Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

15. 11. 2012

Ekonomika Indie: obtíže i pozoruhodný vzestup

V uplynulých dvou dekádách se Indie, která je se svými 1,2 mld. obyvateli druhou nejlidnatější zemí planety, zařadila mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky. Uvážlivá hospodářská politika s reformním tlakem umožnily Indii poměrně úspěšně přestát nedávné finanční krize, ale i zrychlovat pochod k prosperitě. Úrovní HDP propočteného s ohledem na paritu kupní síly se indická ekonomika dostala v roce 2011 před Japonsko a zaujala třetí místo ve světě. Pokrok ovšem není rovnoměrný a přetrvává značná úroveň chudoby, zaostávání venkovských oblastí, málo rozvinutá infrastruktura, vysoké veřejné zadlužení a přežívání osobitých společenských hodnot a institucí. Skutečností však je, že Indie se výrazně zviditelňuje. Setrvale zvyšuje svůj podíl na světovém obchodu a vedle Číny se vynořuje jako nový světový megatrh s reálným potenciálem pokračovat v linii východoasijských hospodářských úspěchů. Má k tomu předpoklady i dědictví demokratických tradic.

Plánování růstu po pětiletkách

Po získání nezávislosti v roce 1947 byl rozvoj Indie svírán vysokým stupněm státního plánování a regulace hospodářských procesů (striktní kontroly zahraničních investic, dovozní licence, vysoká cla apod.). Odráželo se to v pomalém zvyšování ekonomické úrovně. V roce 1950 vznikla ústřední plánovací komise a o rok později předložen první pětiletý plán ekonomického rozvoje s deklarovaným záměrem aktivní úlohy státu a regulace ekonomické aktivity soukromého sektoru. Od té doby přetrvává tradice pětiletého plánování. Cíle a zásady státní politiky doznávaly ovšem značných modifikací.

Přispěly k tomu nepříliš uspokojivé výsledky prvních pětiletek a těžkosti indického hospodářství, k nimiž se řadily deficity státních rozpočtů, problémy platební bilance, nevyužité kapacity, neefektivnost státních podniků, zaostávání zemědělství a závislost na zahraniční potravinové pomoci. Nehledě na využívání sofistikovaných růstových modelů a plánovacích technik se nedařilo překonávat řadu bariér a komplikací, které bránily realizaci vytyčovaných úkolů. Vedle populační exploze je třeba zmínit vliv celkového sociálního, ideologického a motivačního kontextu, v němž se ekonomické procesy odehrávají.

Ke specificky indickým sociálním institucím patří jednak hinduistické společné rodiny, přispívající k existenci rozsáhlé skryté nezaměstnanosti v zemědělských oblastech a jednak systém kast, jenž předurčoval společenský status a povolání jejich členů. V roce 1956 byl sice přijat zvláštní zákon k odstranění diskriminace osob podle kastovní příslušnosti, avšak i přes značný pokrok zůstávají zejména na venkově obyvatelé mnohdy připoutáni pomyslnými pouty ke své kastě či vesnickému společenství. To se pak zprostředkovaně projevovalo v poměrně nízké mobilitě pracovních sil a v prestižních zvycích, respektive v postojích k formám bohatství a ke spoření.

S prvními dá se říci váhavými či nesmělými reformními kroky začala Indira Gándhíová, dcera Džavahárlála Néhrúa (zemřel 1964). Až do jejího návratu do funkce ministerské předsedkyně roku 1980 dominovala v hospodářské politice socialistická linie, jejímž výrazem bylo i znárodnění velkých bank. Rozvojová filosofie se odvíjela od industrializace se substitucí dovozu, což napomáhalo k vysokým prémiím ne černém trhu, k nízké efektivnosti vlastního průmyslu a k podvazování exportní výkonnosti. Od počátku 80. let byla utlumována socialisticko-populistická rétorika a představitelé vládnoucí kongresové strany více usilovali o získání politické podpory voličů z řad podnikatelů a středních tříd.

Tyto proměny postojů byly všeobecně vnímány jako určitý signál pro domácí výrobce i zahraniční investory, že Indie uvolňuje více prostoru pro fungování tržního mechanismu a pro kapitalistické komerční podnikání. V polovině dekády začala mírná liberalizace dovozu a omezování produkčních kontrol a regulací. Tržně přívětivější přístupy přinesly celkově dobré výsledky. V období 1980-1990 bylo již zaznamenáno dynamičtější tempo ekonomického růstu v ročním průměru 5,5 procenta a v přepočtu na hlavu obyvatele přes tři procenta.Zjevný pokrok posílil pozice zastánců výraznějších strukturálních reforem indického hospodářství. Nic na tom nezměnila ani tragická smrt Indiry Gándhíové v roce 1984. V první polovině devadesátých let kulminovaly dlouhodobé problémy exportu a obchodní bilance, které zvýraznily potřebu zásadnějších změn ekonomického systému.

Liberální reformy devadesátých let

Za reformního „architekta“ je považován tehdejší ministr financí Mánmóhan Singh (ve funkci v letech 1991_1996), jemuž jsou přičítány zásluhy, že vyvedl zemi z finanční krize a nasměroval socialistickou ekonomiku na dráhu tržně orientovaných reforem (po volbách v roce 2004 se dostal do čela nově sestavené kongresové vlády jako vůbec první nehinduistický ministerský předseda Indie). Byla realizována řada významných hospodářsko-politických opatření. Zejména liberalizace udělování dovozních licencí a schvalovacího režimu v oblasti výroby a investic, redukce počtu průmyslových oborů vyhrazených veřejnému vlastnictví (např. telekomunikace a zemědělství), uvolnění celních bariér, postupná privatizace státních podniků, omezení kontrol přílivu zahraničních investic a podpora rozvoje kapitálového trhu.

Reformy přinesly akceleraci temp ekonomického růstu a indická ekonomika se překvapivě rychle vzpamatovala. Přímé zahraniční investice stouply z téměř nulové hodnoty v roce 1990 na 2,3 mld. USD koncem dekády. Zvětšoval se rovněž podíl Indie na světovém exportu. Z pouhých 0,4 procenta roku 1980 na 0,7 procenta v roce 2000 a následně až na 1,9 procenta roku 2010. Zvlášť pozoruhodných výsledků dosáhl sektor obchodovaných služeb. Příznivý vývoj makroekonomických veličin byl provázen zlepšováním sociálních standardů, ať již jde o očekávané dožití, kojeneckou úmrtnost, gramotnost anebo o snižování podílu obyvatelstva pod oficiální hranicí chudoby (méně než 1,25 USD na osobu denně) z více než jedné poloviny koncem 70. let na asi 30 procent v roce 2000.

Razantnost reformního úsilí byla sice postupem doby v různých ohledech rozmělňována, nicméně základní liberální kurs nebyl opuštěn a trvá až do současnosti. Překážkou pro průkaznější pokrok reforem je přetrvávající zaostalost venkova, kde žije téměř 70 procent populace. Přibližně 50 procent obyvatelstva pracuje v zemědělství, které se podílí méně než jednou pětinou na tvorbě HDP a trvale zápolí s výkyvy počasí a s nedostatečným zavlažováním. Výsledkem je relativně slabý výkon tohoto sektoru, jehož produkce se v 90. letech zvyšovala v průměru o dvě procenta ročně, tzn. jen nepatrný předstih před růstem počtu obyvatelstva. K dokreslení situace lze uvést, že asi 160 milionů lidí nemá dosud přístup k nezávadné vodě a jen asi 66 procent domácností je elektrifikováno.

Toto je ovšem pohled více méně statický a důležitější je dynamika změn a schopnost setrvale je podporovat. V tomto směru je Indie vnímána jako nastupující hospodářská mocnost, s určitými specifickými charakteristikami. K nim se řadí osobitý model rozvoje, kdy v ekonomické struktuře akceleroval i dominoval sektor služeb, zatímco pro rozvojové země byla spíše příznačná klíčová role těžebního či zpracovatelského průmyslu. Indii se podařilo rozvinout síť sofistikovaných servisních center pro IT operace transnacionálních korporací (softwarw, call centra, back-office, výzkum, design, vedení různých databází apod.) a učinit z exportu služeb výnosný zdroj příjmů.

Symbol globalizačních trendů

Příznačnými rysy dnešní Indie jsou jednak dobře fungující i transparentní finanční trh a jednak schopnost soukromých podnikatelských subjektů zachytit stávající globalizační výzvy i trendy. K úspěšným se řadí nejenom celosvětově největší ocelářská firma Arcelor Mittal anebo autovýrobce Tata Motors (vlastní i značky jako Jaguar či Land Rover), ale také korporace působící na samém vrcholu informačně technologických služeb, respektive v oblastech s vysokou přidanou hodnotou. Patří k nim například Infosys, Wipro a TCS (Tata Consulting Services). V Indii vznikají i prosperují znalostně i technologicky náročné obory, jakož i střediska výzkumu a vývoje zaměřené jak na informační a komunikační technologie, tak i na přesné strojírenství, biotechnologie, farmaceutika a další. První takové centrum se zrodilo v Bangalore, kde působí na 150 tisíc odborníků informačních technologií, což je větší počet než v proslulém Silicon Valley ve Spojených státech.

Podíl sektoru služeb na tvorbě HDP přesahuje jednu polovinu (podle censu z roku 2011 činí 59 procent), a pokud Indie setrvá na cestě nastoupené růstové trajektorie, stane se zřejmě první velkou rozvojovou zemí, kde k „odstartování“ rozvoje vedla mobilizace intelektuální či mozkové kapacity spíše než těžba surovin anebo levná pracovní síla ve zpracovatelském průmyslu. Ve svérázné kombinaci impozantního rozmachu služeb a poměrně nevýrazného rozvoje průmyslu se promítá několik faktorů.
Za prvé, velký počet vysokoškolsky vzdělaných odborníků technického směru, kteří ovládají angličtinu (vedle hindštiny je oficiálním jazykem). Uvádí se na 300 tisíc každoročně vystudovaných inženýrů a dalších přes 2,5 milionu absolventů vysokých škol různého zaměření. Školy mají uznávanou úroveň a jejich absolventi se velmi dobře uplatňují i v rozvinutých ekonomikách (zejména v USA, kde žije asi 1,8 milionu indických imigrantů). V prvé řadě jde o vyšší vzdělávací instituce, neboť základní školství je dosud silně poddimenzované a podíl gramotnosti dospělého obyvatelstva je uváděn asi 66 procent, zatímco například v Číně přesahuje 90 procent.

Za druhé, rychle postupující globalizace služeb ve světovém hospodářství a s tím spojený outsourcing, respektive všeobecný posun k intenzivnějšímu využívání nákladově úspornějšího znalostního a vzdělanostního potenciálu některých rozvojových zemí k podpůrným kvalifikovaným činnostem pro transnacionální korporace. Zejména se to týká právě zemí jako Indie, které nejenom nabízejí dobré telekomunikační spojení, hojný počet jazykově vybavených absolventů vysokých škol a solidní ochranu duševního vlastnictví, ale navíc se mohou opírat o národní skupiny rozptýlené v zahraničí, podnikatelsky úspěšné i soudružné a připravené k návratu a k investování v mateřské zemi.

Za třetí, rigidní pracovní trh a další zvláštnosti historického vývoje indického hospodářství. V zájmu ochrany a udržení pracovních míst nemohly například podniky s více než 100 zaměstnanci propouštět bez svolení místních vládních autorit. Podle nedávné studie Světové banky byl souhlas zřídka udělován a typická společnost má o 17 procent více zaměstnanců, než potřebuje. Velké podniky ve zpracovatelském průmyslu spoléhají při expanzi své výroby spíše na automatizaci a kontraktní zaměstnance než na kmenové pracovníky. Naproti tomu ve službách nemusejí zaměstnavatelé složitě překonávat restrikce a mohou pružněji zeštíhlovat. Z původního záměru chránit zaměstnance se paradoxně stala brzda přílivu zahraničních průmyslových investic, které se houfně hrnou spíše do Číny, přestože úroveň mezd i dostupnost kvalifikované pracovní síly jsou v obou případech srovnatelné.

Zaměstnanecká politika s nepružným trhem práce tvoří jednu z klíčových překážek všestrannějšího hospodářského vzestupu, neboť masovější vstřebávání pracovních sil uvolňovaných ze zemědělství a z venkovských oblastí je bez současného rozmachu zpracovatelské produkce stěží reálné. Průmysl sice vykazuje růst, nicméně stále ještě z poměrně nízkého základu a se značným odstupem za Čínou. Z oborů, které se již úspěšně rozvinuly, lze jmenovat hlavně strojírenství a výrobu vozidel, petrochemii, elektroniku a v neposlední řadě také farmaceutický průmysl.

Na příkladu Indie je zjevné, že zpracovatelství má v podmínkách rozvojových zemí nezastupitelnou úlohu. Zvláště v těch, kde většina lidí je činná v zemědělství, anebo v sektoru, který se eufemisticky nazývá „neorganizovaným“ a jenž je pro indické poměry příznačný (například drobná zemědělská hospodářství, domácká výroba, maloobchod, pomocné služby apod.).
Celkově příznivý vývoj makroekonomických ukazatelů Indie, kdy například HDP stoupl v období 2006-2010 v ročním průměru 8,5 procenta se od 90. let prolínal u tak obrovské země (zahrnuje 28 svazových států a 7 samosprávných území s menší autonomií) s imponujícími výsledky ve zmírňování nejrůznějších pnutí etnické, religiózní, regionální, sociální či separatistické povahy. Již sám o sobě fakt, že ministerským předsedou je příslušník sikhské náboženské menšiny, je svědectvím hluboce zakořeněných sekulárních tradic.

Setrvávají sice regionální disparity ekonomických úrovní, tenze náboženské i nevyřešená otázka Kašmíru, a s tím spojené dlouholeté napětí se sousedním Pákistánem. Nicméně i zde je patrný oboustranný příklon k mírovému dialogu. Spolu s tím se vytvářejí příznivější podmínky i pro pokrok ve vytváření regionálně integrovaného celku. Odrazilo se to i v průběhu jednání Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci (South Asian Association for Regional Cooperation SAARC), kde došlo ke shodě se zřízením oblasti volného obchodu od roku 2006.

Rostoucí politický vliv střední třídy

K nezanedbatelným průvodním rysům dnešní Indie se řadí ústup vládního poručníkování na mikroúrovni, rušení devizových restrikcí, osvobozování bank od závazků půjčovat do zemědělství a protežovaným státním podnikům a celkové posilování svobody podnikatelů investovat dle vlastního uvážení a výběru. Patrná je atmosféra soutěživosti i sebedůvěry, neboť nové generace již nejsou tak v zajetí bezútěšné bídy a mlhavých perspektiv.

S přispěním outsourcingu služeb z rozvinutých ekonomik (především z USA) do Indie se vytváří silná střední vrstva se stoupajícím politickým vlivem a zájmem na rozšiřování prostoru pro standardní podnikání nenarušované vnějšími konflikty ani vnitřními institucionálními faktory (například korupce). Fiskální deficity i běžný účet platební bilance se zdají být pod kontrolou, export zboží i služeb roste a devizové rezervy se v roce 2010 vyšplhaly na rekordní úroveň přes 300 mld. USD.

Setrvalý se jeví zájem o získávání zahraničních investic, jejichž příliv činil v letech 2000-2011 více než 162 mld. USD. Významným počinem bylo snížení cel (2004) na dovoz počítačů o polovinu, jejich úplné zrušení u mikroprocesorů a snížení stropu pro zahraniční investice do akcií indických bank, jakož i pokles limitů zahraničního vlastnictví i v dalších oborech (telekomunikace, pojišťovnictví a letecká doprava).

Vedle faktorů příznivě působících na rozvoj ekonomiky přetrvávají na druhé straně nemalé překážky až brzdy setrvalého vzestupu. Především jde o zaostávající dopravní infrastrukturu, ať již nedostatečnou kapacitu přístavů či zahlcené silnice a dále pak o výpadky elektrické energie. Zvlášť varovným signálem bylo dramatické přerušení dodávek v létě 2012, kdy v severní části Indie zůstalo po dva dny bez proudu na 600 milionů obyvatel. Překonávání těchto problémů si klade za prvořadý cíl v pořadí již dvanáctý pětiletý plán, který byl zahájen v dubnu 2012. Jeho základním záměrem je stimulovat příliv kapitálu ze zahraničí a řešit dříve zanedbávaný problém silniční a železniční sítě, přístavů, letišť a rozvodů energie, včetně výstavby nových elektráren.

Zvláštní pozornost upoutala prognóza dlouhodobého vývoje předních světových ekonomik, kterou v říjnu 2003 zveřejnila americká společnost Goldman Sachs. Pro Indii vyzněla předpověď vysoce příznivě. Přisoudila jí robustní vzestup a postavení třetí ekonomické mocnosti v polovině století (s výrazným náskokem před Japonskem a Brazílií). Do roku 2050 očekává zmíněná zpráva zvětšení agregátního produktu na obyvatele v dolarovém vyjádření až na 35násobek.

Pozitivní demografický vývoj jako šance do budoucna

Fundamentální důvod k uvedenému optimistickému hodnocení růstových perspektiv Indie je demografický. Více než polovina populace je mladší než 25 let a podle censu z roku 2001 stoupal počet obyvatelstva v uplynulé dekádě asi o dvě procenta ročně, což znamenalo přírůstek 181 milionů osob (více než populace v Brazílii). Projekce Goldman Sachs vycházela z toho, že Indie je jedinou z velkých zemí, kde bude zalidnění setrvale růst po dalších padesát let a kde se podíl obyvatel v aktivním věku má cca po dvě dekády zvětšovat.

Růstově pozitivní demografický potenciál ukazují i výsledky nového censu z roku 2011, podle nichž je asi 70 procent populace pod věkem 35 roků při stále postupující urbanizaci. V městských centrech žilo na 400 milionů lidí (31 procento celkového počtu), zatímco v roce 2001 to bylo jen 285 milionů (28 procent). Indie má dnes 53 měst s více než jedním milionem obyvatel (před deseti lety jenom 30 měst).

Probíhající hospodářská transformace Indie a její celkový rozvojový potenciál umožňují vyvodit více než nadějnou prognózu. Prokazuje schopnost přizpůsobovat se soudobým nárokům světového hospodářství, zejména pokud jde o tržně orientované reformy, zvládání informačních technologií a vstřícnost k mezinárodní ekonomické spolupráci. V rámci globálního posilování významu kvalifikační úrovně, jazykové vybavenosti a intelektuálně tvůrčích faktorů v ovlivňování prosperity má nesporné předpoklady dalšího dynamického růstu ekonomické úrovně. Vykročila na cestu stát se hospodářskou mocností a právem ji lze vnímat jako další světové ekonomické centrum.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru