September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

8. 4. 2021

Kulatý stůl: Česká zahraniční politika

Reuters

Kulatý stůl je rubrika, kde se ptáme pěti odborníků na tři otázky spojené s aktuálními tématy mezinárodní politiky. Tentokrát o české zahraniční politice. Účast přijali: Jan Hornát, Věra Jourová, Kateřina Kočí, Ondřej Slačálek, Linda Sokačová

Měla by Česká republika ve své zahraniční politice prosazovat lidskoprávní linii, a pokud ano, je vůbec možné se vyvarovat selektivního přístupu v jejím uplatňování? Jak zajistit, aby podpora občanské společnosti vedla k dlouhodobé a udržitelné demokratizaci?

 

Jan Hornát: Česká zahraniční politika by lidskoprávní komponent obsahovat měla, a to zejména proto, že taková politika působí nejen směrem navenek, ale i „dovnitř“ – tedy napomáhá utužovat naší demokratickou identitu. S trochou nadsázky lze v tomto ohledu říci, že ani nejde tolik o to, čeho lidskoprávní politika v třetích zemích prakticky dosáhne, ale že posílí zmíněné hodnoty i v české společnosti. Samotným odsouzením lidskoprávních přestupků a nedemokratického chování v cizí zemi předesíláme, že takové jednání nechceme tolerovat ani „doma“. K druhé části otázky: různé studie ukazují, že lidskoprávní politika a podpora demokracie ve třetích zemích vlastně není příliš úspěšná, a i ze strany autoritářských režimů se její vliv výrazně přeceňuje – rozhodně tato politika sama o sobě nezpůsobí demokratický převrat. K čemu ale přispívá, je vytvoření potenciální politické opozice uvnitř cílového státu. V momentě, kdy se sejde v historickém momentě řada dalších faktorů, které vedou k destabilizaci režimu, se takto podporovaná opozice může relativně rychle zmobilizovat a přispět k vytvoření nového, ideálně demokratického systému.

 

Věra Jourová: Na prvním místě musím vymezit, že mé odpovědi se v žádném případě netýkají politiky vlády České republiky, kterou nemohu z mé pozice komentovat. Pouze se vyjadřuji k obecným principům ideální zahraniční politiky ČR. Co se týká této otázky, ano, rozhodně měla. Jedná se jednak o tradici, v níž má náš vládní i nevládní sektor velkou, ba dokonce i v mezinárodním srovnání mimořádnou praxi, a také jde o tradiční závazek daný naší historickou zkušeností. A bude to také ve shodě s linií evropskou, kdy prosazování lidských práv a demokracie je důležitou součástí zahraniční politiky EU. Domnívám se ovšem, že je také potřeba zaměřit se trochu více dovnitř ČR a lépe a intenzivněji vysvětlovat kořeny, důvody a smysl lidskoprávních politik a zahraničních aktivit. Demokratizaci musíme podporovat nejen v zahraničí, ale i doma, jedná se o permanentní proces – společný i všem vyspělým demokraciím.

 

Kateřina Kočí: Lidskoprávní linie byla dlouhou dobu významnou devízou české zahraniční politiky. Česká republika těžila ze své minulosti, především z odkazu na Chartu 77 a období studené války. Podíváme-li se na základní koncepční materiály, související s problematikou lidských práv v české zahraniční politice, konkrétně Koncepci zahraniční politiky ČR a Koncepci podpory lidských práv a transformační spolupráce z roku 2015, je patrné, že lidskoprávní linie je v české zahraniční politice stále přítomna. Přes debatu odborné veřejnosti, která proběhla v roce 2014, nezaznamenala zahraniční politika v této oblasti žádný výrazný zlom, došlo spíše k potvrzení dosavadního kurzu až na určité prvky rozšíření pohledu, a to především o sociální práva.

Je však třeba poukázat na to, že lidskoprávní agenda je politizovaná, a v posledních letech také čím dále více polarizovaná. Ani v rámci české odborné veřejnosti, jak je zřejmé i z výše uvedené diskuse, neexistuje konsenzus, jenž nalezneme v některých jiných zemích, působících v oblasti lidských práv a rozvojové či humanitární pomoci desítky let (např. Švédsko). Toto je také hlavní příčina, proč se dle mého názoru nelze v současnosti ani v budoucnosti vyvarovat selektivního přístupu v jejím uplatňování. Navíc tomu také přispívá i skutečnost, že česká zahraniční politika je bohužel v současnosti poměrně roztříštěna a její aktéři sledují zcela odlišné cíle. Otázka lidských práv je tak nejen nekonzistentní, ale mnohdy se více než efektivním nástrojem stává prostředkem ke zviditelnění některých aktérů.

 

Ondřej Slačálek: Bylo by krásné, kdybychom byli schopni a ochotni nezištně přispívat k posilování lidských práv u nás a ve světě. Je třeba, aby toto bylo úsilí různých sociálních hnutí a aby v tomto smyslu ovlivňovala i politiku. Ale mluvit o „lidskoprávní linii“ zahraniční politiky hrozí kompromitací lidských práv, jejich zapletením do zájmů jedněch států proti jiným – nebo přinejmenším do morálního násilí demonstrací jejich nadřazenosti.

Když Tomáš Garigue Masaryk tvrdil, že smyslem českých dějin a tedy i české politiky je „humanita“, odpověděl mu Josef Pekař, že pokud něco patří celému lidstvu, nemohou si k tomu některé národy nárokovat jakýsi privilegovaný přístup. I nám, kterým je Masaryk mnohem sympatičtější než Pekař, musí tato otázka vrtat hlavou, zejména pokud jde o lidská práva. Pokud pokládáme starost o lidská práva za jakýsi náš trademark, jedná se o narcistní zneužití, které popírá univerzalismus lidských práv.

Jakou váhu dnes může mít obrana lidských práv ze strany bohatých zemí, které nadřazují životní styl části svých občanů nad naprosto základní práva obyvatel chudých zemí? Jakou váhu může mít lidskoprávní kritika zemí, které dokázaly být lidskoprávně velmi přísné na maličkou Kubu a ani neceknout o Guantánamu či Abú Ghraib, či popř. o „právu na život“ více než milionu obětí americké „války proti teroru“? A co zbylo z celé evropské oddanosti „lidským právům“ během uprchlické krize a v uprchlických táborech na evropském území? Snad by západní země mohly obnovit svou lidskoprávní věrohodnost, kdyby dokázaly participovat na praktickém dialogu o tom, co znamenají a budou znamenat základní lidská práva v klimatické krizi. Ale lze to od nich očekávat?

Internacionalistická obrana lidských práv je důležitým lidským i politickým cílem, byl ale zdiskreditován. Dnes jsme svědky poněkud smutné debaty mezi nostalgiky po havlovském morálním narcismu, jenž k této diskreditaci silně přispěl, a servilitou vůči zahraničním despotům a domácím oligarchům parazitující na této diskreditaci. Má-li mít obrana lidských práv smysl, je třeba najít třetí pozici. Snad k ní přispěje debata, kterou lze očekávat po vydání průkopnických textů Samuela Moyna v češtině.

 

Linda Sokačová: Jednoznačně měla. K respektování a prosazování lidských práv jsme se zavázali v rámci mezinárodních závazků. Ale i kdyby ne, je to povinností každé země, která chce přispívat k rozvoji demokracie ve světě, ale i u „sebe doma“. Nelze se asi nikdy vyhnout tomu být selektivní ve smyslu výběru priorit. Je ale nepřijatelné, pokud je selektivita založena výhradně na obchodních zájmech či mocenských vztazích a zvlášť pokud kvůli tomu vlády přivírají oči nad porušováním lidských práv a ničením životů.

 

Jak se slučuje vývoz zbraní s českou zahraniční politikou? Na jedné straně ČR zohledňuje lidskoprávní linii, na straně druhé z nedávných událostí např. ve východní Evropě jsme viděli, že běloruský režim proti demonstrantům využíval zábleskové granáty české výroby, stejně tak se houfnice DANA objevily ve válce o Náhorní Karabach.

 

Jan Hornát: Obecným cílem zahraniční politiky by měla být obhajoba a prosazování zájmu všech občanů, popř. jejich většiny. To znamená, že nesmí zastávat pouze úzké zájmy jedné skupiny obyvatel (ať to jsou zastánci, či odpůrci vývozu zbraní), nebo dokonce jedinců. Nelze tedy stavět do vzájemného rozporu lidskoprávní aspekt zahraniční politiky a vývoz zbraní, který je bezpochyby důležitý pro zaměstnanost a HDP České republiky. Vývoz zbraní je spíše technický problém – jde o nastavení parametrů pro export. Pokud budou transparentní a efektivní metody kontroly vývozu zbraní, které v důsledku budou směřovat ideálně takovým aktérům, jež je nikdy nepoužijí (maximálně pro výcvik a zejména nikdy proti vlastním obyvatelům), tak je v zájmu ČR zbraně vyvážet.

 

Věra Jourová: Nemohu komentovat konkrétní případy. Existuje solidní korpus práva a závazků týkající se mezinárodního prodeje a transferu zbraní, a ten by měl být dodržován – s odpovědností a transparentností na obou stranách prodeje. Ty jsou v konečném důsledku na jednotlivých státech.

 

Kateřina Kočí: S ohledem na výše uvedenou charakteristiku současné lidskoprávní agendy v české zahraniční politice se jedná o okolnost, která není překvapivá, ba naopak odráží stav současné zahraniční politiky České republiky jako celku. Tedy politiky, jež nemá jasně nastavené priority ani cíle. Znamená to proto, že ani ve svém přístupu k lidským právům si Česko nepočíná zcela konzistentně. Ukazuje se to nejen na vývozu zbraní do konfliktních oblastí, jako jsou Bělorusko a Náhorní Karabach. Zároveň to ale vyplývá i z neochoty ČR respektovat některé závazky z oblasti lidských práv, jež pro ni nebyly nutně příjemné. V nedávné minulosti se jednalo např. o oblast migračního a uprchlického práva.

Současným trendem v oblasti české zahraniční politiky je i rostoucí role aktérů, kteří lidským právům příliš velký význam nepřikládají. Ti v zahraniční politice sledují zcela odlišné, zejména materiální zájmy. V obecné rovině upřednostňují spíše rozvoj ekonomické diplomacie. To je samozřejmě zcela legitimní přístup, nicméně by se neměl schovávat za agendu lidskoprávní, jež v současnosti slouží spíše jako morální pozlátko. Česká zahraniční politika by měla zaujmout jednoznačný postoj a otevřeně se přihlásit k jedné z linií.

Druhým aspektem je působení ČR v rámci EU, která otázku lidských práv a jejich šíření považuje za jeden z významných prvků své role ve světě. S tím souvisí i aktivity v rámci jejího sousedství, kde se dlouhodobě soustředí mj. i na podporu občanské společnosti a snaží se přispět k postupné demokratizaci svých východních partnerů. V mnohých aktivitách je zapojena i Česká republika, což zcela odporuje dílčím českým zájmům a exportu zbraní do regionu. I z této perspektivy by pak česká zahraniční politika měla k otázce přistoupit. Signály, jež dlouhodobě ČR na unijní úrovni vysílá, jsou velmi nekoherentní a pro ostatní členské státy nečitelné, čímž se pro ně ČR stává velmi složitým partnerem.

 

Ondřej Slačálek: Dlouhodobě je český vývoz zbraní do různých zemí s represivními režimy a válek hořkým a velmi výmluvným komentářem českého diskurzu o lidských právech. Je velkou zásluhou iniciativ jako NESEHNUTÍ, že jsme o této své hanbě dobře informováni a nebudeme moci tvrdit, že jsme to nevěděli.

 

Linda Sokačová: Vývoz zbraní a vojenského materiálu z České republiky do zahraničí musí stát na zodpovědnosti. Nelze si myslet, že jednorázový zisk postavený na vývozu zbraní do nestabilních či represivních režimů je výhrou. Je to krátkozraké uvažování, které se dříve či později vymstí – hlubší krizí konkrétní země či daného regionu, vznikem ozbrojených konfliktů či válek a v důsledku toho i zvýšením počtu lidí prchajících před nebezpečím. Ministerstvo zahraničních věcí ČR dlouhodobě vyzýváme k zodpovědnému vývozu. Naposledy právě v souvislosti se znovuobnovením vývozu zbraní do Turecka, které však mohou končit v Náhorním Karabachu a eskalovat tamní konflikt. Druhá věc je prodej zbraní do stabilnějších oblastní, ze kterých se však mohou dostat do těch rizikových. I to však musí ministerstvo monitorovat a udělat maximum pro to, aby se tomu dalo předejít.

 

Co si myslíte o feministické zahraniční politice? Může to být reálná cesta i pro českou zahraniční politiku?

 

Jan Hornát: Každá veřejná politika potřebuje domácí legitimitu, a já se domnívám, že v tuto chvíli není česká společnost na přijetí takové politiky připravená. Přitom jde spíše o sémantický problém – termín totiž sám o sobě bohužel u velké části společnosti evokuje různé ideologické konotace, a je tak zatížen i všelijakými dezinterpretacemi. Ve skutečnosti je však hlavním cílem takové politiky zamezit nerovným dopadům konfliktů, enviromentálních změn a socio-politických transformací na ženy a dívky – to není otázka ideologie, ale univerzálního humanismu. Není však nutné tento termín explicitně veřejně používat, neboť postupnými kroky se cíle feministické zahraniční politiky stejně dostávají do „mainstreamu“ zahraniční politiky většiny členských států EU – byť asi ne tak rychle a systematicky, jak by bylo potřeba.

 

Věra Jourová: Nevím, jak přesně definujete „feministickou zahraniční politiku“. Ale rozhodně je důležité v zahraniční politice důsledně uplatňovat genderovou rovnost. A to jak navenek, tak uvnitř. Tím myslím jednak podporovat v rámci rozvojové pomoci konkrétní akce a projekty, které se věnují např. odstraňování násilí na ženách, přístupu žen k právu, k ekonomické aktivitě atd. Ale zároveň také zkoumat každý krok v zahraniční politice z pohledu dopadu na ženy a muže. Tato metoda je důležitá, např. současný fenomén dezinformačních kampaní, které se šíří po sociálních sítích. Jsou zaměřené na emoce a psychiku jednotlivců a jejich reakce může být a je jiná u žen a u mužů, tudíž jejich důsledky mohou být jiné. A je důležité zapojovat do rozhodování o zahraniční politice i ženy i muže. Jen kombinací všech těchto přístupů, které jsem naznačila výše, je podle mě možné uplatňovat kvalitní zahraniční politiku. Právě v listopadu Evropská komise přijala nový akční plán genderové rovnosti v zahraniční politice. Stanovujeme si v něm cíl 85 %: tedy že nejméně 85 % všech akcí a aktivit EU v zahraniční politice bude přispívat ke genderové rovnosti. A k tomu máme jasně rozpracované ukazatele, kritéria a postupy, jak toho dosáhnout.


Kateřina Kočí: Feministická zahraniční politika je konceptem poměrně novým, který zatím nemá jednoznačné ukotvení v mezinárodních vztazích, avšak postupně se začíná šířit a průkopnickým Švédskem se inspirují i některé další státy, jako jsou např. Kanada, Německo či Francie. Politika ochrany menšin, prosazování rovnosti, zlepšování životní úrovně lidí a prosazování bezpečnosti a míru napříč hranicemi má a měla by mít bezpochyby své místo v mezinárodních vztazích ve 21. století. Její nastavení ovšem musí vycházet z konsenzu veřejnosti země, která se pro ni rozhodne.

A to rozhodně není případ České republiky. Již z výše uvedených odpovědí je patrné, že k lidskoprávní otázce, jež je významnou součástí feministické zahraniční politiky, neexistuje v české společnosti ani napříč odbornou veřejností jednotný názor. Navíc současná roztříštěnost a nekonzistentnost české zahraniční politiky de facto znemožňuje volbu jedno konkrétního konceptu. Tyto skutečnosti navíc umocňuje i postoj Ministerstva zahraničních věcí ČR k otázce rovných příležitostí mužů a žen v zahraniční službě, který je i přes určitý posun, jenž nastal v souvislosti se Zákonem o zahraniční službě, stále spíše odtažitý a skeptický. V zemi, kde ještě nikdy nebyla ve funkci ministryně zahraničních věcí žena a kde se procentuální zastoupení velvyslankyň pohybuje okolo 15 %, je šance na feministickou zahraniční politiku bohužel v blízké budoucnosti mizivá, což považuji za další promarněnou příležitost české zahraniční politiky.



Ondřej Slačálek: Máte na mysli zemi, která ve své historii ještě neměla prezidentku, premiérku ani ministryni zahraničních věcí a jejíž představitelé mají zásadní problém ne snad s feminismem, ale spíše s jakýmsi naprosto nutným minimem, které by z jejich sexismu nečinilo zcela patologickou záležitost (viz Zemanovy výroky o přeřezávání ekologických aktivistek či zemanech znásilňujících nevolnice)? Ano, taková země bude jistě velmi přesvědčivá v kázání feminismu. Že bychom si zahráli naši lokální variaci na staré téma „bílí muži zachraňují barevné ženy před barevnými muži“? V našem kontextu třeba: „bílí muži, mající komplexy z jiných bílých mužů, kteří jsou více na Západě, si to vyrovnávají zachraňováním barevných žen před barevnými muži“? Třeba bychom mohli začít v sousedním Polsku: budeme ho kvůli jeho potratové legislativně humanitárně bombardovat, nebo se raději rozhodneme pro ekonomické sankce?

Feministické agendě hrozí při zapletení do zahraniční politiky to samé co lidským právům; dost jasně to vidíme na debatě o právech žen v muslimských zemích nebo na související debatě o LGBT právech v zemích východní Evropy. Nesmíme rezignovat na solidaritu s těmi, na něž dopadá genderový útlak, ale ani je zneužívat k demonstraci vlastní nadřazenosti nebo prosazování vlastních cílů. Nevím, zda může existovat feministická zahraniční politika, myslím ale, že pokud může dávat smysl, musí být součástí feministické revoluce v naší vlastní společnosti.

 

Linda Sokačová: Feministická zahraniční politika není v současné české politice asi příliš reálnou představou, ale bylo by určitě přínosné, kdyby se alespoň některými jejími principy řídila, a to nejen verbálně. Neoddiskutovatelnou pozitivní stránkou feministického přístupu k zahraniční politice je důraz na lidská práva a nerovnosti. Tento pohled (nejen) v českém prostředí stále chybí, a i proto nejsme schopni chápat a přispívat k řešení řady celosvětových problémů. Feministická zahraniční politika by mohla napomoci narušit dominanci posuzování zahraničních vztahů založeného na obchodu nebo mocenských vztazích. Nehledě na to, že tento přístup může přispět i hledání talentů mezi skupinami, které čelí ve společnosti diskriminaci – ať už jsou to ženy nebo etnické menšiny.

 

Účast přijali:

Jan Hornát je ředitelem Katedry severoamerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti se zaměřuje zejména na americkou zahraniční politiku, transatlantické vztahy a status a vnímání demokracie v USA a EU.

Věra Jourová je česká politička a právnička. Vystudovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a právo na Právnické fakultě tamtéž. V letech 2014–2019 byla evropskou komisařkou pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. Od 2019 je místopředsedkyní v komisi Ursuly von der Leyenové. Jejím novým portfoliem je dodržování evropských hodnot a transparentnosti.

Kateřina Kočí v současné době působí na Vysoké škole ekonomické, zároveň pracuje jako přidružená výzkumná pracovnice Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se zejména oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, dále problematice rovných příležitostí v diplomacii.

Ondřej Slačálek je politolog a novinář. Působí na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na teorii mezinárodních vztahů, sociální hnutí
politický terorismus, analýza diskurzu a problematiku ideologie.

Linda Sokačová je socioložka a expertka na sociální a rodinnou politiku. Dlouhodobě působí v oblasti lidských práv a rovných příležitostí. V současné době je ředitelkou Amnesty International Česká republika.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru