Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

27. 10. 2014

Švédsko po parlamentních volbách v roce 2014: návrat levice k moci

Zářijové parlamentní volby ve Švédsku přinesly návrat sociálních demokratů po osmi letech do vládního kabinetu, kam vstupují společně se Stranou zelených, což lze považovat za novinku, neboť sociální demokraté v minulosti zpravidla vládli samostatně, zatímco ve vládní koalici byli naposled v roce 1957. Strana zelených vstupuje do vlády vůbec poprvé ve své historii. Sociální demokraty do vlády přivedl Stefan Löfven, původní profesí svářeč, který se postupně prostřednictvím odborů napojených na sociálně demokratickou stranu vyšplhal až do křesla předsedy historicky nejsilnější a nevlivnější politické strany v zemi. Jeho nástup do čela strany koincidoval s koncem funkčního období čtyřkoaliční pravicové vlády Fredrika Reinfeldta, kterou lze považovat za hlavního poraženého ve volbách. Zvláště premiérova konzervativní Umírněná koaliční strana utrpěla velkou porážku, když se z původních 30 % hlasů v roce 2010 propadla na 23 % v roce 2014.

Úspěch Švédských demokratů

Velkou pozornost média i politologové věnovali úspěchu radikální populistické pravice – Švédským demokratům, kteří nejen že obhájili parlamentní křesla, jež obsadili poprvé v roce 2010, ale svůj zisk dokonce výrazně zvýšili a stali se třetí nejsilnější parlamentní stranou. Švédští demokraté vznikli v roce 1988 jako strana s kořeny v neonacistickém hnutí a s vazbami na řadu velmi kontroverzních osob. Postupně se však svého extremismu vzdali a jejich program se postupně zmírňoval. V jádru jejich programu stojí otázky imigrace, integrace cizinců či boje proti kriminalitě.

Za příčinu vzestupu této politické strany lze považovat několik faktorů. Za prvé, Švédští demokraté dokáží vnášet svá témata (zejména požadavek na omezení imigrace) do veřejné politické diskuse a učinit z nich důležitou součást volební kampaně. Za druhé, Švédští demokraté využívají tzv. konvergence etablovaných politických stran v otázce imigrace. Konvergence znamená sbližování názorů a postojů levicových i pravicových stran k otázce imigrace, kterou považují v zásadě stále jako pozitivní záležitost, jež obohacuje švédskou společnost. Tyto strany se navíc snaží Švédské demokraty izolovat tím, že s nimi nechtějí v žádné otázce spolupracovat. Tím se ovšem vytváří prostor pro Švédské demokraty, kteří se v otázce imigrace jako jediní mezi švédskými stranami svým postojem odlišují.

Třetím faktorem je schopnost budovat stabilní stranickou organizaci, a to i na lokální úrovni a vytvářet tak poměrně silnou stranickou strukturu, která je základním předpokladem pro zakotvení strany ve švédské politice. Dalším faktorem je rovněž velká mediální pozornost věnována této straně, ačkoli se Švédští demokraté do centra mediální pozornosti dostali zejména v negativních souvislostech či prostřednictvím vlastních skandálů. Jedním z největších skandálů byl tzv. skandál železných tyčí, který vypukl v roce 2012. Tehdy deník Expressen zveřejnil informace o třech vrcholných představitelích strany, kteří verbálně zaútočili na komika Sorana Ismaila a další osoby nadávkami s rasistickým a sexistickým podtextem. Navíc se ozbrojili železnými tyčemi. Další problémy způsobil straně předseda Švédských demokratů ve Stokholmu, když se ukázalo, že byl autorem řady rasistických komentářů na internetu.

Dosavadní vládní koalice

Do parlamentních voleb v roce 2014 vstupovalo Švédsko v čele s menšinovou čtyřkoalicí vedenou Fredrikem Reinfeldtem. Tato koalice složená z Umírněné koaliční strany, jejíž předsedou byl právě Reinfeldt, Strany středu, Liberální lidové strany a Křesťanských demokratů byla u moci již od roku 2006. Premiér Reinfeldt je jedním z nejúspěšnějších nesocialistických premiérů, jestliže úspěch měříme délkou doby, kdy byl premiérem, nebo schopností vytvořit proti sociální demokracii stabilní nesocialistickou alianci, která se v očích voličů stala důvěryhodnou alternativou levice.

Pokud jde o vládní politiku, vláda měla podíl na tom, že Švédsko vcelku dobře proplulo hospodářskou a finanční krizí, byť nezaměstnanost se drží v posledních letech stále nad úrovní 7 %, což je na švédské poměry stále příliš. Reinfeldtova vláda snížila daňové zatížení firem, zpřísnila kritéria pro získání dávek pro nezaměstnané, zkrátila nemocenskou apod. Mezi nenaplněné sliby patřil neúspěch při snaze snižovat zadlužení veřejných rozpočtů.

Průběh volební kampaně

Volební kampaň před parlamentními volbami v roce 2014 se vyznačovala tradičními tématy. Drtivá většina stran se soustředila na otázky zaměstnanosti, vzdělávací systém, péči o seniory, rovnoprávnost ve společnosti atp. Jednou z nejviditelnějších a nejvýbušnějších otázek předchozího volebního období, byla otázka ziskovosti v oblasti sociální péče. Například Levicová strana (bývalí komunisté) šla do voleb s hesly typu „Sociální stát není na prodej“. Do veřejné a politické diskuse se toto téma dostalo zejména souvislosti s tzv. skandálem Carema. Carema Care je název společnosti, která poskytovala péči pro seniory. Ukázalo se, že Carema Care tuto péči záměrně omezovala s cílem navyšovat svůj zisk a dokonce se objevily indicie o bonusovém systému pro manažery společnosti, kteří dokázali zajistit úspory v péči o seniory. Tento skandál byl těžkou ránou pro vládní strany.

Faktorů, které přispěly k porážce vládních stran, je patrně více. Ve společnosti zavládla jistá únava voličů z vlády nesocialistické koalice a tedy přání změny. Porážku Reinfeldta lze rovněž interpretovat tak, že se stal obětí vlastního úspěchu – podařilo se mu změnit některé parametry sociálního státu, čímž se program čtyřkoalice vyčerpal. Jeho vláda ale již neměla sílu nabídnout novou vizi, která by byla pro voliče dostatečně atraktivní. Vládě patrně uškodily i výše zmíněné skandály spojené s tématem zisku v sociální péči. Povolební analýzy také ukázaly, že Umírněná koaliční strana premiéra Reinfeldta ztratila mnoho hlasů ve prospěch Švédských demokratů, kterým takřka každý třetí hlas, který nyní ve volbách získali, doputoval od bývalých voličů premiérovy strany. Řada voličů si zkrátka přeje poněkud tvrdší imigrační politiku, než doposud prosazovala vládní koalice, zvláště s ohledem na růst imigrantů ze Sýrie, Iráku, Somálska a dalších zemí.

Nová vládní koalice

Vládu po volbách sestavili sociální demokraté a Strana zelených. Hlavní výzvou pro novou vládu, kterou vede Stefan Löfven, je skutečnost, že se jedná o vládu menšinovou. Ani s podporou Levicové strany se však nemůže opřít o parlamentní většinu. Aliance přiznala porážku a dokonce umožnila, aby menšinová vláda Stefana Löfvena úspěšně prošla hlasováním v parlamentu.

Na tomto místě je třeba uvést, že na rozdíl od ČR vláda ve Švédsku nepotřebuje k tomu, aby se ujala své funkce, aktivní podporu parlamentní většiny. Při klíčovém parlamentním hlasování, kdy je schvalován návrh předsedy parlamentu na premiéra, se uplatňují pravidla tzv. negativního parlamentarismu, což znamená, že jestliže více než polovina členů parlamentu hlasuje proti návrhu, navržený kandidát je odmítnut. V ostatních případech je návrh schválen. Počet hlasů aktivně hlasujících pro vládu není rozhodující. Klíčové je, jak velký podíl poslanců hlasuje proti vládě. Nepřítomnost poslanců při hlasování či zdržení se hlasování fakticky znamená tichou podporu vládě.

Parlamentní hlasování, ve kterém byl schválen premiérem Stefan Löfven, jehož vláda se opírá o aktivní podporu méně než 40 % poslanců, je jistě úspěchem sociální demokracie. Na druhé straně tolerance parlamentní většiny ve vztahu k vládě automaticky neznamená, že budou podpořeny vládní návrhy a zejména rozpočet. Vláda bude muset lavírovat mezi hledáním podpory u Levicové strany na jedné straně a zajišťováním podpory u nesocialistického bloku na straně druhé.

Již krátce po volbách bylo jasné, že Löfvenova vláda počítá s podporou nesocialistických stran ve větším okruhu otázek než s podporou ze strany Levicové strany, s níž ovšem uzavřela dohodu v otázce omezení ziskovosti v sociálních službách, za což sklidila od nesocialistické opozice tvrdou kritiku, podobně jako v případě rozhodnutí o formálním uznání Švédska státu Palestina. Ovšem zcela kritickou zkouškou pro Löfvenovu vládu bude způsob, jak zajistit podporu pro svůj rozpočet. Pokud se vládě nepodaří vyjednat pro tento klíčový zákon podporu napříč politickým spektrem, hrozí, že vláda padne.

Hrozí posílení extrémů?

Nicméně historie švédské politiky ukazuje, že v zemi převažovaly menšinové vlády, které byly zvyklé hledat podporu i u stran z opačného politického tábora a blokové uspořádání švédské politiky nebylo nikdy zcela dokonalé. Dnes ovšem situaci komplikují Švédští demokraté, s nimiž ostatní strany nechtějí spolupracovat. V tom případě je pak hledání kompromisů s vyloučením třetí největší parlamentní strany velmi obtížné. V tomto světle je pak logická ambice Stefana Löfvena narušit blok nesocialistických stran.

Právě schopnost nesocialistických stran vytvořit koherentní blok vůči levici byl klíčový faktor, který je vynesl před osmi lety k moci a sociální demokraty nechal v opozici. Pokud zůstane tento blok pevný, pro sociální demokracii to bude znamenat zjevnou nevýhodu a existuje zde i riziko předčasných voleb. Pokud se ale sociální demokracii podaří přemluvit ke spolupráci jednotlivé nesocialistické strany, které Löfvena zatím odmítají, bude to strategická výhoda pro sociální demokraty, protože tím oslabí pravici a rozšíří si svůj manévrovací prostor pro vyjednávání podpory pro své návrhy. Existuje zde ovšem riziko, že spolupráce mezi vládou a nesocialistickými stranami, která posune těžiště švédského stranického systému do centra, paradoxně povede k větší polarizaci stranického systému a k posílení Levicové strany a Švédských demokratů.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru