Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

27. 3. 2013

Německo-ruské energetické vztahy

Exkluzivní vztahy v oblasti energetiky založené na principu „vzájemné závislosti“ byly řadu let symbolem strategického partnerství mezi Spolkovou republikou Německo a Ruskou federací. V posledních letech však byla rusko-německá energetická relace upozaděna, a to i  přesto, že se mírně prohlubuje německá závislost na dovozu ruské ropy (2012: 38,3%) a zemního plynu (2012: 35%) a pokračuje vzájemná integrace energetických sektorů. Zdá se, že do jisté míry i ztrácí strategický charakter. Tento vývoj má několik příčin – v prvé řadě transformaci německé energetiky, tzv. Energiewende, dále ochlazení mezivládních vztahů a v neposlední řadě také změny v energetice, zejm. plynárenství.

Rusko jako dodavatel energetických surovin již nehraje v současné německé diskusi o zajištění dodávek energie zvláštní roli. Naposledy se stalo okrajovým tématem politické debaty před volbami do Spolkového sněmu v r. 2009, a to v návaznosti na tzv. plynovou krizi, která zvýraznila nutnost diverzifikace zdrojů, dodavatelů a přepravních tras. O Rusku nenajdeme jedinou zmínku v energetické koncepci spolkové vlády z října 2010, resp. jejím doplnění z června 2011. Nejedná se však o změnu paradigmatu ve vztahu k Rusku, „spolehlivému dodavateli energetických surovin“. Energiewende a její líbivé cíle byly určeny německému voliči, měly především odvést pozornost od kontroverzního prodloužení provozu jaderných elektráren (říjen 2010). V rámci především ideologicky motivovaného přechodu na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (OZE), bez dostatečného zohlednění ekonomických aspektů a technologické proveditelnosti, není prostor pro adoraci Ruska jako dodavatele fosilních paliv. Rozvoj OZE však má zároveň snížit závislost na ropě a plynu, mimo jiné z Ruska.

Důležitým aspektem je ochlazení mezivládních vztahů poté, co se V. Putin ujal třetího prezidentského mandátu a namísto implementace liberálních reforem přistoupil k posílení státní moci a omezení občanské společnosti a jejích svobod. Spolková kancléřka A. Merkelová od počátku, tj. r. 2005, zaujala k V. Putinovi a výjimečnosti rusko-německých vztahů v energetice zdrženlivý přístup, mj. ve snaze odlišit se od svého předchůdce G. Schrödera. Současný vývoj v Rusku, ale i jeho zahraniční politika včetně instrumentalizace exportu energetických surovin, však činí pro Merkelovou ještě složitější investovat politický kapitál do mezivládní spolupráce, např. společných strategických projektů. S tím může souviset i její počáteční skepse k úvahám o rozšíření plynovodu Nord Stream.

Za zajištění energetické bezpečnosti jsou v SRN zodpovědné soukromé energetické společnosti. Stát pouze nastavuje legislativní rámec a intervenuje v případě ohrožení strategických projektů, jež jsou ve veřejném zájmu, jako v případě intervencí spolkové vlády vůči polským a švédským obstrukcím proti stavbě plynovodu Nord Stream. Německo-ruské vztahy v energetice utvářejí energetické koncerny.

Na jedné straně pokračuje exklusivní integrace energetických sektorů – ruské společnosti posilují svoji přítomnost na německém trhu a německé společnosti získávají přístup k dalším zásobám zemního plynu v Rusku (E.ON: Južno Ruskoje a Wintershall: Južno Ruskoje a Urengoj /Achimgaz/). Signifikantní je zejm. ruská expanze na německý trh. Společnost Rosněft získala v r. 2010 50% podíl ve společnosti Ruhr Oel a tudíž vliv na 20% ropného sektoru v SRN. Tato akvizice zároveň odstranila riziko, že se budou opakovat problémy s dodávkami ropy Družbou do východoněmeckých rafinérií. Společnost Gunvor, jejíž vlastnická struktura není zcela transparentní, koupila v r. 2012 insolventní rafinerii v Ingolstadtu a spolu s ní získala i podíl ve strategickém ropovodu TAL. V sektoru plynárenství je největším úspěchem rusko-německé spolupárce dokončení Nord Streamu (2012), i když jeho plná kapacita stále není zdaleka využívána. Společnosti Gazprom se v listopadu 2012 podařilo získat 100% podíl v silné a etablované spol. Wingas (postupně zvýšil svůj podíl z 25% na 49% a nyní na 100%) a dostat ke koncovému zákazníkovi v SRN (rovněž Nizozemsku, Dánsku a Velké Británii). Zde doposud působila pouze firma Gazprom Germania, která se zaměřovala hlavně na velkoodběratele, podobně jako spol. VEMEX v ČR. Gazprom Germania navíc vlastní strategický 10% podíl na východoněmecké plynárenské společnosti VNG.

Na druhé straně se stále silněji projevují limity německo-ruských vztahů v energetice. Těžba břidlicového plynu, diverzifikace a rozvoj evropského energetického trhu přispěly k poklesu ceny zemního plynu na spotovém trhu. Dlouhodobé kontrakty s Gazpromem s indexovanými cenami (vazba na cenu ropy) způsobily německým dovozcům výrazné ztráty. RWE kvůli tomu zahájilo vůči Gazpromu arbitráž, společnost E.ON údajně zvažovala zbavit se dceřiné spol. E.ON Ruhrgas. Obě společnosti se odmítly zapojit do vysoce politizovaného projektu South Stream, ať již z ekonomických nebo jiných důvodů. Naopak Gazprom nevyšel vstříc bavorské zemské vládě a neuzavřel dohodu na výhodnější dodávky zemního plynu a společný provoz paroplynových elektráren. Ty mají podle německé energetické koncepce zajistit dodávky elektřiny a stabilitu sítí vedle volatilních OZE. Vzhledem k nízkým cenám silové elektřiny a malému vytížení je však provoz paroplynových elektráren ztrátový.

Gazprom a německé energetické koncerny proti sobě stojí ve stále silnější konkurenci a zároveň jsou pod tlakem finančních trhů. Jejich akcie se nacházejí na historicky nejnižších hodnotách. Společnosti RWE a E.ON musí navíc nést náklady za dřívější uzavření jaderných elektráren, které z vnitropolitických důvodů prosadila spolková vláda po havárii v jaderné elektrárně Fukušima v r. 2011. V plynárenském sektoru rostou obavy z obchodních praktik Gazpromu. Zmiňované ovládnutí společnosti Wingas v rámci výměny aktiv se spol. BASF (Wintershall) musí přezkoumat Spolkový kartelový úřad. Zásadní však bude výsledek antitrustového řízení Evropské komise proti Gazpromu. Ani v Německu nemá tato ruská státní společnost pověst „pionýra liberalizace“, kterou si ústy A. Medvěděva přisuzuje. Spolková vláda si uvědomuje, že právě vnitřní energetický trh, a nikoliv de facto neexistující „společná“ vnější energetická politika vůči Rusku, přispěje ke snížení rizik souvisejících se závislostí na importech energetických surovin.

I přes uvedené trendy nelze očekávat výrazné zhoršení německo-ruských energetických vztahů. Hlavními determinantami německé politiky vůči Rusku zůstávají obchodně-ekonomické zájmy německých firem, nejen v energetice, a pragmatický přístup spolkové vlády. SRN se navíc bude v oblasti energetiky dále soustředit především sama na sebe, resp. na implementaci Energiewende a snižování jejích negativních ekonomických dopadů. Volby do Německého spolkového sněmu v září tohoto roku nepřinesou v tomto ohledu žádné větší změny.

Z pohledu energetické bezpečnosti zemí střední Evropy, ale i pro rozvoj jednotného vnitřního trhu, je rostoucí konkurence mezi německými energetickými koncerny a Gazpromem pozitivní. Německo-ruská spolupráce v oblasti energetiky již dnes vesměs není vnímána s nedůvěrou. Naopak německá energetická koncepce, resp. nedostatečný ohled spolkové vlády na přeshraniční dopady Energiewende představuje pro sousední země, vedle mnoha příležitostí, i bezpečnostní a ekonomické riziko. Nekoordinované přetoky elektřiny ze SRN jsou jedním z takových konkrétních příkladů.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru