Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

17. 1. 2015

Islám a radikální islám: jak chápat ideologii Al-kaidy

Po posledních útocích příznivců radikálního islámu jsou častější i debaty na téma islámu jako platformy teroristických útoků. Určitým krokem k porozumění je chápat radikální islám jako ideologii.

Ideologie by se dala stručně charakterizovat jako systém myšlenek určité entity, který představuje soubor preferovaných hodnot, názorů a představ o fungování společnosti s tím, že také obsahuje tvrzení normativního charakteru. Systém kolektivního vyjadřování idejí a postojů zahrnuje model vztahů a společenského uspořádání, které usnadňují vyznavačům dané ideologie jejich volby a rozhodnutí. Jelikož ideologie poskytuje pohled na vytouženou budoucnost a obsahuje seznam kroků k dosažení cílů, tak by se dala také jednoduše definovat jako prostředí, které dává životu smysl.

Ideologie jako určitá doktrína náboženských a morálních koncepcí je základním nosným pilířem organizace al-Káidy, pojítkem její globální struktury a také jejích symbiotických partnerství. Představuje vizi fungování politického řádu, který je na ideologii navázán a nabízí řešení fungování islámské společnosti. Programově hodnotovou doktrínou al-Káidy je konkrétně modifikovaný Džihád s globální platností. Její ideologií je radikální islamismus či fundamentalismus, což jsou velmi obecné termíny, které je nutné blíže specifikovat.

Ve slovníku cizích slov je radikalizace popsána jako „růst, stupňování nekompromisnosti, nesmiřitelnosti, krajnosti“ (slovník cizích slov). Tedy i radikalizovanou formu islámu je nutno nahlížet jako vystupňovaný nekompromisní postoj. Slovo krajnost je pak také na místě z hlediska toho, že radikalizace islámu představuje akcentování vybraných zásad, které v zásadě tvoří hlavní myšlenkový proud. Na druhou stranu jsou pak některé jiné skutečnosti opomíjeny až modifikovány.

Islám jako platforma pro vznik soudobého fundamentalismu

Islám jako takový vychází z arabského slova Aslama, což znamená podrobení se, odevzdání se Bohu. Jeho vývoj byl charakteristický dosahováním vítězství a politických cílů při konfliktech a na obchodních cestách. Díky prvotním velkým úspěchům získalo islámské společenství specifickou povahu právního kodexu a vytvořilo si jasnou představu o organizaci společnosti včetně vztahu k nemuslimům. Islám se stal státní ideologií obce věřících. Islám jako náboženskou doktrínu lze v návaznosti na historické zkušenosti počátku islámských dějin zároveň definovat jako ideologii revoluční sociální reformy. Záměr šířit víru a budovat společenský řád, který je pevně spjat se zákonem Šaría je způsobem navrácení se k ideálům původní obce (Medína v roce 622-630) jako čistého a jediného vzoru. Do islámské věrouky se promítly politické prvky, které přetrvaly a staly se součástí reformních myšlenek 19. a 20. století.

Politická teorie moderního islámu spočívá na výkladu práva jako platformy pro vývoj muslimské obce tj. Ummy, nad kterou má moc Bůh. Moc je dále delegována na Proroka a po jeho smrti na pokračovatele, zástupce tzv. Chalífu. Představy o fungování Ummy vyložil v Koránu již v roce 622 Muhammad, jenž byl nejen prorokem Božího zjevení, ale i politickým reformátorem. Jeho myšlenky byly po staletí vykládány vykonavateli Zákona tzv. Ulamá, jež lze také považovat za kultivátory Muhammadova odkazu tj. těsného spojení legislativy a exekutivy s Božím zákonem, přičemž politická praxe se řídí normami Šaría a je podřízena obecnému blahu. Povinností Ulamá je rozvíjet právo Šaría, chránit Ummu proti vnitřnímu rozvrácení a muslimy před vnějším ohrožením bezvěrců. A právě ohrožení ze strany bezvěrců se vyprofilovalo v konfrontaci islámu s evropským kapitalismem počátkem devatenáctého století. Jednalo se o průběh západního kolonialismu ve smyslu šíření demokratických hodnot a liberálního kapitalistického hospodářství do islámského světa.

Přirozenou reakcí na tyto snahy o kulturní globalizaci byl tzv. islámský reformismus, který spočíval zejména v retrospektivě a návratu výše uvedeného původního vzoru muslimské obce s využitím díky globalizaci dostupných dovedností a materiálních prostředků Západu. Prostředkem na obranu se stal návrat k tradičním zdrojům jako vzoru tzv. Salaf. Salafistický směr se dále ve 20. století propojil s původním fundamentalismem založeným teoretiky Hasanem al-Banná, Sayyid Qutbem a Abu’l-a lá Maududim. Tím se stal jakousi platformou pro vznik soudobého fundamentalismu, který lze definovat jako vulgarizovanou variantu islámského reformismu. Od původní koncepce se odlišuje zejména tvrzením, že emancipaci islámu nelze dosáhnou jinak než užitím násilí.

Islámský fundamentalismus

Fundamentalismus jako termín je spíše deskriptivním výrazem užívaným na Západě. Sami fundamentalisté (jak je tedy označuje Západ) se necítí být nijak vymezenou kategorií, jelikož sami sebe považují za pravověrné muslimy. Fundamentalismus se vyznačuje návratem k fundamentu, základu víry. Založen je na opovržení sekularismem (proces vyvázání politiky, morálky a způsobu života z přímého vlivu náboženství) a oddělování se od nemorální společnosti, která je fundamentalisty, právě z hlediska odchylujícího se vztahu od základů náboženství vnímána jako nepřátelská, jako fenomén napadající muslimskou identitu či jako ateistická propaganda, urážka, mravní úpadek, západní kulturní agrese apod.

Tento fakt posouvá fundamentalistické vyznavače do roviny ideologické války dobra se zlem, kde cílem je ochrana duchovní čistoty, a proto je i užití násilí eticky správným nástrojem této války. Cílem takové mise je pak mravní obrození společnosti tj. právě návrat ke kořenům. Pro stoupence islámského fundamentalismu je jedinou správnou interpretací božího slova přímý text Koránu. Cestou k „vyčištění“ společnosti je mimo mravní obrody také zbavení se zkorumpovaných sekulárních režimů, které se stále považují za islámské i přes to, že čerpají podporu západních nepřátel.

Muslimská mládež třetí až čtvrté generace nepovažuje již klasický fundamentalismus sedmdesátých let za atraktivní, jelikož jeho vyznávání vyžaduje mnoho znalostí náboženství a trpělivost. Proto tyto generace inklinují spíše k novodobé formě fundamentalismu devadesátých let, která se vyznačuje spíše agresivitou a vnějšími projevů religiozity, přičemž mluvené slovo ustupuje mediální komunikaci. Tuto podobu fundamentalismu tj. neofundamentalismus reprezentuje právě al-Káida. Charakteristickým rysem je teritoriální volnost tj. odvázání se od specifického území a větší afinita ke globálně rozprostřenému islámskému společenství, k etnické, klanové či kmenové identitě. V tomto směru je ideologie posunuta od koncepce státotvorného islámu. Celospolečenská revoluce není již pevně spjata s dlouholetou agitací, charitativní činností a následnou zodpovědností v převzetí moci (Sayyid Qutb). Větší důraz je kladen na zastrašení nepřítele.

Ke své činnosti neofundamentalisté nepotřebují velké množství finančních prostředků na nákup a vývoj zbraní apod., jelikož jejich zbraní jsou aktivistické skupinky či individua, které mají specifický postoj k životu a mohou tak být použiti jako živé bomby. Dle Mendela je takový ideologický posun zvulgarizovanou formou islámské věrouky, která se omezuje na citáty a hesla Koránu, které jsou vytržené z kontextu a povětšinou slouží jako signály pro vyvíjení aktivity, jejímž smyslem je mobilizace v zájmu ochrany tradičního islámu. Dalo by se říci, že se jedná o populistickou religiozitu. Zdůvodněním užití násilí je to, že si to Bůh přeje. Džihád je pak ctností, sebekultivací a povinností každého muslima.

Džihád

Džihád je úzkým konceptem, který vychází z islámu jako způsobu života, práva a zvyků, ale obsahuje specifický pohled a sociologii, namířen je proti neislámským hodnotám a důvodem jeho vyhlášení bylo napadení Ummy ze strany Západu a sekulárních režimů, které tak Ummu zbavily možnosti vyvíjet se ke své podstatě. Jediná cesta, která může vést k nápravě je obroda společnosti, která má být vedena pravověrci. V mírnějším znění je tedy Džihád úsilím o aktivní šíření a upevňování islámu, obrana Ummy. Hlavním úkolem je potírání zla vnitřního i vnějšího a konání dobra. V radikálnější verzi je při misích proti bezvěrcům nebo jinověrcům zahrnuta taktika jak obranné tak útočné války. Pokud je země ohrožena, každý muslim má povinnost účastnit se obranného Džihádu, útočná verze je záležitostí kolektivní akce.

Dá se říci, že Džihád je islámskou koncepcí vedení války, ovšem je nutné si uvědomit, že právě ve smyslu defenzivní války byl od přirozenosti islámu odchýlen. Muslim musí v islámu klasicky plnit pět povinností: vyznání víry, modlitbu, almužnu, ramadán a pouť do Mekky. Šestou povinností, kterou připojuje fundamentalistický směr je ozbrojený džihád. Moderní džihadistická ideologie má za cíl islámskou revoluci. Ve spojení s tímto cílem je jako nejefektivnějšího nástroje užíváno násilných činů, které mají způsobit utrpení. Zabití bezvěrce jako nepřítele je součástí války v rámci Džihádu stejně tak jako zemřít mučednickou smrtí, která je službou Bohu. Oběti z vlastních řad jsou darem Alláhovi a zabitím bezvěrce jsou zničeny hodnoty nesprávného náboženství, proto Alláh žádá krev jako důkaz ať je to krev mučedníka nebo bezvěrce. Smrt je tedy pro džihadisty emocionální událostí intenzivní satisfakce po které přijde vysvobození a stav vyššího a lehčího bytí, přičemž posmrtný život se stává druhou realitou.

Globální hnutí Džihádu je dnes nejvíce ovlivněno ideologií Salafia-Jihadia, která vznikla v roce 1920 v Egyptě z rukou Muslimského bratrstva. Otcem této radikální větve islámu je Sayyid Qutb, který se zasloužil o její rozšíření zejména během 60. let, kdy toto učení získalo masivní podporu po celém světě. Qutbova radikální teorie uvádí, že svět upadl do tzv. Džahilíja tj. ničím ospravedlnitelného období nevědomosti a barbarství, rebelie bezbožných pokrytců a pohanství, pro jehož nápravu je potřeba užití násilí jako jediného efektivního prostředku. Tento termín, dále rozpracovaný Muhammad Abd al-Wahhábem, ideologem Reformního Hnutí Arabského je džihadisty užíván také jako výsledek nejen působení Západu a globalizačních procesů, ale i muslimských režimů, které primárně nedbají na obranu etických, mravních a právních hodnot islámu. Svět se dle této optiky rozděluje na země islámu (dar al-islam) a země boje (dar al-harb). Salafismus jako směr hledal cestu k zpřetrhání vazeb mezi věřícími muslimy a sekulárními režimy.

Salafistická ideologie hlásá totální návrat k životnímu stylu původního tradičního islámu a uznává existenci jediného práva Šaría, které má být implementováno nejen v muslimských, ale i nemuslimských zemích po celém světě. Následování Salafismu je údajně jedinou cestou k překonání nadřazenosti Západu. Příznivci Salafismu jsou dodnes rozšířeni nejen po celém Středním východě, ale jako početné diaspory v Evropě, severní Americe a Asii. Jsou mobilizováni k aktivitě, která zahrnuje i užití násilí ve jménu Svaté války proti bezvěrcům, tj. Křesťanům, Židům, Hindům a dokonce i proti těm muslimům, kteří nevyznávají Salafismus. Cílem globálního Salafismu je znovunastolení slávy islámského státu. Proto je nutné porazit Západ, který založení islámského státu brání. Je to tedy právě Salafistická ideolgoie, kterou jako platformu své „mise“ přijala také al-Káida.

Ideologie al-Káidy a jejích symbiotických napojení

Jak je uvedeno výše, ideologie nabývá různých podob a reinterpretací, má svůj vývoj a přizpůsobuje se tématům měnícího se světa. Tak i ideologie al-Káidy je specifická a odchyluje se od dřívějších interpretací, byť z nich čerpá. Usáma Bin Ládin jako vůdce al-Káidy a představitel ideologie taktéž modifikoval verzi Džihádu a přizpůsobil strategii svým záměrům a cílům. Změnila se zejména forma Džihádu a jeho cíle. Tato verze neofundamentalismu výrazně ovlivnila mezinárodní prostředí a jeho hrozby. Důvodem k vyhlášení Ládinova Džihádu byla činnost americké vlády, jelikož páchala zločiny na islámu tím, že znesvěcovala svatou islámskou půdu přímou okupací nebo páchala tyto zločiny zprostředkovaně.

Usáma Bin Ládin vyhlásil Džihád (23. srpna 1996) s cílem odstranit americké okupanty z islámských zemí, přičemž cílil nejen na vojáky, ale také na civilisty jako bezvěrce, kteří nemohou na svaté půdě pobývat. Přímé oficiální nasměrování Džihádu proti civilistům je prvním specifikem, kterým může být definována tato specifická forma radikálního fundamentalismu al-Káidy. V roce 1998 Ládin posílil své výzvy k Džihádu a 22. února deklaroval Světovou islámskou frontu Džihádu proti Židům a Křižákům, která vyhlásila, že každý muslim má povinnost zabíjet Američany a jejich spojence kdekoliv a kdykoliv. Jelikož muslimové jsou objektem agrese Židů a Křižáků, tedy nástrojem obrany má být ozbrojený odpor tj. Džihád mečem.

Ládin ve svých tezích ospravedlňuje Svatou válku výroky Muhammada, jehož režim ze 7. století má být vzorem pro vytvoření Kalifátu. Umma má být sjednocená a fungovat tedy dle Muhammadových zákonů. V tomto směru Ládin užíval velmi silnou rétoriku s odkazem na historickou zkušenost, která i přesto, že se nejevila příliš reálně, měla vliv na posilování jeho moci, vlivu a strategie v rámci globalizace. Od Muhammadových výroků se ovšem Ládin výrazně odchýlil. Korán sice připouští válku proti bezvěrcům, ovšem vyzývá k válce z důvodu obrany muslimů po tom, co byli přímo napadeni. V rozporu je také forma Džihádu jako taková. Prorok Muhammad definoval Džihád jako obranu proti morálnímu úpadku a rozdělil ho na dvě formy. Jednou z nich je tzv. malý Džihád, který spočívá v boji proti nepřátelům muslimů a druhou velký Džihád, který je bojem proti ďáblovým silám a posedlostem. Ládinův velký Džihád ale spočívá v boji proti nepřátelům islámu. Navíc Korán nepřipouští zabíjení civilistů a nezmiňuje zabíjení nevinných, žen a dětí.

Ládin tedy modifikoval dvě významné myšlenky Koránu do jiné podoby a vytvořil tak vlastní koncepci, která je dnes vlivem al-Káidy globálním fenoménem a má nejsilnější základnu příznivců z řad radikálních islamistů. Zajímavé je, že se dnes mezi fundamentalisty zapomíná na to, že ozbrojený Džihád nemá právo vyhlásit světský vůdce, což ovšem Usáma Bin Ládin byl. A byť i tato skutečnost poukazuje na odchýlení dnešní formy radikálního islámu od původních textů, pro nově se rekrutující generace se zdá být tento fakt s lehkostí opomíjen.

 

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru