Arktida a světový řád

Geopolitický význam Arktidy začal narůstat již za druhé světové války, kdy sloužila jako přirozený zásobovací koridor mezi USA a SSSR – tehdejšími spojenci proti hitlerovskému Německu. Opravdovým „geopolitickým hotspotem“ se ale stala během války studené, kdy USA a SSSR jako nesmiřitelní rivalové přetvořily Arktidu ze zóny spolupráce na zónu možné konfrontace.

Region Arktidy se sice po konci studené války výrazně demilitarizoval, zároveň však ale nejméně v posledním desetiletí dochází k jeho opětovné militarizaci. A to jak ze strany Ruska, NATO, tak i Číny, která je naprosto novým – o to více aktivním – aktérem v této geografické oblasti. Stejně tak i pokračující klimatické změny a s tím související tání arktického ledu mají zásadní dopady na světovou geopolitiku. Nové obchodní trasy, jako Severní mořská cesta (NSR), umožňují kratší spojení mezi Evropou a Asií a mohou se stát alternativou k tradičním trasám, např. přes Suezský průplav.

Recenzovaná kniha, jejímiž editoři jsou Kristina Spohrová, Daniel S. Hamilton a Jason C. Moyer, vyšla v originále již v roce 2020. Českého překladu se kniha dočkala „až“ po čtyřech letech, což je u takto překotně se rozvíjejícího tématu a regionu, jakým Arktida je, relativně pozdě. Například v knize popisovaný imunní systém společné kooperace Západu, Číny a Ruska v Arktické radě již nefunguje. Definitivním hřebíčkem do rakve této spolupráci byla totiž invaze Ruska na Ukrajinu v únoru 2022. Stejně tak došlo kvůli západním sankcím k ještě většímu regionálnímu sblížení Ruska a Číny na poli energetiky. Co se v době vydání knihy autorům textů mohlo zdát jako nevýhodné či nepravděpodobné, se tak za několik málo let stalo realitou. Tato situace však není výtkou vůči knize samotné, pouze demonstruje, jak rychle se arktický region mění.

I přes tyto (spíše dílčí) změny však zůstává tato kniha i v současnosti relevantní a rozhodně stojí za přečtení. Arktida a světový řád je sborníkem 16 textů různých expertů z rozličných akademických oborů (ekologie, historie, ekonomie, právo a geopolitika). Texty lze rozdělit na faktografické analýzy bezpečnosti, mezinárodních vztahů a energetiky a na konceptuální úvahy o arktické svébytnosti a narativech. Vzhledem k omezenému rozsahu se budu v recenzi věnovat pouze vybraným kapitolám a spíše celkovému dojmu z četby.

Publikace je uvedena přehledem historického vývoje celého arktického regionu. Tento text, sepsaný samotnými editory knihy Kristinou Spohrovou a Danielem S. Hamiltonem, je zároveň nejrozsáhlejší částí knihy. Jedinou výtkou směřovanou k autorům je fakt, že ve svém historickém přehledu zcela opomenuli zmínit význam regionu za druhé světové války. Jak již přitom bylo naznačeno výše, zvláštností regionu v tomto období bylo, že oproti dalším epochám byl zónou kooperace, a ne konfrontace mezi USA a SSSR. Příkladem této spolupráce by mohly být nyní již relativně známé spojenecké konvoje, které z USA do SSSR skrze Arktidu (přesněji řečeno přes její nejstrategičtější místo, tzv. GIUK Gap) dopravovaly zbraně a vojenskou techniku, ale i nerostné suroviny jako uhlí a ocel.

Z dalších textů je velmi zdařilá kapitola pátá, ve které se Arild Moe věnuje Rusku a energetickým zdrojům v Arktidě. Kapitola nabízí poměrně detailní, ucelenou a stále platnou analýzu mnoha proměnných (od vnitřní po mezinárodní politiku), které tuto problematiku ovlivňují. Z kritického pohledu lze pak pouze vytknout relativně malé soustředění se na vzájemnou dynamiku mezi Čínou a Ruskem, která nemusí (obzvláště v této geografické oblasti) znamenat pouze bezproblémovou kooperaci.

Je bezesporu pravdou, že Rusko a Čína obzvláště po uvalení západních sankcí po roce 2022 více spolupracují především na poli těžby a přepravy zkapalněného zemního plynu (LNG). Příkladem takových projektů by mohl být např. Jamal LNG nebo Arctic LNG 2 – oba dokončeny a zprovozněny právě díky čínské pomoci. Zároveň je však doprava ruského zkapalněného plynu pro Čínu kvůli zamrzlému moři výrazně dražší (a to až 4krát) a delší (více jak 3krát) než jiné dostupné alternativy z Kataru, Papui Nové Guineji nebo Austrálie. Kvůli čínské pragmatičnosti a správnému odhadu, že by závislosti na ruském plynu mohlo později Rusko zneužít, si myslím, že bude Čína tuto spolupráci rozvíjet spíše opatrně. Autor kapitoly sice jistou neochotu Číny ke spolupráci v úplném závěru textu do nějaké míry zmiňuje, nevěnuje jí však dle mého soudu rozhodně tolik prostoru, kolik by si vzhledem ke svému významu v celkové geopolitice regionu zasloužila.

Jako zajímavý kontrast k této, ale i dalším spíše realistickým a striktně geopolitickým kapitolám poté slouží ty části knihy zaměřující se na vliv a dopady klimatické změny anebo na postavení lokálních obyvatel. První zmíněné téma reprezentuje především druhá kapitola knihy od Henryho P. Huntingtona, druhé téma poté představuje ve třetí kapitole Inuuteq Holm Olsen, včetně velmi detailní deskripce vývoje grónské samosprávy. Konkrétně v této kapitole rozebírá otázku reprezentace státních a místních aktérů především v Arktické radě. Text poukazuje na nejednoznačnost samotného vymezení regionu Arktidy a otázku, kdo by měl mít právo se k ní vyjadřovat. Různé politické přístupy k definici Arktidy a jejích obyvatel ovlivňují její správu i postavení Grónska v rámci dánské politiky. Autor zdůrazňuje, že Grónsko požaduje, aby dánská strategie pro Arktidu reflektovala jeho rostoucí roli v regionu a umožnila mu větší podíl na rozhodovacích procesech.

V závěru kapitoly Olsen upozorňuje na rostoucí ekonomický tlak na využívání arktických přírodních zdrojů a na snahu nearktických států posílit svůj vliv v regionu (např. Velká Británie jako „nejbližší soused Arktidy“ nebo Čína jako „stát blízký Arktidě“). Tento vývoj podle něj proměňuje samotný význam pojmu Arktida a vyvolává otázky, jak si arktické státy a národy mohou udržet svůj hlas ve správě tohoto strategicky významného území​.

Kvalitě a erudovanosti této kapitoly bezesporu prospěl i fakt, že se její autor v roce 2004 podílel za grónskou stranu na jednáních společné grónsko-dánské komise pro samosprávu. Jedinou kritičtější výtkou k této části je pouze to, že v Olsenově textu dle mého názoru chybí výraznější prostor věnovaný vlivu zahraničních aktérů (především Číny) na původní arktické komunity.

Jako politický geograf jsem si při čtení užil nejen faktografické kapitoly, ale i ty konceptuální, přestože se neprotínají přímo s mým zaměřením. Příkladem těchto kapitol by např. mohla být společná čtrnáctá kapitola autorů P. Whitney Lackenbauera a Ryana Deana, kteří rozebírají tzv. arktické excepcionalismy, anebo kapitola o konkurenčních politických narativech a budoucnosti Arktidy od Orana R. Younga.

Recenzované dílo i přes výše nastíněné a spíše marginální výtky a problémy rozhodně stojí za přečtení. Nabízí aktuální, detailní a zároveň velice rozdílné pohledy na dynamicky se vyvíjející region, který má našlápnuto k tomu, stát se opět geopolitickým „hotspotem“ světa. Opatrně bych pouze při čtení knihy přistupoval k predikcím, jež se snažil v různých podobách do svého textu zahrnout každý autor či autorka. Mimo jiné i vzhledem k různým specializacím těchto autorů se totiž tyto výhledy liší jeden od druhého a svou rozmanitostí tak vlastně potvrzují obtížnost jakýchkoli předpovědí, obzvláště těch, které jsou určeny pro tak komplexní region světa, jakým Arktida bezesporu je.

→ Matěj Prášil působí jako doktorand na Katedře politologie Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, spolupracuje s Brussels Institute for Geopolitics (Belgie), primárně se soustředí na oblast Arktidy a Eurasie

Spohrová, Kristina – Hamilton, Daniel S. – Moyer, Jason C. (eds.): Arktida a světový řád. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2024, 378 stran, ISBN: 978-80-246-4097-6.