Bělorusko a konflikt na Ukrajině - Spoluodpovědnost Lukašenkova režimu dle mezinárodního práva

Lukašenkova vyvažovací strategie dospěla ke svému konci především v souvislosti se zfalšovanými prezidentskými volbami ze srpna 2020, které byly provázeny rozsáhlým porušováním lidských práv. Následnou vlnu bezprecedentně silných občanských protestů Lukašenko ustál zejména díky brutálnímu potlačení opozičních aktivit a pomoci ze strany prezidenta Putina.

Bělorusko jako spolustrůjce aktu agrese

Jak již bylo řečeno, Bělorusko sehrálo zejména v počátečních fázích ruského ozbrojeného útoku na Ukrajinu naprosto zásadní roli. Před začátkem samotné invaze Rusko přesunulo na běloruské území zhruba 30 000 vojáků a bojovou techniku. Vzhledem k tomu, že Bělorusko je členským státem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a zároveň součástí tzv. Svazového státu Ruska a Běloruska (obě organizace mají mj. zajišťovat i kolektivní bezpečnost svých členů), nebyl přesun těchto sil pro prezidenta Putina formálně nijak složitým krokem. Pobyt ruských sil na běloruském území, kde se ruští vojáci zúčastnili i společného cvičení s běloruskou armádou, byl ze strany Ruska obhajován především údajným zvýšeným napětím na Ukrajině, což Kreml označoval za bezpečnostní hrozbu pro Ruskou federaci. I když prezident Putin ujišťoval prezidenta Macrona (tehdy předsedajícího Radě EU), že jednotky nemají za úkol podniknout invazi na Ukrajinu a že se po snížení napětí z Běloruska opět stáhnou, 24. února část těchto ruských jednotek zahájila z běloruského území ofenzivu na Kyjev.

Na webových stránkách ÚMV již prof. Veronika Bílková vysvětlila, proč se tímto krokem Ruská federace dopustila porušení zákazu použití síly (čl. 2 odst. 4 Charty OSN), který představuje jednu ze základních a obecně uznávaných norem mezinárodního práva. Toto porušení lze navíc kvalifikovat jako tzv. akt agrese podle čl. 3 písm. a Definice agrese (Definition of Aggression), jež byla přijata rezolucí 3314 (XXIX) Valného shromáždění OSN v roce 1974. Označení ruského útoku za akt agrese je důležité i z hlediska mezinárodního trestního práva zabývajícího se trestní odpovědností jednotlivců. Podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu je totiž trestní stíhání jednotlivců za tzv. zločin agrese možné, jen pokud lze chování dotyčného státu označit za akt agrese (čl. 8 bis odst. 1 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu). Takový je tedy základní mezinárodněprávní rámec ruského útoku na Ukrajinu. Jak se ale mezinárodní právo dívá na běloruskou roli v tomto ozbrojeném útoku?

Ačkoliv např. ukrajinský parlament obvinil režim Alexandra Lukašenka z přímého zapojení běloruských jednotek do bojů na Ukrajině, autorovi této reflexe nejsou známy žádné ověřené důkazy o pravdivosti těchto obvinění. Zpráva OBSE z 13. 4. 2022 (s. 5) Bělorusko neoznačila za účastníka mezinárodního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Americký Institute for the Study of War uvádí, že ačkoliv Bělorusko i nadále poskytuje Rusku svůj vzdušný prostor a logistickou podporu, politické vedení nechce riskovat přímé zapojení do ozbrojeného konfliktu. Také nezávislý Hajun Project, který monitoruje vojenské dění v Bělorusku, zatím hlásil pouze cvičení běloruských jednotek na běloruském území a zároveň tvrdí, že běloruská armáda na jakékoliv přímé zapojení do bojů na Ukrajině není připravena. Zdá se tedy, že Lukašenkův režim do ruské invaze na Ukrajinu své vojáky a techniku přímo nenasadil a ani se k takovému kroku zatím nechystá (ačkoliv názory pozorovatelů a komentátorů vojenského dění v Bělorusku na Lukašenkovy budoucí plány se rozcházejí). Bělorusko tedy není účastníkem mezinárodního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Podle mezinárodního práva je ale i tak za ruskou invazi spoluodpovědné.

Vodítkem pro určení spoluodpovědnosti Běloruska za ruskou invazi jsou Články o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování (Articles on the Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts, dále jen „ARSIWA“), jež byly schváleny Komisí OSN pro mezinárodní právo v roce 2001. ARSIWA (a jejich komentovaný návrh ze stejného roku) představují kodifikaci řady základních pravidel o odpovědnosti států v mezinárodním právu a byly opakovaně použity některými národními (např. německými) i mezinárodními soudy. Článek 16 ARSIWA stanovuje odpovědnost států za napomáhání jiným státům v konání mezinárodně protiprávních činů/aktů: Stát, který jinému státu napomáhá mezinárodně protiprávní čin konat (v případě Ruska jde o ozbrojený útok na Ukrajinu), je za své jednání odpovědný, pokud si je vědom, že takovému činu napomáhá, a pokud by takový čin byl mezinárodně protiprávní, kdyby ho napomáhající stát vykonal sám. Lze se tedy domnívat, že poskytnutí běloruského území ruským silám k provedení invaze na sever Ukrajiny splňuje obě výše uvedené podmínky pravidla. Jaký mezinárodně protiprávní čin tedy Bělorusko samo vykonalo? Na tuto otázku odpovídá odst. 8 komentáře k čl. 16 ARSIWA: „Povinnost nepoužít sílu může být porušena asistujícím státem tak, že poskytne jinému státu své území k provedení ozbrojeného útoku na třetí stát“ [překlad autora]. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Bělorusko samo poskytnutím svého území pro ruskou invazi porušilo čl. 2 odst. 4 Charty OSN. Dopustilo se tedy mezinárodně protiprávního  použití síly.

Podle čl. 3 písm. f již zmíněné Definice agrese navíc lze běloruské jednání též kvalifikovat jako akt agrese. Mezinárodní právo totiž za akt agrese považuje i poskytnutí vlastního území (Běloruska) jinému státu (Rusku) za účelem provedení aktu agrese vůči třetímu státu (Ukrajině). Běloruský akt agrese je obzvláště závažné porušení obligace nepoužít sílu v mezinárodních vztazích. Jedná se totiž o pravidlo podle mezinárodního práva kogentní (tedy takové, od kterého se nelze odchýlit). Bělorusko by proto svůj akt agrese podle čl. 26 ARSIWA nemohlo hájit některou z výjimek vylučujících protiprávnost mezinárodního aktu (v tomto případě zejm. vyšší moc, nátlak, nutnost/nezbytnost). Lukašenko ruskou invazi otevřeně obhajuje jako nutnou preventivní sebeobranu(i přesto, že tento koncept mezinárodní právo neuznává) a běloruskou úlohu v ní se nesnaží nijak zvlášť skrývat. Kdyby se však Bělorusko rozhodlo argumentovat některou z výše zmíněných výjimek, právní odpovědnosti státu za akt agrese se tím nezbaví.

Vykonáním aktu agrese Bělorusku jako státu samozřejmě vzniká odpovědnost na úrovni mezinárodního práva, a to jak vůči Ukrajině, tak vůči členům mezinárodního společenství. Porušení obligace nepoužít sílu v mezinárodních vztazích je totiž typickým příkladem porušení tzv. obligace erga omnes (jedná se o závazek vůči všem členům mezinárodního společenství). Co to pro Bělorusko prakticky znamená? Ačkoliv ARSIWA v tomto směru žádné pravidlo nestanovují (explicitně v čl. 54), např. Martin Dawidowicz přesvědčivě
ukazuje, že praxe států na mezinárodní scéně postupně zavádí pravidla o právních následcích porušení mezinárodních obligací erga omnes. Jednou z častých reakcí na porušení takové obligace jsou tzv. third-party countermeasures („protiopatření třetích stran“, tzn. stran odlišných od státu, který obligaci porušil, a státu, který je porušením postižen). Zdá se tedy, že taková protiopatření jsou legitimní a legální reakcí na porušení zákazu použití síly. K přijetí takových protiopatření proti Bělorusku (např. ekonomických a personálních sankcí) už přistoupily státy jako např. USA, EU nebo Japonsko.

Individuální trestní odpovědnost: Zločin agrese

Běloruským představitelům, kteří se na vykonání aktu agrese podíleli, zároveň vzniká i individuální trestní odpovědnost. Mohli by být stíháni pro tzv. zločin agrese. Ten se v návaznosti na závěry norimberských a tokijských procesů se strůjci druhé světové války stal vedle válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy jedním ze základních zločinů mezinárodního trestního práva. Na mezinárodní úrovni může strůjce zločinu agrese stíhat permanentně fungující Mezinárodní trestní soud (MTS). Ten ve své zakládající smlouvě, Římském statutu (ŘS), definuje individuální čin představitele státu vedoucí k poskytnutí území jinému státu za účelem vykonání aktu agrese proti třetímu státu jako zločin agrese (čl. 8 bis odst. 2 písm. f).

Aby bylo možné čin představitele státu definovat jako zločin agrese podle ŘS, musí splňovat tři podmínky vyplývající z čl. 8 bis odst. 1 ŘS. Zaprvé, musí být přítomen „státní“ element zločinu – čin musí být vykonán v rámci státního aktu agrese. Zadruhé, pro zločin agrese lze stíhat jen nejvyšší politické a vojenské představitele státu (leadership element) – jedná se o takové osoby, které zastávají „pozici, jenž jim umožňuje vykonávat efektivní kontrolu nad politickým či vojenským aktem státu, nebo jej přímo řídit“ [překlad autora]. Zatřetí, zločin musí logicky vykonat určitý člověk (individual conduct element) – pro zločin agrese může být stíhán jen takový představitel státu, jenž akt agrese plánoval, připravoval, vydal rozkaz k jeho provedení či jej vykonal. V případě Běloruska by se tak stíhání pro zločin agrese týkalo těch státních představitelů, kteří ze svých mocenských pozic poskytli Ruské federaci běloruské území a další podporu pro invazi na Ukrajinu.

Ačkoliv Ukrajina, Bělorusko ani Rusko neratifikovaly ŘS, Kyjev již v letech 2013/2014 dobrovolně svěřil MTS jurisdikci nad mezinárodními zločiny podle ŘS. Vyšetřování zločinů spojených se současnou invazí, které hlavní prokurátor MTS zahájil již 28. 2. 2022, se však právě zločinu agrese netýká. Článek 15 bis odst. 5 ŘS totiž stanovuje, že MTS nemá pravomoc vyšetřovat zločin agrese spáchaný státními příslušníky nebo na území státu, jenž neratifikoval ŘS. I kdyby se ale Rusko, Ukrajina a Bělorusko rozhodly ŘS ratifikovat, MTS by stále nemohl stíhat ruské/běloruské představitele podezřelé ze spáchání zločinu agrese. Ratifikace by totiž ve vztahu k jurisdikci nad zločinem agrese neměla retroaktivní efekt (čl. 11 odst. 2 ŘS). MTS by tento zločin mohl teoreticky stíhat, kdyby k takovému stíhání dala iniciativu sama Rada bezpečnosti OSN. Tento krok by však Moskva za současných vnitropolitických podmínek v Ruské federaci téměř jistě zablokovala uplatněním svého práva veta v tomto orgánu. Existuje tedy nějaký jiný orgán, který by mohl zločin agrese spáchaný představiteli Ruska a Běloruska stíhat?

Na mezinárodní úrovni by mohl běloruské a ruské představitele podezřelé ze zločinu agrese vyšetřovat a soudit speciálně sestavený mezinárodní tribunál. Existuje několik jurisdikčních půdorysů, na nichž by takový tribunál mohl být vybudován (více). V každém případě by však tento tribunál, v zájmu své vlastní legitimity, měl usilovat o podporu Valného shromáždění OSN. Někteří komentátoři nicméně upozorňují na celou řadu problémů, které by se se vznikem a činností takového tribunálu mohly pojit. Tribunál by nemusel být vnímán jako zcela legitimní např. tehdy, pokud by na něm dominantně participovaly státy, jejichž představitelé v minulosti sami agresi vykonali, přičemž tyto jejich kroky nebyly vyšetřeny a případně souzeny (např. napadení Iráku Spojenými státy a Velkou Británií v roce 2003). V zájmu samotné efektivity stíhání by také bylo nutné zajistit, aby se činnost tribunálu nepřekrývala s jinými orgány – zde se jedná zejména o některé národní soudy, jež se ruským/běloruským zločinem agrese již rozhodly zabývat (např. Polsko již
vyšetřování ruské agrese zahájilo). Národní soudy tak představují další možnou
platformu pro stíhání zločinu agrese. Stíhat by jej mohly buď na základě tzv. univerzální
jurisdikce (takovou možnost má ale jen malá skupina států), či na základě nezákonnosti
agrese vyplývající z konkrétních ustanovení národních právních řádů (např. podle
ruského, běloruského i ukrajinského právního řádu je agrese zločin). Podrobněji k právním
mechanismům pro stíhání zločinu agrese např. zde.

Výše zmíněné mezinárodní i národní soudy by se také musely vypořádat s komplikovaným problémem personálních imunit, které mezinárodní právo nejvyšším představitelům států zaručuje. Ačkoliv někteří odborníci zastávají názor, že před soudy mezinárodními by personální imunita neměla být překážkou pro stíhání takto vysoce postavených osob, jedná se o kontroverzní otázku, na níž mezinárodní právníci zatím neposkytli jednoznačnou odpověď. Jaký právní institut by mezinárodní soudy opravňoval personální imunitu těmto osobám odejmout, zatím není zcela zřejmé.

Závěry

Režim Alexandra Lukašenka je podle mezinárodního práva spoluodpovědný za ruskou invazi na Ukrajinu. Poskytnutím svého území k provedení ozbrojeného útoku se totiž Bělorusko dopustilo porušení zákazu použití síly v mezinárodních vztazích. Běloruské porušení této mezinárodněprávní obligace lze také kvalifikovat jako akt agrese. Tento fakt je důležitý zejména proto, že umožňuje stíhat pro zločin agrese ty běloruské představitele, kteří se na ruském aktu agrese proti Ukrajině podíleli. Který konkrétní orgán by tyto osoby stíhal, však stále zůstává předmětem živých debat.