Od triumfu k národnímu ponížení a zpět: Čína a politika paměti druhé světové války

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Od svého založení v roce 1949 využívá Čínská lidová republika historickou paměť druhé světové války jako jeden z hlavních nástrojů legitimizace moci Komunistické strany Číny (dále KS Číny). To, jak byl tento historický konflikt napříč minulostí rámován, které jeho části byly zdůrazněny a které naopak opomenuty, však od počátku podléhalo dramatickým proměnám (podobně jako Čína samotná) podle toho, jak jednotlivá vedení strany přizpůsobovala své agendy, domácí a zahraniční politiku a vlastní představu o tom, co má přesně tato xin zhongguo „nová Čína“ zosobňovat.

Opomínaná historie Číny během druhé světové války

V prvé řadě je třeba připomenout základní historický kontext druhé světové války, který v evropských diskusích často chybí. Na přelomu 19. a 20. století byla Čína oslabena sérií vojenských porážek, ztrátami území a nuceným otevřením se obchodu s koloniálními mocnostmi. Císařský systém se zhroutil v roce 1911 a republika, jež následovala, byla zmítána bojem o vybudování moderního státu. V chaotickém prostředí vykrystalizovaly dvě hlavní rivalské politické síly: Čínská národní strana (známá také jako Kuomintang /KMT/ nebo nacionalistická strana) a komunistická strana. Jejich rozdílné náhledy na politickou organizaci Číny vyústily roku 1927 v občanskou válku.

Současně rostla hrozba japonské expanze. Po anexi Koreje v roce 1910 a obsazení Mandžuska roku 1931 se Japonsko zaměřilo na ovládnutí celé Číny. V roce 1936 obě strany občanského konfliktu vytvořily „Druhou sjednocenou frontu“ a následujícího roku čelily japonské invazi. Čína však byla vyčerpána léty nestability a vnitřních střetů a nedokázala postup Japonců efektivně zastavit. Brutální okupace byla navíc doprovázená systematickým násilím na civilním obyvatelstvu, které trpělo i důsledkem zničující taktiky „spálené země“ obranných sil.

Přestože byla Čína oficiálně jednou ze spojeneckých sil, její snahy získat výraznější podporu od západních mocností většinou selhávaly. Válečné boje na čínském území skončily teprve po svržení atomových bomb na Japonsko a po vstupu Sovětského svazu do války v roce 1945. Konec mezinárodního konfliktu však neznamenal konec organizovaného násilí. Občanská válka okamžitě vzplála znovu a roku 1949 vyústila v komunistické vítězství, vyhlášení Čínské lidové republiky a ústup nacionalistů na Tchaj-wan.

Tento stručný historický přehled nejvýznamnějších faktorů charakterizujících turbulentní a násilné období čínských dějin od počátku 20. století představuje nezbytný úvod k přehledu hlavních paměťových trendů, jež si tuto minulost postupně přivlastňovaly v Čínské lidové republice tak, aby odpovídala aktuálním politickým potřebám komunistického vedení a jejich domácí i zahraniční politiky.

Od Maa přes Tenga po Si Ťin-pchinga: Historie druhé světové války jako politický nástroj moci

Tuto politizaci historie můžeme obecně rozdělit do tří hlavních trendů – paměťovou politiku éry Maa Ce-tunga, tzv. období reforem pod vedením Tenga Siao-pchinga a nakonec období od roku 2012 do současnosti, tedy éru Si Ťin-pchinga. Přestože téma paměti těchto rozdílných časových úseků se vždy týkalo historie druhé světové války, interpretace událostí se v každém z nich dramaticky lišila.

V Maově éře byla válka proti Japonsku zobrazována jako komunistický hrdinský epos, soustředěný na úspěšné partyzánské aktivity vedené Mao Ce-tungem. Ty na jedné straně měly ukazovat, že to byla právě komunistická vojenská síla, která „zachránila“ Čínu před zánikem, a na straně druhé demonstrovaly nezlomného budovatelského ducha, jenž obstál i proti vojensky mocnějšímu imperialistickému protivníkovi. V Maově verzi historie nebyl prostor pro uznání nacionalistických snah, přestože to byla právě armáda Kuomintangu, která vedla hlavní frontové operace – např. téměř tři měsíce trvající obranu Šanghaje v roce 1937. Přiznání aktivní role KMT by totiž mohlo zpochybnit komunistický nárok na vládnutí v Číně.

Stejně tak nebylo místo pro připomínku civilních obětí, což by narušilo tvrzení, že komunistické síly čínský lid ochránily, a rozbilo by triumfální tón narativu. Přiznání utrpení civilistů by mohlo navíc otevřít prostor k nepříjemným paralelám mezi terorem během tzv. Velkého skoku vpřed (1958–1962) či kulturní revoluce (1966–1976). Tento obraz byl posílen i čínskou zahraničněpolitickou pozicí. KS Číny nehledala legitimitu pouze u domácí veřejnosti: aby si zajistila diplomatické partnerství a podporu Japonska byly válečné zločiny v oficiálním vyprávění zcela opomíjeny.

V osmdesátých letech se situace změnila. Po Maově smrti, která znamenala konec celé epochy a brutální kulturní revoluce, se KS Číny ocitla v ideologické krizi legitimity a musela provést reformy k udržení svého vedení země. Nejznámější změny tohoto období asociované s nástupem Tenga Siao-pchinga jako nejvyššího vůdce souvisejí s otevřením čínských trhů a s ekonomickými reformami, které daly vzniknout „socialismu s čínskými rysy“. Součástí této širší revize stranických praktik však bylo i zmírnění restrikcí akademického výzkumu, rehabilitace skupin perzekvovaných během kulturní revoluce a zhoršení vztahů s Japonskem po tzv. učebnicové krizi v roce 1982. To vše vedlo i k zásadním změnám v oficiální paměťové politice. Od osmdesátých let se do státem podporovaného diskurzu začaly dostávat dříve umlčované příběhy o násilí páchaném na civilistech, čímž se otevřela cesta k rámování druhé světové války prizmatem „oběti“. Neméně významná byla i ideologická proměna – KS Číny po letech chaosu a násilí ustupovala od důrazu na revoluční komunismus a stále více stavěla na nacionalismu. To se projevilo i v postupném začlenění nacionalistického válečného úsilí do oficiálního narativu války proti Japonsku, kdy byla nadřazována „čínská“ identita nad stranickou příslušnost.

Rámování Číny během druhé světové války coby oběti se začalo prosazovat již v osmdesátých letech. Největšího významu však nabylo po brutálním potlačení studentských protestů v Pekingu v roce 1989. Tehdejší vedení strany dospělo k závěru, že mládež je třeba znovu poučit o čínském historickém utrpení, a rozhodlo se sjednotit rozdělenou společnost prostřednictvím rozsáhlé tzv. Vlastenecké výchovné kampaně.

Právě tehdy získal příběh druhé světové války nejsilnější viktimizační kontury – vyprávěl o Číně, která stála na pokraji zániku rukou cizího agresora, a o sjednocení národa pod praporem utrpení. Heslo „Nikdy nezapomenout na národní ponížení“ se stalo historickým master narativem moderní Číny, do něhož byla druhá světová válka zasazena jako grand finále „století ponížení“. Posílení tohoto rámce „oběti“, jež postupně převážilo nad triumfálním pojetím, se projevilo v politické rétorice, populární kultuře, školství i muzeích.

Když se v roce 2012 dostal k moci Si Ťin-pching a Čína se domácím i mezinárodním vývojem vydala jiným směrem, proměnila se opět i interpretace druhé světové války. Rámec „oběti“ ztrácel politickou přitažlivost, neboť již nekorespondoval s rostoucím mezinárodním postavením Číny a zejména s představou Si Ťin-pchinga o konsolidaci Číny jako globální velmoci. Namísto pasivního narativu viktimizace se v éře Si Ťin-pchinga znovu zdůrazňovalo čínské vítězství. A to nejen nad Japonskem, ale jako vítězství v celosvětovém konfliktu.

Nový narativ „velkolepé obrody čínského národa“, který nahradil diskurz o „národním ponížení“, staví Čínu do role klíčového člena spojeneckého tábora a zdůrazňuje mezinárodní rozměr války namísto výhradního zaměření na domácí zkušenost. I zde se historie ohýbá a přizpůsobuje – současná verze oficiálně posouvá začátek války z roku 1937 do roku 1931 (japonská kolonizace Mandžuska). Tento krok, jakkoli historicky sporný, má značnou politickou sílu: posunutím začátku do roku 1931 může Čína argumentovat, že bojovala proti „světovému fašismu“ nejdéle, nejtvrději – a o deset let déle než její dnešní hlavní rival, Spojené státy.

Oslavy 80. výročí: Čínská paměť druhé světové války v roce 2025

Jak ukazuje přehled hlavních čínských mnemonických trendů od roku 1949, paměťová politika KS Číny ohledně druhé světové války je všechno jen ne statická. Stejně jako se proměňují agendy strany a globální vývoj, mění se i dominantní narativ o čínské zkušenosti s druhou světovou válkou. Rok 2025, který připomíná 80. výročí konce války, opět naznačil transformaci v souladu s aktuálními ambicemi a zájmy Si Ťin-pchinga.

Vztahy mezi Čínou a Ruskem v posledních letech dále zesílily. Oficiální narativ o druhé světové válce nyní výrazně posílil důraz na válečnou spolupráci mezi Čínou a Sovětským svazem, která byla dříve zmiňována spíše okrajově. Již začátkem roku, před svou návštěvou Ruska, publikoval Si Ťin-pching příspěvek do ruského média Gazeta, v němž uvedl: „Musíme hájit správný historický pohled na druhou světovou válku.“ Si totiž chápe Čínu a Rusko jako hlavní válečná bojiště, jež rozhodla o vítězném výsledku světového konfliktu. Si dále zdůraznil, že „jakékoli pokusy o očerňování“ neuspějí, protože „ani jeden z našich dvou národů nebude tolerovat snahy o přepisování historie“. Jakkoli ironicky se tato prohlášení mohou jevit, bereme-li v potaz systematické ohýbání historie oběma těmito státy, posunutí významu „sovětsko-čínské“ spolupráce do popředí a tvrzení, že právě díky těmto dvěma národům došlo k porážce Osy, slouží jako ospravedlnění současných ambic Číny a Ruska podílet se na určování globálního vývoje.

Zajímavé je, že válečné zločiny páchané na čínském obyvatelstvu opět začínají být tématem, a to i ve společnosti. Již na začátku roku vstoupil do čínských kin vysokorozpočtový film Dead to Rights. Snímek se věnuje nankingskému masakru a jeho zpracování je syrové a brutálně explicitní. Skutečnost, že takto oficiálně schválený blockbuster byl uveden právě při příležitosti 80. výročí konce války (spíše než při příležitosti připomenutí 90. výročí nankingského masakru v roce 2027), naznačuje, že dříve potlačovaný rámec oběti se znovu dostává do popředí – tentokrát v rovnováze s narativem světového vítězství.

Jedním z možných vysvětlení tohoto posunu může být opět snaha o sjednocení společnosti. V roce 2025 Čína stále zpracovává kolektivní trauma „nulové covidové politiky“, které se pojí s rostoucí nezaměstnaností mladých a ekonomickým útlumem. Tentokrát se však oproti dřívějšímu diskurzu o „národním ponížení“ nejedná jen o komunikaci směrem dovnitř, ale i směrem ven. Snímek Dead to Rights měl premiéru nejen v Číně, ale postupně se promítá i v řadě zemí po celém světě. Jednou z možných interpretací je nazírat na tuto strategii v souvislosti s momentálním zájmem Číny oslovit státy tzv. globálního Jihu a budovat vztahy na základě sdílené minulosti, přičemž zdůrazňuje své vlastní zkušenosti s koloniálním násilím. Čínská komunikační strategie zde kombinuje na první pohled protikladné prvky velmocenské politiky a postkoloniálních diskurzů, čímž otevírá cestu k sebeprezentaci Číny jako „morální velmoci“.

Stejně jako v jiných etapách historie ČLR, i 80. výročí druhé světové války bylo využito k prosazení aktuální verze politiky vedení KS Číny momentálně úzce navázané na principy Si Ťin-pchingova myšlení. Jedním ze 14 „závazků“ tohoto ideologického dogmatu je snaha „vybudovat společný osud mezi čínským lidem a dalšími národy světa v mírovém mezinárodním prostředí“. Jak tato analýza nastínila, budování „společného osudu“ se v kontextu Číny často odehrává skrze budování „společné minulosti“. Jakou však podobu společná budoucnost a minulost má, je vždy produktem aktuální politické přítomnosti.

→ Markéta Bajgerová Verly je politoložka specializující se na politiku paměti druhé světové války ve východní Asii, přednáší na Vídeňské univerzitě a na Webster Vienna Private University. Dříve pracovala jako výzkumnice v Rakouské akademii věd.