Rozhovor: Možnost „přetavit“ můj text do akademického článku jsem původně chtěla vzdát

S Markétou jsme si povídaly nejen o tom, co jí dovedlo k tématu bezpečnosti, ale i tom, jaké to je kloubit pracovní, studentský a osobní život, nebo i o genderovém rozměru bezpečnostích studií.

Markéto, co tě přimělo k tomu věnovat se bezpečnostním studiím?

Na bakaláři jsem studovala teritoriální studia, což mě sice bavilo, ale zároveň jsem si postupně uvědomila, že víc než podrobné studium významných událostí světové historie mě zajímá spíš teorie mezinárodních vztahů a sociální teorie obecně. Proto jsem se rozhodla pro bezpečnostní studia, která mi přišla více zaměřená právě na různé koncepce a teorie.

Už na bakaláři mě hodně zajímala východní Evropa, ale k té bezpečnosti mě dovedla až doktorka Daniela Kolenovská, u které jsem psala bakalářskou práci zaměřenou na přístup Ruska ke smlouvě o zákazu použití raket krátkého a středního doletu (smlouva INF).

Jak moc velkou výzvou pro tebe bylo přeorientovat se tímto směrem?

Výzva to určitě byla. Do té doby jsem neměla ani ponětí o tom, který typ raket má jaký dostřel. Ale možná právě proto mi to přišlo jako cool nápad věnovat se právě takovým hard security tématům. A taky mi přišlo hodně cool řešit tohle jako holka, protože to není úplně stereotypně „holčičí“ téma.

Máš pocit, že do disciplíny bezpečnostních studií proniká více žen nebo je to stále doména mužů výzkumníků?

Podle mě je rozdíl, zda mluvíme o českém nebo o mezinárodním prostředí. U nás mi přijde, že je to pořád spíš mužská doména, ale také mám dojem, že už se to začíná lámat. Máme tu řadu skvělých výzkumnic, které se věnují bezpečnostním otázkám. Co se týče té světové úrovně výzkumu, hned několik výzkumných prací, které mě inspirovaly, napsaly ženy. Ženský hlas v otázkách bezpečnosti je čím dál více slyšet, třeba už jen v debatách na Twitteru.

Co ti stáž v rámci EU NPDC dala?

Určitě mi tahle zkušenost pomohla už jenom tím, že jsem díky ní získala víc sebevědomí. Celkově mít možnost si vyzkoušet, jak od A do Z vzniká akademický výzkum je skvělá příležitost a škola. Matúš Halás, který byl v rámci stáže mým odborným supervisorem, mi do značné míry pomohl celý výzkum lépe navrhnout a zarámovat. Ve výsledku jsem zkoumala ruský přístup ke kontrole zbrojení. S Matúšem jsme se pak setkávali na pravidelných konzultacích, kde jsme řešili celkový design výzkumu, metodologii a rámování výsledků. Takže jsem vlastně vždy měla k dispozici pomocnou ruku, když jsem nevěděla, kudy kam.

Co mě posunulo úplně nejvíc, bylo psaní samotného článku. Najednou jsem po té stáži zjistila, že dokážu mnohem lépe formulovat komplexní myšlenky, lépe pracovat se zdroji a s daty. A že dokážu lépe zvládat takové to počáteční zamrznutí v úzkosti z neúspěchu nebo nedokonalosti.

Že z toho nakonec vznikne odborný článek jsi věděla hned od začátku?

Bylo jasné, že z toho něco vznikne, ale že by to hned poputovalo do nějakého časopisu, to mě zezačátku vůbec nenapadlo. Původně jsem měla napsat policy paper a ten pak měl vyjít pod hlavičkou EU NPDC. Akademický článek je ale dost odlišný formát, takže když Matúš přišel s tím, že ta data jsou unikátní a stálo by za to publikovat je někde v časopise, hodně mě to překvapilo.

Popravdě jsem možnost „přetavit“ můj text do akademického článku chtěla nejprve vzdát, protože jde o hodně náročný a zároveň nejistý proces. Pak jsem chvíli vůbec nemohla prolomit počáteční blok a strach ze selhání a z nějaké kritiky. K tomu mi dopomohl až časový pres, což asi není úplně nejšťastnější metoda (smích). Prostě jsem pak už věděla, že si k tomu musím sednout a začít psát.

My jsme se vlastně ještě pořádně nedostaly k tomu hlavnímu, a to je ten samotný článek. Můžeš trochu představit, jaký byl cíl tvého výzkumu a na co jsi potom přišla?

Jak už tady zaznělo, primárně nás zajímal ruský příštup ke kontrole zbrojení. Analyzovala jsem velké množství článků ruských odborníků na bezpečnost, ale i bývalých nebo současných členů ruského generálního štábu. Chtěla jsem zjistit, jak se Rusko staví k bilaterálním režimům kontroly zbrojení se Spojenými státy a k roli hypersonických zbraní.

Samozřejmě jsem neměla přístup k žádným utajovaným dokumentům. Pracovala jsem výhradně s veřejně dostupnými daty. Tento přístup pomohl zachytit otázky, které se řeší v rámci ruského vojenského establishmentu a mj. také odkrýt různé interpretace oficiálních politik.

Původně jsem si představovala, že v Rusku bude existovat nějaká jednotná bezpečnostní linie, na které se všichni shodnou. Z výzkumu ale vyplynulo, že v tom vojensko-akademickém prostředí jsou lidé, kteří mají třeba ještě tvrdší postoje než vláda. Někteří z nich ruské vedení kritizují za investice do systémů, které nemusí být tak docela efektivní, jako jsou právě hypersonické zbraně.

Co plánuješ po dokončení magisterského studia? Máš ambice pokračovat v akademické dráze?

Myšlenku na doktorát v hlavě mám, ale teď musím hlavně dodělat magistra. Zároveň už pracuji na plný úvazek, takže jsem ještě neměla ani čas přemýšlet nad tím, jestli bych chtěla dál pokračovat v Česku nebo někde v zahraničí, a čím bych se chtěla v rámci doktorátu zabývat. Chci si teď dát chvíli pauzu a všechno dobře promyslet.

Co bys poradila ostatním studentům a studentkám, kteří/které by se třeba chtěli/y vydat akademickou cestou?

Hlavní je překonat ten počáteční strach a nebát se hlásit se i na pozice, které se třeba zdají nedosažitelné. Pokud jste opravdu zapálení/é do toho, čím se zabýváte, šance na úspěch je veliká. A i když to pro jednou nevyjde, tak určitě nevěšet hlavu.

Zároveň je ale dobré si rozmyslet, jestli jsem ochotná dát do studia či výzkumu opravdu tolik energie. Co si budeme povídat, je to náročné časově i psychicky. Je důležité si odpovědět na otázku, jestli mě ten proces poznávání opravdu naplňuje. Já jsem si třeba i po těch peripetiích s psaním článku uvědomila, že jsem hrozně zvědavá a zajímá mě spousta věcí. Tohle zjištění je pro mě doteď hnací motor.

Další důležitá věc je nesklouzávat k přílišnému perfekcionismu a nevyčítat si, když někdy potřebuju prostě jen lenošit. Mně osobně hodně pomohlo dopřát si vědomě čas na odpočinek, už jen proto, že můj mozek potřebuje taky někdy odpočívat. Je tu velký tlak na produktivitu, ale být produktivní pořád není možné. Je v pohodě si přiznat, že to zrovna dneska nejde, a nelámat to přes koleno.

Chtěla bys dodat ještě něco na závěr, co ještě nezaznělo?

Já bych chtěla ještě moc poděkovat Ústavu a hlavně Matúšovi za skvělou příležitost, podporu během celého procesu a za to, že mi pomohl a najít sebevědomí se vůbec odhodlat zkoušet publikovat. A taky moc děkuju skvělým knihovnicím, které mi pomohly získat jeden stěžejní článek z 60. let, bez kterého bych se asi hodně trápila (smích).