Slábne liberalismus jako norma světového řádu?

Od roku 2016 tento proces probíhá na dvou kolejích, přičemž politický liberalismus globálně oslabuje výrazněji než liberalismus ekonomický. Ve světové ekonomice se prosazuje režim „řízené otevřenosti“. Trh zůstává důležitý, ale bezpečnostní a technologické výjimky přestávají být výjimkami a stávají se běžnou součástí mezinárodní politiky.

Svět „po Trumpovi“ bude světem bez samozřejmosti, s jakou jsme mezinárodní liberální řád přijímali. Donald Trump sám tuto erozi nezapříčinil, výrazně však nesamozřejmost liberálních institucí zviditelnil. Spojenci nyní musejí počítat s větší volatilitou, obchod se snáze mění v páku a technologie se přesouvají do středu sporů o to, který soubor pravidel je ten „správný“.

Normy jsou především závazkem

V debatách o mezinárodních normách se často směšují dva významy. První význam je právní. Normy jsou zejména dohody a institucionální procedury, které mají omezit konflikty a umožnit větší předvídatelnost. Druhý význam je praktičtější. Jaké kroky států, veřejných organizací a mezinárodních firem považujeme za normální? Právě tato druhá vrstva bývá rozhodující, protože formální pravidla bez sdíleného chápání normality rychle ztrácejí účinnost a vymahatelnost. Pokud se normou stane to, že se pravidla ohýbají, právní texty sice možná zůstanou na papíře, ale ekonomika začne fungovat podle signálů moci.

Z ekonomického pohledu jsou normy především závazky snižující pokušení rozhodovat ad hoc. Úspěšné normy však nevznikají proto, že by politici zničehonic „zmravnili“. Vznikají proto, že dodržovat pravidla je levnější, než je porušovat (ať už reputačně, finančně nebo i geopoliticky). Když se tento poměr nákladů a výnosů začne obracet, normy se zpravidla nezhroutí najednou, ale začnou se obcházet. A obcházení norem se postupně normalizuje.

Co říkají data

V politické rovině jsou čísla konzistentní. V-Dem Institute uvádí, že v roce 2024 bylo na světě poprvé po více než dvaceti letech více autokracií (91) než demokracií (88). Freedom House konstatuje devatenáctý rok poklesu globální svobody. V roce 2024 zaznamenalo zhoršení politických práv a občanských svobod 60 zemí, zlepšení pouze 34. Publikace Freedom on the Net 2024 pak popisuje čtrnáctý rok poklesu internetové svobody. Digitální prostor tedy přidává další vrstvu eroze toho, co dříve normální nebylo a co je dnes normalizováno.

Ekonomická rovina není tak jednoznačná. Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) hlásí rekordní globální obchod v roce 2024 (33 bil. USD tažených zejména službami). Nejde tedy o jednoduchý návrat do éry uzavírání hranic. Zároveň však WTO ukazuje, že k polovině října 2024 pokrýval balík importních omezení v platnosti 11,8 % světového dovozu. IMF (ve společné práci s WTO) identifikuje strukturální zlom kolem roku 2019, kdy prudce vzrostla intenzita intervencionistické obchodní politiky (nejen cel, ale i netarifních zásahů). Obchod se nehroutí, ale pravidla, za nichž probíhá, se tiše přepisují.

Proč normy erodují: tři tlaky

Zaprvé, bezpečnost se vrací do ekonomiky. Vzájemná závislost přestává být chápána jako pojistka míru a začíná být interpretována jako možný zdroj zranitelnosti. Tam, kde dříve dominovaly otázky ceny a kvality, dnes dominuje otázka spolehlivosti a politické loajality. Koncept tzv. zbraňové vzájemné závislosti (weaponized interdependence) ukazuje, jak lze klíčové uzly globálních sítí, jako jsou finance, technologie a data, využívat jako páky nátlaku. V praxi to ilustrují sankce po invazi Ruska na Ukrajinu, konkrétně odpojení vybraných bank od SWIFT nebo americká exportní omezení na pokročilé polovodičové technologie vůči Číně, spuštěná v roce 2022 (a od té doby opakovaně rozšiřovaná).

Kromě financí a čipů do této logiky stále zřetelněji patří námořní doprava a energetické trasy. Už samotné očekávání eskalace v Perském zálivu zvýšilo letos cenu pojištění a přesměrovává část plaveb. Pesimistická očekávání se tak rychle promítají do cen i dostupnosti vstupů. Z realistického úhlu pohledu nebyl Pax Americana jen souborem norem a institucí. Byla to především doktrína, která stála na schopnosti hegemona fyzicky udržet hlavní obchodní trasy otevřené a zároveň na jeho ochotě držet svou vlastní moc na uzdě. Izraelsko-americké údery na Írán samy o sobě proto nejsou návratem této doktríny. Pokud se garance otevřenosti stává selektivní a politicky podmíněnou, riziko se znovu vrací do cen skrze pojištění, zásoby, objízdné trasy a kratší plánovací horizont.

Za druhé, domácí politika odměňuje viditelné zásahy. Zatímco otevřený trh přináší dlouhodobé a zpravidla široce rozptýlené přínosy, dotace a ochrana „strategických odvětví“ poskytují okamžitou, koncentrovanou výhodu konkrétním zájmovým skupinám. Empirická studie Sandry Destradi a Johannese Vüllerse o populismu a mezinárodním řádu ukazuje, že populistické vlády bývají statisticky častěji v opozici vůči základním normám liberálního řádu. Eroze se tedy neodehrává jen „mimo Západ“, ale i uvnitř samotných liberálních demokracií. K tomu přistupuje fenomén truth subversion neboli normalizace zjevného lhaní, nekoherentní komunikace a zahlcování informačního prostoru balastem, který oslabuje sdílené vnímání reality, jinými slovy, neformální infrastrukturu, na níž stojí jak demokracie, tak mezinárodní pravidla.

Za třetí, série ekonomických šoků a následné zvyšování veřejného zadlužení legitimizují trvalý nouzový režim. Pandemie, energetické otřesy a návrat inflace vedou k tomu, že fiskální expanze a průmyslová politika se stávají standardním nástrojem, nikoli výjimkou. A čím větší je veřejný dluh, tím větší pokušení přenášet náklady do budoucna a každou novou regulaci prodávat jako ochranu před neurčitým rizikem.

Síťová autonomie jako zdroj řešení i rizik

Reakcí mezinárodních hráčů na tuto nejistotu není izolace, ale snaha o zachování propojenosti a současně o snižování zranitelnosti. Cílem je diverzifikovat partnerství, vytvářet alternativní uzly pravidel a budovat pojistky proti výpadkům důvěry. V lepším případě může tato logika síťové autonomie liberální řád stabilizovat, protože vzniknou souostroví předvídatelných pravidel. V horším případě se může tento systém polycentrické správy rozštěpit do různých klubů a výjimek, ve kterých bude pojem rules-based znamenat pokaždé něco jiného.

Modelovým příkladem je umělá inteligence. V současnosti neexistuje jeden globální režim správy, ale souběh závazných a nezávazných normativních rámců. EU např. přijala AI Act jako právně závazný rámec, OECD aktualizovala principy důvěryhodné AI, Rada Evropy otevřela první mezinárodně závaznou úmluvu o AI a lidských právech a Valné shromáždění OSN vydalo soft-law rezoluci o bezpečné AI. Bletchley Declaration (AI Safety Summit 2023) pak ukazuje „klubovou“ vrstvu koordinace. Část těchto uzlů explicitně kodifikuje obecná práva a povinnosti, jiné však upřednostňují suverenitu a kontrolu. Nejde o konec liberalismu. Jde o soutěž, které uzly budou v této síti normativně dominantní.

Podobně se přeskupuje i obchod. Velké dohody uzavírané EU v lednu 2026 s Indií a s Mercosur (jihoamerické sdružení volného obchodu) naznačují, že ekonomický liberalismus nemizí, ale že mění svou formu. Dohoda s Indií, médii označovaná jako the Mother of all deals, explicitně kombinuje rozsáhlou liberalizaci s požadavky na obchodní standardy a udržitelnost mezinárodní obchodní spolupráce. Případ EU–Mercosur pak ukazuje, že obchodní liberalizace nepovede jen přes snižování cel, ale i přes posilování legitimity (Evropský parlament se obrátil na unijní soud kvůli přezkumu slučitelnosti dohody s unijními smlouvami). Unie tak neexportuje čistý ekonomický liberalismus, ale liberální model podmíněný specifickými hodnotovými soudy. Pro kritiky to může být důkaz politizace mezinárodního řádu, pro zastánce pak důkaz adaptability.

Co z toho plyne pro EU a Česko

Evropská unie má tendenci reagovat na nejistotu plynoucí z měnícího se mezinárodního řádu mantrou „více Evropy“, tedy více koordinace, více pravidel, více společných fondů. Jenže v prostředí selektivní globalizace je nejcennějším domácím kapitálem důvěra ve stabilní a nezávislé instituce, ve vládu práva a v předvídatelnost pravidel, na kterých stojí schopnost inovovat a dlouhodobě zvyšovat produktivitu. Pokud se z volání po strategické bezpečnosti stane zástěrka pro permanentní systém dotací a regulací, členské státy si jen zdraží vlastní budoucnost a prohloubí technologický odstup od dynamičtějších konkurentů.

Pro země EU je přitom rozhodující, aby se model síťové autonomie nestal jen souborem defenzivních reflexů. Ekonomická bezpečnost ano, ale s jasně danými kritérii, proporcionalitou a soudním přezkoumáním, jinak se výjimka stane normou a liberální řád se vyprázdní. Unie může exportovat své normy jen tehdy, pokud zůstává relevantním trhem. Tato relevance nevzniká na základě pouhého množství předpisů, nýbrž především díky prostředí, které není nepřátelské k ekonomickému růstu, inovacím a schopnosti přitahovat kapitál a talent.

Pro Česko jako malou otevřenou ekonomiku pak platí, že kvalita právního státu a informačního prostoru doma je stěžejní zahraničněpolitickou kapacitou. V polycentrickém světě se nedůvěra šíří rychle. A protože otevřenost bude stále častěji „řízená“, klíčovou se stane schopnost pracovat s evropskými nástroji ekonomické bezpečnosti (jako je screening investic). Normy nestačí pouze přijímat. Je třeba být u jejich vzniku, zejména v uzlech, kde se mezinárodní standardy (v AI, datech, průmyslu) píší. Tyto standardy se přitom v polycentrickém světě často šíří rychleji prostřednictvím trhů a dodavatelských řetězců než na základě politického konsenzu.

→ Pavel Kuchař působí jako odborný asistent na Katedře ekonomických a manažerských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.