Paměť střední Evropy jako kolbiště hybridní války?

Konflikt kolektivních pamětí

Kolektivní paměť je ze své podstaty nutně selektivní a nese jistý emocionální náboj. Věcně ji dovede korigovat historie coby vědní obor, tato zpětná vazba je ale pomalá a nedůrazná, v našem regionu možná ještě více než jinde. Národy střední Evropy napáchaly jeden vůči druhému jenom v průběhu minulého století dlouhou řadu křivd, přičemž obecná interpretace historických událostí, při kterých k nim docházelo, se napříč národními hranicemi dodnes liší. To má dopad na vztahy česko-německé, ale stejně tak slovensko-maďarské, maďarsko-rumunské, německo-polské i polsko-ukrajinské, o těch současných maďarsko-ukrajinských ani nemluvě.

Že nejde o dopad pozitivní, je nabíledni. Konfliktní interpretace dějinných událostí nás jako region tříští a oslabuje – jde o témata jako uspořádání Evropy po první světové válce, kde je zejména Trianonská smlouva pro Maďary stále bolavým místem, nebo zločiny totalitních režimů za druhé světové války, poválečné vysídlování a přesídlování milionů lidí či dodnes neuzavřené dědictví komunistických režimů. Snad pouze jednoznačné odsouzení zločinů spáchaných ve jménu nacistické ideologie, na které jsme byli zvyklí v Německu, se donedávna dalo považovat za pozitivně uzavřenou kapitolu. Současné vzedmutí politického populismu pod taktovkou strany Alternativa pro Německo ale i touto jistotou otřásá.

Na vině je do jisté míry komunistická minulost většiny států našeho regionu. Právě totalitní režimy totiž vnímají zesílenou potřebu opírat se o historickou paměť, tu ale pečlivě přetváří tak, aby byla v souladu s ideologií vládnoucího systému. Toto ohýbání dějin – heslům o družbě bratrských národů navzdory – posilovalo vzájemnou nedůvěru mezi středoevropskými etniky. Totalitní ideologie totiž vždy a všude pracuje s narativem vnějšího nepřítele a ohrožení, prostě se bez něj neobejde. A setrvačnost těchto procesů je silnější, než bychom si mysleli. Je na druhou stranu zřejmé, že ani během tří desítek let demokratického vývoje snahy o dialog nad zakořeněnými rozdíly ve vnímání historické zkušenosti regionu nepokročily dostatečně rychle.

Hybridní hrozby

Tento stav teď pozici všech středoevropských států v mezinárodní politice oslabuje, protože je činí zranitelnějšími vůči hybridním útokům zvenčí. To není radno podceňovat. Dezinformace ve službách historického revizionismu jsou oficiálně uznávané jako nástroj zahraniční politiky, resp. zahraničního vměšování a právem patří do oblasti hybridních hrozeb. Za účelem dosažení svých strategických cílů a imperiálních ambicí je dlouhodobě využívá především Rusko, které těží ze zranitelnosti a slabší informovanosti určitých cílových skupin ve středoevropských společnostech. 

Některé z nejprůkaznějších dokladů této činnosti eviduje a analyzuje server EUvsDisinfo, ještě se k nim v tomto textu vrátíme. Věnujme ale na chvíli pozornost termínu historický revizionismus tak, jak byl užit v minulém odstavci. Nejde tu totiž o klasické upřesňování dějin, k němuž přistupují historici pokaždé, když na světlo vyplují dosud neznámé skutečnosti nebo když vyvstanou nové otázky, jak tomu bylo třeba po roce 1990. Tehdy sice také došlo ve střední Evropě k zásadnější reinterpretaci moderních dějin, bylo to ale proto, aby se očistily od ideologického balastu, jímž je znečistila poptávka do té doby vládnoucích režimů. Dnešní dezinformační revizionismus oproti tomu se skutečnostmi účelově manipuluje v závislosti na aktuální politické potřebě.

Jako příklad nám může posloužit interpretace okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V roce 2017 vyšel u příležitosti návštěvy české hlavy státu v Moskvě v tamním vojenském časopise Zvezda článek s vyzněním, že by Československo mělo být Sovětskému svazu vděčné za „záchranu“ před pražským jarem. Jestli se od prezidenta Zemana čekalo, že se s touto zřetelnou dezinterpretací ztotožní, nestalo se tak. Ačkoli byl jinak znám jako příznivce Ruska, reagoval jednoznačně rozhořčeně.

Podobně do očí bijící popření skutečnosti ve spojitosti se srpnem 1968 už poté český mediální prostor nezaznamenal. Po začátku plnohodnotné války na Ukrajině se ale objevil nový příběh. Okupace ČSSR podle něj sice byla okupací a ne záchranou, ale ve skutečnosti šlo o dílo Ukrajinců. Především sociální sítě čelily záplavám neověřitelných zpráv o údajně převažujícím poměru vojáků ukrajinského původu v okupačních jednotkách. Je to nesmysl. Sovětská armáda byla sice národnostně smíšená, o jejím vyslání do Československa se ale rozhodovalo v Moskvě. Tam také leží odpovědnost za invazi.

Protichůdné narativy

Podobně instrumentalizovaných dějinných témat nalezneme na EUvsDisinfo přehršel. Poměrně úspěšné jsou v Maďarsku, kde jim často vychází vstříc i oficiální provládní média. Zejména tvrzení, že rozdělení historických Uher po první světové válce, zpečetěné Trianonskou smlouvou, není definitivně uzavřenou záležitostí, se těší značné popularitě. Ani to ale není pravda – žádná mezinárodní instituce ani samotná maďarská vláda pod vedením premiéra Viktora Orbána o revizi Trianonské smlouvy z roku 1920 neusiluje. Ovšem zpochybnění současných hranic, které maďarská kolektivní paměť vnímá jako nespravedlivě „okleštěné“, maďarskému uchu obecně lahodí.

Šíření podobných obsahů časově koreluje s ruskou anexí ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014. Paralely jsou zřejmé, stejně jako snaha získat pro toto jasné porušení mezinárodního práva sympatie maďarské veřejnosti s odkazem na to, že většina obyvatel Krymu jako svůj rodný jazyk uvádí ruštinu. A přiživit se tak na nacionalistickém sentimentu mnohého Maďara a na nesplnitelném snu o tom, že maďarskojazyčné oblasti dnešního Rumunska, Slovenska či právě Ukrajiny by snad přeci jen jednou mohly opět podléhat Budapešti.

Ani zmíněným zemím se ale ruská hybridní válka nevyhýbá. Paradoxní (nebo naopak samozřejmé?) je, že tam šířené narativy jsou vůči těm v Maďarsku zcela protichůdné. Na Slovensku chce být Rusko povšechně líčeno jako velký slovanský bratr, který zemi ochrání proti vnějším hrozbám. A odkud že ty hrozby pocházejí? Právě z revanšistického Maďarska, jež stále nepřekonalo trianonské trauma. Obdobně v Rumunsku je s pomocí ruského úsilí posilován nacionalistický sentiment, jenž je s tím maďarským v konfliktu. Vzpomeňme třeba sen o tzv. Velkém Rumunsku a renesanci zájmu o odkaz rumunského fašismu sdíleném do jisté míry oběma prokremelskými kandidáty v minulých rumunských prezidentských volbách.

[Záchrana před nacismem]

Mohli bychom pokračovat donekonečna, EUvsDisinfo dělá svoji práci dobře. Zdržme se ale už pouze u Polska, protože tamní dezinformace se točí okolo zásadního historického tématu, které se týká celé Evropy, a nejen té střední – druhé světové války. Klasický ruský narativ založený zčásti (ale právě že pouze zčásti) na pravdě je líčení Sovětského svazu jako osvoboditele střední Evropy od nacismu. Víme přitom, že zatímco Sověti skutečně rozhodující měrou přispěli k porážce nacistického Německa, skutečnou svobodu do regionu střední Evropy jejich vojenská přítomnost nepřinesla. Naopak. Pod jejich taktovkou pouze jedna diktatura nahradila druhou.

Poláci ještě k tomu všichni vědí, že Sovětský svaz byl kvůli paktu Ribbentrop-Molotov ve válce v zásadě od jejího počátku, a to původně na straně agresora – napadl Polsko pouhé tři týdny poté, co to udělalo hitlerovské Německo. Tento aspekt je v dezinformačních obsazích upozaďován, koneckonců v ruských učebnicích dějepisu se nevyskytuje vůbec. Pro ty, před nimiž se vpád Sovětů do Polska v září 1939 nepodařilo utajit, existuje poněkud záludné vysvětlení tehdejšího sovětského postupu – Stalin se přece pouze snažil zachránit část Polska před nacismem. Proč kvůli tomu bylo potřeba postřílet polskou vojenskou elitu v Katyni či proč zůstalo „zachráněné“ východní Polsko po roce 1945 součástí Sovětského svazu, to už ruské narativy neřeší.

Ukazuje nám to jedno – téma „záchrany před nacismem“ nesnese žádných pochyb ani debat, protože jde o ústřední element ruského historického revizionismu. O ten, který má bezprostřední dopad i na dnešní situaci a politiku. Stejnými slovy totiž Kreml obhajuje svoji invazi na Ukrajinu a vlastně i aktuální konflikt s Evropou, potažmo Západem. Snaha vykreslit dnešní Evropskou unii a její představitele jako reinkarnaci či oživení nacistického Německa, slaví v Rusku úspěch (tedy alespoň navenek, neboť dnes není možné nezávisle ověřit, zda tomu lidé opravdu věří). Zároveň se ale skrytě šíří i do zemí střední Evropy, a má tak jistě vliv na klesající popularitu evropských institucí mezi tamním obyvatelstvem.

Budovat odolnost

Cílem ruských dezinformačních kampaní s historickým obsahem je ovlivnit v zemích střední Evropy (a pochopitelně nejen zde) veřejné mínění ve prospěch současných politik ruského státu a jeho imperialistické zahraničně politické agendy. Včetně války, kterou vede na Ukrajině. Veřejné mínění má potom vytvářet tlak na politiky a jejich rozhodování směrem k Rusku. V případě Ukrajiny před rokem 2014 byl ale historický revizionismus a manipulativní zacházení s narativy také předpolím plnohodnotné vojenské invaze. Ani v případě střední Evropy nelze vyloučit, že podobné úmysly existují. O to více bychom se měli snažit být vůči těmto rozkladným snahám odolní.

Přímí pamětníci klíčových okamžiků dějin 20. století pomalu, ale jistě odcházejí. My bychom ale přesto neměli zapomínat, že za dějinami stojí osudy skutečných lidí. Lidí, kteří stejně jako dnes trpěli, když jim někdo ubližoval, a toužili po svobodě, když jim ji někdo bral. Když už se jich nemůžeme zeptat napřímo, vzdělávejme se o dějinách jinak – třeba prostřednictvím orálně historických sbírek, jako je Paměť národa. Je jistě možné zpochybnit vyprávění jedince, obtížné je ale znevěrohodnit desetitisíce pamětníků, kteří nezávisle na sobě, a přesto víceméně shodně líčí, co viděli na vlastní oči. Nenechme se oklamat.

→ Jan Blažek je publicista, bývalý novinář a diplomat, absolvent FF UK a Diplomatické akademie MZV ČR, v současnosti působící jako koordinátor zahraniční spolupráce v projektu Paměť národa.