Kateřina Šimáčková: Stojíme na prahu velké změny světového řádu a nezbývá než doufat, že náš stát i celá Evropa v této době zvládne svou roli

Kromě působení ve Štrasburku také vyučujete na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Daří se vám nějak propojovat zkušenosti z Evropského soudu pro lidská práva s výukou?

Na brněnské právnické fakultě máme již mnoho let předmět Lidská práva a soudnictví, jenž je ukončen klauzurní prací – ústavní stížností proti námi připravenému rozsudku. Podstata zkoušky tedy spočívá v tom, aby byli studenti schopni identifikovat, které základní právo je ve hře, a provést kvalitní argumentaci v tomto směru. A při výuce, kdy vysvětlujeme obsah jednotlivých základních práv, vycházíme vedle judikatury Ústavního soudu (ÚS) samozřejmě i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Takže jsem obsah rozhodování ESLP učila dávno před tím, než jsem se stala soudkyní ESLP, a to proto, aby se studenti naučili, jak nahlížet na jednotlivá základní práva i jak správně v této oblasti argumentovat. Aktuálně i v rámci výuky ústavního práva mám každoročně jednu přednášku o rozsudcích vydaných proti České republice, tedy o tom, jaká základní práva jsou u nás porušována. S Veronikou Bílkovou, profesorkou mezinárodního práva na pražské právnické fakultě, zase máme každoroční tradici, že se připojuji online do její výuky a debatuji se studenty o práci našeho soudu.

Jako soudkyně Evropského soudu pro lidská práva se tedy dostáváte i ke kauzám souvisejícím s Českou republikou. V jakých oblastech či případech máme jako Česko ještě mezery?

V roce 2024 jsme vydali dva rozsudky konstatující porušování práv obětí sexuálních útoků kombinací nedostatečné legislativy i její nesprávné intepretace a aplikace na jednotlivé případy. O nízké citlivosti k právu obětí sexuálního násilí a domácího násilí v České republice ostatně svědčí i to, že dosud neratifikovala Úmluvu o potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí.

Z loňského roku bych zmínila ještě rozsudek V. proti České republice, v němž ESLP konstatoval řadu chyb v organizaci psychiatrické péči a následného zásahu policie, jejichž důsledkem byla smrt pacienta. V tomto i dalších dvou případech jsme zjistili pochybení i v oblasti účinného vyšetřování policejního násilí – ačkoli se objevila hájitelná tvrzení o možném policejním násilí, tak věc nebyla řádně vyšetřena.

Všechny tyto případy navíc ukazují nedostatečnou citlivost českého ÚS pro práva obětí vážných trestných činů proti životu či lidské důstojnosti, protože porušení práv nevyřešil na vnitrostátní úrovni, a proto jsme o nich museli rozhodovat ve Štrasburku.

A které stinné stránky naopak Česko úspěšně odstranilo?

V souvislosti se staršími rozsudky o povinnosti nezávislého a neúčinného vyšetřování zásahů do nejzákladnějších práv obětí trestnými činy policistů byl u nás zřízen nezávislý orgán na vyšetřování těchto trestných činů policistů – Generální inspekce bezpečnostních sborů. V důsledku několika rozsudků ESLP o porušení práva na spravedlivý proces příliš dlouhým soudním řízením byla přijata právní úprava umožňující řádné odškodnění už na národní úrovni. Na základě starších rozsudků o neúčinném vyšetřování policejního násilí se proměnila judikatura ÚS v tom, že začal připouštět ústavní stížnosti obětí trestných činů proti životu či důstojnosti, které nebyly řádně vyšetřeny, a v některých důležitých případech rozhodl o porušení jejich práv. Tehdy jsem se jako ústavní soudkyně podílela na rozhodování některých případů, jež změnily starší judikaturu českého ÚS, nepřipouštějící vůbec ústavní stížnosti obětí či pozůstalých, založenou na myšlence, že trestní řízení je pouze o vztahu mezi pachatelem a státem. Takže v oblasti ochrany obětí závažných trestných činů sice máme stále nějaké deficity, ale myslím, že se snad obecně nahlížení na toto téma v České republice postupně zlepšuje.

Přestože Česká republika dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovala, schválila redefinici znásilnění, kdy k naplnění podstaty trestného činu stačí nesouhlas oběti. Vnímáte to jako krok dopředu či naději k ratifikaci úmluvy?

Nejprve musím říci, že nemám moc ráda označování zmíněné úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí jako Istanbulská úmluva, už proto, že jediný stát, který od ní odstoupil, je Turecko, ale hlavně proto, že se jednodušeji odmítá Istanbulská smlouva, než deklaruje, že nejsme ochotni zavázat se činit kroky proti násilí na ženách a domácímu násilí, k nimž se zavázala drtivá většina evropských států i Evropská unie.

Redefinice znásilnění bylo podle mého názoru dosaženo díky vnitrostátní debatě, která příliš nesouvisela s našimi mezinárodními závazky, ale spíše s novými vědeckými poznatky a komparací s ostatními evropskými státy. Myslím, že také hodně pomohla spolupráce na aktuálně již přijaté směrnici EU o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Navíc i tato redefinice je zatím jen na půli cesty – zjednodušeně jde o definici založenou na tom, že „ne znamená ne“. Myslím si ale, že by bylo dobré spíše navazovat na zahraniční úpravy založené na souhlasu, někdy označované jako „jen ano je ano“. To je přístup slibující spravedlivější ochranu a respektování práv obětí nekonsenzuálních sexuálních útoků a už sama společenská debata o něm obecně zvyšuje pocit bezpečí a vzájemného respektu v intimních vztazích.

Tématem aktuálního čísla Mezinárodní politiky je pojetí státní suverenity v současné mezinárodní politice. Právě státní suverenita je velmi úzce navázaná na mezinárodní právo obecně, ale i na problematiku ochrany lidských práv. Současně jsou ale oba koncepty – státní suverenita a lidská práva – těžko definovatelné. Jak podle vás spolu souvisí?

V rozhodování ESLP v posledních letech hodně narážíme na téma jurisdikce, tedy za která porušení lidských práv odpovídá konkrétní evropských stát, a zda je vůbec náš soud v konkrétních situacích oprávněn zasáhnout. Napadá mne třeba případ Hanan proti Německu, kde ESLP shledal, že má jurisdikci posoudit dostatečnost německého vyšetřování po smrtícím leteckém útoku během operací NATO v Afghánistánu nebo případ H. F. a ostatní proti Francii, v němž ESLP shledal povinnost Francie poskytnout soudní přezkum politického rozhodnutí o tom, že nebudou repatriovány francouzské občanky ze zajateckého tábora v Sýrii. Naopak u klimatických žalob a stížností ESLP zúžil jurisdikci státu tak, že se Evropané mají nejprve a výlučně obrátit na svůj vlastní stát, aby se jejich stížnost u ESLP mohla stát přijatelnou. Lze očekávat i další zajímavé rozhodnutí o jurisdikci v případě Semenya, kde se Velký senát ESLP vyjádří k rozsahu lidskoprávní jurisdikce Švýcarska při kontrole rozhodnutí mezinárodní sportovní arbitráže.

Právě u tématu jurisdikce se prakticky střetávají témata globalizace a častějších mezinárodních pohybů lidí s obranou států, že neodpovídají za některá porušení lidských práv s odkazem na svou omezenou jurisdikci. Navíc respekt k suverenitě států je jasně vyjádřen i v principu subsidiarity zakotveném v preambuli Úmluvy a respektu k prostoru státu pro uvážení, jak bude vyvažovat jednotlivé zájmy ve své legislativě i judikatuře.

Do jaké míry mohou mezinárodní organizace omezovat státní suverenitu?

Podle mého mezinárodní organizace neomezují státní suverenitu, ta je naopak projevem státní suverenity, popř. jednou z forem její ochrany, pokud se státy rozhodnou uzavřít mezinárodní smlouvu a přenést některé své pravomoci či činnosti na mezinárodní organizace. Mezinárodní soudy dělají jen to, co jim smluvní státy uložily, když je zřídily v mezinárodních smlouvách.  

Ruská invaze na Ukrajině, izraelsko-palestinská válka a řada dalších konfliktů, které způsobují rozsáhlé humanitární krize, rozpoutávají debaty ohledně kolapsu mezinárodních organizací a volání po reformách. Jak si v tomto ohledu stojí Evropský soud pro lidská práva?

Evropský soud pro lidská práva nějakým způsobem zasahuje do konfliktů mezi svými členskými státy, pokud tyto státy přistoupí k mezistátní žalobě. S tím máme zkušenosti ve sporech mezi Ázerbájdžánem a Arménií nebo Ruskem a Gruzií, popř. v probíhajícím řízení mezi Ruskem, Ukrajinou a Nizozemskem. Tyto spory jsou pro nás komplikované nejen po právní, ale i faktické stránce. Nemáme vyšetřovací aparát, srovnatelný s jinými soudy, věnujícími se rozplétání odpovědnosti související s ozbrojenými konflikty. Nejviditelnějším důsledkem ruské agrese proti Ukrajině pak pro ESLP bylo vyloučení Ruska z Rady Evropy.  I tak soud stihl vydat několik předběžných opatření reagující na porušení mezinárodního práva a lidských práv ze strany Ruska na začátku agrese. Rusko už sice naše rozhodnutí nerespektuje, ale přesto považuji za cenné prosté konstatování porušení lidskoprávních závazků a poskytnutí nějaké formy satisfakce obětem těchto porušení.  

Všímáte si ve světě za poslední dekádu nějakých zásadních politických změn, které by mohly vést k narušení současného řádu založeného na mezinárodním právu?

Řád založený na mezinárodním právu byl vždycky otázkou interpretace. Myslím, že země globálního Jihu mají o respektování řádu a práva vůči jejich zemím hodně jinou představu než země euroatlantické. Spíše bych to popsala tak, že jsme v tom našem euroatlantickém prostoru měli nějakou představu o řádu, založeném např. na nedotknutelnosti hranic a zákazu agresivní války. Pak ale došlo i na území Evropy mezi státy bývalé Jugoslávie k válce založené na etnické a náboženské nenávisti, kterou jsme v rámci našeho řádu nějak dořešili (i když zůstávají otevřené některé otázky, např. ohledně státu, o jehož uznání se debatuje).

Definitivní proměna poválečného řádu nastala v důsledku nedostatečné reakce poté, co Rusko opakovaně ve vztahu ke svým sousedům tento řád respektu ke státním hranicím porušovalo. A naše reakce na okupaci Krymu byla už jasnou rezignací na to, co jsem považovala jako podstatu pravidel uspořádání, na němž jsme se všichni dohodli. Nedávno jsem s kolegou vedla debatu o největších rizicích pro svět a Evropu. Přišlo mi signifikantní, že já svou specializací původně konstitucionalistka jsem se nejvíce obávala toho, že začnou propukat vnitrostátní občanské nepokoje a války, on jako celoživotní internacionalista viděl větší riziko v lokálních mezistátních konfliktech, které se začnou propojovat. Každopádně stojíme na prahu nějaké velké změny řádu či paradigmatu, jak tento řád vnímáme, a nezbývá než doufat, že náš stát i celá Evropa v této době zvládne svou roli.   

V jiných rozhovorech často zmiňujete, že jste optimistka, co se týče genderové rovnosti. Jaká událost v poslední době podpořila vaši víru v postupné vyrovnávání genderových rolí?

Mám velkou důvěru v mladou generaci. Minimálně ti, které znám, opouštějí stereotypy o jasných sociálních rolích žen pečovatelek, které musí zvládnout dvojité břemeno práce i péče a v důsledku toho slouží mužům doma i na pracovišti, a mužů lovců a živitelů, kteří nikdy nepláčou a všechno musí vydržet. Některé skleněné stropy se postupně prolamují – třeba ESLP nedávno měl první předsedkyni – ženu.  Na některá práva jsme vnímavější, o tom svědčí rozsáhlá aktuální judikatura našeho soudu k tématu potírání genderově podmíněného násilí nebo většího respektu k osobní autonomii každého člověka.

→ Kateřina Šimáčková je soudkyně Evropského soudu pro lidská práva, vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity; je držitelkou francouzského vyznamenání – Řádu čestné legie v hodnosti rytířky za osobní nasazení v prosazování lidských práv