Začala druhá studená válka? Světoví odborníci na mezinárodní vztahy a bezpečnost se otázkou zabývali na Czech Security Forum v Praze

Konference se zabývala měnící se strukturou světového řádu, globální bezpečnostní a výzvami pro českou zahraniční politiku a proběhla pod organizační záštitou Ústavu mezinárodních vztahů a Peace Research Center Prague a ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung a Velvyslanectvím Kanady v Praze. I letos událost přivítala přední světové odborníky na mezinárodní vztahy a bezpečnostní studia, kteří diskutovali o dopadech geopolitického napětí nejen na Evropu a Českou republiku. Konferenci zahájili Mats Braun, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, a Jörg Bergstermann, ředitel Friedrich-Ebert-Stiftung Praha. Hlavní projev přednesl Barry Buzan, emeritní profesor London School of Economics and Political Science a jeden z nejvlivnějších současných teoretiků mezinárodních vztahů. Ve svém projevu prohlásil, že svět již do druhé studené války vstoupil, a to s koncem západní hegemonie a nástupem pluralismu, v němž je moc i bohatství rozptýleno mezi více aktérů. “Na rozdíl od válek horkých nemají studené války jednoznačný počátek, avšak jejich konec bývá zcela zřetelný,” uvedl a v průběhu diskuzí dodal, že konec té současné se zdá být v nedohlednu. 

Podle něj dnešní soupeření nepohání ideologie, ale ekonomická provázanost, kybernetická rivalita a vzestup autoritářských kapitalistických modelů, v čele s Čínou. Upozornil také na rostoucí vliv tzv. globálního Jihu a varoval, že návrat Donalda Trumpa k moci by mohl rozštěpit Západ a oslabit NATO.

Jsme skutečně ve druhé studené válce?

Na keynote profesora Buzana navázala pestrá diskuse čtyř předních akademiků z Massachusettského technologického institutu a Kalifornské univerzity v Irvine. Zatímco Mariya Grinberg  zpochybnila, že lze dnes mluvit o plnohodnotné studené válce, protože dnešní svět podle ní postrádá jasnou bipolaritu a časté krize, které charakterizovaly tu první, Erik Lin-Greenberg naopak argumentoval, že současná rivalita je mnohem vyostřenější než dříve – zejména kvůli nástupu moderních technologií, které činí konflikty mnohem viditelnějšími.

Rostoucí nepředvídatelnost zahraniční politiky Spojených států, jejíž postoje k válce na Ukrajině se často mění, zmínila Heidi Hardt a varovala před úpadkem kontrolních mechanismů NATO. Zdůraznila však, že členství v aliančních strukturách zůstává klíčové pro zachování stability, protože i přes narůstající populismus a posun moci ve světě zůstává mezinárodní spolupráce nezbytná při řešení bezpečnostních i environmentálních hrozeb.

Zatímco Rusko spoléhá na válku, Čína se prosazuje pomalu a tiše skrze ekonomiku

Otázce zahraničního vměšování se věnoval druhý panel. Ruský politolog a historik Sergej Medveděv, v současné době působící na Univerzitě Karlově, odmítl označení nová studená válka a upozornil, že současný konflikt s Ruskem je dozvuk druhé světové války a nevyřešeného rozpadu Sovětského svazu. Putinův režim podle něj navazuje na imperiální ambice minulosti a bez otevřeného pojmenování této ruské otázky nelze dosáhnout trvalé stability v Evropě.

Z Norského institutu pro obranné studie v panelu vystoupil i profesor Kåre Dahl Martinsen a upozornil na promyšlené a dlouhodobé formy čínského vlivu – od ekonomických investic až po šíření propagandy a prosazování vlastních pravidel v mezinárodních institucích. Na rozdíl od Ruska, které postupuje přímočařeji, Čína podle něj působí pozvolna a systematicky, s cílem omezovat manévrovací prostor svých partnerů.

Profesorka Kristin Bakke z University College London diskuzi doplnila výsledky výzkumu veřejného mínění v postsovětských zemích, který ukazuje, že po ruské invazi na Ukrajinu se geopolitické postoje obyvatel výrazně proměnily. Zatímco některé státy, jako Arménie či Ukrajina, se jednoznačně přiklánějí k Západu, jinde se začínají rozcházet názory vlád a veřejnosti. Podle Bakke tak EU a NATO musí vedle vnějších hrozeb čelit i rostoucí polarizaci společností v ruském sousedství.

Česká zahraniční politika potřebuje jasnou vizi a lepší komunikaci s veřejností

Třetí a závěrečný panel konference se pak věnoval otázce, jak má Česko v rostoucí rivalitě velmocí posílit odolnost vůči hybridním hrozbám a lépe vysvětlovat veřejnosti strategické kroky státu – od podpory Ukrajiny po postoje k Blízkému východu. 

Že česká zahraniční politika dlouhodobě postrádá ucelenou vizi a je „rukojmím“ domácí politiky zdůraznil politolog Tomáš Weiss.  Upozornil na nedostatky v komunikaci české vlády o klíčových zahraničněpolitických tématech a zdůraznil, že Česko se sice posunulo od role „malého státu“ k ambicióznějšímu hráči, jak ukázala muniční iniciativa pro Ukrajinu, ale skutečné lídrovství vyžaduje i odpovídající investice a aktivní přístup.

Kontinuitu v ukotvení v NATO a EU očekává vedoucí katedry na Metropolitní univerzitě v Praze Šárka Kolmašová a upozornila na možné napětí mezi premiérem a prezidentem, přičemž roli stabilizační „kotvy“ přisoudila právě prezidentu Pavlovi. Zdůraznila, že česká diplomacie by měla být realističtější – místo snahy o globální vliv by se měla soustředit na budování partnerství v oblastech, kde má Česko zkušenosti a může nabídnout konkrétní přínos, například ve spolupráci se zeměmi globálního Jihu.

Podle profesora Michala Onderča, který přednáší na nizozemské Erasmus University Rotterdam, se pak na rozdíl od Slovenska žádné dramatické čistky na českém ministerstvu zahraničí konat nebudou. Připomněl však, že podpora Ukrajiny i širší ukotvení na Západě se u nás stávají nepopulárními, pokud je vláda nedokáže srozumitelně vysvětlovat. Česko by proto mělo spoléhat na instituce, spojence a respekt k pravidlům hry a v EU si hledat partnery pro prosazování své agendy. 

Czech Security Forum 2025 potvrdilo svou pozici jedné z klíčových odborných konferencí v regionu. Závěrečná slova Michala Smetany, ředitele Peace Research Center Prague a velvyslankyně Kanady v České republice Emily Ann McLaughlin ztrvrdily význam dialogu mezi vědou a politikou v době, kdy se svět znovu ocitá na prahu nové éry globální rivality.