22. 4. 2021

Česká podpora lidských práv v Číně po 30 letech

Reuters

V českých debatách o politice hodnot bývá často zmiňována Čína jako nedemokratická země, která kontrastuje s našimi představami o postkomunistické transformaci. Předělem ve vnímání problému lidských práv v Číně se stalo násilné potlačení demonstrací v roce 1989, které se v mediální podobě objevilo ještě v posledních měsících komunistického režimu v Československu. Podpora demokratických hodnot a lidských práv se poté stala standardní součástí české politické kultury, která nás řadí do evropského demokratického mainstreamu.

Zatímco kritický styl politiky vůči Číně je na západ od našich hranic spíše doménou levicově-liberálních proudů, v českém prostředí se jako zastánce lidských práv dlouhodobě profiluje spíše neklausovská pravice. Tím se také politika lidských práv stala dělícím, či dokonce polarizujících tématem, které odpoutává pozornost od praktických strategií a dopadů politiky lidských práv spíše k vnitropolitickým střetům, odehrávajících se primárně v mediální rovině.

Ačkoliv se idea podpory lidských práv v Číně se stala běžnou, za zhruba tři dekády se sotva objevila jasnější představa jak v Číně realizovat naše představy o hodnotách a lidské svobodě, na které bychom se většinově shodli. Iniciátorem české politiky lidských práv v ČLR byl prezident Václav Havel, který byl jednou z prvních hlav státu, jež přijala oficiálně dalajlamu v roce 1990, prakticky během prvních měsíců v prezidentské funkci. Havlova diplomacie lidských práv, spočívající ve zvaní čínských exilových intelektuálů a aktivistů do Prahy, byla přesvědčivou a uvěřitelnou devizou českého a středoevropského konceptu solidarity: útok na kohokoliv jiného je ohrožením nás všech, sdílená mezinárodní podpora demokratických sil se osvědčuje. Svobodná média a nově vznikající nevládní organizace (NGOs) dokázaly na problém lidských práv upozornit a získat zájem veřejnosti. V počtu návštěv dalajlamy a tibetských exilových představitelů se Česká republika řadí do první světové desítky, sám dalajlama, kterého pojilo dlouhodobé osobní přátelství s Havlem, navštívil Prahu jedenáctkrát.

Politika lidských práv v Číně měla počátku v ČR specifické rysy, kterými se odlišuje od většiny evropských zemí. Silné veřejné povědomí kladoucí situaci v Číně nad ostatní lidskoprávní agendy v jiných částech světa, s výjimku Ruska, post-sovětských republik, Myanmaru a Kuby, vytváří z ČLR mediálně nejvýraznější téma. Současně s tím, málokterá lidskoprávní agenda byla tak výrazně podkreslována identitárními narativy, jako právě český odpor vůči asijské velmoci, které dáváme najevo svou srdnatost coby země nedbající čínských hrozeb. Tento narativ pokračuje tím, že za své asertivní hájení hodnot jsme v zahraničí získali uznání představující kapitál české zahraniční politiky. Dalším českým specifikem je monopolizace lidskoprávní agendy v Číně českou demokratickou pravicí, kam lze zařadit i bývalé liberální křídlo Bursíkových zelených, a následně i Českou pirátskou stranu. Důraz na lidská práva v Číně odlišuje neklausovskou pravici od levice, která se obtížně zbavuje kompromitujícího nánosu minulosti, a koketuje s antiliberální a stále totalitní Čínou, jak je v českých liberálních médiích představována.

Otázka strategie a praxe

Jak vlastně realizovat politiku lidských práv v Číně v praxi? V českém prostředí se od počátku nejvíce prosazuje cesta politických gest a asertivních vyjádření prostřednictvím médií. K takovým příkladům patřila Havlova diplomacie na úrovni neoficiálních setkání s disidenty a tibetskými elitami, s výjimkou prvního setkání s dalajlamou na pražském Hradě, vždy na semioficiání úrovni, popř. v návaznosti na konference v rámci mezikulturního a religiózního dialogu. Havel nikdy nezneužíval tibetské karty pro vnitropolitické střety, i když předsedové vlád zastávali pragmatičtější přístup k Číně daný hlavně ekonomickými motivy. Politika gest je obvykle doprovázená polarizující veřejnou debatou mezi příznivci a odpůrci, kteří argumentují poukazem na neblahé ekonomické dopady, zatímco oponující strana vzývá k podpoře demokracie. Zařazení bodu lidských práv se při oficiálních příležitostech považuje za běžný standard na úrovni vlád a ministrů, avšak někteří politici toto otevřeně odmítají. Příkladem toho je postoj prezidenta Miloše Zemana, který se orientuje přednostně na ekonomickou diplomacii, podobně postupoval jeho předchůdce Václav Klaus.

Ačkoliv se ČR nedá upřít dlouhodobá podpora pro lidská práva v mezinárodních institucích, podíl čínské agendy mezi ostatními prioritami je jen malý a obtížně dohledatelný. Česká veřejnost však žádá hlavně symboly, akce a terč pro vyjádření nelibosti. O zahraniční zkušenosti se česká veřejnost zajímá jen v případě poltických gest ve stylu „mediální diplomacie“.

Domácí polarizace politiky lidských práv

Prominentní místo české politiky lidských práv vůči Číně se projevilo s oživením česko-čínských vztahů po nástupu M. Zemana do prezidentské funkce souběžně s existencí levo-středových vládních koalic. Česká republika v prodlevě trvající zhruba jednu dekádu, kdy politické kontakty byly zmrazeny čínskou stranou jako odpověď na opakované přijímání dalajlamy na formálně státní úrovni ve vládních rezidencích, projevila přání překonat tuto krizi ještě za premiéra Petra Nečase. Předseda ODS k obnovení dialogu s Pekingem vyzval z vlastní iniciativy diplomatickou cestou, v době, kdy se formoval subregionální formát 16+1. Média tento obrat zaregistrovala v podobě premiérova projevu na průmyslovém veletrhu v Brně, kde se distancoval od dnes již zdomácnělého pojmu „dalajlamismus“. Hlavní nápor kritiky médií však zamířil na ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, který v roce 2014 po patnáctileté přestávce v setkáních na úrovni ministrů zahraničních věcí ČR a ČLR během své návštěvy v Pekingu potvrdil obnovní politického dialogu s Čínou ve společném prohlášení. Mediální debatu ovládlo téma uznání principu jedné Číny a Tibetu jako součásti teritoria ČLR, potvrzující, že ČR nepodporuje samostatnost Tibetu. Narůstající emotivní reakce nemohl zmírnit ani fakt, že nezávislost Tibetu žádné země, ani ČR, ani sám tibetský exil, neprosazují, ani to, že prezident Havel sám nikdy takový nápad nevznesl. Argumentem kritiků bylo, že uvádění příslušnosti Tibetu k Číně Českou republiku v rezoluci ponižuje. Následovalo vzepětí odporu proti domnělému odklonu od politiky lidských práv a odkazu zesnulého (2011) V. Havla spojené s razantním odmítáním pokusu o reformu politiky lidských práv prosazovanou náměstkem ministra zahraničních věcí Petrem Drulákem. Odpůrci revidované koncepce lidských práv, která byla doposud nejvíce propracovaným textem tohoto druhu, nepřijali rozšíření na úroveň mezinárodně běžné a moderní agendy, zahrnující ekologickou a sociální sféru ve zmodernizovaném pojetí lidských práv. Důraz na strategii akce a následování USA je v Česku axiomem, kterému nelze argumentačně oponovat. Drulákova verbální kritika „lidskoprávního atlantismu“ se setkala jen s omezenou podporou, kterou vyslovil např. filozof Václav Bělohradský.

Ideologizované odkazování na Havla se stalo novou a nebezpečnou tendencí českého pravicového populismu s rostoucími dopady na českou agendu vůči Číně. Otevřenou intervencí organizace National Endowment for Democracy (NED) se americká politika odvolává na tzv. Havlův odkaz. Carl Greshman, prezident NED, v článku publikovaném ve Washington Post rázně oponoval Drulákově kritice „falešného univerzalismu“. Po následující mediální kampani v Čechách, hraničící s denunciací, a po odvolání náměstka Druláka premiérem Bohuslavem Sobotkou, se nakonec rozvinula do té doby nevídaně bohatá intelektuální debata, překračující ideologické limity mediálního mainstreamu. Obohacující teoretická disputace mezi českými intelektuály, publikovaná souhrnně pod názvem Lidská práva: (Ne)smysl české politiky v nakladatelství Slon v roce 2015, znovu revidovala do té doby ne zcela ujasněné koncepční vize o podstatě lidských práv a jejich mezinárodní podpoře, a přinesla i kritickou reflexi nekonzistentních přístupů podpory lidských práv některými západními spojenci (zejména USA) v případě přístupu k problematickým nezápadním režimům podle selektivního klíče politického spojenectví.  

Co je odkaz Václava Havla?

„Odklonem od Havla Česko prodělá“, varoval článek Hospodářských novin z 30. 10. 2014, jako řada jiných v té době, počínaje rokem 2014. Jak by se Havel asi sám postavil k revidované koncepci lidských práv s odstupem a zkušenostmi z praktické politiky? Měli skalní vykladači Havlova odkazu na mysli prezidentovu podporu pro americkou invazi do Iráku ve formě společného dopisu politiků, publikovaného v roce 2003 ve Wall Street Journal pod názvem „United We Stand“, nebo snad revoltu proti životu ve lži existenciálního odcizení cestou života v pravdě, jak známe Havla z jeho eseje Moc bezmocných? Jsou lidská práva nástrojem mediálního a politického boje uvnitř státu i mezinárodně, nebo hodnotou pro nenásilné šíření dobra překračujícího hranice kultur? Havel nečinil z politiky lidských práv v Číně vlastní vnitropolitickou hru, nevyvolával záměrně diplomatické incidenty s čínskými i českými institucemi se záměrem rozehrát intriky. Praxe záměrného zvaní citlivých návštěv do vládních rezidencí se stala zavedeným algoritmem, který funguje se strojovou účinností. Takových scénářů jsme byli svědky v případě vítání dalajlamy v rezidenci Ministerstva kultury ČR (2016), nebo v ještě zlomyslnější variantě v provedení pražského magistrátu, který zpolitizoval dohodu mezi Prahou a Pekingem z věcně i právně irelevantního důvodu „principu jedné Číny“, a nakonec formou ostentativní cesty předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, která získala ovace za domnělou odvahu a projev politického charakteru. Nepřipravenost čínské strany efektivně reagovat a její diplomacie výhrůžek proměňuje českou hru na dráždění asijského draka v téměř celonárodní zábavou. Kde ovšem zůstala lidská práva v Číně a do jaké míry toto téma vůbec někoho podrobněji zajímá, se stává ještě méně patrné. Česká politická debata o lidských právech se soustřeďuje na vlastní politickou scénu a vlastní publikum, popř. se odvolává na zahraniční mediální zdroje. Při tom se dále betonuje v cynickém zaujetí pro politické hry, aniž by snad někdo věnoval pozornost, jak pojímají problém lidských práv v Číně třeba země západní Evropy, které mají podstatně delší historickou zkušenost s uplatňováním svých záměrů v Číně, hlouběji zažitou demokracii, a kvalitnější sinologickou vědu.

Česká mediální debata o lidských právech v Číně se stala jedním z hlavních témat o Číně vůbec, kromě sílící sekuritizační tendence živené mainstreamem a cestou vlivových think tanků, financovaných ze zahraničí. V houstnoucím ovzduší vyvolávané atmosféry studené války a otevřeného amerického tlaku na evropské země s cílem vypudit odtamtud vzmáhající se ČLR se do českého prostředí přenáší tendence tomuto trendu podléhat, a dokonce se na něm profilovat. Západní média nemají v ČLR podstatný dopad na místní obyvatelstvo, nejsou běžně dostupná a nemají důvěru, což usnadňuje čínské domácí propagandě podněcovat protizápadní nacionalismus a paušalizovat veškerou západní kritiku nedemokratického režimu jako pouhou zaujatost.

České vidění lidských práv v Číně nedává najevo podrobnější zájem o cílové skupiny, z domácích debat se nedozvíme, jak čeští aktéři podporující lidská práva vnímají čínské veřejné mínění a preference sociálních vrstev, zda Číňané stojí o napodobení našeho způsobu transformace a jaký mají vlastně vztah k vlastním elitám a ke společenskému systému. Takový výzkum na Západě existuje, ale nehodí se do pohodlné mediální praxe. Kdo chce ovlivňovat společenské dění v ČLR, musí si vybudovat důvěru, veřejný impakt a společenské kontakty. Česká politika lidských práv je místo toho v podstatě kombinací po domácku pěstovaného kýče vlastní morální výjimečnosti, skloubeného s následováním asertivní politiky gest. Koncentruje se ve sdíleném mediálním spílání a vytváření názorových skupin, které si navzájem nemají moc co sdělit.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru