Hvězdy, pruhy a importní clo: historická podmíněnost amerického protekcionismu v éře Donalda Trumpa

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Konec liberální hegemonie

Odchod Spojený států od principů volného obchodu v posledních letech je nejsilnějším ekonomickým vyjádřením konce éry americké unipolarity a pro zbytek světa značně šokujícím a destabilizujícím rozchodem s dlouhým obdobím liberalismu v americké zahraniční ekonomické politice.

Spojené státy se od konce druhé světové války až do nástupu Donalda Trumpa prezentovaly jako hlavní světový propagátor a garant volného mezinárodního obchodu, což bylo součástí jejich pozice faktického vůdce vyspělého světa a po roce 1990 i světového hegemona. Na globální úrovni tuto roli USA přijaly v roce 1947 vytvořením Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), která je dodnes základním kamenem mezinárodního obchodního režimu, jehož hlavním propagátorem a strážcem USA do nedávné doby byly. V následujících desetiletích poté USA sehrály klíčovou roli v jednáních GATT, během nichž vyspělé státy natolik snížily svá cla, že přinejmenším v rámci globálního Severu ztratila roli významné překážky mezinárodního obchodu. Po konci studené války byly Spojené státy nejvýznamnějším hráčem při založení Světové obchodní organizace (WTO) v roce 1995, která institucionálně zaštítila předchozí dohody o volném obchodu a stala se symbolem začínající epochy neoliberálního kapitalismu, globalizace a americké dominance ve světě.

Z pohledu fukuyamovské éry přelomu tisíciletí, kdy Západ postrádal významnějšího geopolitického nebo ideového vyzyvatele, se volný mezinárodní obchod nutně jevil jako logická součást amerického étosu osobní svobody a volného trhu. Tvrdé odmítnutí volného obchodu, ke kterému došlo již za první Trumpovy administrativy vůči Číně a které druhá Trumpova administrativa rozšířila na celý svět ještě dramatičtějším (a chaotičtějším) zaváděním cel, proto nutně působí jako šokující náhlý rozchod s hluboce zakořeněnou americkou hodnotou a principem zahraniční politiky.

Ve skutečnosti se jedná daleko spíše o oživení historicky vžitého amerického hospodářského izolacionismu. Ten v USA dominoval v době před rokem 1945, kdy země po generace kontinuálně uplatňovala velmi vysoká importní cla a svým nekompromisním praktikováním protekcionismu vynikala i mezi ostatními industrializovanými státy té doby.

Protekcionistické kořeny USA

Protekcionismus byl součástí budování amerického státu a společnosti od prvopočátku Spojených států. Už mytizované Bostonské pití čaje v roce 1773, které bylo předzvěstí nadcházející války za nezávislost, mělo silný protekcionistický podtext – američtí patrioti útočili na zásilky čaje, jež do USA začala přímo z asijských kolonií dovážet britská Východoindická společnost. Tím Britové chtěli obejít americké obchodníky, kteří předtím měli zisky z importu čaje z Londýna a jeho distribuce v rámci země, což vyvolalo vlnu americké nevole.

Samotnou válku za nezávislost je z pohledu debaty volný obchod vs. protekcionismus těžší interpretovat. Američané se bouřili mj. proti britským merkantilistickým zákonům, které koloniím znemožňovaly rozvíjet raný průmysl a nutily jim pozici vývozce zemědělských komodit, jehož veškerý obchod se světem zprostředkovává metropole. Proti těmto politikám Američané požadovali freedom to trade, tedy svobodu obchodovat se třetími zeměmi bez britského zprostředkování, což ovšem nutně neznamenalo volný obchod v dnešním smyslu bezcelního styku.

K hospodářské politice měl ze všech tzv. otců zakladatelů nejjasnější a nejvíce sofistikovaný a koherentní postoj první ministr financí USA Alexander Hamilton. Ten požadoval zavedení ochrany pro nově vznikající americká průmyslová odvětví, která podle něj zatím nebyla schopná čelit vyspělejší britské konkurenci. Tento tzv. infant industry argument měl v následujících generacích obrovský vliv na obchodní politiku USA a je dodnes uznávaný v řadě rozvojových zemí. Reálná obchodní politika nově vzniklých USA byla nicméně v prvních několika desetiletích jejich existence tvořená na ad hoc bázi a řídila se hlavně politickými vztahy s Velkou Británií a Francií.

Většinu otců zakladatelů tvořili pozemkoví vlastníci, připomínající v mnoha ohledech tehdejší britskou aristokracii, kteří logicky preferovali volný obchod s Evropou, jenž jim umožňoval exportovat bavlnu a další zemědělské produkty (často vyráběné za využití otroků) a průmyslové výrobky za vydělané peníze levně dovážet ze zámoří. Naopak protekcionismus byl podporovaný velkými americkými městy, podnikateli a střední třídou, tedy částmi populace, které si přály rozvoj průmyslu a řemesel na úkor zemědělství. (Sám Hamilton do této části americké společnosti patřil – byl původně bankéřem z New Yorku.)

Vysoká cla ve Spojených státech 19. století proto pro Američany neznamenala zpátečnictví a stagnaci, ale naopak modernizaci, hospodářský růst a technologický pokrok. V symbolické rovině potom protekcionismus představoval budování silného nezávislého státu. Jeho zastánci, jako kongresman Henry Clay, který prosadil první protekcionistické celní sazebníky, nebo budoucí prezident Abraham Lincoln, vysoká cla konzistentně prezentovali jako patriotickou politiku zajišťující hospodářskou soběstačnost a nezávislost USA.

Po porážce exportně orientovaných otrokářských států během války Severu proti Jihu se průměrná americká cla okamžitě vyšvihla z kompromisních cca 20 procent na přibližně 50 procent a zhruba v této výši se pohybovala až do druhé světové války. Jinými slovy, USA 80 let v kuse nepřetržitě provozovaly radikálně ochranářskou obchodní politiku. A právě během tohoto období se staly s přehledem nejbohatší, nejsilnější a nejvyspělejší zemí světa.

Americký protekcionismus byl tehdy uvnitř samotných USA i mimo ně považován za samozřejmost a za charakteristicky americkou politiku. V kolektivní paměti zůstal zachován jako součást koloritu doby, kdy USA byly dynamicky se rozvíjející mladou a dravou velmocí, která osidlovala Divoký západ, budovala železnice, Panamský průplav nebo Carnegieho ocelárny a Fordovy továrny na auta a kvantitativně i kvalitativně nahradila Velkou Británii v pozici vedoucího průmyslového státu světa.

Jestli a do jaké míry protekcionismus přispěl k hospodářskému rozvoji USA, je diskutabilní – korelace neznamená kauzalitu, a je pravda, že nejpozději okolo roku 1890 původní Hamiltonův argument o podpoře nedospělých odvětví přestal platit, jelikož vysoká cla tehdy chránila už ne začínající firmy, ale ohromné monopolistické korporace. Argumentace na podporu cel začala postupně zdůrazňovat ochranu pracovníků před nekalou zahraniční konkurencí využívající levnou pracovní sílu, což se velice blíží dnešní rétorice Trumpovy administrativy.

Když USA ve třicátých a zejména čtyřicátých letech postupně obrátily svou obchodní politiku ke snižování cel, činily tak v době, kdy jejich ohromná vyspělost a kapitálová a technologická převaha nad prakticky všemi obchodními partnery byla již zcela očividná a reciproční uvolňování obchodu zjevně otevíralo americkému průmyslu možnost exportovat. Otevření se volnému obchodu tak lze interpretovat jako krok motivovaný stejným ekonomickým nacionalismem, na němž byl původně založen protekcionistický přístup – tedy jako krok, který měl posílit domácí průmysl. Zároveň existovala geopolitická motivace v podobě prohloubení hospodářských vazeb se spojenci v Evropě a posílení vnitřní soudržnosti západního bloku.

Návrat ke kořenům

Není těžké zachytit, jakým způsobem obnova amerického protekcionismu ideově sedí do světonázoru politického hnutí Donalda Trumpa, vyjádřeného jeho notoricky známým sloganem „Make America Great Again“. Trump svou politiku prezentuje jako návrat do napůl mytické minulosti, kdy svět a americká společnost byly ještě v pořádku.

Realita této éry, zejména délka pracovní doby nebo úroveň pracovních podmínek, nebyla samozřejmě ani pro tehdejší bílé americké muže zdaleka tak idylická, ale to na politické imaginaci nic nemění. Kolektivní historická paměť je vždy selektivní a přizpůsobená současným problémům. Tím spíše, když se s pamětí rétoricky pracuje v politice, čímž je společná minulost sociálně konstruována.

Ochota amerických voličů akceptovat experiment s návratem k vysokým clům má kromě toho i velmi hmatatelné materiální kořeny v podobě hlubokých sociálních problémů a zvýšené nerovnosti, které v americké společnosti vyvolala de-industrializace země po roce 1980, spojená právě s globalizací, volným obchodem, a zejména s hospodářským vzestupem Číny.

Na potřebě obnovit s pomocí státních zásahů do ekonomiky průmyslovou základnu USA a snížit v této oblasti závislost na Číně se v USA ostatně shodnou obě velké politické strany, což je v dnešní době čím dál více výjimečný jev. Ovšem už se neshodnou na tom, jakým způsobem by o to vláda měla usilovat. Minulá administrativa Joea Bidena to činila formou daňových úlev, grantů a jiných subvencí udělovaných firmám ve strategických odvětvích, zejména ve výrobě polovodičových čipů, baterií nebo vybavení pro produkci energie z obnovitelných zdrojů. Tento přístup se de facto inspiroval průmyslovou politikou jiných hospodářských mocností, zejména Číny, ale i např. Jižní Koreje nebo Japonska; k podobným krokům přistupuje v posledních letech stále více i Evropská unie a její členské státy.

Donald Trump tento přístup odmítá a místo něj volí zavedenou americkou cestu importních cel, které stejně jako američtí politici v 19. století spojuje s nacionalistickou rétorikou o silných USA, jež budou opět vyrábět ocel a jejichž pracující lid již nebude obětováván na oltáři volného obchodu. Trumpova administrativa zde vědomě, a svým způsobem i překvapivě sofistikovaně a konzistentně, navazuje na americkou tradici. Trump ve svých projevech opakovaně zmiňuje, že USA cla vždy měly a že na nich (podle jeho interpretace) historicky zbohatly, zatímco dnes jsou okrádány svými obchodními partnery. Jako symbol a zdroj inspirace přitom ve svých projevech několikrát explicitně zmínil prezidenta Williama McKinleyho, jenž byl na přelomu 19. a 20. století zosobněním silně protekcionistické politiky.

Clo tak má dnes díky svému ukotvení v amerických dějinách a symbolickému propojení s národní hrdostí unikátní postavení v ekonomickém uvažování americké politické pravice. Ta zavádění cel většinově akceptuje a podporuje navzdory očividné skutečnosti, že cla jdou proti jejím běžně zastávaným hodnotám. Importní clo je federální daň, která dopadá na spotřebitele, a zároveň vládní regulace trhu, a jako takové je zjevně v rozporu s principy, na nichž američtí konzervativci jindy trvají. Oproti tomu jiné formy podobně motivovaných státních zásahů do ekonomiky, typicky zmíněné průmyslové subvence, postrádají historickou a symbolickou podporu, a jsou i proto Republikánskou stranou očekávatelně odmítány jako ne-americký socialismus.

Past historie

V současnosti existuje mnoho důvodů se domnívat, že cla nejsou vhodným nástrojem pro re-industrializaci. Oproti 19. století, kdy se průmyslový produkt typicky vyrobil z domácích surovin a meziproduktů, dnes průmysl funguje v rámci komplexně propojených globálních nabídkových řetězců, které se rozvinuly během neoliberální éry. Například jeden mikročip během své výroby překročí státní hranice v průměru cca 70krát a při jeho výrobě je využito strojní vybavení, technologie a software z několika různých zemí.

V tomto prostředí importní cla rozbíjejí efektivní výrobní řetězce a konkurenceschopnost země snižují. Není proto překvapivé, že v současnosti podle dostupných dat v americkém průmyslu v reakci na Trumpova cla dochází k poklesu investic a počtu pracovních míst. Jiné státy včetně Číny ostatně mj. přesně z tohoto důvodu nevolí k podpoře průmyslu cla, ale typicky právě subvence výroby nebo pobídky pro zahraniční investory, s cílem posílit postavení státu v rámci globálních nabídkových řetězců, nikoliv je zpřetrhat.

Clo je ovšem přes všechny tyto argumenty v USA z historických a symbolických důvodů politicky přijatelnější, a proto svět může sledovat na první pohled nepochopitelný trend, kdy se nejvyspělejší země světa vrací k hospodářské politice z předminulého století, a boří tím globální řád, který předtím pracně vybudovala.

→ Petr Svatoň je doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU, věnuje se zejména ekonomické a průmyslové politice. Působí také na Univerzitě obrany v Brně.