V lednu letošního roku představila Evropské komise tzv. Kompas EU pro obnovení konkurenceschopnosti a zajištění udržitelné prosperity, který odkazuje na nedávnou Draghiho zprávu, a představuje tak nejnovější odpověď na pokračující geopolitické a ekonomické napětí ve světě. Kompas navazuje na model tzv. otevřené strategické autonomie, a sice na obchodní politiku založenou na vyvažování vlastních ekonomických zájmů EU a reflexi závislosti a nutnosti vytvářet nová strategická partnerství, aktuálně např. s Austrálií, Novým Zélandem, Chile, Mexikem či Indií. Jako klíčové oblasti činnosti představuje Kompas inovace, dekarbonizaci a (ekonomickou) bezpečnost.

Tyto roviny má v sobě spojovat také bateriový průmysl, který se Evropská unie snaží na svém území vybudovat minimálně od roku 2017 se vznikem Evropské bateriové aliance. Usiluje přitom o pokrytí celého komoditního řetězce, včetně těžby a zpracování surovin, jež jsou pro výrobu baterií nezbytné. Otázka vytvoření či rozšiřování bateriového průmyslu v EU se týká i střední Evropy, která je od devadesátých let atraktivním místem pro zahraniční investice v oblasti automotive. V České republice se pak aktuálně kromě vybudování tzv. gigafactory plánuje také těžba lithia.

Krize komoditních řetězců

V EU momentálně dochází v některých průmyslových odvětvích, včetně těžby, k prosazování tzv. onshoringu. Jedná se o strategii územní kontroly dodavatelských řetězců, vedoucí k přesouvání výroby zpět do Evropy. V případě, kdy zajištění zdrojů či výroby na vlastním území není možné, se jako alternativní řešení objevuje tzv. friendshoring, odkazující k výrobě a získávání zdrojů ze zemí, které jsou geopolitickými spojenci. Jak k tomuto obratu došlo?

V minulosti se společnosti ze zemí globálního Severu, resp. ekonomického jádra, snažily v rámci strategie offshoringu přesouvat těžbu a průmysl s výraznými dopady na životní prostředí do zemí globálního Jihu, resp. periferií, a snižovat tak náklady na vlastní činnost. Díky relokaci výroby se např. nemusely vyrovnávat s negativními externalitami, ať už ve vztahu k přírodě, nebo pracujícím, zatímco mohly využívat různých daňových výhod, jež země v pozici periferií a semiperiferií nabízí ve snaze získat zahraniční kapitál. Takový způsob globální organizace výroby, spotřeby a práce ztělesňují globální komoditní řetězce. Geopolitický charakter této integrační struktury současného mezinárodního obchodu spočívá v přesouvání zisku z práce zemí globálního Jihu do zemí globálního Severu.   

Události, jako pandemie koronaviru nebo napadení Ukrajiny Ruskem, a z nich vyplývající změny v materiálových tocích ukázaly, že globální komoditní řetězce nepředstavují zhmotnění snu o propojeném a globalizujícím se světě, ale že jejich vytváření je a může být nástrojem geopolitiky. Do popředí diskuze se tudíž dostala odolnost dodavatelských řetězců. Tu Světová obchodní organizace chápe jako schopnost předvídat a připravit se na jejich závažná narušení, a to způsobem, který maximalizuje schopnost řetězců co nejrychleji absorbovat šoky, přizpůsobit se nové realitě a obnovit optimalizované operace. Pokračující rivalita mezi USA a Čínou společně s výše zmíněným děním posílily celosvětový důraz na politiky spojené s protekcionismem a prosazováním suverénních zájmů. Odolnost se spolu s národní bezpečností staly hnacím silami současné konfigurace komoditních řetězců.

Návrat těžby

K tomuto trendu, kombinujícímu důraz na ekonomickou nezávislost a (národní) bezpečnost, se připojila EU i jednotlivé členské státy. Rizika vyplývající z dlouhých komoditních řetězců jsou v rámci současného evropského narativu skloňována nejčastěji v souvislosti s Čínou a s technologiemi pro přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, mezi něž patří i lithiové baterie. Pro EU, která dlouhodobě usiluje o pozici světového lídra v klimatické politice a která si stanovila za cíl dosáhnout vlastní uhlíkové neutrality do roku 2050, představuje výroba baterií zásadní průmysl. Zelená dohoda pro Evropu uvádí jako jednu z hlavních výzev uhlíkové neutrality nutnost dekarbonizace silniční dopravy a energetiky, neboť tato odvětví se podílí na polovině celkových emisí skleníkových plynů v EU. Zvolená strategie transformace těchto oblastí spočívá v elektrifikaci stávajícího způsobu dopravy a ve zvýšení podílu energie pocházející z obnovitelných zdrojů. Díky tomu poroste potřeba skladování energie právě pomocí baterií v elektromobilech či velkokapacitních bateriových úložišť připojených k síti.

Udržení konkurenceschopnosti a nezávislosti v kontextu dekarbonizace se EU snaží adresovat už na samotné úrovni získávání surovin. Již před více než dekádou začala Unie vytvářet seznam tzv. kritických surovin, který se neustále rozrůstá. Jedná se momentálně o 34 surovin, z jejichž definice jako majících „mimořádný hospodářský význam a u nichž existuje velké riziko narušení dodávek“, je politika dodavatelských řetězců zjevná. Na seznamu najdeme i lithium, u jehož těžby a zpracování je imperativ onshoringu zvláště výrazný – většinou totiž pochází z Austrálie, Chile a Číny, přičemž jeho zpracování a výroba baterií probíhá převážně v poslední jmenované zemi. Seznam doplnil v roce 2023 Evropský akt o kritických surovinách. Jedná se o úzce definovanou snahu o zajištění bezpečných, diverzifikovaných a udržitelných dodávek kritických surovin pro Evropskou unii. Cílem aktu je také vytvořit sjednocenou teorii a taxonomii kritických surovin, tedy holistický přístup k jejich úloze na unijním trhu, v průmyslu a zahraniční politice a obchodu. Na dokumentu je zásadní rozměr územní kontroly. Do roku 2030 by totiž měly suroviny vytěžené v EU pokrývat alespoň 10 % její roční spotřeby, přičemž zpracování kritických surovin by mělo v rámci Unie probíhat minimálně ze 40 % roční spotřeby a recyklováno by mělo být na unijním území minimálně 25 % roční spotřeby surovin.

S plány na těžbu lithia se v Evropě setkáváme na několika místech, kde je zároveň provází rozsáhlé protesty. Na severu Portugalska by totiž měly vzniknout hned čtyři povrchové doly v oblasti celosvětově významného zemědělského systému. V zemědělské oblasti západního Srbska usiluje společnost Rio Tinto o otevření největšího lithiového dolu v Evropě, a ve Španělsku by měla probíhat těžba lithia jen tři kilometry od centra města Cáceres, které je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Těžba kritických surovin v Evropě je také v konfliktu s předchozí evropskou politikou rozvoje venkova, založenou na ochraně přírody a cestovním ruchu, a přináší s sebou ve všech lokalitách obavy z ohrožení vodních zdrojů a ze ztráty biodiverzity.

V Česku plánuje těžit podzemní ložisko lithia na Cínovci po dobu minimálně dvaceti let firma Geomet, která je z 51 % vlastněna částečně státní společností ČEZ a ze 49 % soukromou společností European Metals se sídlem v Austrálii. Oponenti těžby se obávají zvýšené dopravy, hluku a prachu a upozorňují na nedostatek vody v lokalitě či blízkost území, která jsou v režimu ochrany přírody. Kromě samotné těžby plánuje společnost také vybudování zpracovatelského závodu, jehož původní umístění v sousedství obytných zón Mstišova, Košťan a Újezdečku vzbudilo značné negativní reakce, a následná vlna místní opozice vedla k přepracování záměru a případnému umístění závodu v průmyslovém areálu v Prunéřově.

Bateriový průmysl 

Konflikty a případné negativní dopady na životní prostředí doprovází ve střední Evropě také bateriový průmysl. Již zprovozněná gigafactory společnosti Tesla v německém Grünheide čelí kritice kvůli rozsáhlému odlesnění a také jejímu umístění do oblasti ochrany vodních zdrojů, přičemž samotná produkce baterií je značně náročná na spotřebu vody a energie. V Česku zatím závod na výrobu baterií do elektromobilů nestojí, záměrů na jeho vybudování ale vzniklo již několik. Automobilka Volkswagen upustila od vybudování bateriového závodu v Líních u Plzně a v návaznosti na těžbu lithia plánoval vybudovat gigafactory v Prunéřově také ČEZ. Momentálně nejdiskutovanějším je nicméně záměr jihokorejské společnosti Samsung v Dolní Lutyni na Karvinsku. Hlavním bodem kritiky plánů na vybudování závodu je zábor půdy a jeho umístění na zelené louce, ačkoliv se v kraji nachází množství brownfieldů. Samotná lokalita je pak nejen nedaleko chráněných území spadajících pod soustavu NATURA 2000, ale také v záplavové oblasti.

Polsko je v podstatě největším evropským vývozcem baterií a jejich druhým největším výrobcem na světě, a na bateriový průmysl se nyní výrazně orientuje také Maďarsko. To ale dokládá, že založení evropské průmyslové politiky na produkci lithiových baterií může paradigma strategické autonomie paradoxně podrývat. Orbánova administrativa zvolila investice do tohoto odvětví jako hlavní rozvojovou strategii země, z níž plánuje vytvořit bateriovou „supervelmoc“. To má své politické důvody, neboť Orbán využívá závislosti EU, a především Německa, na maďarském bateriovém průmyslu a získává tak na evropské úrovni strategické postavení. Na výrobě baterií se v Maďarsku navíc podílí čínská společnost CATL. Podobná situace je pak i na Slovensku, kde letos plánuje začít s výstavbou závodu na výrobu baterií čínská společnost Gotion spolu s tamní InoBat.

Závěrem

Výše zmíněné plány jsou tak do značné míry v rozporu s plány ekonomické suverenity EU, a rovněž environmentální ohledy často ustupují stranou. Například právě Maďarsko se snaží získat zahraniční investory nejen politikou různých daňových úlev a dostupnou infrastrukturou, ale také příslibem výjimek v povolovacích procesech, jako je posuzování vlivu projektů na životní prostředí. Ačkoliv jsou jedním z argumentů EU pro onshoring komoditního řetězce baterií vyšší environmentální standardy výroby, samotné prosazování a monitorování norem nechává na členských státech. Pro těžební a automobilové společnosti tak znamená onshoring nové pobídky a možnost rámovat své aktivity narativem udržitelnosti. Strategie elektrifikace automobilové dopravy vytváří poptávku po těžbě dalších nerostných surovin a spolu s bateriovým průmyslem poukazuje na rozpory klimatické politiky Evropské unie, která je ve své podstatě zaměřená na ekonomický růst a technologická řešení klimatické krize. Není pak překvapením, že s výhledem nových příležitostí, jak tvrdí Euromines, tj. asociace zástupců těžebního průmyslu Evropské unie, „čistý přechod začíná v dolech“.

→ Ladislav Zářecký je antropolog, výzkumník na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, zabývá energetickou spravedlností

→ Karolína Žižková je antropoložka, působí v Sociologickém ústavu AV ČR a na Katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity, specializuje se na konflikty vyplývající z energetické transformace