Íránská revoluce a její dopady na dnešní společnost

Ačkoliv byla íránská monarchie z dnešního pohledu absolutistická, íránská společnost se vyvíjela v duchu západní modernosti. Silný vliv Západu a vzhlížení k němu se v Íránu rozvíjelo již od roku 1926, kdy k moci nastoupila silná dynastie Pahlaví. Rezá Chán i jeho nástupce syn Rezá Šáh Pahlaví obdivovali Turecko a jeho spojení se Západem. V tomto duchu se odvíjel celý vývoj Íránu až do klíčového roku 1979.

Íránská islámská revoluce z roku 1979 je právem považována za bezprecedentní politický, společenský, ale i sociální fenomén. Hlavní představitel ájatolláh Rúholláh Chomejní vedl své aktivity v posledních letech před revolucí z exilu, a to nejdříve z Iráku, později z Paříže. Díky rétorice a silně náboženským myšlenkám dokázal i z těchto exilových míst navázat kontakt s muslimským obyvatelstvem, ukončit vládu dynastie Pahlaví, a mimo jiné i vliv západních států v této oblasti. Velkou zásluhu na revoluci však měli především íránští studenti, kteří pomáhali šířit četbu, fatwu, písemnosti a Chomejního náhled na svět a společnost.

Revoluce byla íránským obyvatelstvem považována za jakýsi způsob vysvobození a ukončení dosavadní despotické monarchie. Obyvatelé viděli tuto alternativu jako jedinou možnou šanci na změnu, která by mohla změnit politický režim a dopomoci k nové stabilizaci země. Bylo nutné nejen obnovit stabilitu vnitřní, ale také vnější, a znovu upevnit postavení Íránu jako státu na poli mezinárodních aktérů.

Revoluce zapříčinila novou náboženskou hierarchii. Šíitští duchovní a jejich instituce získaly praktickou kontrolu nad chodem země. Byly vytvořeny nové politické instituce, nový režim, nové zákony, nová pravidla. Islám se stal státním náboženstvím, a tím i nejvyšším zákonem. I přes to mají své alespoň minimální zastoupení v institucích také židé, sunnité nebo křesťané či zoroastriánci.

Postavení žen v Íránu

Postavení žen v Íránu prošlo asi jako v každé zemi velmi proměnlivým vývojem. Za éry Rezy Pahlavího i jeho syna byla odstraňována segregace mužů a žen. Ne pro každého byla tato změna přijatelná. Většina Íránců chtěla především žít dle svých vlastních hodnot. Modernita, která byla zaváděna především po vzoru Turecka, se nesetkala se všeobecným kladným přijetím. Stejně jako dochází nyní k omezení práv v oblasti oblékání, docházelo i v moderní době dynastie Pahlaví k jistým restrikcím. Dnešní přikázané zahalování bylo v době před rokem 1979 zakázané, což pobouřilo tradičně založené obyvatelstvo.

Prozápadní postoj byl po Islámské revoluci vystřídán silným zaměřením na islám. Nový režim zavedl dvojí postavení k právům žen. Ačkoliv byla uznávána všeobecná lidská práva, vše bylo podmíněno islámu a právu, které z islámu vyplývá. Ačkoliv se teoreticky umožnilo ženám plně se realizovat ve společenském životě, skutečnost je odlišná. Ženy v dnešní íránské společnosti mohou studovat bez většího omezení, avšak je jen na budoucím zaměstnavateli, zda ženě poskytne adekvátní pracovní pozici.

Ženy začaly dodržovat islámská pravidla vlastním způsobem. Jejich oblečení již nezahrnovalo pouze dlouhé čádory tmavých barev. Právě naopak. Íránské ženy v posledních letech začaly přebírat prvky západní módy. Kabáty, šátky, i další části oblečení jsou pestrobarevné, inovované dle poslední módy. Velkou proměnou prošel i jejich společenský život, který již není tolik omezen. Uvolnění napětí v této oblasti probíhalo především za prezidenta Muhammada Chátamího či nynějšího prezidenta Hassana Rouháního. Ženy se mohou účastnit například módních přehlídek, a to ve společnosti mužů, což v dřívějších letech bylo nemyslitelné. Některá omezení, pro většinu západních států nepochopitelná, však stále zůstávají. Ženy například nesmí navštěvovat sportovní zápasy či například tancovat na veřejných místech.

Ačkoliv je Írán silně náboženský až teokratický stát, lze v této zemi vidět i prvky typické pro západní státy. Pod šátky či čádory, které ženy v Íránu musí ze zákona nosit, můžeme vidět namalované rty, použití líčení nebo dokonce stopy náplastí po plastických operacích, které se v Íránu těší velké oblibě, zejména pak korekce nosu.

Periodika, rádiové vysílání a využívání sociálních médií

Média v Íránu spadají jak do soukromé, tak veřejné sféry. V každém případě jsou však kontrolovaná. Soud má například takovou pravomoc, díky níž má právo na zrušení či sankcionování médií, která publikovala cokoliv protináboženského. Noviny jsou vydávány v perském, ale i v anglickém či arabském jazyce. Existuje i řada zahraničních vysílání, která bývají často překládána. V některých případech jsou však rušena. V posledních letech byla zakázána satelitní vysílání. Část obyvatel však ilegální satelity stále využívá. Pokusy vytvořit soukromé či nezávislé vysílání byly zakázány.

Tak jako i jinde ve světě, i v Íránu došlo k velkému rozvoji popularity sociálních médií a médií jako takových. V průběhu 90. let nebyla cenzura příliš přísná. Každým týdnem vznikala nová periodika ať už informačního, kulturního či zábavného charakteru. Prakticky každý mohl získat možnost založit vlastní redakci č tiskovou agenturu.

Největší rozmach médií byl za vlády prezidenta Muhammada Chátamího. Tehdy si téměř každý mohl za určitý obnos otevřít vlastní agendu. I přes to, že stále platila určitá omezení v tom, o kom se může a nesmí psát, nebyla tato pravidla tak striktní, jako to bylo v následujícím období. Po nástupu Mahmúda Ahmadínežáda na post prezidenta došlo k okamžitému navýšení cenzury jak tištěných médií, tak médií sociálních. Prezident Ahmadínežád byl velmi konzervativní a obnovoval především tradiční islámský přístup. Tvrdil, že liberální přístup prezidenta Chátamího byl velkou chybou a zpomalil Írán ve správném vývoji. Redakce byly postupně zavírány, počet periodik byl striktně omezen. Zahraniční média neměla možnost se v Íránu jakkoliv angažovat.

Za dob prezidenta Ahmadínežáda, který potvrdil svou pozici i při druhých prezidentských volbách, došlo k absolutní cenzuře sociálních médií, které za jeho éry zaznamenávaly pronikavý rozvoj v globálním měřítku. Každodenní participace milionů lidí po celém světě se nemohla vyhnout ani íránské společnosti. Velká cenzura sociálních médií jako Facebooku či Twitteru zamezila šíření „nepřípustných“ informací, obrázků nebo protirežimních názorů. Jakákoliv propagace západních názorů či postojů byla velmi přísně trestána. Mahmúd Ahmadínežád plně navázal na izolovanost Íránu z dřívějších let. Lidé byli násilně zatýkáni a vyslýcháni, a to jen proto, že veřejně prezentovali svůj názor. Karikatury politiků či jiných veřejných osobností byly nemyslitelné.

Nynější prezident Hasan Rouhání ihned po svém zvolení tuto situaci změnil. Ve společnosti došlo k částečnému uvolnění napjaté atmosféry mezi vládou a obyvateli. Počet redakcí či agentur postupně stoupá. I přes stálá pravidla pro vydávání periodik se cenzura zmírnila. Íránská společnost dostala opět možnost využívat sociální média jako prostředek komunikace a spojení s okolním světem. V nové éře Hasana Rouháního zažívá Facebook i Twitter opožděný boom i na území Íránu. I přes určitou filtraci a monitorování většina mladých Íránek a Íránců používá sociální média jako nedílnou součást jejich života.

Život menšin v Íránu

Na území Íránu žije relativně hodně etnických menšin. Jde zejména o Kurdy a Ázery, silné zastoupení mají i Balúčové, Turkmeni, Arabové a Lórové. Během éry Pahlavího dynastie měly menšiny velmi omezená práva. Silná centralistická vláda netolerovala vnitřní rozložení společnosti. Šáh Pahlaví toužil po vytvoření čistě perského státu, což mělo za důsledek vytvoření institucí, které dohlíželi na čistotu jazyka a kultury.

Žádná menšina nemohla participovat na fungování státu a společnosti. Ve většině případů doházelo k omezování využívání jejich jazyka nebo dialektu a běžná výuka probíhala výhradně v perštině. Bylo zakázáno nošení oblečení či doplňků zdůrazňující národnost menšiny a její kulturu. Menšiny využívaly pro boj za svoji národnost odbojové organizace nebo zakládaly své vlastní skupiny na protest proti režimu. Za dob Muhammada Rezy Pahlavího docházelo také k utlačování náboženských menšin v Íránu v podobě zavírání kostelů či chrámů odlišného náboženství.

Revoluce měla za jejich podpory přinést zrovnoprávnění a obnovení dobrých vztahů s budoucí vládou. V prvních letech revoluce však nedošlo v tomto směru k žádnému vývoji. Podle ájatolláha Chomejního byla podpora menšin v rozporu s islámem.

Mnoho let po revoluci však nakonec došlo ke zrovnoprávnění jazyka Kurdů. Kurdština je opět povolen a to i jako jazyk výuky na školách. Je povoleno vydávat periodika v tomto jazyce. Kurdové se postupně rozdělili na ty, kteří chtějí získat autonomii a vlastní suverénní stát a na ty, kteří by rádi zůstali dále pod správou Teheránu. Íránští policisté a úředníci a jejich postavení jsou zpochybňováni již pouze na okrajových územích sunnitských Kurdů.

Po nástupu ájatolláha Chámeneího dostal možnost participace i národ Ázerů. Před Islámskou revolucí byli Ázerové považováni za dobře adaptabilní a integrovanou etnickou skupinu. Měli zastoupení ve všech společenských sférách. Změna přišla s nástupem syna šáha Mohammada Rezy Pahlavího. Ten potlačil použití ázerbájdžánského jazyka na školách, v médiích i úřadech.

S příchodem íránské revoluce v roce 1979 se však stalo unifikujícím faktorem náboženství a odchod od nacionalismu. V islámské revoluční vládě se objevil zástupce ázerbájdžánské nacionalistické frakce, která požadovala zanesení práv Ázerů do nově vytvořené ústavy. Dalším požadavkem byla i spolupráce s opozičními a sekulárními stranami. Vše však bylo zamítnuto.

Díky ájatolláhu Alímu Chámeneímu dostali Ázerové možnost získat vysoké posty v i oblasti politiky. Peršany a Ázery totiž spojuje jejich náboženství – šíitské vyznání islámu. Sám Chámeneí je původem Ázer. Ačkoliv stále žádají o získání větších práv, jen malá část Ázerů se odhodlá k separatistickým aktivitám. Zapojují se však do umírněných hnutí, která bojují za novou revoluci a demokratizaci Íránu. Ázerové jsou nyní nejvíce integrovanou menšinou v Íránu. Stále však platí omezení ve využívání jejich rodného jazyka.

Oproti tomu balúčská menšina stále zažívá silnou diskriminaci i na svém vlastním území. Z toho důvodu se z jejich strany setkáváme s demonstracemi nebo se spoluprací se separatistickými skupinami.