dublin“. V době vrcholu realitního boomu v létě 2006 varoval, že pětina irských pracovníků je zaměstnána ve stavebnictví a průměrná cena domu v Dublinu vzrostla mezi lety 1994 a 2006 o 500 procent. Ve článku pro Irish Times předpověděl, že ceny nemovitostí mohou spadnout o 40 až 50 procent, což se opravdu stalo. Jeho předpovědi byly většinou společnosti ignorovány.

Změna nastala s příchodem globální finanční krize, která se z USA přelila i do Evropy. Irsko bylo mezi jejími prvními obětmi na starém kontinentu. Nejdříve v průběhu roku 2008 zamrzlo úvěrování na bankovním trhu a irské finanční domy se dostaly do problémů kvůli nedostatku likvidity. Chybějící peníze vedly k zastavení stavebního boomu a odhalení jeho nestabilní základny. V porovnání s druhou polovinou roku 2007 se ceny realit propadly do poloviny roku 2010 o 35 procent a dále pokračovaly ve volném pádu. Na začátku roku 2012 se dostaly hodnoty domů v Dublinu o 56 procent níže než v době boomu, u bytů nastal dokonce 62procentního propad. Irské banky byly příliš vystaveny realitnímu sektoru a pokles cen značně zasáhl jejich portfolia. Hodnoty akcií nejvýznamnějších bank se hrozivě propadly.

 

Zásah vlády

Přelomovým bodem celého příběhu bylo 29. září 2008, irským tiskem označované jako „černé pondělí“. Jen několik dní po pádu nechvalně proslavené americké investiční banky Lehman Brothers irský premiér Brian Cohen a ministr financí Brian Lenihan slíbili plné státní garance za vklady v bankách.  Politici se tím snažili uklidnit veřejnost, aby nezačala hromadně vybírat vklady z bank, o kterých mylně tvrdili, že mají problém pouze s likviditou a nejsou nesolventní. Díky tomu, že irská vláda vystavila univerzální garanci na všechny vklady a závazky irských bank nevznikla panika mezi občany, ale kapitálově poddimenzovaným bankám toto opatření nepomohlo a v průběhu podzimu 2008 prakticky přestaly poskytovat úvěry, tudíž kolaboval celý finanční systém v zemi. Podle analýzy Petera Nyberga vydané v roce 2011 na žádost ministra financí Lenihana bylo výše zmíněné rozhodnutí přijaté na základě nedostatečných informací o stavu finančního sektoru, což pramenilo z předcházejícího nezájmu o stav finančního sektoru ve státní administrativě.

Splasknutí bubliny znamenalo pro Iry obrovský šok. Velmi rychle se stali ekonomickým premiantem Evropy a rychlý pád byl pro mnohé děsivou noční můrou. Zatímco v roce 2006 byly jen 4 procenta populace bez práce, v roce 2010 To bylo již 14 procent a na této hranici se drží doposud. Rozpočet, který byl v době boomu přebytkový, se rychle dostal do záporných dvouciferných hodnot. V roce 2011 dokonce vytvořil státní rozpočet deficit v neuvěřitelné hodnotě 32 procent HDP. Státní zadlužení se tak nafouklo z 25 procent HDP v roce 2007 na současných 120 procent. Nejednalo se však o následek zhýralosti a rozhazovačnosti státního aparátu, ale o závratné náklady na udržení nad vodou potápějících bank.

Následující dva roky byly provázeny sérií černým zpráv z hospodářství a soustavnými pokusy vlády o řešení katastrofálního stavu. Důvěryhodnost vlády klesala a hněv lidí se obrátil proti politikům. Krize vyvolaná zhroucením realitního trhu a následným ohromným zadlužením bank, jež musel zachraňovat stát, který v listopadu 2010 požádal o pomoc EU a Mezinárodní měnový fond (MMF). Podmínky záchranného úvěru ve výši 85 miliard eur, který Dublin v listopadu od mezinárodních věřitelů získal, vzbudily ale mezi částí obyvatelstva rozhořčení. Mnoho irských ekonomů se vyjádřilo, že záchranný plán vzhledem k tomu, že zvedne náklady na splácení dluhu, je součástí problému, spíše než jeho řešením.

Irům se nelíbil vysoký úrok, ani tvrdý úsporný program, kterým věřitelé půjčku podmínili. Na jeho základě poklesl minimální plat a veřejná správa byla nucena seškrtat tisíce pracovních míst v době, kdy nezaměstnanost dosahovala 14 procent. Deník The Telegraph napsal v době uzavření dohody, že podle jeho výpočtů splácení úvěru zatíží každou rodinu ročně přibližně 4600 eury (113 000 Kč).

 

Závěr a výhled

V lednu 2011 došlo následkem krize k pádu vlády premiéra Briana Cowena. Irové vládě vyčítali i to, že měla příliš blízko k bankám a developerům a ponechala jim volnou ruku. Ve volbách v únoru 2011 pak s převahou zvítězily opoziční strany Fine Gael (FG) a labouristé a premiérem se stal šéf FG Enda Kenny. Nová vláda stála před enormním úkolem obnovit ekonomický růst a vrátit keltskému tygrovi jeho zašlou slávu. Zásadním bodem v strategii, jak těchto cílů dosáhnout byla podpora exportu a přilákání zahraničních investorů. K tomu mělo napomoci i udržení nízké korporátní daně (12,5 procent), proti níž brojily některé státy EU.

Zdá se, že exportní strategie se Irsku daří. V prvním čtvrtletí vzrostl export o 3,8 procent. Zatímco v 90. letech irskému boomu pomohla orientace na nové technologie a farmaceutický průmysl, nyní se země soustředí na internetové společnosti. V Irsku založily důležité pobočky takové společnosti jako Google,  Facebook nebo LinkedIn. „Irské hospodářství je konkurenceschopné, silně orientované na export a velmi flexibilní. Tím se do eurozóny hodí lépe než jižní země," tvrdí ekonomka Morgan Stanley Elga Barech.

V červenci 2012 se Irsko poprvé od září 2010 vrátilo na trh dlouhodobých státních dluhopisů. Vládní agentura pro správu státního majetku úspěšně prodala investorům obligace za celkem 5,2 miliardy eur (132 miliard korun). Výnos pětiletých dluhopisů činil 5,9 procenta. U obligací se splatností v roce 2020 dosáhl 6,1 procenta. Výše výnosu je tak zhruba na úrovni italských dluhopisů a pod úrovní dluhopisů Španělských, které už překročily kritickou hranici sedmi procent. I v roce 2012 pokračuje ozdravná kúra velkých irských bank, jejichž hlavním problémem zůstávají nesplácené hypotéky.

 

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru