Moldavská prezidentka Sandu: naděje pro nejchudší evropskou zemi?

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 3/2021.

Její strana PAS (v překladu Strana akce a solidarity), která slibovala boj s korupcí, reformy a proevropské směřování politiky, ovládla parlament s 53 % hlasů. Nicméně zdědila zemi se zdaleka největším odlivem obyvatelstva z celé Evropy. Během posledních 30 let za vidinou lepšího života odešla téměř třetina všech obyvatel právě kvůli nelepšící se ekonomické situaci, všudypřítomné korupci, podfinancovanému zdravotnictví a školství a zaostalé infrastruktuře. Svitla Moldavsku po letošních volbách trocha naděje v jinak neutěšeném politickém a sociálním vývoji 30 let od rozpadu Sovětského svazu? 

Rozštěpená společnost

K pochopení současných politických a sociálních procesů v dnešním Moldavsku je třeba se ohlédnout do historické zkušenosti regionu obzvláště v 20. století. Do něj vstoupilo Moldavsko (pod svým historickým názvem Besarábie) jako gubernie carského Ruska, jehož součástí bylo od 19. století až do bolševické revoluce v roce 1917. Po revoluci a kratičkém období nezávislosti byla Besarábie v roce 1918 včleněna do Rumunského království, kde setrvala celou meziválečnou éru. V době druhé světové války byla vystavena mimořádně kruté dvojí okupaci, během které ji v roce 1940 anektoval Sovětský svaz, jenž byl roku 1941 vytlačen spojenou armádou Rumunska a nacistického Německa. V roce 1944 Rudá armáda po urputných bojích získala Besarábii zpět a včlenila ji definitivně do Sovětského svazu coby Moldavskou sovětskou socialistickou republiku (MSSR), jež zanikla až s rozpadem SSSR.

Obyvatelé Besarábie v tomto období protrpěli mnohé – jak pod Sověty, tak pod spojenými silami Rumunska a nacistického Německa. Mnozí zažili sovětské represe, perzekuce a nucené deportace. Další zemřeli během řádění rumunsko-německé armády, která se zaměřovala zejména na besarabské Židy, ne-rumunské etnické menšiny či údajné komunisty a sympatizanty SSSR. Při bojích mezi oběma stranami bylo také srovnáno se zemí 70 % hlavního města Kišiněva a další města byla těžce poškozena. 

Nicméně obyvatelé Moldavska se nemohou shodnout na žádné sdílené interpretaci minulosti – vzdálenější i nedávné – a tak ve společnosti soupeří protichůdné historické narativy a různé režimy paměti, které by se s trochou zjednodušení daly rozdělit do dvou dominantních proudů – pro-rumunského a moldavanistického –, přičemž každý představuje zcela jiné chápání minulosti a tím i zcela odlišná očekávání od budoucího vývoje země. Část společnosti profilující se pro-rumunsky odsuzuje sovětské období, chápe ho jako čas útlaku, nesvobody a násilného oddělení od rumunských „bratrů“ a zastává názor, že Moldavsko je kulturně i jazykově totožné s Rumunskem, se kterým by se mělo sjednotit. Politicky jsou orientováni na Rumunsko, které považují za příklad úspěšné země, jejíž součástí by si přáli být. Naproti tomu moldavanisté odsuzují snahy sjednotit se s Rumunskem a domnívají se, že Moldavsko, byť v mnohém Rumunsku podobné, má svou vlastní a odlišnou kulturu i historii. Mnozí z nich pozitivně a nostalgicky vzpomínají na sovětské období a zdůrazňují tehdejší vyšší životní úroveň. Pro mnohé z nich se Rumunsko rovná celé Evropské unii a proevropský politický diskurz tak vnímají jako snahy o dokonání romanizace Moldavska. Zejména hlasitě proti sbližování s Rumunskem/Evropskou unií vystupují Gagauzové, turkické etnikum obývající jižní část Moldavska, tzv. Gagauzii, kteří za druhé světové války zažili kruté etnické čistky prováděné rumunsko-německými silami, a obyvatelé separatistického Podněstří, které obývá převážně rusky mluvící obyvatelstvo.

Bylo by ovšem zavádějící chápat tyto názorové tábory jako pouhý boj mezi stoupenci „proevropského“ a „proruského“ směřování. Společně s generační obměnou klesá vliv tohoto ostrého vyhranění, velmi typického pro starší generaci pamatující si sovětské období, a pro čím dál větší počet Moldavanů v politice ideové prvky nahrazuje pragmatická touha po reformách, jež by zvýšily životní úroveň a zastavily exodus lidí odcházejících ze země. Rozdíly mezi pro-Rumuny a moldavanisty tak pomalu ztrácí své ostré kontury. Ve výsledku to znamená, že člověk hlásící se k moldavanismu a mající poměrně vřelý vztah k Rusku, může bez problému volit „proevropskou“ stranu, pokud se mu jeví jako schopnější vyřešit jeho každodenní problémy. 

Třicet let nezávislých voleb

Střety mezi pro-rumunsky a moldavanisticky orientovanými lidmi nejsou v Moldavsku žádnou novinkou. Již během období tzv. perestrojky a glastnosti se začala v MSSR formovat opozice, která volala po zrovnoprávnění moldavštiny s ruštinou a uznání Moldavanů coby Rumunů. Po rozpadu SSSR se pro-rumunské tendence začaly projevovat naplno. Snaha o kulturní i politickou romanizaci Moldavska a možné sjednocení obou zemí vyvolalo ostrou reakci jak v Gagauzii, tak zejména v Podněstří, kde situace v roce 1992 vygradovala do otevřeného konfliktu trvajícího v zamrzlé podobě dodnes. 

V prvních svobodných volbách radikálně pro-rumunské síly propadly a do čela se dostali umírněnější, ale stále pro-rumunští politici. Následné zavedení tržní ekonomiky a liberalizace cen způsobilo extrémní inflaci a zchudnutí obyvatelstva. Ekonomická krize trvající až do roku 2001 značně nalomila důvěru lidí v politiky spojené s transformačním obdobím a v mnohých, zklamaných tím, jak vypadá porozpadová „svoboda a demokracie“, posílila touhu po návratu starých dobrých sovětských časů. Moldavsko zaznamenalo jeden z vůbec nejhorších ekonomických propadů ze všech post-sovětských republik a až do počátku milénia se jeho ekonomika pohybovala na pouhých dvou pětinách své původní velikosti. I proto v roce 2001 vyhrála parlamentní volby Komunistická strana Moldavska (PCRM), která vládla až do roku 2009, čímž se Moldavsko stalo jedinou postsovětskou republikou, která si do svého čela zvolila komunistickou vládu. 

Nicméně ani PCRM nedokázala ekonomickou a sociální situaci v zemi zlepšit, a i pod ní probíhala divoká privatizace, prorůstání byznysu s politikou, rozvrat státních institucí a tím vším poháněný odchod dalších lidí za hranice. V roce 2009 se proti PCRM rozhořely protesty, které nakonec vedly k předčasným volbám, po nichž se správy země ujala široká koalice stran s názvem Aliance pro evropskou integraci. Tím se nastartovala éra „proevropských“ stran hlásajících touhu po větší integraci s EU. Nicméně naplňování těchto cílů zůstalo spíše v rovině deklarací a volič, který očekával skutečné přibližování k Evropské unii, musel být nutně zklamán. Vláda „proevropských“ stran nepřinesla žádné zásadní reformy, a naopak se ještě prohloubilo spojení mezi oligarchy a nejvyššími patry politiky, což nejlépe symbolizuje postava Vlada Plahotniuca, předsedy Demokratické strany a jednoho z nejmocnějších moldavských oligarchů, který byl až do roku 2020 důležitou osobou v moldavském parlamentu a zároveň podezřelým v tzv. loupeži století, kdy ze tří moldavských bank zmizela miliarda dolarů.

Není proto divu, že „proevropský“ politický diskurz je pro mnoho Moldavanů zcela zdiskreditovaný a bývá často spojován zejména se zkorumpovanou vládou dotovanou evropskými penězi, popř. se strachem z násilné romanizace a evropského kulturního imperialismu. Proto od voleb 2014 stoupala podpora Socialistické strany, která se opět profilovala konzervativně a sovětsky nostalgicky a ve volbách 2019 se stala nejsilnější stranou.

Tyto volby nakonec přinesly překvapivou vládu proevropské koalice ACUM a proruských Socialistů v čele s liberální Maiou Sandu. Představa, že by tyto dva silné politické proudy mohly spolupracovat, dávala mnohým naději na vládu, která by překročila zakořeněnou dichotomii mezi pro-rumunskými a moldavanistickými voliči. Naděje však vzaly rychle za své a při jedné z prvních větších ideologických rozepří se vláda rozpadla. 

Únava z nekonečných politických bojů, které paralyzují rozvoj země, je mezi běžnými obyvateli Moldavska již zcela zřejmá. Nelepšící se ekonomická situace zapříčiňující odliv mozků a odchod ekonomicky aktivních lidí je jednou z největších současných výzev, jež ovlivňuje chod celého státu. Nízké platy, vysoké životní náklady, politická nestabilita, všudypřítomná korupce a nepotismus, podfinancovaný státní sektor atd. – to vše žene zejména mladé ze země, ve které pro sebe a svou rodinu nevidí žádnou budoucnost. Není tedy divu, že se boj s korupcí a chudobou stal velkým politickým tématem, které mělo potenciál oslovit lidi napříč pro-rumunským i moldavanistickým táborem. A tohoto potenciálu dokázala nejlépe využít právě Maia Sandu.

Prezidentské volby 2020 a předčasné volby 2021

Po pádu své vlády se reformní a liberální politička Maia Sandu rozhodla kandidovat na prezidentku a v prezidentských volbách 2020 vyzvala úřadujícího socialistického prezidenta Igora Dodona. Sandu ve svém volebním programu tematizovala zejména boj s korupcí a chudobou, potřebu reformovat justici nebo zvyšování důchodů. Dodon si vzal za své posilování sociálního systému, propagaci tradičních a křesťanských hodnot a také témata namířená na ruskojazyčné a proruské voliče jako posílení vztahů s Ruskem nebo povinná výuka ruštiny na školách. První kolo nepřineslo jasného vítěze, nicméně v druhém kole Sandu Dodona porazila a s výsledkem 57,7 % hlasů se stala první prezidentkou Moldavska.  

Ačkoli bývá Sandu často označována jako proevropská politička, jejíž zvolení posílí vztahy s Evropskou unií, a naopak odkloní Moldavsko z ruské sféry vlivu, sama Sandu vždy ujišťovala, že hodlá udržovat dobré vztahy jak s Moskvou, tak s Bruselem. Ve svých proslovech a na předvolebních mítincích se obracela jak k rumunskojazyčnému obyvatelstvu, tak k tomu ruskojazyčnému, a dobře si uvědomovala, že touha po reformách a snaha o zkrocení korupce není přáním jenom pro-evropsky smýšlejících lidí, ale voliče může získat i mezi tradičně socialistickým elektorátem. 

Tato idea se naplno rozvinula v předčasných parlamentních volbách 2021, které její strana PAS vyhrála s 53 % a získala tak 63 z 101 křesel. Socialisté, kteří se spojili s komunisty, utrpěli porážku a z volebního klání si odnesli „pouhých“ 27 % a 32 křesel. To potvrzuje závěr uvedený výše, že profil moldavského voliče se mění a již není tak důležité striktní rozdělení na „proruský“ a „proevropský“, resp. pro-rumunský a moldavanistický. Rozhodnutí, koho volit, je spíše pragmatické než ideologické. Dodon se odklonil od levicové a sociální politiky a vsadil na boj za tradiční a konzervativní hodnoty, křesťanství a rodinu, zatímco PAS vsadil na to, s čím obyvatelé Moldavska každodenně zápasí: korupci, chudobu, nízké platy a nefunkční justici. PAS tedy získal velmi silný mandát i od lidí, kteří očekávají, že bude udržovat vřelé vztahy s Ruskem. Novou premiérkou se stala bývalá ministryně financí Natalia Gavrilița, čímž se Moldavsko připojilo k nepočetnému seznamu zemí, kde dvě nejvyšší politické funkce zastávají ženy. Gavrilița ve svém prvním projevu na postu premiérky zdůraznila, že její vláda bude tvrdě bojovat s korupcí, nebude chránit žádné podvodníky a bandity a nedovolí další rozkrádání státu.

Výsledky posledních dvou voleb ukázaly na měnící se prostředí v Moldavsku. Pojmy pro-evropský a pro-ruský začínají být neschopné postihnout plně dynamiku politických a sociálních procesů v této zemi. Ačkoli je moldavská společnost stále velmi roztříštěná a nejednotná, volební program slibující boj s korupcí a chudobou, větší integraci s Evropskou unií a zároveň udržování dobrých vztahů s Ruskem, dokázal získat většinu straně prezidentky Sandu v parlamentních volbách. Je otázkou, zda kabinet premiéry Natalie Gavrilițy dokáže Moldavsko vytáhnout z vleklých ideologických sporů i bídy a korupce, nicméně nikdy předtím k tomu nebylo tak nakročeno.

O autorce: Kateřina Fuksová je doktorandka na Katedře ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií FSV UK