Vztahy mezi Evropskou unií a Afrikou a postoj České republiky

Afrika se v posledních letech těší nebývalému zájmu evropských zemí včetně České republiky. Důvodem je řada výzev, která je s tímto kontinentem spojená, od sílícího vlivu Číny přes bezpečnostní otázky, klimatické změny, demografický boom až po nové ekonomické příležitosti. I mnoho dalších světových hráčů láká tamní nerostné bohatství, potřebné nejen při vývoji nových technologií, i možnosti místních trhů, kde mohou uplatnit své produkty i know-how. V neposlední řadě se dnes jedná také o úspěšné překonání koronavirové krize. 

Evropská unie je v Africe největším obchodním partnerem, investorem i dárcem. V posledních letech ale její pozici ohrožují kromě Číny i další hráči, jako jsou Rusko nebo Turecko. Evropské státy tak musí stále více hledat rovnováhu mezi svými zájmy včetně důrazu na šíření liberálních hodnot a potřebami afrických zemí, aby si udržely své přednostní postavení v sílící světové konkurenci.

Uplynulý rok měl být ve znamení nového začátku ve vzájemných vztazích. Dohodu z Cotonou, upravující kontakty mezi EU a skupinou afrických, karibských a tichomořských států (skupina ACP), platnou od roku 2000, měla nahradit nová smlouva. Na šestém summitu mezi EU a Africkou unií (AU) naplánovaném na podzim minulého roku do Bruselu měla být přijata nová strategie pro Afriku, jež by nahradila stávající úpravu schválenou v roce 2007. Ani k jedné události nedošlo. Uzavření post-Cotonou dohody komplikovaly až do prosince 2020 politické neshody a schválení nové strategie bylo kvůli pandemii odloženo. Očekávání spojená se začátkem nové éry se tak přesunula na tento rok. 

Krátký exkurz do minulosti

Pro pochopení současného vývoje je nutné se vrátit o dvě dekády zpět. I když byla Afrika už jen vzhledem ke koloniální minulosti většiny západoevropských států vždy součástí evropské zahraniční agendy, ne vždy byla jednou z jejích priorit. Po útlumu v devadesátých letech 20. století, kdy evropskému dění dominovala otázka východního rozšíření, nastala nová éra s příchodem druhého tisíciletí. V roce 2000 se konal v Káhiře historicky první summit mezi EU a africkými zeměmi. Ve stejném roce byla schválena Dohoda z Cotonou, která navázala na předchozí Konvenci z Lomé, upravující vztahy mezi EU a skupinou ACP od poloviny sedmdesátých let 20. století. Dohoda z Cotonou kladla prvně důraz na partnerství mezi oběma celky. Jedním z jejích základů se staly i Dohody o ekonomickém partnerství (dále EPAs), jejichž cílem je eliminovat obchodní překážky. Tento proces ale doprovází řada kontroverzí. Mezi časté námitky afrických států patří, že po přijetí EPAs nebudou moci konkurovat levnějšímu evropskému dovozu a v jejich státních rozpočtech budou chybět příjmy z celních poplatků. Ozývají se i hlasy, že dohody dojednávané s jednotlivými regionálními sdruženími v subsaharské Africe narušují integrační snahy celého kontinentu včetně nedávno vzniklé Africké zóny volného obchodu. Výsledkem je, že od zahájení jednání v roce 2002 se dnes v subsaharské Africe uplatňuje jen jedna dohoda z pěti.

Dalším klíčovým momentem ve vývoji evropsko-afrických vztahů bylo schválení první společné strategie pro Afriku na druhém summitu v Lisabonu v roce 2007, kde evropským protihráčem byla již nově ustanovená Africká unie, nástupce Organizace africké jednoty. Oproti Dohodě z Cotonou je tato strategie zaměřena na všechny africké státy včetně zemí Maghrebu. Důraz byl kladen zejména na posílení politického partnerství a na rovnost mezi oběma kontinenty, kdy už Afrika neměla být vnímána jen jako pasivní příjemce evropské pomoci.

Milníkem byl také vznik výše zmíněné Africké zóny volného obchodu v roce 2018, do které se nakonec zapojily všechny africké státy. Spolupráci zatím doprovází řada komplikací od sílících protekcionistických snah některých afrických vlád přes chronické potíže, jako je nízká míra industrializace jednotlivých zemí, chybějící dopravní infrastruktura i závislost na dovozu zvenčí.  Pokud by se ale podařilo v integraci pokročit, vznikla by tak největší zóna volného obchodu na světě včetně volného pohybu osob. 

Kromě klíčových dokumentů, které byly schváleny v minulých 20 letech, došlo na africkém kontinentě k řadě dalších zásadních změn. Jednou z nich je rychle rostoucí počet obyvatel, kdy se odhaduje, že do roku 2050 bude velikost africké populace dvojnásobná s převahou mladých lidí. To klade značné nároky na jednotlivé státy. Další výzvou jsou klimatické změny, které se projevují např. častějšími záplavami, požáry i vysycháním půdy. V minulých dekádách sice došlo k ukončení některých mnohaletých konfliktů, např. občanské války v Angole, ale objevila se nová ohniska. Jedním z posledních je střet centrální a lokální vlády na severu Etiopie, který si vyžádal desítky tisíc uprchlíků v sousedních státech a destabilizuje situaci už v tak neklidném Africkém rohu. Velkým problémem je také stoupající počet radikálních islámských hnutí, jejichž zástupce je dnes možné nalézt od Mosambiku až po neklidnou oblast Sahelu. Souběh těchto okolností a konkurence dalších světových aktérů včetně Číny, jež ve svém africkém angažmá na rozdíl od EU neřeší hodnotové otázky a soustředí se především na ekonomický profit, nutí evropské státy přizpůsobit se novým podmínkám. 

Současný stav vzájemných vztahů

V současnosti vzájemné vztahy mezi EU a africkými státy upravují dva klíčové dokumenty – Dohoda z Cotonou z roku 2000 a Společná strategie EU-Afrika z roku 2007. Návrh nové strategie pro Afriku představila Evropská komise s vysokým představitelem EU pro zahraničí a bezpečnostní politiku v březnu 2020. Nově se má spolupráce soustředit do pěti klíčových oblastí, kde je často zdůrazňováno rovnocenné postavení obou partnerů. Cílem je hledání společných zájmů a realizace oboustranně výhodné spolupráce. Jednou z oblastí je společné úsilí o udržení míru a bezpečnosti v afrických zemí. V Africe působí v současnosti pět vojenských a civilních misí EU. Další oblastí je ekonomická spolupráce, kde Unie mj. deklaruje svůj zájem podpořit integrační snahy svého protějšku, jmenovitě Africkou zónu volného obchodu. Návrh reaguje i na aktuální výzvy, jako je snížení negativních důsledků spojených s klimatickými změnami a digitální transformací. Ze strany evropských partnerů by spolupráce měla i nadále probíhat např. poskytováním svých know-how a technologií. Spornou a silně zpolitizovanou otázkou je také oblast migrace a mobility, kde je opět důraz kladen na omezení nelegální migrace. Jedním z cílů je urychlit návraty do zemí původu, do kterých by se měly zapojit všichni zúčastnění aktéři včetně afrických zemí. Na oplátku EU nabízí usnadnit výhody spojené s legální migrací, např. často obtížné posílání remitencí. 

Přesnější rysy i potřebnou politickou váhu by tato strategie měla získat až po setkání evropských a afrických lídrů na šestém summitu mezi oběma kontinenty, kde budou zkombinovány návrhy obou stran. Pokud to pandemická situace dovolí, mohl by se uskutečnit ještě za současného portugalského předsednictví Rady EU. Samotné Portugalsko o jeho konání projevilo značný zájem, vztahy s africkými státy patří k jeho dlouhodobým zahraničním prioritám. 

Co se týče Dohody z Cotonou, její platnost byla již podruhé prodloužena, tentokrát do listopadu tohoto roku. Samotná jednání o nové dohodě sice začala už v září 2018, ale politickou shodu se podařilo najít až na konci minulého roku. Příčinou byly mj. opět spory o pokračování EPAs, spolupráce v oblasti migrace i způsob financování rozvojové pomoci. V současnosti je návrh převáděn do právní normy, jeho základní rysy jsou ale již známé. Podle některých odborníků má nová dohoda oproti Cotonou výrazně politický charakter, kdy je důraz kladen na spolupráci v oblastech, jako je dodržování lidských práv, mír a bezpečnost. V mnohem větší míře je opět vyzdvihována potřeba partnerství mezi aktéry. Další novinkou je, že je rozdělena na společnou část, kde jsou představeny sdílené hodnoty a cíle, a na tři regionální protokoly dle geografické polohy států skupiny ACP, aby co nejvíce odpovídaly potřebám jednotlivých regionů. Regionální protokol pro subsaharské africké státy do velké míry kopíruje evropský přístup k celé Africe, nastíněný v navržené strategii. Základem ekonomické spolupráce mají být i nadále EPAs, kde se má pokročit v jejich implementaci. K výrazné změně došlo v oblasti financování rozvojové pomoci, kdy dosud k tomu určený Evropský rozvojový fond byl začleněn spolu s dalšími fondy do nově vzniklého Nástroje pro sousedství a rozvojovou a mezinárodní spolupráci (dále NDICI) a stal se tak součástí evropského rozpočtu. Mimoevropským zemím se tím nepodařilo prosadit začlenění finanční pomoci přímo do nové dohody. Kritizována byla i výše finančních prostředků určených na rozvojovou pomoc, která byla oproti původnímu návrhu po vypuknutí pandemie snížena. 

Právní podoba nové dohody má být dokončena do března tohoto roku. Podle optimistických scénářů by k jejímu podpisu mohlo dojít ještě letos. Pokud tomu tak bude, měla by nastavit, při nejmenším v provizorní formě před dokončením kompletní schvalovací procedury, podobu spolupráce mezi EU a skupinou ACP na následujících dvacet let.

Postoj České republiky k evropské spolupráci s Afrikou 

Stále větší zájem o Afriku je patrný v posledních letech i u České republiky. Projevuje se to jak rostoucím počtem obchodních kontraktů, tak např. i zapojením českých vojáků do evropské mise v Mali včetně jejího vedení. Podle ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka je Česko velmi aktivní i v rozvojové a humanitární pomoci. V prosinci 2020 se podobou euro-afrických vztahů a postojem ČR zabýval i Národní konvent o EU, ke kterému vznikla i podkladová zpráva. Podle jejích autorů Češi při evropských jednáních o budoucí podobě spolupráce s Afrikou nekladou příliš velký důraz na problematiku migrace na rozdíl od svých maďarských a polských partnerů a zajímají se spíše o jiná témata, jako je prohloubení ekonomické spolupráce a podpora občanské společnosti. Autoři zprávy však Česku vytýkají, že se v Africe zaměřuje na příliš mnoho oblastí i témat. Do budoucna by bylo proto podle nich vhodné vymezit několik hlavních priorit, např. tematických, a na ty se soustředit. Zda ČR půjde tímto směrem, by mohla naznačit připravovaná strategie české zahraniční politiky vůči subsaharské Africe.  

Úřad vlády ČR také zveřejnil východiska k prioritám českého předsednictví Radě EU v roce 2022. Mezi jinými se v části Evropa silná ve světě objevuje i odkaz na posílení vztahů s Afrikou, zejména s oblastí Sahelu. Nelze asi čekat, že by se právě toto téma stalo stěžejním, ale vzhledem ke složení předsednického tria, jehož součástí je i Francie, která již svůj zájem o africký kontinent deklarovala, je možné, že bude v rámci českého předsednictví minimálně reflektováno. 

Co se týče výhledu do budoucnosti, blízkost Afriky, nové výzvy i zostřující se globální soutěž EU zřejmě neumožní jinou variantu než prohlubovat spolupráci s tímto kontinentem. I když diskuse o budoucí podobě vzájemných vztahů je dnes zastíněna pandemií, dá se předpokládat, že po jejím utlumení se opět stane jedním z velkých témat evropské zahraniční agendy.

O autorce: Barbora Menclová se specializuje se na Portugalsko a lusofonní Afriku na FSV UK