Kulatý stůl: Změna klimatu nezná hranice ani státní moc

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 1/2025 - Hranice moci: Proměny suverenity v 21. století

Hana Müllerová je vedoucí Centra pro klimatické právo a udržitelnost v Ústavu státu a práva AV ČR (je to první pracoviště s tímto zaměřením v Česku). Pod jejím vedením také vzniklo první knižní zpracování tohoto oboru v češtině (Klimatické právo, Wolters Kluwer 2022).

Mikuláš Huba je emeritní výzkumník Geografického ústavu Slovenské akademie věd a profesor Ústavu managementu Slovenské technické univerzity. V devadesátých letech působil jako regionální koordinátor Programu globální bezpečnosti na University of Cambridge. V letech 1990–1992 a 2012–2016 byl poslancem Národní rady SR a předsedou parlamentního výboru pro zemědělství a životní prostředí. Vedl několik nevládních organizací a v roce 1992 spolu s Josefem Vavrouškem stál při vzniku Společnosti pro trvale udržitelný život.

Romana Jungwirth Březovská je analytičkou AMO klima a působí také v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky (CzechGlobe).

Josef Patočka je doktorandem na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde se věnuje sociálně-ekologické ekonomii. Je spolupracovníkem Re-setu: platformy pro sociálně-ekologickou transformaci.

1/3 – Jaké jsou největší překážky pro koordinaci globální klimatické politiky v kontextu státní suverenity a národních zájmů?

Hana Müllerová: Domnívám se, že hlavním problémem je tu střet mezi národními ekonomickými zájmy, v podstatě chráněnými mezinárodněprávní zásadou svrchovanosti státu nad jeho přírodními zdroji, a globálním charakterem problému klimatické změny. Státy bohaté na fosilní zdroje nechtějí přijít o své ekonomické výhody a zisky, a zvláště ne za situace, kdy nemají dostatečně zaručeno, že stejným krokem vzdání se např. těžby ropy a uhlí budou postupovat všechny státy. Navíc ty státy, jež finančně prosperují právě díky zásobám fosilních paliv, mají také nejvíce prostředků na to, aby své obyvatele, alespoň zatím, relativně dobře ochránily před momentálními negativními dopady klimatické změny, s pocitem, že klimatická změna je problém někoho jiného. To je samozřejmě velmi krátkozraký přístup.

Mikuláš Huba: Pripomína to Titanic, do ktorého sa už leje voda, ale na hornej palube stále ešte hrá hudba a ľudia bezstarostne tancujú. Na to, aby štáty začali seriózne uvažovať o globálnych problémoch a čeliť globálnym výzvam, by sa musela zmeniť podoba nielen zločineckých totalitných režimov, ale aj chápanie parlamentnej demokracie a národnej suverenity. Imperatív prežitia by musel dostať prednosť pred sebectvom, pokrytectvom a populizmom. V rámci EÚ platí, že jej právne predpisy sú nadradené tým národným. Niečo podobné by malo platiť aj v globálnom meradle – vrátane reálnej právnej vymáhateľnosti a zriadenia globálneho environmentálno-klimatického súdneho tribunálu. V konečnom dôsledku to stojí a padá na uvedomelých občanoch: voličoch a voličkách s pudom sebazáchovy a s pocitom zodpovednosti za budúce generácie (aspoň v demokratickej časti sveta), pričom stále väčšiu úlohu budú zohrávať sociálne siete a AI. Ide o to, aby ich rola bola pozitívna, a nie negatívna.

Romana J. Březovská: Jednou z nejvýraznějších překážek je úsilí o docílení klimatické neutrality s ohledem na moc a lobbying fosilního průmyslu a jeho infrastruktury. Zároveň se jedná o nelehký úkol – transformace musí být technologicky možná, sociálně spravedlivá, společensky průchozí, politicky prosaditelná a dostatečně rychlá. (Ne)Úspěch záleží i na schopnosti národních vlád a zájmech a důraznosti jednotlivých aktérů umět nabídnout vizi společnosti nezávislé na fosilních zdrojích. Tím, že se bohatým státům nedaří dostatečně rychle odpoutat se od uhlí, ropy a plynu, ztrácí v očích zemí globálního Jihu na důvěryhodnosti. Samotná jednání o klimatu a energetice musí prostoupit do dalších struktur, řeč je tak např. o reformě mezinárodní finanční architektury. Ta by měla pružněji reagovat na klimatickou krizi a potřeby nejzranitelnějších. Mezioborová debata musí zahrnout i témata výsostně národního charakteru – od daňových systémů přes energetické sítě po reflexi států ohledně jejich role v geopolitice a obraně hodnot, ze kterých současná globální spolupráce v oblasti klimatu vzešla.

Josef Patočka: Koordinované řešení klimatické krize je dnes těžko představitelné bez strukturálních změn ve světovém politicko-ekonomickém systému. Vládnoucí a manažerské třídy nejbohatších států kapitalistického jádra by se musely vzdát dosavadního nároku na globální hegemonii a s ní spojený (jak to nazývá Ulrich Brand) „imperiální způsob života“. Elity globálního Jihu by zase musely místo napodobování jádra v tomto imperiálním způsobu života „na cizí úkor“ akceptovat model rozvoje, který by umožnil naplňování potřeb většiny v ekologických mezích. Hlavní překážkou je v tomto smyslu narůstající konkurence mezi různými frakcemi vládnoucích tříd konkurenčních velmocí. Pohodlné svádění viny na Čínu nebo Rusko přitom v poslední době stále častěji zakrývá, jak velkou překážkou je neochota nejbohatších zemí světa se uskromnit a přijmout demokratičtější mezinárodní pořádek.

2/3 – Jsou podle vás mezinárodní úmluvy a konference, jako je např. Pařížská dohoda či konference COP, dostatečné pro dosažení klimatických cílů?

Hana Müllerová: V současné době se tyto klimatické nástroje jeví jako rozhodně nedostatečné. Při propočtu toho, k jakému zvýšení globální teploty by vedly nynější ambice států v oblasti snižování emisí, se ocitáme vysoko nad teplotními cíli Pařížské dohody, tedy nad oteplením do 2 °C. Důvodem je, že se nepodařilo vyjednat texty těchto mezinárodních dokumentů s dostatečně určitými závazky států a s účinnějším vymáháním plnění. Neurčitost a nezávaznost zde byla daní za to, aby k nim přistoupilo co možná nejvíce států světa. Proto jsou teď větší naděje upínány k mezinárodnímu režimu ochrany lidských práv, který nepostrádá určitost ani možnost vymáhání. Po „klimatickém“ rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci KlimaSeniorinnen se domnívám, že lidskoprávní nástroje budou pro ochranu klimatu v budoucnu využívány ještě častěji.

Mikuláš Huba: Určite nie sú. V zásade sú však lepšie, ako keby sme v rukách nemali nič. Na druhej strane – práve tie úspešnejšie, kvalitnejšie, obsažnejšie a zmysluplnejšie môžu zvádzať k falošnému sebauspokojeniu. Vrcholom globálneho pokrytectva a sebaklamu až absurdity je organizovanie klimatických COP v krajinách, ktoré patria k hlavnými vinníkom, sú „postavené na rope“ a chcú si takto zlepšiť PR a zabrániť prijatiu pre ne nevýhodných opatrení.

Romana J. Březovská: Srdcem samotné Pařížské dohody a na ni navázaného klimatického ekosystému jsou dva pětileté cykly, v rámci kterých státy implementují a vyhodnocují své čím dál ambicióznější klimatické plány. To už samo o sobě, pakliže je politická a společenská vůle, by mohl být dostatečný nástroj pro dosažení klimatických cílů. Mnohovrstevnost klimatické krize však spíše naznačuje, že Pařížská dohoda symbolizuje mechanismus, který již sice není v plenkách, ale ještě zdaleka není dostatečně zralý a bezchybný. Slovy bývalého amerického vyjednavače USA pro klima, Todda Sterna, „od zemí by se nikdy nemělo očekávat, že udělají víc než to nejlepší možné, ale nikdy by neměly být omluveny, pokud toho udělají méně“. Tempo, se kterým se státy blíží k naplnění cílů Pařížské dohody, je nicméně aktuálně liknavé – a lidstvo si jednoduše nemůže dovolit snižovat emise pomalu.

Josef Patočka: Zjevně ne. Cílem Pařížské dohody před deseti lety bylo omezit oteplení na 1,5 stupně. Tuto hranici jsme poprvé překročili loni. Naprostý politický únos mezinárodních klimatických konferencí fosilní oligarchií, jež na nich nyní mj. uzavírá výhodné dohody o další těžbě, udělal z elitní klimatické diplomacie frašku. Vývoj stále více nasvědčuje tezi nedávno zesnulého francouzského sociologa Bruna Latoura, že globální elita zcela rezignovala na jakoukoli zodpovědnost vůči zbytku lidstva. Je třeba opustit představu, že řešení problému vzejde od lidí, kteří historicky nejvíc vydělali na jeho zavinění. Bez masové mobilizace běžných pracujících lidí pro přechod k ekonomice, jež by před akumulací kapitálu upřednostňovala reprodukci lidského života a ekosystémů, na nichž je závislý, je těžké si představit vývoj nesměřující ke katastrofě.

3/3 – Jak změny klimatu proměňují vztahy mezi zeměmi globálního Jihu a vyspělými státy?

Hana Müllerová: Stav těchto vztahů myslím dobře ilustruje výčitka, kterou jsem vyslechla na jedné mezinárodní konferenci od delegáta pocházejícího z globálního Jihu: „Vy, globální Sever, jste rozmachem fosilní ekonomiky způsobili klimatickou změnu, ale zároveň jste díky ní teď bohatí. A nyní žádáte po zemích, které k problému klimatické změny nepřispěly, aby s vámi nesly tíhu jejího řešení tím, že se vzdají fosilní fáze ekonomiky, která by jim pomohla zvýšit životní úroveň.“ Někteří autoři k tomu přidávají názor, že ještě horší je, že architektura a metody řešení klimatické změny opět vznikají na globálním Severu, který má jakousi automatickou představu, že je prosadí pro celý svět. A to „špinavé“ a zatěžující (např. těžba materiálů nezbytných pro technologie baterií či fotovoltaiku) se odehrává často v chudých zemích globálního Jihu. Hovoří proto o zakonzervování idejí kolonialismu, proti němuž jsou požadavky na klimatické finance zakotvené v mezinárodním klimatickém režimu jen malou záplatou.

Mikuláš Huba: Ako aktívny účastník Summitu Zeme v Riu i Summitu OSN o trvalo udržateľnom rozvoji v Johannesburgu mám možnosť dlhodobo sledovať vzťah „Juhu a Severu“ v tejto oblasti. Sever neplní svoje sľuby, alebo ich plní viac formálne než seriózne a efektívne, a Juh sa zasa dožaduje masívnejšej pomoci a zdôrazňuje právo na podobný konzumný spôsob života (a teda aj znečistenia a produkcie skleníkových plynov), aký poznáme na globálnom Severe. Ak by som mal pár slovami pomenovať tento vzťah, nazval by som ho krízou dôvery a zodpovednosti.

Romana J. Březovská: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol v devadesátých letech vystavěly zeď mezi státy vyspělými (zodpovědnými za měnící se klima) a zeměmi globálního Jihu (tehdy vnímané zejména jako oběti změny klimatu). Rozdělení na vyspělé státy, které měly závazné emisní cíle a byly sankciovány za jejich nedodržení, a na státy ostatní, se pomocí Pařížské dohody přetavilo na mezinárodní společenství, ve kterém musí všechny smluvní strany sdílet své klimatické plány, a ideálně je implementovat. Ukazuje se, že kvůli stále intenzivnějším dopadům změny klimatu již také blok rozvojových států není jednotný: zatímco nejohroženější malé ostrovní rozvojové státy volají po co nejpřísnějších cílech, „kompenzacích“ škod a zásadní reformě mezinárodních institucí, nastupující ekonomiky sdružené např. v bloku BRICS jsou opatrnější. Zajímavé je, že role Číny se snad pomalu proměňuje – na COP29 poprvé vystoupila jako stát relativně transparentně pomáhající potřebnějším. Je otázkou, zda zaplní místo po USA a stane se proklamovaným klimalídrem spolu s EU.

Josef Patočka: Na tak složitou otázku se těžko odpovídá stručně, takže se raději pozastavím u formulace: skutečně můžeme považovat v jakémkoli smyslu za „vyspělé“ společnosti, které si místo kvalitního lidského života v symbióze se Zemí za cíl i nadále volí nekonečnou akumulaci kapitálu a zvyšování plýtvavé výroby a spotřeby, přestože to již nijak nepřispívá k naplňování lidských potřeb – ba je to často naopak frustruje? Doufám, že úpadek hegemonie Spojených států a přechod k multi-polárnímu světu kromě rizika konfliktů zvýší i šance společností globálního Jihu (a dalších periferií a semi-periferií) stát se skutečně vyspělými: dospět ke způsobu života, který by prioritizoval sdílenou kolektivní prosperitu v souladu s ekosystémy před individuálním hromaděním a imperiálními ambicemi.