Rozpad Jugoslávie: Kosovo na začátku i na konci
V předkládaném čísle časopisu, věnovaném rozpadu Jugoslávie, jehož krvavé děje se začaly odehrávat před dvaceti lety, nemůže pochopitelně chybět příspěvek o Kosovu. Tato jihosrbská autonomní oblast totiž byla po celou dobu trvání socialistické Jugoslávie jejím nejslabším článkem a již dlouho před rozpadem Jugoslávie, ba i v dobách největší jugoslávské harmonie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, se v ní skrytě začaly odehrávat děje, které se „normálním jevem“ na jugoslávském území staly teprve mnohem později, během rozpadových válek v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. V Kosovu započaly již v šedesátých letech nacionalistické tlaky, migrace a osvojování území na etnickém principu. Kosovské ekonomické, mezietnické a politické problémy sedmdesátých a počátku osmdesátých let 20. století byly v Jugoslávii extrémní, za deset let poté se na jejím území staly běžnou normou. Kosovo do jugoslávské praxe zavedlo nové a do té doby v komunistickém jugoslávském systému nemyslitelné diskriminační paradigma _ diskriminaci a dominanci založenou na etnickém, nikoli politickém či ideologickém principu. Z historické distance tak lze kosovské problémy označit dokonce i za katalyzátor jugoslávské krize počátku devadesátých let 20. století. Kosovo ale stojí také na jejím konci, neboť válka v roce 1999 a osamostatnění oblasti o deset let později, byť zatím ne plnohodnotné, představují, doufejme, také poslední dějství rozpadu Jugoslávie.
Propletenec problémů
Kosovské těžkosti byly a jsou složitým propletencem mezietnických, náboženských, hospodářsko-sociálních, kulturně-politických i mezinárodněprávních problémů, vyplývajících z ekonomické zaostalosti oblasti a z problematického soužití místně většinového (islámského) albánského a menšinového (křesťanského) srbského obyvatelstva na relativně malém, ale strategicky důležitém území. Území, které je pro první kolébkou národního obrození, místem, na němž vznikly v druhé půli 19. století první albánské státotvorné koncepce, a pro druhé centrem slavného středověkého státu a mytologickým pilířem, tvořícím středobod jejich identity. Na toto území si tak jedni činí nárok na základě práva na sebeurčení a v poslední době stále více i práva historického, druzí mu brání odvolávajíce se přitom na vlastní právo historické. V Kosovu se řeší i otázka srbské a albánské národní jednoty, resp. nejednoty, vyplývající z tíživého dědictví dávno již zaniklé habsburské a osmanské monarchie.
Jak Srbům, tak Albáncům totiž nebylo z mnoha objektivních příčin umožněno vytvořit přesvědčivou shodu mezi národem a jeho politicko-teritoriálním rámcem. Velké části srbského a albánského národního korpusu zůstaly během budování národních států mimo jejich státní území. Tato skutečnost pak u obou národů v průběhu celé jejich novodobé historie živila a živí nacionalistickou politiku, rozpracovávající sen o jednotném velkém státě všech Srbů, resp. Albánců, tedy o Velkém Srbsku či Velké Albánii, která se právě v Kosovu dostává do vzájemné konfrontace. Otázka kosovská je tedy střetem principů tak protikladných, že pokusy o jejich řešení v posledních sto padesáti letech vytvářely prozatím pouze dlouhou historii konfliktů, dominance a nesmiřitelnosti.
Během desetiletí trvání kosovské krize se ale také jasně ukázalo, že tento gordický uzel nelze jednoduše rozetnout. Přesvědčilo se o tom nakonec také mezinárodní společenství, respektive mocensky vlivné evropské země a USA, jež se rozhodly v roce 1999 kosovský problém vyřešit způsobem dávného makedonského vládce. Jejich akce však od samého počátku postrádala pevný a pečlivě připravený politický plán toho, čeho by měla dosáhnout. Problémy, které se vynořily po zásahu, vyplývající ze specifické kosovské socioekonomické situace, v jejichž pozadí stojí historické reminiscence a resentimenty, navíc západoevropské liberálně demokratické myšlení prakticky nedokázalo pochopit, přijmout a ani vyřešit, byť se na první pohled může zdát, že se tak stalo. Kosovský uzel bylo a stále je nutno trpělivě rozplétat, jinak se, zdánlivě rozvázaný, zauzlí na straně, kde se to nejméně očekává.
Nejvíce se _ z historické perspektivy pohlíženo _ k poctivému rozplétání kosovského uzlu paradoxně přiblížila totalitární Komunistická strana Jugoslávie, vítěz národněosvobozeneckého boje i kruté občanské války let 1941_1945. Vedena nejspíš upřímnou snahou o odstranění etnického napětí a potření šovinismu, který se právě za války na jugoslávském území manifestoval v nejdrastičtějších formách, zakládala novou Jugoslávii na ideologii bratrství a jednoty jugoslávských národů a národností. V rámci tohoto projektu se jugoslávští komunisté pokoušeli vyřešit i letité problémy kosovské otázky a získat pro něj kosovsko-metochijské Albánce, kteří jihoslovanský stát nikdy nepovažovali za svůj a během jeho předválečného dvaadvacetiletého trvání se proti němu s různou intenzitou bouřili. Ve snaze projevit albánskému etniku co nejvíce dobré vůle proto komunističtí předáci v čele s Josipem Brozem Titem na konci druhé světové války poprvé v historii definovali území Kosova a Metochie jako svébytný politicko-geografický prostor, jemuž vymezili status autonomie (podobný status získala v rámci Srbska i Vojvodina, výrazně multietnické území ležící severně od Dunaje). Problémy Kosova se snažili řešit maximálním zrovnoprávněním albánského etnika, od poloviny šedesátých let 20. století pak i jeho pozitivní diskriminací a nepřerušovaným mohutným tokem ekonomické pomoci. Ideologické klapky nedemokratického rigidního komunistického myšlení a přesvědčení o jediné možné a správné cestě jim však znemožňovaly vidět hlubší historickou podstatu kosovské otázky, její mytologický, náboženský i nacionálně-romantický podtext, což nakonec rozhodlo o neúspěchu jejich řešení.
Zlaté období kosovské autonomie
Počátek vyhrocených kosovských problémů lze paradoxně spatřovat v období po přijetí nové jugoslávské ústavy z roku 1974, která jugoslávský stát výrazně decentralizovala a obě srbské autonomní oblasti _ Vojvodinu a Kosovo _ v podstatě povýšila na úroveň plnoprávných federálních republik. S ústavními řešeními totiž nakonec nebyl spokojen nikdo. Kosovo, resp. kosovští Albánci sice díky ústavě prožívali svou zlatou dobu, a dokonce i intelektuálové, kteří se po celou dobu snažili o víc než jen o autonomii, přiznávali, že tehdy „… Albánci žili v Jugoslávii lépe než kdykoli předtím…“ a dosáhli pokroku v „mnoha oblastech, zejména ve školství, kultuře, vědě, zdravotnictví“ (Rexhep Qosja). Přesto však většina kosovských Albánců trpěla pocitem, že nebyla rovnoprávná s Chorvaty, Slovinci, Makedonci, Muslimy…, protože měla pouze status menšiny, národnosti. Osou albánského úsilí proto od té doby byl požadavek po sebeurčení a s tím související snaha o vyhlášení sedmé _ kosovské _ jugoslávské federální republiky. Ta měla pokud možno zahrnovat celý jugoslávský albánský etnický prostor _ tedy i západní Makedonii a jihovýchodní oblasti Černé Hory. Snaha legálního kosovského komunistického vedení dosáhnout tohoto stavu ovšem byla opatrná a díky odporu nejvyššího jugoslávského arbitra Josipa Broze Tita také v podstatě dopředu odsouzena k nezdaru. Proto se myšlenky kosovské republiky začaly ujímat neformální nacionalistické opoziční skupiny, jejichž činnost po Titově smrti (1980) vyvrcholila bouřlivými protistátními demonstracemi na jaře 1981, které obvykle bývají považovány za první závažný projev jugoslávské vnitrostátní krize.
Srbské komunistické vedení, ač samo pro ústavu hlasovalo, se již brzy cítilo ústavními články o autonomiích poškozeno a vůči republikám, které autonomie neměly, také znerovnoprávněno, a to tím spíše, že vedení autonomií při důležitých zasedáních na federální úrovni vesměs hlasovalo proti své mateřské republice. Snažilo se proto naopak o revizi příliš nezávislého postoje svých autonomií. Také jeho úsilí však bylo víceméně pouze deklarativní, dokud se, ostatně právě před 25 lety, nedostal do čela srbské komunistické strany muž, jenž sliboval řešení rychlá a rozhodná (a ovšem jednostranná), k nimž lze dojít „institucionálně i neinstitucionálně, statutárně i nestatutárně, na ulici i kabinetně, populisticky i elitářsky, argumentovaně i neargumentovaně…“ _ Slobodan Milošević. Muž, který si dokázal osedlat kosovskými problémy vybuzený srbský nacionalismus, jehož se dosavadní srbské vedení bálo jako čert kříže a proti němuž nepříliš úspěšně bojovalo. Populistický politik, jenž nebývale zmobilizovat srbské masy v tzv. antibyrokraktické revoluci, která měla napravit všechny skutečné i údajné křivdy, jimiž mělo být Srbsko v posledních desetiletích postiženo. Od nástupu Slobodana Miloševiće k moci se snaha o omezení autonomií, zejména však té kosovské, stala imperativem srbské politické scény, jenž byl po nátlaku „antibyrokratické revoluce“ nakonec splněn novelizací srbské ústavy v roce 1989, která autonomie zkrátila v jejich politických pravomocích, a přijetím nové srbské ústavy v roce 1990, jež autonomie prakticky zrušila.
V euforii po přijetí nové ústavy tehdy v Bělehradě vládlo všeobecné přesvědčení, že krvavé březnové albánské demonstrace v Kosovu, jež přijetí nové ústavy provázely, byly pouhým „posledním záchvěvem separatistů“, a že ústavní změny zabezpečí v Kosovu, jak prohlašoval tehdejší předseda srbského parlamentu Borislav Jović, právní jistotu a bezpečí všech občanů autonomní oblasti a „s definitivní platností pohřbí iluze o možnosti vytvoření kosovské republiky…“. Již zanedlouho se však mělo ukázat, jak nereálná byla očekávání a prognózy srbských politiků. Bělehrad si sice zabezpečil kontrolu nad kosovskými institucemi, smír v oblasti se však dařilo udržovat jen díky zesílené přítomnosti policie a policejní represi, která Srbsko vyčerpávala ekonomicky a na mezinárodním poli jej diskreditovala.
Přestože v té době bylo Kosovo nejrizikovějším regionem z celé Jugoslávie a zdálo se, že krvavý požár všeobecného rozpadu propukne právě tam, nestalo se tak. Nicméně poté, co Slovinci a Chorvati definitivně potvrdili své rozhodnutí o odchodu z federace, zorganizovali kosovští Albánci tajné referendum, v němž se většina voličů (98 procent zúčastněných) vyslovila za nezávislost Kosova. Na ilegálním shromáždění 19. října 1991 pak poslanci rozehnaného kosovského parlamentu přijali rozhodnutí o vytvoření suverénní a nezávislé Kosovské republiky, zbavené všech vztahů se Srbskem a Jugoslávií. Evropské společenství, na něž se nově založená koaliční vláda tzv. Kosovské republiky obrátila se žádostí o uznání, tehdy ovšem nechalo kosovskou nótu bez odpovědi. I přesto však v květnu 1992 zorganizovali vůdci kosovské revolty v čele se spisovatelem a literárním historikem Ibrahimem Rugovou ilegální parlamentní a prezidentské volby, na nichž byl Rugova zvolen prezidentem a dominantní postavení získalo jeho politické uskupení _ Demokratická strana Kosova. Toto kosovksoalbánské vedení v té době zvolilo na popud Rugovy a pod vlivem krvavých událostí na severu bývalé Jugoslávie cestu nenásilné, pasivní rezistence vůči srbskému státu. Vzhledem k situaci v Chorvatsku a Bosně ani bělehradská vláda nezakročila proti špičkám albánské revolty a situace tak na dobu následujících pěti let připomínala pověstný klid před bouří. Vznikla tak vlastně jakási tolerovaná stínová republika Kosovo se stínovými institucemi, školstvím, ba i zdravotnictvím.
Za deset let, které uplynuly mezi zrušením autonomie a zásahem NATO, nebyla v srbském parlamentu prakticky ani jednou zavedena diskuse o Kosovu a řešení tamní situace, vnitropolitický dialog mezi zástupci kosovskoalbánské strany a srbským vedením neexistoval. Když se proto v roce 1996 objevila tehdy ještě marginální a nevýrazná Kosovská osvobozenecká armáda, jež opustila Rugovův gándhíovský styl, který nenesl plody, a začala se svými teroristickými akcemi, odpověděly srbské pořádkové síly také silou, často neúměrnou, mající za cíl zastrašit. Pokud ovšem do této doby existovala jakási šance na smírné řešení konfliktu, zde přestává. Pro kosovské obyvatelstvo, a zejména větší část jejich lídrů, a to i těch nejumírněnějších, od této doby jiná alternativa než cesta nezávislosti nebyla.
Srbské lpění na územní integritě
Referendem, které se v Srbsku uskutečnilo 28. a 29. října 2006, byla velice těsnou většinou jednoho procenta po dlouhých jednáních schválena nová srbská ústava. Její přijetí bylo zcela záměrně načasováno do doby finalizačních prací na novém plánu, který měl vyřešit konečný status Kosova po zásahu NATO. Této strategii byla také ústava zcela utilitárně podřízena a opatřena naprosto netypickou úvodní preambulí, v níž se mj. píše, že „Oblast Kosovo a Metochie je součástí srbského území, má postavení skutečné autonomie v rámci státu Srbsko a z tohoto postavení Oblasti Kosovo a Metochie vyplývají ústavní povinnosti všech státních orgánů zastupovat a chránit státní zájmy Srbska na Kosovu a Metochii ve všech vnitropolitických i zahraničněpolitických vztazích“. Preambule tedy zcela nutně do doby, než ústava nebude případně novelizována, staví Kosovo a Metochii do absolutního centra zájmu a politického úsilí každé nové srbské vlády. A samozřejmě skutečnost, že Kosovo je třeba „teritoriálně“ zachovat uvnitř srbských hranic, je až na marginální politické subjekty, zcela nezpochybnitelná pro všechny srbské politické strany napříč pravolevým spektrem. Ani nejnovější rozhovory mezi Bělehradem a Prištinou nejsou výrazem změny srbských postojů o statusu Kosova, ale pouze „snahou řešit problémy občanů“ (Borislav Stefanovič, vedoucí srbského vyjednávacího týmu).
Demokratická srbská vláda i prezident, kteří po převratu v roce 2000 zdědili Miloševićovo tíživé břímě, při všech jednáních od té doby v souvislosti s Kosovem stále operovali nejrůznějšími variantami autonomie, a po jednostranném vyhlášení kosovské nezávislosti v roce 2008 zahájili velkou diplomatickou kampaň směřující proti tomuto kroku, ve snaze zabránit oficiálnímu uznání Kosova v rámci OSN. Skutečný plán toho, jak by ale podle Bělehradu měla probíhat „symbióza“ Srbska s Kosovem bez narušené teritoriální integrity a co přesně znamená ona v preambuli ústavy zmíněná „skutečná autonomie“, ale nikdy z úst srbských představitelů detailně nezazněl. Takovýto plán totiž reálně, s ohledem na skutečný stav věcí, ani existovat nemůže.
Srbská „protikosovská kampaň“ je, v souvislosti s mýtickou složkou, s níž je pro Srby Kosovo spojeno, vedena i snahou jednajících politiků a politických stran nevstoupit do srbské historie jako ten, kdo „srbský Jeruzalém“definitivně ztratil, a být tak označen za novodobého Vuka Brankoviće, mocného srbského šlechtice a údajného zrádce, který podle legendy v rozhodujících chvílích osudového boje mezi křesťanstvím a islámem na Kosově poli v roce 1389 nezasáhl se svými šiky do bitvy a zapříčinil tak srbskou národní katastrofu. Je přitom pozoruhodné, že v kosovských argumentech srbských demokratických představitelů nezaznívá, respektive zcela se ztrácí ten nejdůležitější: totiž, že Kosovo pro Srbsko neztratila současná vládnoucí garnitura, ale Slobodan Milošević, resp. totalizující politika jím vedená. Srbská politická reprezentace by přitom mohla, při vědomí a zdůrazňování této skutečnosti, ze sebe traumatické „brankovičovské“ břemeno shodit a celou kosovskou záležitost obrátit ve prospěch svůj, ale především samotných kosovských Srbů! Pokud pak se již podíl viny Slobodana Miloševiće připouští, hovoří se zejména o tom, že v roce 1999 o Kosovo vedl a prohrál nesmyslnou válku s nejmocnější světovou vojenskou silou. Ta ovšem byla jen potvrzením a završením jeho neúspěšné kosovské politiky, která vedla k naprostému odcizení Srbů a Albánců, k vzniku novodobých historických resentimentů, nedůvěry a nenávisti, tedy těch atributů, které v současnosti naprosto znemožňují mírové soužití a koexistenci těchto dvou národů v Kosovu a které ze srbských snah o nová jednání o kosovském statusu činí návrhy zcela odtržené od reality. Kosovo, resp. možnost spolunažívání Srbů a Albánců na tomto území, totiž Milošević neztratil v roce 1999, ale o deset let dříve, v předvečer rozpadu Jugoslávie, v březnu 1989, kdy slavnostně vyhlásil novelizaci srbské ústavy, která Kosovo zbavila „skutečné“ autonomie, již mu poskytla jugoslávská ústava z roku 1974.
Možnost zůstavení Kosova v rámci srbského státu tedy srbská strana neprohospodařila v druhé polovině devadesátých let, jak se obvykle tvrdí, ale již v roce 1989. A skutečnost, že to nebyla současná demokratická vláda, ale režim Slobodana Miloševiće, na věci nic nemění.