Pracovní příležitost: Referent/ka konferenčního úseku

29. 11. 2021

Krize oděvního průmyslu: bude pandemie příležitostí pro změnu?

Jakou stopu nese bavlněné triko, jež právě hřeje náš hrudník? Odpověď bude v jistém ohledu znepokojivá: asi jen o 20 tisíc litrů vody méně než džíny. Oděvní průmysl je jedním z největších znečišťovatelů planety. Jeho zjevnou neudržitelnost značně zvýraznilo rozšíření nemoci Covid-19. Znovu se začíná diskutovat o přechodu na udržitelnější podobu odvětví, ovšem je tato myšlenka vůbec reálná?

Dopad pandemie Covid-19 na oděvní průmysl

Oděvní průmysl se řadí mezi pandemií nejohroženější sektory. Jedním z důvodů je jeho závislost na ruční práci. Když v čínském Wuhanu vypukla epidemie, město bylo uzavřeno a omezení se rozšiřovala do dalších oblastí země. Čínský export klesl o 17 % a země jako největší vývozce textilu kvůli zavřeným fabrikám nechávala miliony zaměstnanců bez práce. Znovu tak došlo k obnažení závažných problémů, jež toto odvětví provází. Z jedné strany oděvní průmysl významně přispívá ekonomikám jižní a jihovýchodní Asie, na druhé straně však funguje v podmínkách environmentálně, sociálně i ekonomicky neudržitelných. Podle zprávy Nature Reviews Earth & Environment z roku 2020 je módní průmysl zodpovědný až za 10 % globálních emisí oxidu uhličitého, zpracování a barvení textilu tvoří přibližně 20 % průmyslového znečištění vody, ročně spotřebuje 79 bilionů litrů vody a vyprodukuje více než 92 milionů tun odpadu, z něhož většina skončí pod zemí nebo je spálena – a to včetně neprodaného zboží.

Sociální hledisko na tom není o mnoho lépe. Zaměstnanci továren pobírají platy často nižší, než je stanovena minimální mzda (průměrný plat v regionu vychází na méně než 5 USD na den), a jež mnohdy nestačí ani na pokrytí základních potřeb. Pracovní podmínky jsou vysoce nestandardní, chybí bezpečnostní i zdravotní zabezpečení. Délka pracovní doby, její překračování nucenými přesčasy či hrozba okamžitého propuštění jsou sociální hlediska, která se skrývají za levnou módou. Pandemie oděvnímu odvětví zasadila další hlubokou ránu. Po rozšíření viru na ostatní kontinenty vlády začaly přistupovat k státním uzávěrám, a tržby průmyslu tak prudce klesly. Módní značky reagovaly tím, že dodavatelským řetězcům pozdržovaly či rovnou rušily své objednávky, případně požadovaly enormní slevy. Textilní továrny tyto objednávky ale měly již zhotovené. Nespočet fabrik tím pádem bylo nuceno omezit či zcela ukončit svoji výrobu a miliony pracovníků propustit, přičemž je opět nechaly bez vyplacené výplaty. 

Módní značky jsou přitom vázány smlouvami o povinnosti objednávky uhradit. Ve své argumentaci však využívají smluvního ustanovení o vyšší moci. Dle jejich slov jim pandemie zasáhla příjmy, a tak z důvodu nepředvídatelných a nekontrolovatelných událostí na neuhrazení plateb mají právo. Dodavatelé při jednání s kupujícími disponují slabou nebo žádnou vyjednávací pozicí, a v obavách ze ztráty podnikání jim často nezbývá než módním značkám vyhovět.

Jak vyplývá z výzkumné zprávy Center for Global Worker’s Rights (CGWR) z března 2020, po zrušení objednávek až 72,1 % kupujících odmítlo dodavatelům v Bangladéši zaplatit za suroviny (tkaninu apod.), které dodavatel již zakoupil, a celých 91,3 % kupujících odmítlo zaplatit výrobní náklady. V důsledku zrušení objednávek a neuhrazených plateb tak až 58 % respondentů ukončilo většinu či všechny své provozy. Více než jeden milion pracovníků bangladéšských továren bylo propuštěno. Zpráva dále uvádí, že 72,4 % respondentům byla nařízena nucená dovolená bez výplaty a 80,4 % neobdrželo odstupné. Zároveň 97,3 % kupujících odmítlo přispět na vyplacení mezd. To vše v kontextu prohlášení mnoha kupujících, respektive módních značek, o zásadách „odpovědného odchodu“ pracovníků, kdy se zavazují zmírnit potenciální nepříznivé dopady v případě rozhodnutí zaměstnance pracovní poměr ukončit. Dodavatelské řetězce přitom čelily značným finančním potížím ještě před pandemií. Podle odborné studie Better Buying Institute až 40 % dodavatelů čekalo na zaplacení svých dodávek nad rámec stanovené lhůty, a nemohlo tak včas vyplácet mzdy pracovníkům v továrnách.

Je udržitelný módní průmysl mýtus?

V dubnu 2020 byl zpracován výzkum zahrnující patnáct různých světových trhů a výsledky ukázaly, že 54 % spotřebitelů preferuje udržitelnější varianty jako jeden z nových návyků vytvořených v čase pandemie. Nezávisle na zdravotní krizi pak roste počet – zejména mladých – konzumentů, již se zajímají o etickou módu a berou ji jako samozřejmou součást svého životního stylu. Třebaže však spotřebitel zčásti udává směr, jímž se módní značky vydají, sám o sobě udržitelnost průmyslu nezajistí. Část veřejnosti totiž považuje tristní pracovní podmínky asijských textilních továren doprovázené vypouštěním toxických látek do řek a půdy za nutnou daň systému, jenž je nakonec výhodný pro všechny: spotřebitelé napříč společenskými vrstvami si mohou dovolit koupi zboží a jeho výroba pracovníkům továren zajistí postupné zvyšování životní úrovně a lepší budoucnost jejich dětí.

Možný klíč k nastavení udržitelného systému letos představilo německé ministerstvo pro rozvojovou spolupráci. Zákon, jehož název ve volném překladu zní „povinnost starat se“, má přinutit německé firmy zajímat se o podobu jejich přímého dodavatelského řetězce. Praxe může vypadat tak, že se módní značka bude muset postarat o důstojné pracovní podmínky zaměstnanců v textilních továrnách (což se však už ale netýká nižších pater řetězce, tedy těch na bavlníkových plantážích). Pokud však bude firma upozorněna na problém v jakékoli části řetězce, probíhající tedy i při sklizni bavlny, bude nucena jej řešit.

Je tedy myšlenka udržitelného oděvního průmyslu vůbec realistická? Pokud ano, lepší impuls k transformaci nemohl dostat. K zajištění skutečné sociální a environmentální bezpečnosti, redukci emisí uhlíku či zastavení enormního plýtvání a nadprodukce je zapotřebí zcela opustit formu oděvního průmyslu takového, jak funguje dnes. Zmiňovaná výzkumná zpráva CGWR navrhuje sadu doporučení, jež by v případě okamžité implementace zlepšily situaci pracovníků. Jedná se veskrze o zodpovědné řešení aktuálních problémů jako nastavení spolehlivého systému vyplácení objednávek (tedy i mezd) nebo zajištění vládních i mezinárodních finančních stimulů.

Dalším z možných řešení může být požadavek na absolutní transparentnost značek. Nejenže umožní uvést na pravou míru rozkol či souznění ve vystupování značky s poměry, jež v jejím řetězci skutečně panují. Transparentnost je na pozadí nedostatečného (či jen nepřiznaného) povědomí o fungování vlastního řetězce rovněž nástrojem k efektivnímu zakročení v době krize. Pandemie a následná krize však ukazuje, že sociálně i environmentálně neudržitelný status quo se dává do pohybu, a tahouni oděvního průmyslu se v budoucnu budou muset vypořádávat se stále častějšími regulacemi, požadujícími respekt k lidským i environmentálním právům.

 

O autorovi: Kateřina Šteflová je studentkou mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě v Plzni.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru